Dvě mámy
- O životě
- Anonymní
- 20.08.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Má osobní zpověď o tom, jak jsem se vydala svou vlastní životní cestou, co mne to stálo, co mi to dalo a o mých obavách, zda jsem udělala vše správně.
Ani nevím, jak mám začít. Nejsem žádná spisovatelka, ale líbí se mi představa se jen tak anonymně vypovídat.
Poprvé jsem se zamilovala v 15 letech na střední škole. Místo do kluka jsem se však, i ke svému lehkému překvapení, zamilovala do holky. Láska byla ku podivu vzájemná a trvala téměř 5 let. Žila jsem tehdy jen s matkou a sestrou. Mamka si brzy všimla, že její dcera ztratila hlavu a stále je někde s kamarádkou. Naštěstí mám velmi moderní a otevřenou maminku, která si se mnou brzy promluvila, a já šla s úlevou s pravdou ven. To mi bylo 17 let. Mamka tuto situaci brala až s podivem v pohodě. Má přítelkyně u nás mohla kdykoli přespat a vše se zdálo být ok. Až o mnoho let později mi matka přiznala, že celou tu dobu doufala, že je to jen nějaká má pubertální fáze, ze které brzy vyrostu. Upřímně, ve skrytu duše jsem v to doufala i já. Má dívka se jmenovala Markéta a i přes to, že jsem do ní byla opravdu blázen a slibovaly jsem si lásku na celý život, jsem někde uvnitř tajně doufala, že třeba se jednoho dne odmiluji a zamiluji se do muže, se kterým budu moci „normálně“ chodit.
Ze začátku to člověk moc neřeší, ale když léta ubíhala a všechny holky kromě mne už „měly známost“, já stále více pociťovala tlak okolí. Samozřejmě nejbližším přátelům jsem řekla pravdu, ale zbytku rodiny jsem nic neřekla, protože jsem znala jejich homofobní postoje. Tlak se zvyšoval každou návštěvou babičky, která se mne stále ptala, mám-li už i já nějakého toho kluka, prý taková pěkná holka a pořád na ocet… Párkrát jsem si dokonce nějakého toho kluka vymyslela, ať mám od babičky na chvíli klid. Když už jsem se do lží začala příliš zamotávat, tak jsme se najednou „rozešli“.
S Markétou jsem se párkrát opravdu rozešla, abych si vyzkoušela toho kluka najít a uspokojit tak své okolí a mít klid. Pár velmi krátkých epizodek bylo, ale vždy to skončilo stejně. Nikdy mi to nic neříkalo, uvědomila jsem si, že tím mohu Markétu navždy ztratit a se slzami jsem za ní běžela a žádala o odpuštění…
A tak to trvalo celých těch 5 let, než jsme se rozešly definitivně. Nebylo to kvůli žádnému muži, Markéta se nakonec zamilovala do jiné ženy. Hodně jsem to obrečela, ale mé racionální já si řeklo, že aspoň konečně mám možnost na nový, „normální“ život a že můžu konečně přestat lhát. „Jen už žádné holky a lži,“ slibovala jsem sama sobě.
Nicméně osud mi do života opět poslal ženu. Zase jsem se zamilovala a bylo to silnější než já. Abych to zkrátila, proběhlo ještě pár krátkých vztahů, než jsem našla svou nynější partnerku – Danu.
I když jsem věděla, že na homosexualitě není nic špatného, má touha zavděčit se rodině (zejména otci a prarodičům) byla opravdu silná a já jsem se s tím snažila pořád bojovat. Říkala jsem si, že třeba si najdu hodného muže, se kterým založím rodinu, a budu se emočně realizovat s dětmi a jeho se prostě naučím mít ráda časem… Do toho všeho přišla smrt mé mladší sestry. Přišlo to jako rána z čistého nebe. Jeden den jsme spolu mluvily a druhý den nám přišla policie oznámit, že byla nalezena mrtvá. Tento moment změnil vše. Uvědomila jsem si, jak strašně je život vzácný a jak zatraceně může být krátký a že se přestanu trápit nad tím, že jsem jiná a že prostě to rodina buď pochopí, nebo ne, ale že už nikdy nepůjdu proti své přirozenosti a nebudu lhát sama sobě.
Po smrti sestry jsem žila více než rok v úplném transu. Babička mi opět radila, že kdybych si našla nějakého toho chlapa, určitě bych se aspoň rozptýlila, pomohlo by mi to otupit tu bolest… „Víš babi, já jsem na holky,“ přiznala jsem bez emocí, až jsem překvapila samu sebe. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. Moje babička, člověk, který stál vždy při mne a od kterého jsem nikdy neslyšela říct sprosté slovo, mne označila za nechutnou lesbu, řekla mi, že tohle je horší než smrt vnučky, že je to největší životní prohra, ostuda a že budu celý život všem jen pro smích a nebude si mne nikdo nikdy vážit. Odjela jsem se slzami v očích. Nechápala jsem. Myslela jsem si, že po smrti sestry třeba přehodnotí nějaké životní hodnoty, ale to se bohužel nestalo. Věděla jsem, že se jí to nebude líbit, ale čekala jsem aspoň špetku empatie. Byla jsem připravená na „to jsi mne zklamala, to mne mrzí…“, ale tohle mne úplně dostalo.
Další zklamání bylo, když babičku v tomto stanovisku podpořil také děda a hlavně můj otec, do kterého jsem dávala největší naděje, že mne před prarodiči podpoří. Jsem už jeho jediné dítě, jediná dcera a řekl mi, že s babičkou souhlasí ve všem a nechce se mnou mít nic společného. Sice to bolelo, ale na druhou stranu jsem cítila strašnou úlevu. Byla jsem opravdu ráda, že jsem šla s pravdou ven i za cenu toho, jak to dopadlo. Hodně mne to trápilo a pořád jsem na otce, babičku a dědu myslela a doufala, že snad někdy změní názor.
Čas šel dál a já jsem konečně poznala Danu. Krásnou inteligentní ženu, o pár let starší, s životním nadhledem. Dala mi sílu začít se smiřovat se ztrátou sestry i se svou orientací a začít pracovat na znovuobnovení vztahů se svou rodinou. Dala mi pocit bezpečí, domova a tolik lásky, co jsem nezažila za celý život. Velmi brzy jsme se k sobě nastěhovaly. začala jsem zase trochu komunikovat s otcem i babi a život nabral jiný směr.
Brzy jsem věděla, že Dana je člověk, se kterým chci zestárnout. A také jsem vždy věděla, že toužím po dětech. Opět jsem stála před velkým životním rozhodnutím. Mám začít rodinu se ženou? A jestli ano tak jak? A co to dítě? Nebude nás za to nenávidět? Myslela jsem na to pořád a někdy jsem to chtěla vše vzdát a fakt si najít toho chlapa, vždyť by to vše bylo o tolik jednodušší…
Na druhou stranu jsem nechtěla žít zase ve lži, chtěla jsem svou nalezenou lásku, chtěla jsem tuto pohodu, harmonii a láskyplný vztah přenést i na mé budoucí dítě. Chtěla jsem, ať je naše rodina založena na lásce, ne na rozumu a konvencích. Říkala jsem si, že když přeci tomu malému drobečkovi dáme všechnu lásku, kterou máme, tak snad se na nás nebude zlobit, i když bude vyrůstat jinak než většina jeho kamarádů. A také jsem si říkala, že je tolik rozvodů, samoživitelek atd, že snad nebudeme až tak nenormální. Vždyť nechci nic víc, než většina lidí. Chci žít pohodový rodinný život se svou láskou.
A tak jsme jednoho dne vyhledaly dárce, který nám byl ochoten pomoci. Ani jsem nevěřila, že bychom mohly mít tolik štěstí, ale za pár měsíců byly na testu //. Byla jsem neskutečně šťastná. Miminko se narodilo letos začátkem roku. Je to ta nejkrásnější malá princezna. Miluji ji tolik, že jsem si to ani nikdy nedokázala představit. Je to nekonečný pocit lásky a naplnění.
Pevně věřím, že mne a partnerku bude brát jako své rodiče a bude nás snad milovat. Věřím, že ji nebude nic chybět a že bude mít krásné, bezstarostné dětství, které si zaslouží. A až bude starší a zvědavá, kdo je biologicky její druhá půlka, máme domluvu, že otce může poznat.
Mé těhotenství samozřejmě v rodině způsobilo poprask. Jsem prý sobec, který myslí jen na sebe a chudák to dítě. Že, ať si teda jsem lesba, ale děti ať do toho netahám. Po narození dcery však naštěstí trochu zjihli a teď se snažíme pravidelně vídat, mají o holčičku zájem, za což jsem ráda.
Bohužel musím přiznat, že mne jejich slova opravdu někdy hlodají. Věřím ale, že naše láska bude dostatečná na to, aby byla dcera šťastná a nic nám neměla za zlé. Jenže občas mám v sobě malého broučka pochybností, který mne soudí a říká, jestli je to pro ni opravdu to nejlepší… A já to prozatím opravdu nevím, to ukáže až čas… Co vím je, že ji miluji nadevše a udělám maximum pro to, ať je v životě šťastná.
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 441
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 417
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 461
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 249
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 157
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1569
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1570
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1779
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 942
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 3677
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
A myslim si,ze se par blbcu v jejím zivote urcite najde,bude na vas ji na to otevrenym pristupem pripravit.Preji tobe i pritelkyni stastne prozite roky,uzivejte dcerku a doufam, ze se i babča s tatou srovnaji 
omlouvám se příspěvek je k jinenu deníčku. To je tak když člověk píše na mobilu 
Jestli ono to není tím, že když na mě něco působí jak hadr na býka, tak to tak nějak palčivěji vnímám…? 
