Emily
- Prázdná náruč
- VeuVeu
- 06.01.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Myslím, že na světě neexistuje větší smutek, než je oceán bolesti a bezmoci po ztrátě miminka.
Za chyby se omlouvám, nejsem žádný spisovatel.
Moje těhotenství bylo bezproblémové. Bylo to moje první těhotenství. Na 1. screeningu jsme se s přítelem dozvěděli, že čekáme holčičku. Na 2. screeningu měla malá nožičky za hlavou a houpala jimi. Byli jsme šťastní, byla zdravá a vše bylo v pořádku.
Měla jsem tedy těhotenskou cukrovku, ale to není nic neobvyklého. Proto jsem chtěla jedno dítě. Vždy jsem byla závislá na cukru a druhé těhotenství bez cukru bych nezvládla. Jak týdny ubývaly, blížil se termín mého porodu. První termín jsme měly 20. 12., druhý termín 22. 12., jak jsme se na ni těšily. Emily byla nás vánoční dáreček.
Pamatuji si ten den jako by se stal včera. Sedím na posteli a přemýšlím, jaké náplně udělám do cukroví. Jsem v 35+4tt, začíná mě bolet břicho, dostávám průjem. Křeče nepřestávají, možná jsou to poslíčci, říkám si. Jdu do sprchy a čekám, jestli to přejde, nepřešlo. Divně mi ztvrdilo bříško na levé straně.
Volám bráchovi, jestli mě hodí do porodnice, že asi rodím. Balím si poslední věci do porodnice. Píší příteli, že asi rodím. V porodnici mě berou hned do ordinace. Nemůžou najít odezvy, okamžitě jdu na ultrazvuk. Doktorka mi jezdí rychle po bříšku, ptá se, kdy jsem naposledy cítila pohyby, odpovídám, že asi dvě hodiny dozadu. Volá si dalšího doktora a já začínám být nervózní. Doktor se kouká na obrazovku a říká, že tam není srdeční aktivita. Nechápu, co mi říká, ptám se ho, jestli mi malou zachrání. Nic už se nedá dělat.
V tu chvíli jsem v šoku. Bez emocí, nechápu, co se stalo. Cítím fyzickou bolest, která je víc a víc nesnesitelná. Vysvětlují mi, že tu musím zůstat a přirozeně porodit mrtvé miminko. Císařský řez nepřichází k úvahu, kvůli možné infekci. Když máte v bříšku mrtvé miminko, tak vám do těla posílá infekci a pomalu vás otráví.
Berou mi krev, ptají se na informace, na které bych znala odpověď, ale v té chvíli nevím vůbec nic. Odcházím do čekárny, kde mě čeká bracha. Vyjdu směrem k výtahu, venku mu oznamuji, že to malá nezvládla. Jdeme k autu pro moji tašku, vyhazuji z ní plenky a dudlíky. Stejně je už nebudu potřebovat.
Volám příteli, oznamuji mu, že malá to nezvládla. Jede okamžitě z práce za mnou. Brácha volá mamce, raději nevnímám, co jí říká. Posílám ho domů a vracím se sama do ordinace. Tam mě čeká další kolo otázek. Sestřička mi oznámí, že na mě čeká přítel. Odcházím za ním. Tečou mu slzy a já brečet nezvládám. Čekáme v čekárně na sál a kontrakce se stupňují a já nemůžu ani sedět. Mamka přichází s pláčem, střídavě si sedám a stoupám, už nevím, co mám dělat. Bolest se stupňuje a je větší a větší. Přítel naštvaně klepe na dveře ordinace, nechápe, proč tak dlouho čekáme. Prý uklízí pokoj. Myslím si, že nechápe, že přednost mají živá miminka.
Konečně mě volá sestřička. Přítelovi říká, ať jde se mnou, rozhodla za mě, nebyla jsem rozhodnuta, jestli přítele u porodu chci. Nechávám mamku v čekárně a jdu na pokoj. Střídám horkou sprchu s vanou, bolesti se stále stupňují.
Sestřička přichází a ptá se nás, jestli chceme vidět malou, vůbec netuším, co jí říct. Máme si to rozmyslet a říct jí později. Volám mamce a nevím, co mám dělat. Říká nám, že kdyby jsme ji neviděli, později by jsme litovali. Tímto jí děkuji, vím, že bych litovala. Pořád je v čekárně, posílám ji domů, bude to na dlouho.
Dostávám čípky na vyvolání porodu. Je to hrozně bolestivé, takhle je to alespoň 3×. Dostávám kapačky proti infekci a léky od bolesti. V 20:30 jsem konečně otevřená na 2 cm a dostávám epidurál. Přichází sestřička, praskne mi vodu. Dvakrát zatlačím a už nemůžu. Říká, že to zvládnu, ostatní to také zvládly, ale já si jen v duchu řeknu, že oni uslyší pláč svých dětí.
Zatlačím ještě jednou a malá je venku. Narodila se 21.11. v 0:45, vážila 1 860 g a měřila 43 cm. Sestřička malou odnáší hned pryč. Za chvilku přichází a dává mi ji do náručí.
Koukám na Emily a říkám si, jak nádherná je. Dávám ji do náruče příteli a říkám mu, ať nám ji vyfotí. Po chvilce voláme sestru a ta si malou odnáší pryč a já si stále neuvědomují, že ji už neuvidím. Donesla nám památeční kartičku, na které jsou otisky ručičky a nožičky malé. Je to vše, co nám zůstalo.
Přítel odchází domů a já zůstávám. Dostávám tabletu na zastavení laktace a další kapačku. Ráno mě propouští domů s hromadou informací. Doma se hroutím, jediné, co chci, je malou zpět. Na fotku malé se dokážu podívat po 8 dnech. Nedokážu se podívat do zrcadla, nevidím bříško ani malou. Ostatní rodiče si miminka vozí s porodnice v autosedačce, my jsme si dceru dovezli v urničce. Urničku máme v dětském pokoji, nedokážu pohřbít vlastní dítě. Úmrtní list nemá, protože zemřela v bříšku. Máme jen rodný list, dole je napsané Mrtvě narozené dítě.
Bála jsem se setkání s rodinou, nevěděla jsem, jak budou reagovat. Každé ráno je stejný, chybí mi moje holčička. Nikdy jsem ji neslyšela plakat, nikdy jsem neviděla její očka, nikdy už ji neuvidím. Vlastně dýchám jen díky rodičům. Nemohla bych jim způsobit takovou bolest, kterou právě cítím já. Má rodina neměla možnost si malou pochovat, strašné moc mě to mrzí.
Emily byla naše budoucnost, která se rozpadla na milion malých kousků. Emily byla skutečná, cítila jsem její pohyby, viděla jsem ji. Je to přesně 45 dní, co jsem porodila mrtvé miminko, a stále je to neskutečná bolest. Záchvaty pláče už dokážu kontrolovat. Stále se nedokážu soustředit na nic jiného než na ztrátu Emily. Později další těhotenství nebude žádná výhra. Při prvním těhotenství jsme si oddechli po ukončení prvního trimestru. Při druhém těhotenství budu mít strach. Ale vím, že miminko potřebuji. Vždy jsem chtěla alespoň jedno. Teď mi nezbývá nic než naděje.
Přečtěte si také
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 2765
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 5315
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 1293
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 965
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 941
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 4086
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2801
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 3170
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1896
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 7661
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
před rokem a trictvrte jsem zažila to stejne. Nejhorší chvíle v mém životě. Přišli jsme o chlapečka v 37tt. Vždy když čtu další takový příběh, pichne mě u srdce. Doporučuji skupinku,, prázdná náruč, kde ti holky pomůžou a kde si rozumíme navzájem. Věř že jednou bude opravdu lépe, a budeš se moci zase pořádně nadechnout ale teď to máte ještě hodně čerstvé. Posílám velké objetí a hodně sil do dalších dní 
přeju ať je lépe a dočkáte se brzo dalšího miminka.
Jako mámy se už budeme bát dosmrti.
Nevím co napsat dál, tak jen přeji hodně sil a ať andílek pošle sourozence a pohlídá ho 
Držím vám pěsti, ať se s touto události s mužem poperete zuby nehty, a ať vám váš 
). To bylo priserne…
