Emily
- Prázdná náruč
- VeuVeu
- 06.01.20 načítám...
Myslím, že na světě neexistuje větší smutek, než je oceán bolesti a bezmoci po ztrátě miminka.
Za chyby se omlouvám, nejsem žádný spisovatel.
Moje těhotenství bylo bezproblémové. Bylo to moje první těhotenství. Na 1. screeningu jsme se s přítelem dozvěděli, že čekáme holčičku. Na 2. screeningu měla malá nožičky za hlavou a houpala jimi. Byli jsme šťastní, byla zdravá a vše bylo v pořádku.
Měla jsem tedy těhotenskou cukrovku, ale to není nic neobvyklého. Proto jsem chtěla jedno dítě. Vždy jsem byla závislá na cukru a druhé těhotenství bez cukru bych nezvládla. Jak týdny ubývaly, blížil se termín mého porodu. První termín jsme měly 20. 12., druhý termín 22. 12., jak jsme se na ni těšily. Emily byla nás vánoční dáreček.
Pamatuji si ten den jako by se stal včera. Sedím na posteli a přemýšlím, jaké náplně udělám do cukroví. Jsem v 35+4tt, začíná mě bolet břicho, dostávám průjem. Křeče nepřestávají, možná jsou to poslíčci, říkám si. Jdu do sprchy a čekám, jestli to přejde, nepřešlo. Divně mi ztvrdilo bříško na levé straně.
Volám bráchovi, jestli mě hodí do porodnice, že asi rodím. Balím si poslední věci do porodnice. Píší příteli, že asi rodím. V porodnici mě berou hned do ordinace. Nemůžou najít odezvy, okamžitě jdu na ultrazvuk. Doktorka mi jezdí rychle po bříšku, ptá se, kdy jsem naposledy cítila pohyby, odpovídám, že asi dvě hodiny dozadu. Volá si dalšího doktora a já začínám být nervózní. Doktor se kouká na obrazovku a říká, že tam není srdeční aktivita. Nechápu, co mi říká, ptám se ho, jestli mi malou zachrání. Nic už se nedá dělat.
V tu chvíli jsem v šoku. Bez emocí, nechápu, co se stalo. Cítím fyzickou bolest, která je víc a víc nesnesitelná. Vysvětlují mi, že tu musím zůstat a přirozeně porodit mrtvé miminko. Císařský řez nepřichází k úvahu, kvůli možné infekci. Když máte v bříšku mrtvé miminko, tak vám do těla posílá infekci a pomalu vás otráví.
Berou mi krev, ptají se na informace, na které bych znala odpověď, ale v té chvíli nevím vůbec nic. Odcházím do čekárny, kde mě čeká bracha. Vyjdu směrem k výtahu, venku mu oznamuji, že to malá nezvládla. Jdeme k autu pro moji tašku, vyhazuji z ní plenky a dudlíky. Stejně je už nebudu potřebovat.
Volám příteli, oznamuji mu, že malá to nezvládla. Jede okamžitě z práce za mnou. Brácha volá mamce, raději nevnímám, co jí říká. Posílám ho domů a vracím se sama do ordinace. Tam mě čeká další kolo otázek. Sestřička mi oznámí, že na mě čeká přítel. Odcházím za ním. Tečou mu slzy a já brečet nezvládám. Čekáme v čekárně na sál a kontrakce se stupňují a já nemůžu ani sedět. Mamka přichází s pláčem, střídavě si sedám a stoupám, už nevím, co mám dělat. Bolest se stupňuje a je větší a větší. Přítel naštvaně klepe na dveře ordinace, nechápe, proč tak dlouho čekáme. Prý uklízí pokoj. Myslím si, že nechápe, že přednost mají živá miminka.
Konečně mě volá sestřička. Přítelovi říká, ať jde se mnou, rozhodla za mě, nebyla jsem rozhodnuta, jestli přítele u porodu chci. Nechávám mamku v čekárně a jdu na pokoj. Střídám horkou sprchu s vanou, bolesti se stále stupňují.
Sestřička přichází a ptá se nás, jestli chceme vidět malou, vůbec netuším, co jí říct. Máme si to rozmyslet a říct jí později. Volám mamce a nevím, co mám dělat. Říká nám, že kdyby jsme ji neviděli, později by jsme litovali. Tímto jí děkuji, vím, že bych litovala. Pořád je v čekárně, posílám ji domů, bude to na dlouho.
Dostávám čípky na vyvolání porodu. Je to hrozně bolestivé, takhle je to alespoň 3×. Dostávám kapačky proti infekci a léky od bolesti. V 20:30 jsem konečně otevřená na 2 cm a dostávám epidurál. Přichází sestřička, praskne mi vodu. Dvakrát zatlačím a už nemůžu. Říká, že to zvládnu, ostatní to také zvládly, ale já si jen v duchu řeknu, že oni uslyší pláč svých dětí.
Zatlačím ještě jednou a malá je venku. Narodila se 21.11. v 0:45, vážila 1 860 g a měřila 43 cm. Sestřička malou odnáší hned pryč. Za chvilku přichází a dává mi ji do náručí.
Koukám na Emily a říkám si, jak nádherná je. Dávám ji do náruče příteli a říkám mu, ať nám ji vyfotí. Po chvilce voláme sestru a ta si malou odnáší pryč a já si stále neuvědomují, že ji už neuvidím. Donesla nám památeční kartičku, na které jsou otisky ručičky a nožičky malé. Je to vše, co nám zůstalo.
Přítel odchází domů a já zůstávám. Dostávám tabletu na zastavení laktace a další kapačku. Ráno mě propouští domů s hromadou informací. Doma se hroutím, jediné, co chci, je malou zpět. Na fotku malé se dokážu podívat po 8 dnech. Nedokážu se podívat do zrcadla, nevidím bříško ani malou. Ostatní rodiče si miminka vozí s porodnice v autosedačce, my jsme si dceru dovezli v urničce. Urničku máme v dětském pokoji, nedokážu pohřbít vlastní dítě. Úmrtní list nemá, protože zemřela v bříšku. Máme jen rodný list, dole je napsané Mrtvě narozené dítě.
Bála jsem se setkání s rodinou, nevěděla jsem, jak budou reagovat. Každé ráno je stejný, chybí mi moje holčička. Nikdy jsem ji neslyšela plakat, nikdy jsem neviděla její očka, nikdy už ji neuvidím. Vlastně dýchám jen díky rodičům. Nemohla bych jim způsobit takovou bolest, kterou právě cítím já. Má rodina neměla možnost si malou pochovat, strašné moc mě to mrzí.
Emily byla naše budoucnost, která se rozpadla na milion malých kousků. Emily byla skutečná, cítila jsem její pohyby, viděla jsem ji. Je to přesně 45 dní, co jsem porodila mrtvé miminko, a stále je to neskutečná bolest. Záchvaty pláče už dokážu kontrolovat. Stále se nedokážu soustředit na nic jiného než na ztrátu Emily. Později další těhotenství nebude žádná výhra. Při prvním těhotenství jsme si oddechli po ukončení prvního trimestru. Při druhém těhotenství budu mít strach. Ale vím, že miminko potřebuji. Vždy jsem chtěla alespoň jedno. Teď mi nezbývá nic než naděje.
Přečtěte si také
Chtěla bych, aby moje dcera šla do školy dřív. Děsí mě inkluze a zrušené odklady
- Anonymní
- 20.04.26
- 1671
Moje čtyřapůlletá dcera Mia je narozená v polovině září. To znamená, že do školy by měla jít až za dva a půl roku. Přijde mi to ale dost dlouho. Chodí do školky od dvou let, je plně socializovaná,...
Toužím po dítěti, přítel chce ale cestovat a užívat si. Pořád mu jen ustupuji
- Anonymní
- 20.04.26
- 1361
Někdy mám pocit, že je náš vztah úplně zbytečný. Pak ale zase cítím tu lásku a nechci se s ním rozejít. Jenže je mi 35 let, nejsem zrovna nejmladší, přítel je o tři roky mladší. A zatímco já bych...
Zuby i nos čistíme násilím. Podle tchyně jsem zlá matka, která své dítě týrá
- Anonymní
- 20.04.26
- 879
Davídek je poměrně hodné dítě až do té doby, dokud po něm něco nechci. Ve 2,5 letech si stále nezvykl na to, že zuby se musí čistit a při rýmě je nutná odsávačka, kterou bytostně nesnáší. Už jsem...
Život s uřvaným malým vzteklounem mi vzal iluze o mateřství i o dalším dítěti
- Anonymní
- 20.04.26
- 6573
Plánovala jsem si, jak si budu rodičovskou užívat. Kamarádka má o rok staršího syna a to je takový pohodář. Když jsem ho chovala a u toho si hladila rostoucí bříško, těšila jsem se, až tohle taky...
Myslela jsem si, že mám syna blbce, ale v jeho třídě neumí číst ještě nikdo
- Anonymní
- 20.04.26
- 3425
Už dva dny nespím a pořád dokola si přehrávám to, co jsem se dozvěděla na třídních schůzkách. Máme syna ve druhé třídě a už od jeho útlého dětství jsem tušila, že škola pro něj nebude procházka...
Syn (4) v dětské skupince má stále nějaké úrazy. Podle učitelek je moc divoký
- Anonymní
- 19.04.26
- 2039
Adámek chodí od září do dětské skupiny. Přes zimu tam moc nepobyl, ale teď dochází celkem pravidelně. Jenže od února jsme řešili už jedno šití pod okem, jedno rozseknuté čelo, sedřené koleno a o...
Manželka touží po dokonalosti. Ve skutečnosti ale dělá ve všem naprostý chaos
- Anonymní
- 19.04.26
- 2153
Adriana byla vždycky strašně fajn ženská do nepohody. Hodně se ale změnila poté, co se nám narodila dvojčata Šimon a Štěpán. Kluci jsou raubíři, náročnější na výchovu, a ona jako by se úplně...
Máma je hlídací babička, ale pohlídá jen jedno vnouče. To druhé je moc náročné
- Anonymní
- 19.04.26
- 3594
„Ty máš ale štěstí, že máš hlídací babičku,“ řekla mi nedávno kamarádka. A dodala, že co ona by za to dala. Pousmála jsem se, ale pravdu si nechala raději pro sebe. Není moc čím se chlubit. Máma je...
Má na víc než na bagr: Chytrý syn odmítá gympl, táhne ho to do hlíny a k rybám
- Anonymní
- 19.04.26
- 1683
Z výběru střední školy se mi už regulérně točí hlava. Máme sice ještě rok čas, syn je v osmičce, ale já na to musím myslet kudy chodím. Možná to znáte – máte doma kluka, který je šikovný, chytrý,...
Hazard se životem! Exmanžel nechal malého syna s neštovicemi samotného doma!
- Anonymní
- 18.04.26
- 4295
Ještě teď se mi klepou ruce vzteky. Už delší dobu bojuju s tím, jak u nás funguje střídavá péče. Máme nastavený režim 14 dnů a 14 dnů, což je samo o sobě náročné, ale snažila jsem se to kvůli dětem...
před rokem a trictvrte jsem zažila to stejne. Nejhorší chvíle v mém životě. Přišli jsme o chlapečka v 37tt. Vždy když čtu další takový příběh, pichne mě u srdce. Doporučuji skupinku,, prázdná náruč, kde ti holky pomůžou a kde si rozumíme navzájem. Věř že jednou bude opravdu lépe, a budeš se moci zase pořádně nadechnout ale teď to máte ještě hodně čerstvé. Posílám velké objetí a hodně sil do dalších dní 
přeju ať je lépe a dočkáte se brzo dalšího miminka.
Jako mámy se už budeme bát dosmrti.
Nevím co napsat dál, tak jen přeji hodně sil a ať andílek pošle sourozence a pohlídá ho 
Držím vám pěsti, ať se s touto události s mužem poperete zuby nehty, a ať vám váš 
). To bylo priserne…
