Emma
- Snažení
- luciekal
- 13.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj, ráda bych se s vámi podělila o průběh mého těhotenství. Třeba to někomu pomůže a uvidí, že i ty špatné věci jsou nakonec k něčemu dobré.
Ke konci roku 2013 jsme se s přítelem začali snažit o miminko. Podařilo se, ale v 9. tt, den před mýma narozeninama, mi řekli, že jde o zamlklé těhotenství. Ani mě nenapadlo, že by se zrovna toto mně mohlo stát. Následovala revize a po pár dnech další.
S přítelem nás to sblížilo. Měla jsem v něm velkou oporu, byla to pro mě těžká chvíle. Měli jsme naplánovanou svatbu, ale nakonec jsem se na to necítila, takže se odložila na neurčito.
Lékaři mě doporučili čekat 3 měsíce (nejlépe 6 měsíců), ale já bych toto nevydržela.
Mezitím jsem byla na vyšetření s přítelem na genetice a imunologii z důvodu častých potratů a předčasných porodů u nás i přítele rodině.
V srpnu nám po pár letech vyšla dovolená a moc jsme si to užili.
Když jsme se vrátili, šla jsem pro výsledky imunologie, kde mě bylo zjištěno, že mám vysoké protilátky proti spermiím a nejspíše již přirozeně neotěhotním. Byla jsem z toho špatná. Dostala jsem doporučení na ET.
Ale asi to mělo být vše jinak. Pár dní po tomto zjištění jsem se cítila divně nemocná. Udělala jsem si těhotenský test a bylo to obrovské překvapení, že jsem našla //.
Začala jsem brát Prednison kvůli těm protilátkám a píchat Clexan na Leidenskou mutaci, u prvního těhotenství jsem to neměla.
Aby to vše nebylo jednoduché, začala jsem trochu krvácet. Byla jsem na pohotovosti, kde mi zjistili miniaturní hematom. Dostala jsem neschopenku, Utrogestan, Ascorutin a klid. Zárodek byl vidět v děloze a dokonce i srdíčko bilo.
Poté jsem šla ke svému gynekologovi, ale v kabince jsem začala krvácet opravdu dost. Měla jsem strašný strach. Poslal mě hned do nemocnice. Závěr: hrozící potrat.
V nemocnici jsem si poležela jen na wc a celou dobu ležet. Bylo to psychicky náročné, měla jsem strach, aby se to neopakovalo, šance byla 50:50. Hematom se trochu zvětšoval, ale byla jsem pátek propuštěná domů. V noci ze soboty na neděli mě probudila louže krve v posteli. Vstala jsem, bylo mě slabo, bledá jsem byla, teklo to ze mě jak z kohoutku. Obrovský kus tkáně ze mě vypadl. Cestou do nemocnice to teklo i přes obrovský nános vložek. Bylo to těžké a já byla tak ráda, že se mnou manžel byl celou dobu. Už jsem myslela na nejhorší, ale stále jsem věřila. Na utz už byl hematom 4×7 cm, srdíčko i miminko rostlo, jak mělo. Byla jsem v úžasu, ale věděla jsem, že ještě není vyhráno a zůstala jsem opět v nemocnici.
Po týdnu jsem byla propuštěna. Doma jsem ještě krvácela a špinila, většinu času jsem jen proležela. Ještě několik týdnů bylo krvácení a špinila počítala jsem dny. První screening byla za námi - vše ok.
12.12.2014 přišel ten osudový den, kdy jsem se stala ženou toho nejlepšího muže, který byl pro mě vždy a ve všem oporou. Druhý screening taky vše ok, ale miminko se neukázalo, takže pohlaví nic. Na 4D utz se taky neukázalo, tak jsme se s manželem domluvili, že to bude překvapení.
Ve 27. týdnu jsem měla padací týden. V neděli jsem spadla u našich na schodech a abych byla v klidu, jela jsem do Podolí. Vše bylo z pádu ok, ale zjistili měkký čípek, proto už mě lékařka poslala na další týden do poradny do nemocnice. Ale co čert nechtěl, jela jsem MHD dlouhým autobusem a nějaké auto to šmiklo těsně před něj. Autobus prudce zabrzdil a já, i když jsem seděla, vyletěla jsem ze sedačky a narazila. Vůbec jsem nevěděla, kam jsem se uhodila, řidič chtěl ihned volat záchranku, spousta lidí se o mě postaralo, ale já počkala na manžela. Žádné krvácení nebylo a po chvilce buzení miminka jsem cítila i pohyby. Jeli jsme do Podolí a čekala jsem utz. OK, ale chtěli si mě tam nechat na pozorování, tlak vyšší, ale nebylo místo, tak jsem jela další den ráno.
Byl utz čípek trochu zkrácen a změklý, poslali mě zase na další kontrolu, vše stejné. Poté utz ve 30. týdnu (30+1), kde mě byl zjištěn zhoršený průtok pravou tepnou, co zásobuje dělohu a placentu a v hlavičce miminka. Odhad váhy 1516 g.
Kontrola další týden - opět zhoršeno, následovala kontrola za pár dní. Vše stejné, ale bylo už jasné, že to bude dřív, ale předpokládalo se, že vydržíme alespoň do 36. tt.
32+1 další měření - váha 1819 g. Ten den mi jsem dostala kortikoidy, aby dozrály orgány a hlavně plíce. Další kontroly se průtoky stále zhoršovaly. Cítila jsem méně pohyby.
13. 3 jsem byla v poradně, ale monitor byl úzký, tak jsem šla znova na průtoky - vše zhoršeno a ještě se přidala levá tepna a pupečník. Po poradě dvou lékařek (jedna mě chtěla přijmout, druhá ne) jsem šla ještě dolu do ambulance, kde mě byl už před vyšetřeními zjištěn tlak 140/105 a teď 150/100.
Doktorka mě chtěla přijmout, mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem zůstala. Byl to pátek. Manžel u mě byl každý den. Z pátku na sobotu jsme se totálně nevyspala, protože paní na pokoji neskutečně chrápala. Ze soboty na neděli jsem měla sbírat moč. V sobotu 14.3 jsem si šla ve 23:15 lehnout a ve 23:45 mě vzbudil pocit mokra. Vstala jsem, že mám asi výtok, došla jsem na wc, které bylo na pokoji, a začalo to - šílený proud vody. V botách jsem ji měla, jak kdybych se prošla brouzdalištěm.
Spolubydlící zavolala sestru, starší sestra naprosto v klidu. Řekla, že to nemusí být plodová voda. To by mě asi zajímalo, co jiného by to bylo. Samozřejmě když vložku polila, zjistila, že to plodová voda je. Poslala mě na monitor. Pohyby jsem moc necítila, tak že zavolá doktorku. Seděla jsem na monitoru a měla strach. Jako prvorodička jsem byla dost na nervy, obzvlášť když jsem věděla, že je ještě brzo. V pátek, když mě lékařka přijímala, říkala, že miminko už by mohlo mít přes 2 kg.
Po dlouhé době přišla doktorka, vyšetřila mě. Nebyla jsem skoro vyšetřená, ale jak jsem byla ve stresu, moc jsme se na nic neptala. Poslala mě na porodní sál. Tam jsem teprve volala manželovi. Dostala jsem antibiotika a začaly kontrakce. Léky na tlak jsem dostala - 160/100, takže nic moc monitor točili, ale pořád byl úzký. Pak přijel manžel. Byla jsem ráda, že tam je. Neskutečně ráda, bez něj bych to tak dobře nezvládla.
Poté přišla doktorka, že se jim tem monitor nezdá, že bude muset být císařský řez. Naběhlo několik sester každá dělala něco punčochy, doholit, zacévkovat atd. Měla jsem strach, ale nějak jsem si to neuvědomovala, že jde to tuhého.
Převezli mě na sál, anesteziolog se mnou začal komunikovat, co beru za léky a kdy jsem si naposledy píchala léky na ředění krve. Poté mě sdělil, ať si sednu, že uděláme spinal. V tom jsem viděla v dálce dvě pánské postavy. Jedna zahlásila, že musí být celková anestezie, že hrozí hypoxie plodu. Vyděsila jsem se, ale hned jsem byla uspaná.
Probrala jsem se na JIP na všech možných hadičkách a na kyslíku. Nemohla jsem polykat ani moc mluvit, jelikož jsem byla zaintubovaná, tak mě bolel krk. Bylo mě sděleno, že máme holčičku a že je v pořádku. Vůbec jsem nevěděla co se přesně dělo, kolik je hodin, kde je manžel, nic.
Za chvilku přišla laktační a odstříkala první mlíčko pro malou. Bylo toho jen malinko, poté pediatr řekl, že malá vypadá dobře, že sama dýchá. Emma se narodila 15.3.2015 2:41 (33+4), vážila 1600 g a měřila 41 cm. Tatínek ji viděl hned po porodu, ale mně bohužel nestihl, když mě odváželi na JIP.
Ve 12 hodin jsem se sestřičkou vstala, Bolelo to, ale mě to hnalo jít se podívat za malou. Ve 13 hodin přišel manžel. Bylo to krásné ho vidět, ukázal mi její fotky - je tak krásná. Poté mě naložil na křeslo a jel se mnou za ní. Byla tak maličká, krásná, naše.
Byl to nejkrásnější okamžik. Říkala jsem si, jak se o ni budu starat. Začal zároveň stres a strach o ni. Třetí den odpoledne jsem byla propuštěná, hrozně jsem se chtěla již vyspat doma. Dojížděla jsem několikrát denně za malou pokaždé, co jsem vcházela na IMP, kde leží. Měla jsem strach, aby bylo vše v pořádku a ona tam byla. Strach bude vždy, ale už se to zlepšilo.
Dnes je to 3 týdny, co se malá narodila. Váží 1955 g a já doufám, že půjdeme domů tento týden.
Malá je naše bojovnice. Čím vším si musela projít, co vše vybojovala. Vzala jsem si za muže toho nejúžasnějšího chlapa, ve všem mě byl oporou a krásně se stará o malou.
Byl to těžký rok. Rok od zamklého těhotenství máme krásnou holčičku již na světě, kdyby mě to tenkrát někdo řekl, nevěřila bych mu. Bylo to vše hodně náročně, ale vše dobře dopadlo.
Práce lékařů v nemocnici byla špičková.
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 110
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 97
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 93
Filosofickopsychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 112
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 96
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 2451
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 1847
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2684
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 401
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 268
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
Jste holky statecne 
Hlavne at jste zdravi.
lem 2kg, my jsme musely s Anežkou čekat déle, ale i tak to uteklo a užíváme se. Pro ty naše miminka vydržíme hodně. Držím Vám palce, hodně zdravíčka
Přeji hlavně zdraví!
Clovek si prozil uplne pohodova tehotenstvi a tohle az kdyz cte zjisti, jak je to vlastne zazrak vse 
Tak at mala jen pekne roste a at uz jde brzy dumu. 
me si nechavali o dost dele v nemocnici a to,,jen" kvuli zkraceni cipku, bez krvaceni apod. Ja bych se z te nemocnice asi nehla ani na krok 
jesteze se mala tak drzela 
Me posilali do nemocnice pokazde kdyz se mi cipek zkratil i bez kontrakci, davali mi Kortison, aby dozraly jiste plice a nechavali si me nekolik dni na kontrolu a jeste jedna holcina vedle me kvuli spatnym pruchodum musela zustat az do porodu, hodne ji kontrolovali, nekolikrat denne a pustit uz ji nechteli, nakonec ji museli udelat cisare, miminku uz nebylo v brise dobre.Byly jsme vsechny na Specialni klinice pro miminka, ktere se narodi drive, mivaji tu i miminka, ktere se narodi s 500g a prezivaji 
ale jak jsem uz predtim psala, hlavne, ze jste v poradku 
