"Hard day" očima trojmatky
- Rodičovství
- Ronnie
- 02.12.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
...aneb tohle byl opravdu pátek 13. :)
Tenhle deníček jsem původně sepsala hlavně pro svou švagrovou, která tráví letošní školní rok jako dobrovolná učitelka v mateřské škole kdesi na Kanárských ostrovech a každý týden nás zásobuje mailem se spoustou velmi poučných a veselých zážitků. 
Pak mě ale napadlo předhodit jej jako svou prvotinu vám všem eMimiňačkám i eMimiňákům, se kterými tu trávím čas už téměř osm let a ještě mě to nepřestalo bavit. Možná vás to místy trochu rozesmutní, možná trochu pobaví, každopádně takhle si tu žijeme…
Manžel dnes ráno odjíždí na Slovensko vysílat (je radioamatér), což je na jednu stranu fajn, protože nespěchá do práce a vypraví ráno starší děti do školy. Můžu si přispat, jupí!
Normálně totiž aktuálně máme režim nastavený tak, že kolem druhé ranní usíná Ája, kolem třetí já, v 6:15 zase vstávám, vypravím Mišáka do školy, a když to dobře dopadne, jdu si ještě lehnout. Takže dnes nemusím vylézat, hurá hurá. Kdybych jen tušila, že to je pro dnešek asi tak jediné pozitivum…
Alenka se probouzí kolem desáté, celkem dobře vyspalá vylézám z pelechu, pouštím naše štěně Kessy ven a přebaluju mrňavku. Je mi divné, že Kessy na dvoře něco morduje a naše kočka Samantha vyvádí jako divá, tak vybíhám podívat se, co se děje. Psisko má něco jako velkou myš, říkám si, že to asi kočka donesla úlovek a letím jí to sebrat, aby to nebylo něco otráveného.
Při bližším ohledání ale zjišťuju, že to jsou zbytky malého koťátka. 
Samantha před dvěma týdny povila rodinku někde u sousedů a dnes se zřejmě rozhodla přestěhovat si ji domů, což se pro jednoho z koťáčků stalo bohužel osudným.
V noční košili a s polonahým kojencem v náručí pobíhám po dvoře, vřískám na psa a snažím se mu odebrat pozůstatky toho nebožátka. Jestli mě někdo odněkud pozoruje, musí si nutně myslet, že jsem utekla z Bohnic.
Pak jdu kojit Alenku a brečím kvůli tomu chuďátku a kvůli Samantě, která bloudí po domě a volá na něj.
Po kojení ještě chvíli cvičně vřískám na psa, pak si jdu připravit něco k snídani. Při té příležitosti zjišťuju, že Míšova láhev na pití, která by právě měla být plná v jeho aktovce, je naopak prázdná na odkapávači. Bezva, takže dítko zřejmě nemá s sebou vůbec nic k pití. Což je docela blbé vzhledem k tomu, že má po škole a družině ještě do pozdního odpoledne hasiče.
Volám manželovi a ptám se, jestli mu náhodou nedal pití do něčeho jiného. Nedal. Taky se od něj dozvídám, že extempore s kotětem je věc celkem přirozená, že máme lovecké plemeno, a tudíž loví. Ok, ale bezbranné kotě? To fakt nějak nemůžu skousnout.
No nic, zkouším volat mamce, jestli by nemohla Míšovi dovézt do družiny nějaké pitivo (bydlíme totiž na vesnici a mamka ve městě, kam děti dojíždějí do školy). Nebere telefon. Ani po půlhodině. Ani po další půlhodině. Ani nevolá zpátky. To už je dost divné.
Vzhledem k tomu, že vím, že právě doma přes naše mnohostranné výhrady a nesouhlas tvrdohlavě sama maluje v bytě po dědovi, úplně ji vidím rozpláclou někde pod štaflemi. Během jednoho z pokusů se jí dovolat, slyším venku mňoukat Samathu. Loktem otevírám dveře a tam další koťátko, po kterém se Kessy hned vrhá.
Odhazuju vyzvánějící telefon a dítě a bleskem zachraňuju kočičáka psovi z tlamy. Povedlo se, tenhle prcek to přežil, aspoň zatím. V jedné ruce Alenku, v druhé kotě, zakopávám o povykující kočku a hledám nějakou vhodnou krabici na pelíšek a hadry do ní. Když je kočičí dvojka v pořádku za zavřenými dveřmi koupelny, řeším, co s mamkou a Míšovým pitím.
Nedá se nic dělat, musím vyrazit do Holic. Oblékám Áju a sebe, dělám Míšovi šťávu a vyrážím směr Holice celkem vyklepaná, co tam zjistím. Když projíždím kolem Penny, co nevidím – v protisměru si to domnělá nebožka šine na kole jako by se nechumelilo. Ufff, tak aspoň něco. Dodatečně se dozvídám, že byla na pohřbu a měla vypnuté zvonění. Ale že by přes dvě hodiny? No nic.
Vezu teda Míšovi to proklaté pití a mezitím volám Lucce, zrovna jí končí škola, tak ji vezmu domů a ušetříme za bus. Děťátko ovšem samozřejmě telefon nebere. Proč mám ten dojem, že mě dnes mají všichni na háku? Že si má po škole zapnout zvonění, to jsme spolu řešily už asi milionkrát, očividně zcela marně…
Odjíždíme tedy bez Lucky, ta dorazí pár minut po nás busem. Když zjistí, jak se věci kolem koťat mají, ječí, že s vrahem koček už nikdy na vycházku nepůjde. Taky fajn, proč bych to neměla všechno zvládat já?
No konečně se dostávám k té snídani, hurá! (Je půl třetí odpoledne.) Pak znovu krmím Alenku a vyrážíme opět do Holic pro Mišáka na hasiče. Chlapeček je jak urvaný ze řetězu, doma je oba prosím, aby se podívali po drakovi a pomůckách na tlučení špačka, zítra mají špačkodrakiádu, místní tradiční skautskou akci. Zmizí tedy oba v pokojíčku, já znovu krmím mládě a doufám, že budou v hledání úspěšní. Mezitím kočka přináší další kotě, už začínám být v odebírání malé zvěře psovi celkem zručná.
Ve chvíli, kdy se snažím Míšu nahnat na večeři a do postele, se ukazuje, že na hledání draka se oba zvysoka vykvajzli. V rámci zachování trosek psychické rovnováhy raději nepátrám po tom, co tam takovou dobu dělali. Zvyšuju hlas a pomalu mi pro dnešek docházejí síly.
Míša večeří, mě mezitím dosušila sušička prádlo a je potřeba ho co nejdřív vyskládat. Alenku dávám na chvíli hlídat Lucce, miminko ovšem není nijak dobře naladěné (sdílím plně jeho pocity) a vříská a vříská. Nechávám tedy vzorně vyskládané komínky prádla rozložené po koupelně, že je uklidím později, a vysvobozuju Lucinku.
Naháním Míšu do sprchy, po chvíli se za ním jdu podívat a nemám daleko k vraždě. Chlapeček má vodu puštěnou naplno a kolenem ucpává kohoutek, tudíž gejzír vody stříká vydatně kompletně po celé koupelně. Úplně všude je potopa.
Když pominu zaplavené elektrické topítko, co tu máme kvůli Alence, a totálně promáchanou bednu s koťaty (dnes opravdu nemají dobrý den, nejvíc mě rozzuří hlavě to právě usušené a vyskládané prádlo, všechno znovu na ždímání. Uááááááá!
Rupnou mi nervy a miláček dostane pořádně přes prdítko. Expeduju ho do postele, prádlo znovu do sušičky. Alenku do vaničky, pak chystám věci a svačinu na tu drakiádu. Mezitím další kojení.
Lucka svůj slib ohledně psa dodržuje, takže v jedenáct večer cpu miminko do nosítka a jdeme aspoň na chvíli vyvenčit tu psí nádheru. Jak nemá pohyb, vymýšlí neskutečné věci. Celkem adrenalinová akce vzhledem k tomu, že tu o půl jedenácté vypínají všude pouliční osvětlení. Pak si dávám obědovečeři, což se ukáže nebýt úplně dobrým nápadem. Vepřo knedlo zelo o půlnoci jísti - zbytek noci se pak s žaludkem na vodě převraceti.
Miminko usíná kolem půl druhé, já uklízím, chystám oběd na zítra, koupu se a ve tři jsem v posteli jako na koni. Budík na půl sedmou, abych vypravila Míšu.
V koupelně chrní kočka s dvěma koťátky, v chodbě štěně a v ložnici oddychují tři dětičky. Není to hezké mít plný dům mláďátek?
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 2176
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 2378
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2105
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 2318
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 578
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1784
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2957
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1315
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1589
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2436
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
mne zaujaly Holice. To je město mého dětství a mládí. Včera jsem tam zrovna byla. Ale ono jich je více v republice, takže se asi nepotkáme. 
Celkem se mi stýská po starých dobrých ledňátkách. Jak válčí Viki ve škole? 
vubec si to neumim predstavit, drzim palce at se brzy umoudri 