Hříšná Angelika I

Prošla okolo kontejnerů a to bylo znamení, že teď je ta chvíle zapálit si cigaretu. Dokouří akorát před prací. Nedávno přešla na Iqos, takže vytáhla bílé zařízení z pouzdra a vložila do něj mentolového „vajglíka“, jak tomu říkala. Neměla klasickou cigaretu v puse přes čtyři měsíce a doufala, že jí tohle nebude tolik devastovat plíce. Potahovala, a když míjela žlutou budovu po levé straně, nezapomněla se podívat do čtvrtého okna, zda-li se svítí. Nic, tma. Její milenec asi ještě spí nebo už odjel do práce. Nevěděla, v kolik hodin do práce chodí, nezajímalo ji to. Měla ho jen na občasné příjemné chvilky, neměla v plánu se o něj více zajímat nebo se s ním víc přátelit. Když si o něm psala s nejlepší kamarádkou, označovala ho jako „P“, počáteční písmeno jeho jména. Víc pro ni neznamenal.

„Dobré ráno“ přivítal ji před prací kolega. „Dneska nějak brzy?“ zeptal se tázavě, jakoby ho zajímalo, jak je možné, že dnes přišla o patnáct minut dřív než jindy.

„No jo, dneska výjimečně nevezu holku do školky, tak jsem tu dřív,“ odpověděla unaveně.

„A koukám, že sluníčko už dneska dost pálí, co?“ narážel na její obří černé sluneční brýle nasazené na oteklých očích.

„Ani mi nemluv, břízy v rozpuku. Tohle utrpení mě teď bude zkrášlovat asi tak měsíc a půl,“ reagovala za pochodu a už lovila v kabelce klíče od kanceláře a těšila se, až si udělá pořádné kafe.

„Tedá, to musel bej slušnej mejdan,“ přivítal ji v kanceláři kolega.

„Dej mi pokoj a udělej mi kafe, ať jsi tu alespoň k něčemu,“ odpověděla s úsměvem na rtu. Nemyslela to zle, měli s kolegou pěkný vztah, popichovali se navzájem a věděli, co si k sobě můžou dovolit. Martin se chopil hrnečku a začal dávkovat kávu.

„Tyy, Lucie?“

„Ájé, ty zase něco potřebuješ. Nechceš s tím počkat, až se napiju kafe?“

„Tak jo, ale mluvit můžu, ne?“ usmál se.

„Mluvit můžeš, ale říkej mi jen něco hezkého a nic po mně nechtěj. Nejdřív kafe, rozumíme si.“

Martin řekl nahlas své jméno a příjmení. Podívala se na něj a nadzvedla jedno obočí, což dělala vždycky, když přemýšlela, co tím vlastně básník chtěl říci.

„No chtěla jsi říct něco hezkého,“ vysvětlil jí. Tohle na něm měla ráda, vždycky ji svým narcismem dokázal pobavit.

Začalo jí kručet v břiše, koukla na hodiny a zjistila, že se blíží čas oběda. Odeslala zprávu manželovi na whatsapp, jak to dnes vidí s obědem. Do minuty jí přišla odpověď: „V jedenáct na značce. Cmuk“ a smajlík posílající pusou srdíčko.

Čekala ve správný čas na správném místě, kde ji vyzvedl blankytně modrý vůz značky Hyundai. Ve voze seděli již tři chlapi, jeden z nich byl její manžel.

„Čáu, ženó!“ vítal ji řidič, když usedala na místo spolujezdce.

„Ahoj kluci, koukali jste, co je dneska dobrého?“ pozdravila a čekala na hlášení, co že je to dnes na poledním menu restaurace, kam jezdívají na oběd. Chlapi denně, ji s sebou berou jen občas.

Když zamykala dveře kanceláře, už myslela na to, co všechno musí nakoupit po cestě pro dítě do školky.

„Proboha ty potraviny jsou čím dál dražší,“ zaslechla když míjela starší pár důchodců mezi regály.

„Kájo, na to nemáme,“ řekla smutně babička, asi manželovi prohlížejícímu si sklenici s bezkofeinovou kávou.

Bylo jí jich líto a hlavou jí bleskla myšlenka. U pokladny zaplatila ke svému nákupu ještě bezkofeinovou kávu a šla čekat na parkoviště k autu. Když ji míjel onen starší pár nahlas si povzdechla, držíce v ruce kávu bez kofeinu: „Ježiš, já jsem nemožná.“ Její oči padly na dědečka podpírajícího babičku při chůzi a naprosto bez váhání mu doslova vložila kávu do dlaně. „Nechcete kafíčko? Je teda bez kofeinu, jestli vám to nevadí. Já jsem ho vzala omylem místo kofeinového a už nemám čas se tam vracet a řešit vracení zboží.“

„Néé, to si nechte,“ oponoval dědeček.

„Né, vážně, já bezkofeinové nepiju. Uděláte mi tím radost. Přeci to nevyhodím,“ dělala, jakože moc spěchá, a odjížděla s tím nejpříjemnějším pocitem. Ve zpětném zrcátku ještě zahlédla, jak se na ni stařečci usmívají. Pocit k nezaplacení.

Píp, ozval se telefon. Okamžitě vypnula zvuk a četla zprávu od „P“. Psal, že se mu stýská a že mu chybí, a chtěl vědět zda-li se zase brzy sejdou. Její pohled spočinul na manželovi, který se válel na gauči, v jedné ruce lahváče, ve druhé ovladač. Vzpomněla si na scénku ze Slunce Seno, kdy Helena Růžičková kouká na Hříšnou Angeliku a pak se podívá na starého Škopka chrápajícího na gauči. „OK, ozvu se kdy a kde. Pa,“ odepsala a šla spát.

Přečtěte si pokračování příběhu: Hříšná Angelika II.