Introvert na maloměstě
- Těhotenství
- Cicita
- 25.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, jak je v dnešní době těžké přežít těhotenství v tichosti, klidu a míru, zvlášť když se přivdá do velmi sdílné rodinky a bydlí v malém městečku. Aneb psychoterapeutický deníček jedné přenášející.
Jsem velmi společenský typ člověka, co se rád baví. Snadno navazuju nové kontakty. Nevím, jestli tato moje stránka osobnosti vede často lidi k (mylnému) názoru, že v tom případě každého pustím do svého soukromí…
Dřív jsem si s tím uměla snadno poradit, když se mě známí začali vyptávat na soukromé věci, tak jsem to zahrála nějakým nesmyslem proneseným s nadsázkou. A fungovalo to i v excentrické rodince, do níž jsem se přivdala, a jejíž členové si u nedělního oběda povídají o tchánově erekci, četnosti svých pohlavních styků nebo tetiných přechodových neduzích. Nejsem puritán, zasměju se ráda a často na konkrétního příbuzného přisadím i vtípek (a všichni víme, že na cizí účet se směje nejlíp), a můžou si zkusit to otočit proti mně!
Nicméně můj postoj fungoval do té doby, než jsem otěhotněla. V žádném případě jsem tchyni ani celé manželově rodině nechtěla upírat právo se radovat z mimina, ale celé jsem si to asi představovala trošku jinak, klidněji.
Začalo to asi prvním obrázkem z ultrazvuku, který jsme přinesli s mužem ukázat jeho rodince. Během hodiny jsem měla pocit, že s tím nebohým děckem budu muset utéct na jiný kontinent, aby se z něj nestala cvičená rozmazlená opička.
Najednou mi došlo, že už vše nemůžu zahrát do autu, a naopak musím začít velice pečlivě volit slova a stanovit si nějaké hranice, jelikož tchyně má obrovskou potřebu účasti, péče a viditelnosti, a že se tu bavíme o jejím prvním vnoučeti.
Každopádně mě z myšlenek vytrhla věta, kdy tchyně naprosto suverénně pronesla, že až budu rodit, můj muž mě bude držet za ruku a ostatní členové rodiny včetně ní budou čekat za dveřmi. Z hrdla mi vyšlo trošku hysterické kvílení: „No to teda NEEEEEE!“
Na tchyninu velice překvapenou otázku, proč ne, jsem se zmohla jen na: „Protože…jsem…to…normální.“
Mírně jí to zarazilo, ale ještě se nedala. Každopádně já už byla připravena. Její babičkovský vesmír se zhroutil ve chvíli, kdy po mně chtěla, abych jí darovala onu fotku z ultrazvuku a ona mohla lidem ukazovat, že bude mít vnouče.
„Dobře, dám ti tu fotku, ale ty si taky zajdeš na gyndu a necháš si udělat foto. A pak můžem obě na náměstí lidem ukazovat fotky, já tvoji dělohu a ty tu moji.“
Vzhledem k jejímu výrazu jsem pochopila, že na téma babička se vtipkovat nebude.
S mužem jsme měli dlouhou debatu o tom, jak situaci ustát, abychom v této záležitosti měli co nejvíce klidu a soukromí, a zároveň aby si vztahovačná maminka nezačla hned myslet, že ji naprosto odstřihneme ze života a naše dítě nepozná babičku. No, zkrátka, bojovali jsme, neobešlo se to bez citového vydírání, občas k tomu přispěla celá rodina. Střídavě oblačno.
Pokud jsem nenahlásila podrobnosti o svém stavu po každé kontrole, bylo zle, když jsem to udělala, za dva dny jsem si detaily vyposlechla na náměstí znovu od nějaké hodné tety. Proběhlo pár naschválů, i nepříjemných vážných rozhovorů…
Ale časem se vše k dobrému začalo obracet. Až jsem začala mít pocit, že když občas připomeneme hranice soukromí a zároveň po splasknutí tchyniny nafučené pusiny vysvětlíme, že našim přáním nikoho neodepisujeme ze života, tak na mně těhotenství začalo být vidět a rozjelo se úplně nové šílenství.
Ke konci pátého měsíce mi pořádně vylezlo břicho a známí i neznámí maloměšťáci si ho už nemohli splést se špekem. Trochu jsem nečekala, že i když téma tloustnutí je ve společnosti pořád tabu, těhotenství už ne… Byla jsem připravena na to, že mi cizí lidi budou šahat na břicho. A měla jsem připravené i hlášky, které je měly od ošahávání odradit.
Nicméně nakonec jsem stejně neměla to srdce jim říct NE. Ono totiž když řeknete, že si nepřejete mluvit o váze, kterou jste nabrala, všichni to plně respektují a naopak považují za hulváta toho, kdo se ptal. Ale pokud odmítnete přiznat těhotenská kila a navíc povíte, že je vám sahání na břicho nepříjemné, tak se tváří, jako byste zabila štěně.
Časem jsem se trochu obrnila a na otázky typu Kdy máš termín? Bylo to plánované? Jaké máš chutě? Přibralas hodně? Seš víc náladová? A co říkal doktor? (Mimochodem moje oblíbená - vážně se mě ptáte na děložní hrdlo??) jsem začala odpovídat bez emocí, holou větou nebo slovem (především na tu poslední otázku - „Dobrý.“) A hlavně jsem se naučila užitečnou věc - když nemáš náladu na lidi, nevycházej ven. Aspoň ne před setměním.
Párkrát jsem si vyposlechla, že asi nebudu úplně mateřský typ. Díky zdejším drbnám přestali být lidi po nějaké době tak dotěrní, co vědět chtěli, to věděli. Možná to bylo i tím, že jsem trochu otupěla, pro rodinku taky nic nového, tak jen občas zkomentovali rostoucí břicho. A já si začala užívat trochu toho klidu a soukromí, chystání výbavičky a čtení o miminech, ve sladké nevědomosti a nic netušíc, že mě čeká období pro introverty nejtěžší - období těsně předporodní a přenášení.
Začalo to opět „nevinnými“ dotazy na ulici: „A ty jseš ještě v celku?“ „Zatím nic?“ „Kdy to teda vlastně čekáš?“, pokračovalo dotazy poněkud ostřejšími: „Říkali ti, jestli už se otvíráš?“, k tomu pár telefonátů, manželovi pravidelně volal dopoledne tchán, odpoledne tchyně a večer švagr a všichni tři se stejnou otázkou: „Tak co, už?“
Já vzhledem k minulým zkušenostem byla protivná rovnou a omluvila si to tím, že na to mám snad nárok. Efekt to mělo nulový. Muž po týdnu vysvětlil rodině, že když jsme je zhruba před měsícem prosili, aby před termínem nevolali, že jim dáme vědět jako prvním sami, tak jsme měli na mysli přesně TOHLE a opravdu se jim nechystáme případný porod zatajit.
Třešničkou na dortu se ale stalo určitě období od termínu do teď - ano, již 5. dnem přenáším (což mi včera nezapomněl připomenout švagr). Ptala se mě na to prodavačka v obchodě, známý mě zase poučoval, že teď už bych vážně neměla nikam chodit. V sobotu, kdy mě kamarádka vytáhla na deci červeného, se díky nám u vedlejšího stolu plném chlapů strhla debata o porodnici, ve které se chystám rodit…
Jelikož na rozdíl od muže neberu telefony, začal se mi facebook hromadit zprávami. „Co jee? Už máš po termínu, nee?“ „Ahoj, nebereš mi telefon. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli už je malá na světě.“
Poslední dva dny přibyly i zaručené babské rady. „Napusť si vanu.“ „Udělej si dlouhou procházku.“ „Dej si ostrý jídlo.“ „Sex! Ten prý funguje na sto procent.“ „Vyběhni si schody.“ „Vytři doma podlahy.“…
Na zprávy tedy také neodpovídám.
Jé, ale teď se dívám, že se právě setmělo! Tak nasadím kapuci a jdu se trošku projít po tom našem městečku, někde hodně daleko od náměstí.
A pokud tohle někdy bude číst nějaká dobrá duše, která je nadšená z těhotenství příbuzné či známé, mám pro ni jen tři rady:
1. Nesahejte na ni. Pokud jí to nevadí, nebo se v tom dokonce vyžívá, sama to nabídne.
2. Neptejte se na blbé dotazy. Co bude chtít říct, řekne sama. (Pozor na zrádné „Bylo to plánované?“ - v podstatě se ptáte na sexuální život - a na „Jak bylo u doktora? Co říkal?“ - ale no tak! Na každé prohlídce strčí do ženy ruku a kontroluje čípek!)
3. Odpusťte si blbé rady. Každá těhotná se přirozeně o celý průběh zajímá sama. Pokud od vás chce něco vědět, zeptá se.
Závěrem bych snad jen dodala, že existují i výjimky, které od potvrzení těhotenství nemluví o ničem jiném a tento stav je povznáší na bohyně zrození zázraku života. Pokud tedy máte nutkavou potřebu si povídat, určitě se zaměřte na tyhle typy.
Jinak je to vesměs stejné - ne každá je taková nedůtklivá introvertní neurotička jako já, ale většina těhotných je k vám v těchto situacích milá jen ze slušnosti.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1005
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1164
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 1634
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 495
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 610
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 4759
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4743
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 965
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 1064
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 975
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
co jiného na to říct?
já se teď bavím tím, že při porodu se synem jsem dle mého měla malé břicho a prý vypadala na dvojčata, teď mám větší břicho, čekám dvojčata a prý na to vůbec nevypadám, že to tak odpovídá, že bych tam měla mít jedno a jeslti tam jsou opravdu dvě… tak já už nevím… 
lepší hned ze začátku pro jistotu nahlásit okolí termín o týden až dva později 
naposledy když mi tchán před porodem radil, že mám jíst lněné semínko, tak jsem odvětila něco jako ‚porodila jsem už tři děti, a kolik ty?‘ a byl chvíli klid 
až mě to děsí 
