Jak dokáže bolet láska
Tak i já se rozhodla napsat svůj první deníček a shrnout posledních několik let mého života. Třeba se mi tím uleví, nebo deníček pomůže někomu, kdo dělá stejnou chybu, jako já tehdy. Přiznám se, že mě doteď budí zlé sny a ani po více, než roce, to není úplně za mnou, ale můj život nyní je šťastný, za to moc děkuji. Předem upozorňuji, že deníček bude delší, pro někoho možná nudný a i proto, že si uvědomuji, jak hloupá jsem byla. Jen člověk mnohdy nevidí, nebo nechce vidět, když je zamilovaný...
Vše začalo v mých 14 letech. Měla jsem skvělou rodinu, naši se téměř nehádali, a já byla šťastná. Z ničeho nic se mi tenhle krásný svět rozpadl a naši se rozvedli. Mamka se zamilovala do jiného, a vyhnala sestru s otcem z bytu, nedala jim moc času, a tak se nastěhovali k babičce z taťkové strany. Já to nesla těžce.
Po čase si mě mamka vzala na klín a řekla: „Mám tě ráda, ale chci si tady nastěhovat přítele, mohla by ses odstěhovat taky pryč?“
A tak jsem ztratila svou milovanou maminku. Byla jsem dítě, bála jsem se, že si mě taťka nevezme a já budu muset do dětského domova. Naštěstí si mě k sobě vzal, a tak jsme tedy žili víceméně se sestrou a s ním v jednou pokoji, ale alespoň jsme byli spolu.
Nebylo to idylické bydlení, babička byla zvyklá na svůj klid a často jsme se hádali. Navíc má sestra je jen o rok starší a v našem pubertálním věku jsme hádek měly více, než dost, a i to samozřejmě babičce vadilo.
I když se snažil taťka pro nás dělat první, poslední, nebyla jsem šťastná, tolik jsem chtěla svůj starý život zpátky, aby se naši nerozvedli, aby se z mé skvělé mamky nestala ta cizí osoba. Tady jde vidět, jak některé děti těžce nesou rozvod, já tohle svým dětem snad nikdy neudělám! Nebylo to lehké dětství… Možná proto jsem se tak upnula na člověka, který za to nestál.
V tomto duchu uplynuly dva roky a pak jsem poznala JEHO. Zamilovala jsem se… Tak strašně moc. Začali jsme spolu trávit každý den a já po dlouhé době byla opět šťastná. Najednou jsem mohla začít z toho všeho utíkat a trávit čas novým způsobem. Mé štěstí trvalo přesně rok. Po roce jsem přišla na to, že mi byl nevěrný. Vzpomínám, že mě to hrozně bolelo. Naráz mi všechno to krásné mělo skončit.
Nedokázala jsem odejít. On se omlouval a sliboval a já uvěřila a snažila se zapomenout. Bohužel to zkusil za čas znovu a nejspíš si všiml, jak moc jsem na něj fixovaná a stal se z toho zvyk. Akorát se nevěry naučil tajit a už mi nikdy žádnou nepřiznal, později jsem však na několik dalších nevěr přišla sama.
Nicméně po druhé nevěře, přišel za mnou se slovy: „Lásko, odstěhujeme se spolu? Udělal jsem chybu, chci ti dokázat, jak moc pro mě znamenáš.“
A já? Utekla jsem od své rodiny úplně a bláhově jsem si říkala, jak krásný ten život budu mít.
Vzpomínám naši první hádku, ve společném bytě. Něco popil, hrozně na mě křičel, a já brečela.
„Co pořád brečíš, ty krávo?“ zařval a napřáhl ruku.
Vrazil mi facku, a já se hlavou praštila do skříně, vedle které jsem stála. Omdlela jsem. Když jsem se probudila, plakal. Zase omluvy, jak už to nikdy neudělá. Odstěhovala jsem se zpět k otci.
Ale pak to nastalo, byl všude… Čekal před školou, jel vedle mě v tramvaji každou cestu ze školy, neustále volal a psal. Bohužel nepomohlo ani to, že mě otec doma zamkl a mně se jednoho dne podařilo utéct zpátky k němu. Bože, chovat se takhle mé dítě, tak ho asi uškrtím 
no a tohle nejspíš byla největší chyba v mém životě. Už jsem nikdy nenašla sama sílu odejít, nebo se se vším někomu svěřit a vrátila jsem se zpět do pekla.
ON mi zakázal veškeré kamarády, pokoušel se mě oddělit také od rodiny, což se mu ale nepovedlo, každopádně jsem vesměs za každou neposlušnost byla potrestána. Kdykoliv jsem něco řekla špatně, následovala odplata. Když jsem špatně řekla, co hrálo v televizi v den, kdy byl v práci, nepřišel pak domů dva dny, aby mě potrestal, že jsem lhářka. Pokud jsem mu přišla na nevěru, dostala jsem.
Bylo to období plné modřin. Tolikrát jsem ležela na kachličkách v kuchyni a měla vlasy přilepené od pláče na obličeji a říkala si, že by bylo lepší umřít. Ale měla jsem strach přiznat to rodině, a vrátit se zpátky domů. 
Nejhorší bylo, když mě bil před svými kamarády. Nikdy se mě nikdo z nich nezastal, a já začala věřit jeho slovům, že si to všechno vlastně zasloužím, že na lepší život nemám. Pamatuji okamžik, kdy mě kolenem kopl do obličeje, a tekla mi krev z nosu. Byl u toho jeho kolega z práce, jedl popcorn a koukal na mě. Všude byla krev, plakala jsem, ale jen se usmíval. Pak se smáli oba dva. Doteď to nechápu, že takoví lidé existují.
Byly dny, kdy svého chování litoval, a nosil by mě na rukou, pro tyhle dny jsem žila. Samozřejmě jsem se několikrát pokusila utéct, ale vždy mě vyhledal, a přemluvil, abych se vrátila. Byla jsem zoufalá, časem jsem se už bála odejít a předem věděla, že mě stejně nenechá.
Začala jsem navštěvovat psychologa, ten mi řekl, že málokdo z tohoto dokáže odejít, a měl pravdu. Byla jsem chycena v pasti, tak moc jsem tomu chtěla utéct a nikdy už ho nevidět, ale nešlo to. Napadly mě dokonce myšlenky, že kdyby se mu něco stalo, bylo by to pro mne vysvobození.
Hodněkrát jsem si představovala, že mu něco udělám já. To mě moc mrzí, celý ten vztah mě úplně změnil. Byla ze mě troska, znala jsem jen jeho přátele, a žila jeho život, dlouhých osm let, než jsem konečně našla sílu odejít.
Jednoho dne u nás byli na návštěvě známí. On je jel odvést domů, půjčil si mé auto. Byl milý, řekl jak mě miluje a hned se vrátí. Několik hodin se nevracel, volala jsem mu, psala, neozýval se a vypnul si telefon. Bála jsem se. Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela, co jsem zase udělala špatně. Pak jsem uslyšela jeho, jak se směje. Byl u souseda. Sebrala jsem se a šla tedy za ním. Na chodbě byla tma a všude hrobové ticho. Zaklepala jsem na dveře. Přišel mi otevřít.
„Co tu chceš?“
„Bála jsem se o tebe.“
„Hm, tak supr, vidíš, že žiju, a teď vypadni.“
Řekl tak zlým a arogantním hlasem, že mi došlo, že má nejspíš hodně vypito a chtěla jsem vyklidit pole.
„Fajn, tak já jdu, dej mi klíče od auta.“
To se mu nelíbilo, tak jsem řekla, ať si je nechá a chystala se odejít. Naráz zakřičel, že nikam nepůjdu, chytl mě a třískl se mnou o stěnu. To už jsem věděla, že je zle, vysmekla se, a utíkala po schodech. Strašně jsem se bála a slyšela, jak mi buší srdce. Dohnal mě, chytl za paže a hodil se mnou o kamenné schody.
Chodbou se rozlehla dutá rána, to bylo poslední, co jsem slyšela, než přišlo úplné ticho, které mi připadalo jako věčnost. Prosila jsem v duchu, že jestli umírám, že chci ještě vidět svou rodinu, ať si mě ten nahoře ještě nebere, ne takhle!
A naráz jsem viděla kolem sebe to světlo, ne nebyl to tunel, ale začala jsem se probírat a na chodbě už bylo rozsvíceno. ON mě zvedal, podlamovala se mi kolena a nemohla jsem pořádně stát. Pak jsem ucítila to teplo za krkem. Tekla mi krev. Omlouval se, zacpal mi pusu a vtáhl mě do bytu. Naložil mě do vany, i v oblečení a pustil mi na hlavu sprchu, krev pořád tekla.
Tupě jsem zírala do odtoku, sledovala tu červenou a nebyla schopna jediného slova. Poprosila jsem, zda mě odveze do nemocnice. Odmítl s tím, že simuluji a tak hrozné to není. Brečela jsem a prosila, bylo to zbytečné. Soused neměl řidičák, a tak jsem se musela odvést sama, krev se mezitím trochu pozastavila a cestu jsem zvládla, doteď ani nevím, jak.
V nemocnici mi vlasy vzadu vyholili a 10centimetrovou ránu zašili. Ošetřujícímu doktorovi jsem tvrdila, že jsem spadla.
Nevěřícně na mě koukal a ta slova slyším dodnes: „Nejdřív jdou lokty, potom tělo, mladá slečno, zajímavé, že u vás je to jinak a lokty odřené nemáte. Víte, že jste mohla skončit na vozíčku, že se vám takovým pádem mohla poškodit mícha?“
Styděla jsem se, uvědomila jsem si, že mě mohl opravdu zmrzačit, ale byla jsem ráda, že mě doktor pustil domů i přes to, že jsem neměla odvoz. Když jsem přijela domů, ON brečel, ale něco se ve mě zlomilo, nevěřila jsem mu.
Další den někam odjel a nezajímala jsem ho, jen mi řekl, že je mu jasné, že budu chtít, aby se mnou byl, že se budu týden vymlouvat na to, že mi něco udělal. Ne, nechtěla jsem aby se mnou byl. Nikomu jsem tehdy nic neřekla, ale doktor podal udání na podezření z domácího násilí a taťka je policista, tak se to k němu dostalo. Mého „přítele“ si tehdy odchytil a vrátil mu to. Nelitovala jsem ho.
Je strašně těžké se někomu svěřit, když se něco takového děje. Přiznám se, ani v tuto chvíli jsem nenašla sílu odejít, a ještě ve vztahu setrvala několik dalších let. O rozbité hlavě mám špatné sny i teď, budím se s pláčem, věčně před tím zlým člověkem utíkám.
Je mi hrozně líto, že jsem sílu odejít, nenašla dříve. Obrovské dík by patřilo mé sestře, kdyby toto četla. Celou tu dobu stála při mém boku, vždy pro mě měla otevřenou náruč, o všem sice nevěděla, ale jako opora byla vždy při mě. Bolelo to, vidět, jak je rodina ze mě nešťastná.
Taťka mi řekl: „Přece jsem si nevypiplal dvě holky, aby mi jednu někdo mlátil.“
Babička říkala, že když se to s tou hlavou dověděl, tak plakal. Já ho viděla plakat jen jednou, při rozvodu s mamkou. Strašně to těch pár let bolelo a já po kouskách hledala sílu utéct. A víte co? Jednoho dne jsem to dokázala!
Je to již více, než rok a půl. Dlouhá doba, kdy se ON neustále vracel, i při změněném čísle mi několikrát psal a volal a čekal před mou novou prací. A pak mi někdo seslal štěstí, které teď spí kousek vedle mě. Našla jsem toho nejlepšího partnera, jakého jsem si mohla přát. Zvládl i nápory bývalého partnera a pomohl mi z toho všeho ven.
Plánujeme miminko a já jsem konečně šťastná. Kdybych tak mohla pomoct tímto deníčkem alespoň jedné osůbce, která si prochází něčím podobným, byla bych moc ráda. Nečekat, a utíkat co nejdřív, to bych poradila. Mrzí mě ten ztracený čas, tu bolest ze srdce vymazat nejde a následky si s sebou nesu dodnes. Člověk, který ženu jednou uhodí, se nezmění. Ale nejspíš si na to člověk musí přijít sám.
Pokud jste se dostali až sem, tak děkuji za váš čas.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1178
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 2578
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 861
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2303
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1067
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3668
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1558
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 577
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1554
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 1116
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
pláču, moc smutný 
nechci brát malé tátu? Tátou myslíš zrůdu co ničí malé mámu?
ale ten kamarád tvého bývalého musí být charakter 
Je to krásně napsané. Doma jsem zažila něco podobného až na to, že to byl mamčin přítel. Strašně jsem se ho bála. Nejednou u nás byla policie, ale ona mu pořád odpouštěla
bylo to peklo.
ať se Vám miminko povede co nejdřív a budeš žít už jen šťastným a plnohodnotným životem. 
Přeji Ti jen to nejlepší