Jak jsem přišla o svůj život
Nejsem dobrá pisatelka, ale zkusím se touto formou svěřit, uvědomit si, co se vlastně stalo, proč to mi nikdo nepoví, ale snad se časem zalepí to, co mě vnitnřně roztrhalo. Chci se omluvit, je to pro mě moc čerstvé, snad nebudu psat zmatky, co se mi honí neustále hlavou. Chci poděkovat holkám z listopadovek a prosinčatek. DĚKUJU.
Byla svatba. Brali se dva mladí lidé, já a můj manžel.
Byla práce, bylo našetřeno, bylo bydlení, náš dům plný lásky něhy a pochopení.
Rok po svatbě jme se začali bavit o něčem, co by nám změnilo život od základu. Kdybychom tak věděli.
Začali jsme se snažit o naše miminečko, podařilo se hned na druhý pokus a já mohla štastně oznámit „TÁTO, JSME V TOM.“
Nikdy nezapomenu na to štěstí v jeho očích, zároveň zmatek, jak kdyby miminko mělo přijít hned zítra.
Těhotenství jsem měla kromě nevolností a velkýho úbytku na váze bezproblémový až do nějakého 26. tt. Pak jsem začala krvácet, byla v nemocníci, pak mě pustili domu.
Na ten den, co se to stalo, v životě nezapomenu. Byli u nás dělníci a dělali nám výtah, abychom s malinkou nemuseli běhat do koupelny přes celej barák a jen pohodlně sjeli přímo z ložnice dolů do koupelky. Taťkuv parádní nápad.
Podávala jsem jednomu dělníkovi šroubovák a při zvedání ve mně luplo. Učurkla jsem si, no to je trapas, myslela jsem si. Ale nemohla jsem se narovnat, chytaly mě hrozný křeče. Bylo mi zle, to nemůže být porod, to nejde!! Je brzo!
Dělníci, jak mě viděli, zpanikařili a řvali „Rodííííme, musíme do porodnice.“ Čučela jsem na ně jak vyjevená. Jeden na mě řval, kde mám tašku do porodnice a já jakou tašku, vždyť mám rodit až za tři měsíce!!!
Odvezli mě do nemocnice. Tam se mě hned ujali. Brečela jsem, měla jsem strach.
Nasadili mi léky na dozrání plic a na zastavení porodu. Což se však nepodařilo a 10.9. 2013 v 16.30 se narodil můj největší poklad na světě Sára. Manžel se snažil být statečný, mně to vůbec nešlo.
Druhý den jsem mohla jít za malou. Manžel mě za ní dovezl. To jsem vůbec nezvládla, byla tak malinká, tak moc vypadala jako stáhnutý králíček. Vážila 790 g. Dýchat jí samo nešlo, problémy s očičkama a se srdíčkem se nakonec spravili. Prošla si různýma infekcema, co ji ohrožovali na životě, nakonec se ji podařilo rozdýchat se pomocí cpapu. Následovala operace očí a další infekce, zpět na ventilaci, 100 % podpora dechu. I z toho se dostala, vypadalo to velice dobře! Až moc dobře, aby to mohla být pravda.
Chodili jsme za malinkou denně, odstříkavat se mi nedařilo. Přišlo mi, že jsme tak silní, že nás už nikdy nic nerozdělí. Bylo mi tak krásně, tak moc jsem věřila, že už to bude jenom lepší, kor když už jsme přešli hranici jednoho kila. Užívala jsem si každé možné klokánkovaní, každou chvíli, kdy jsme byli rodina. Štastná rodina.
Z tohoto snu jsem se probudila 17.10., kdy nám v noci volali „Přijeďte se rozloučit, není to dobrý.“ 18.10 2013 nám navždy odešla naše milovaná dcera, byla jen měsíc a týden stará, ale miluju ji, jako by tu s námi byla roky.
Odešla v klidu, manžel ji choval v náručí, já jsem nemohla. Tak moc jsem se klepala, nešlo to. Držela jsem jí tu její malou ručičku, hladila po vlaskách a prosila, ať už jde, že jí bude líp.
S manželem jsme se zhroutili, každým po svým. Prosil, že potřebuje čas a že musí odjet. Neřekl kam, neřekl kdy se vrátí. Poprosil jeho maminku, aby zařídila vše, co se pohřbu týče, a zmizel.
Já sedím celý dny v našem domě, kde to všechno začalo. Na ten úžasnej vytah se nemůžu ani podívat, nikdy tam nevlezu. Oba dva vypnutý telefony. Oba dva se vyrovnáváme s osudem po svým. Jen se modlím, ať aspoň na pohřeb dojde a podrží mě. Bojím se, co bude. Cítím, že svěření je to nejlepší, co můžu udělat, ale vůbec nevím, jak se podívám rodině do očí.
Omlouvám se za špatný konec a délku deníčku, šlo to nějak samo.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1272
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 2830
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 939
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 2463
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1158
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3709
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1584
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 583
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1599
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 1136
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.