Jak se narodila ČAJ
- Porod
- bambooska
- 23.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Druhý porod podle svého..
Psal se 17. Duben 2015…
Jako každé ráno jsem s rukou na břiše promlouvala v duchu ke své dceři, že by bylo fajn se narodit dřív než na Vánoce.
Jako každé ráno jsem měla oči v sloup při každé poznámce okolí, že jsme ještě dva v jednom.
Jako každé ráno jsem si říkala, že DNESKA UŽ URČITĚ PORODÍM. Tohle ráno jsem to myslela opravdu vážně. Něco bylo jinak, ale bála jsem se těšit.
Odpoledne jsem proflákala na sluníčku a večer vypila znovu ricinový koktejl. Něco bylo jinak. Bylo to vzrušující a zároveň jsem měla trochu strach.
Byl večer, staršího syna jsem odevzdala babičce a věděla jsem, že až ho přivítám příště, budeme už čtyři.
Tělo se začalo samo čistit a pomalu se rozjížděly bolesti po různých intervalech, jako předchozí večery. Žádná pravidelnost, takže jsem byla naprosto v klidu. Porodní asistentka mi nebrala telefon, ale nerozhodilo mě to.
Napustila jsem si vanu, zapálila svíčky a ponořila se do sebe.
*Věděla jsem, že tento porod bude nezapomenutelný zážitek, že ho chci PROŽÍT a ne jen přežít jako se synem. Věděla jsem, že chci věci jinak, že jsem schopna převzít zodpovědnost za sebe i své miminko. Byla jsem rozhodnuta nenechat si porod pokazit porodnicí. Cítila jsem, že to nejlepší a nejbezpečnější pro nás dvě je porodit doma. Cítila jsem, že jistota utrpení je pro mnohé přijatelnější než nejistota svobody a převzetí zodpovědnosti. A já se tomu tak moc nechtěla poddat. Věděla jsem, že cesta k miminku bude ještě dlouhá, musela jsem hodně pročistit myšlenky, odpustit, odblokovat, promodlit, přečíst, vidět a slyšet, pochopit, přijmout a naopak nechat plynout, naučit se říkat věci upřímně, vyjádřit svůj názor.
Dalším nelehkým úkolem bylo spojit toto vše s mým mužem. Jak to probíhalo by vydalo na další článek, cesta to byla trnitá a dlouhá. Nemá smysl se po ní vracet. Ke konci jsem z něj ale začala cítit potřebnou důvěru a pochopení. Ale jakkoli mě chápal a podporoval, strach, ve kterém jsme systémem vychováváni všichni byl silnější než on. Viděla jsem na něm, jak moc by chtěl, abych to měla podle sebe, a jak moc mu něco uvnitř nedovolí se uvolnit. Nakonec prohlásil abych si to udělala podle sebe.*… Vylezla jsem z vany a bolesti neustávaly. Byly téměř neznatelné když jsem stála nebo se houpala na baloně. Byla půl noc a my jsme se rozhodli jít spát. V objetí jsme usnuli.
Bylo půl druhé ráno, kdy mě bolest vysloveně posadila na postel a já věděla, že je TO TADY. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala, že se ze dvou lidí stanou tři.
Kontrakce byly velmi silné a stěží šly prodýchat. Muž vystřelil z postele a společně jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice. Prostě impuls, najednou to přišlo, bylo to tak správně. Cítila jsem, že to tak má být.
Jel snad 120.
Cestu si nepamatuji, byla jsem jako v tranzu, soustředila se na dcerku a věřila jsem svému muži, že nikomu v porodnici nedovolí nic, co bych sama nechtěla. Koukla jsem naposled na hodiny: 1:50.
Vyběhla jsem schody do prvního patra porodních sálů, otevřela dveře a v tu chvíli mi praskla voda.
Bylo tam ticho. Nikdo jiný nerodil, nerušil mě. Porodní asistentka se mi nejdříve snažila zabránit napít se Coly, ale velice brzy zjistila, že se mnou stejně nehne. Nehnula se mnou, ani když mi chtěla natočit ozvy, protože okamžitě přišly takové kontrakce, že jsem chtěla opustit svou tělesnou schránku a jediná snesitelná pozice byla ve stoje.
Když bylo zjevné, že se mnou nic nehne, poslali mě na porodní pokoj. V půlce cesty jsem ucítila hlavičku, jak se dere na svět. Doběhla jsem na pokoj, práskla sebou na postel a už jsem jen hučela, soustředila se na malou, a křičela „pojď k nááááám“.
Asi jsem vypadala jako při vymítání nějakého ďábla, ale bylo mi to jedno. V jednom okamžiku jsem potřebovala přítomnost mého muže a na chvíli se zastavila, to byl moment, kdy jsem byla schopná posunout se do nějaké polohy, která mi bude vyhovovat, chytit ho za ruku a opět povolit tělu, aby pomohlo dceři na svět. Porodní asistentky jsem moc nevnímala, snažili se mě zpacifikovat do polohy pro ně příjemné a v uších mi hučelo jejich: NEKŘIČTE, NEBUDETE MÍT SÍLU… V tom se do toho vložil muž a řekl, že křičet potřebuji, že mi to pomáhá, i já sebrala všechny síly, už pěkně naštvaně houkla, že si budu křičet jak chci a že sama vím nejlíp, co mám dělat.
To už byla venku hlavička, malá šla rovnou i s rukou.
Ještě jsem stihla zakřičet, ať se ani neopováží mě nastřihnout. Pak přišla obrovská síla… Cítila jsem, jak malá rotuje, docházelo mi, že už jde mezi nás, měla jsem pocit, že exploduji.
A najednou byla tady.
Ležela mi na břiše, koukala na mě, byla úplně klidná, vyrovnaná, nádherná, božská. Koukaly jsme na sebe a vůbec nevnímaly svět. Výraz mého muže nelze nijak popsat, protože takový nikdy předtím neměl. Byla to nádhera. Pak jsem porodila placentu. Ležely jsme pod červeným ručníkem, všechny poslali pryč, světla se zhasla… a už jsme byli jen MY. My tři a svět.
TEA se narodila 17.4. 2015 ve 2:08… od příjezdu do porodnice jí cesta ven trvala 15 minut,
ráno si nás táta odvezl domů.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 3002
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 3170
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2788
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 3529
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 749
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1892
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 3129
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1456
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1739
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2658
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...