Jak se narodila ČAJ
- Porod
- bambooska
- 23.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Druhý porod podle svého..
Psal se 17. Duben 2015…
Jako každé ráno jsem s rukou na břiše promlouvala v duchu ke své dceři, že by bylo fajn se narodit dřív než na Vánoce.
Jako každé ráno jsem měla oči v sloup při každé poznámce okolí, že jsme ještě dva v jednom.
Jako každé ráno jsem si říkala, že DNESKA UŽ URČITĚ PORODÍM. Tohle ráno jsem to myslela opravdu vážně. Něco bylo jinak, ale bála jsem se těšit.
Odpoledne jsem proflákala na sluníčku a večer vypila znovu ricinový koktejl. Něco bylo jinak. Bylo to vzrušující a zároveň jsem měla trochu strach.
Byl večer, staršího syna jsem odevzdala babičce a věděla jsem, že až ho přivítám příště, budeme už čtyři.
Tělo se začalo samo čistit a pomalu se rozjížděly bolesti po různých intervalech, jako předchozí večery. Žádná pravidelnost, takže jsem byla naprosto v klidu. Porodní asistentka mi nebrala telefon, ale nerozhodilo mě to.
Napustila jsem si vanu, zapálila svíčky a ponořila se do sebe.
*Věděla jsem, že tento porod bude nezapomenutelný zážitek, že ho chci PROŽÍT a ne jen přežít jako se synem. Věděla jsem, že chci věci jinak, že jsem schopna převzít zodpovědnost za sebe i své miminko. Byla jsem rozhodnuta nenechat si porod pokazit porodnicí. Cítila jsem, že to nejlepší a nejbezpečnější pro nás dvě je porodit doma. Cítila jsem, že jistota utrpení je pro mnohé přijatelnější než nejistota svobody a převzetí zodpovědnosti. A já se tomu tak moc nechtěla poddat. Věděla jsem, že cesta k miminku bude ještě dlouhá, musela jsem hodně pročistit myšlenky, odpustit, odblokovat, promodlit, přečíst, vidět a slyšet, pochopit, přijmout a naopak nechat plynout, naučit se říkat věci upřímně, vyjádřit svůj názor.
Dalším nelehkým úkolem bylo spojit toto vše s mým mužem. Jak to probíhalo by vydalo na další článek, cesta to byla trnitá a dlouhá. Nemá smysl se po ní vracet. Ke konci jsem z něj ale začala cítit potřebnou důvěru a pochopení. Ale jakkoli mě chápal a podporoval, strach, ve kterém jsme systémem vychováváni všichni byl silnější než on. Viděla jsem na něm, jak moc by chtěl, abych to měla podle sebe, a jak moc mu něco uvnitř nedovolí se uvolnit. Nakonec prohlásil abych si to udělala podle sebe.*… Vylezla jsem z vany a bolesti neustávaly. Byly téměř neznatelné když jsem stála nebo se houpala na baloně. Byla půl noc a my jsme se rozhodli jít spát. V objetí jsme usnuli.
Bylo půl druhé ráno, kdy mě bolest vysloveně posadila na postel a já věděla, že je TO TADY. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala, že se ze dvou lidí stanou tři.
Kontrakce byly velmi silné a stěží šly prodýchat. Muž vystřelil z postele a společně jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice. Prostě impuls, najednou to přišlo, bylo to tak správně. Cítila jsem, že to tak má být.
Jel snad 120.
Cestu si nepamatuji, byla jsem jako v tranzu, soustředila se na dcerku a věřila jsem svému muži, že nikomu v porodnici nedovolí nic, co bych sama nechtěla. Koukla jsem naposled na hodiny: 1:50.
Vyběhla jsem schody do prvního patra porodních sálů, otevřela dveře a v tu chvíli mi praskla voda.
Bylo tam ticho. Nikdo jiný nerodil, nerušil mě. Porodní asistentka se mi nejdříve snažila zabránit napít se Coly, ale velice brzy zjistila, že se mnou stejně nehne. Nehnula se mnou, ani když mi chtěla natočit ozvy, protože okamžitě přišly takové kontrakce, že jsem chtěla opustit svou tělesnou schránku a jediná snesitelná pozice byla ve stoje.
Když bylo zjevné, že se mnou nic nehne, poslali mě na porodní pokoj. V půlce cesty jsem ucítila hlavičku, jak se dere na svět. Doběhla jsem na pokoj, práskla sebou na postel a už jsem jen hučela, soustředila se na malou, a křičela „pojď k nááááám“.
Asi jsem vypadala jako při vymítání nějakého ďábla, ale bylo mi to jedno. V jednom okamžiku jsem potřebovala přítomnost mého muže a na chvíli se zastavila, to byl moment, kdy jsem byla schopná posunout se do nějaké polohy, která mi bude vyhovovat, chytit ho za ruku a opět povolit tělu, aby pomohlo dceři na svět. Porodní asistentky jsem moc nevnímala, snažili se mě zpacifikovat do polohy pro ně příjemné a v uších mi hučelo jejich: NEKŘIČTE, NEBUDETE MÍT SÍLU… V tom se do toho vložil muž a řekl, že křičet potřebuji, že mi to pomáhá, i já sebrala všechny síly, už pěkně naštvaně houkla, že si budu křičet jak chci a že sama vím nejlíp, co mám dělat.
To už byla venku hlavička, malá šla rovnou i s rukou.
Ještě jsem stihla zakřičet, ať se ani neopováží mě nastřihnout. Pak přišla obrovská síla… Cítila jsem, jak malá rotuje, docházelo mi, že už jde mezi nás, měla jsem pocit, že exploduji.
A najednou byla tady.
Ležela mi na břiše, koukala na mě, byla úplně klidná, vyrovnaná, nádherná, božská. Koukaly jsme na sebe a vůbec nevnímaly svět. Výraz mého muže nelze nijak popsat, protože takový nikdy předtím neměl. Byla to nádhera. Pak jsem porodila placentu. Ležely jsme pod červeným ručníkem, všechny poslali pryč, světla se zhasla… a už jsme byli jen MY. My tři a svět.
TEA se narodila 17.4. 2015 ve 2:08… od příjezdu do porodnice jí cesta ven trvala 15 minut,
ráno si nás táta odvezl domů.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1093
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 632
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1106
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 478
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 298
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18952
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2726
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2461
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1642
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....