Jak se narodila ČAJ
- Porod
- bambooska
- 23.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Druhý porod podle svého..
Psal se 17. Duben 2015…
Jako každé ráno jsem s rukou na břiše promlouvala v duchu ke své dceři, že by bylo fajn se narodit dřív než na Vánoce.
Jako každé ráno jsem měla oči v sloup při každé poznámce okolí, že jsme ještě dva v jednom.
Jako každé ráno jsem si říkala, že DNESKA UŽ URČITĚ PORODÍM. Tohle ráno jsem to myslela opravdu vážně. Něco bylo jinak, ale bála jsem se těšit.
Odpoledne jsem proflákala na sluníčku a večer vypila znovu ricinový koktejl. Něco bylo jinak. Bylo to vzrušující a zároveň jsem měla trochu strach.
Byl večer, staršího syna jsem odevzdala babičce a věděla jsem, že až ho přivítám příště, budeme už čtyři.
Tělo se začalo samo čistit a pomalu se rozjížděly bolesti po různých intervalech, jako předchozí večery. Žádná pravidelnost, takže jsem byla naprosto v klidu. Porodní asistentka mi nebrala telefon, ale nerozhodilo mě to.
Napustila jsem si vanu, zapálila svíčky a ponořila se do sebe.
*Věděla jsem, že tento porod bude nezapomenutelný zážitek, že ho chci PROŽÍT a ne jen přežít jako se synem. Věděla jsem, že chci věci jinak, že jsem schopna převzít zodpovědnost za sebe i své miminko. Byla jsem rozhodnuta nenechat si porod pokazit porodnicí. Cítila jsem, že to nejlepší a nejbezpečnější pro nás dvě je porodit doma. Cítila jsem, že jistota utrpení je pro mnohé přijatelnější než nejistota svobody a převzetí zodpovědnosti. A já se tomu tak moc nechtěla poddat. Věděla jsem, že cesta k miminku bude ještě dlouhá, musela jsem hodně pročistit myšlenky, odpustit, odblokovat, promodlit, přečíst, vidět a slyšet, pochopit, přijmout a naopak nechat plynout, naučit se říkat věci upřímně, vyjádřit svůj názor.
Dalším nelehkým úkolem bylo spojit toto vše s mým mužem. Jak to probíhalo by vydalo na další článek, cesta to byla trnitá a dlouhá. Nemá smysl se po ní vracet. Ke konci jsem z něj ale začala cítit potřebnou důvěru a pochopení. Ale jakkoli mě chápal a podporoval, strach, ve kterém jsme systémem vychováváni všichni byl silnější než on. Viděla jsem na něm, jak moc by chtěl, abych to měla podle sebe, a jak moc mu něco uvnitř nedovolí se uvolnit. Nakonec prohlásil abych si to udělala podle sebe.*… Vylezla jsem z vany a bolesti neustávaly. Byly téměř neznatelné když jsem stála nebo se houpala na baloně. Byla půl noc a my jsme se rozhodli jít spát. V objetí jsme usnuli.
Bylo půl druhé ráno, kdy mě bolest vysloveně posadila na postel a já věděla, že je TO TADY. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala, že se ze dvou lidí stanou tři.
Kontrakce byly velmi silné a stěží šly prodýchat. Muž vystřelil z postele a společně jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice. Prostě impuls, najednou to přišlo, bylo to tak správně. Cítila jsem, že to tak má být.
Jel snad 120.
Cestu si nepamatuji, byla jsem jako v tranzu, soustředila se na dcerku a věřila jsem svému muži, že nikomu v porodnici nedovolí nic, co bych sama nechtěla. Koukla jsem naposled na hodiny: 1:50.
Vyběhla jsem schody do prvního patra porodních sálů, otevřela dveře a v tu chvíli mi praskla voda.
Bylo tam ticho. Nikdo jiný nerodil, nerušil mě. Porodní asistentka se mi nejdříve snažila zabránit napít se Coly, ale velice brzy zjistila, že se mnou stejně nehne. Nehnula se mnou, ani když mi chtěla natočit ozvy, protože okamžitě přišly takové kontrakce, že jsem chtěla opustit svou tělesnou schránku a jediná snesitelná pozice byla ve stoje.
Když bylo zjevné, že se mnou nic nehne, poslali mě na porodní pokoj. V půlce cesty jsem ucítila hlavičku, jak se dere na svět. Doběhla jsem na pokoj, práskla sebou na postel a už jsem jen hučela, soustředila se na malou, a křičela „pojď k nááááám“.
Asi jsem vypadala jako při vymítání nějakého ďábla, ale bylo mi to jedno. V jednom okamžiku jsem potřebovala přítomnost mého muže a na chvíli se zastavila, to byl moment, kdy jsem byla schopná posunout se do nějaké polohy, která mi bude vyhovovat, chytit ho za ruku a opět povolit tělu, aby pomohlo dceři na svět. Porodní asistentky jsem moc nevnímala, snažili se mě zpacifikovat do polohy pro ně příjemné a v uších mi hučelo jejich: NEKŘIČTE, NEBUDETE MÍT SÍLU… V tom se do toho vložil muž a řekl, že křičet potřebuji, že mi to pomáhá, i já sebrala všechny síly, už pěkně naštvaně houkla, že si budu křičet jak chci a že sama vím nejlíp, co mám dělat.
To už byla venku hlavička, malá šla rovnou i s rukou.
Ještě jsem stihla zakřičet, ať se ani neopováží mě nastřihnout. Pak přišla obrovská síla… Cítila jsem, jak malá rotuje, docházelo mi, že už jde mezi nás, měla jsem pocit, že exploduji.
A najednou byla tady.
Ležela mi na břiše, koukala na mě, byla úplně klidná, vyrovnaná, nádherná, božská. Koukaly jsme na sebe a vůbec nevnímaly svět. Výraz mého muže nelze nijak popsat, protože takový nikdy předtím neměl. Byla to nádhera. Pak jsem porodila placentu. Ležely jsme pod červeným ručníkem, všechny poslali pryč, světla se zhasla… a už jsme byli jen MY. My tři a svět.
TEA se narodila 17.4. 2015 ve 2:08… od příjezdu do porodnice jí cesta ven trvala 15 minut,
ráno si nás táta odvezl domů.
Přečtěte si také
„Prsa ti udělají nový! A na pojišťovnu!“
- PenelopaW
- 14.10.26
- 597
Tak tuhle větu už nikdy nevyslovím nahlas. Je veliký rozdíl mezi plastickou operací estetickou a mezi rekonstrukcí prsu.
Naše manželství skončilo po roce. Stačila jedna chyba a přišla jsem o všechno
- Anonymní
- 14.10.26
- 2257
Petr byl mužem mých snů. Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že to bude navždy. Předtím jsme spolu chodili skoro čtyři roky a já si byla jistá, že jsme si souzení. Jenže ani ne po roce byl...
Manželka začala dostávat časté zprávy ze školky. Nechtěla mi říct proč
- Anonymní
- 14.10.26
- 1033
Nejdřív jsem si toho skoro nevšiml. Manželce začaly chodit večer zprávy ze školky a já předpokládal, že jde o nějaké organizační věci. Výlet, platba za divadlo, změna času vyzvedávání. Jenže...
Nesnáším hlasovky! Kolegyně mi místo předávky práce posílá téměř podcasty
- Anonymní
- 14.10.26
- 361
Poslouchat devítiminutovou hlasovku plnou odboček, štěkání psa a neustálých změn je pro mě osobní očistec. Zvlášť když jde o předávání pracovní směny, kde záleží na každém detailu. Vážně si v...
Tohle byl první díl StarDance. Kvůli manželově blbosti jsem ho prošvihla
- Lucinda.pavlicek
- 14.10.26
- 407
Sobota odpoledne a já už jsem doslova na trní. Po roce začíná nová série Stardance. Prožívám tenhle televizní svátek snad ještě víc než volby do senátu. I ty v naší rodině rezonují, ale u této...
Tchyně mě před dítětem napadla. Nevím, jestli ji ještě někdy pustím přes práh
- Anonymní
- 13.10.26
- 9564
Na začátek bych ráda vysvětlila, že moje tchyně je hodně specifická a složitá osobnost. Dlouho jsem si říkala, že některé její poznámky a zásahy do našeho života prostě musím přejít. Je to přece...
Přes rok jsem s nikým nespala. Zjistila jsem, že mi to tak vlastně vyhovuje
- Anonymní
- 13.10.26
- 1629
Když se mě kamarádky zeptají, kdy jsem naposledy s někým spala, řeknu, že je to už víc než rok. Některé na mě koukají, jestli jsem vlastně normální. A já se přitom usmívám. Ačkoliv je mi teprve 25...
Je to sport pro chlapy. Dcera začala boxovat, ale já se o ni příliš bojím
- Anonymní
- 13.10.26
- 554
Nikdy by mě nenapadlo, že právě moje dcera začne chodit na box. Když jsem si představovala její kroužky, měla jsem v hlavě spíš tanec, gymnastiku nebo nějaký výtvarný kurz. Rozhodně ne rukavice a...
Bývalý mi poslal účet za náš vztah. Prý už má na vlastního syna předplaceno
- Anonymní
- 13.10.26
- 2615
Když jsem od Petra odcházela, bála jsem se hlavně toho, jak všechno zvládnu sama. Nájem, účty, práce a péče o syna. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi muž, se kterým jsem strávila osm let, jednou...
Chtěla jsem, aby prvňačka snědla oběd. Matka na mě druhý den naběhla
- Anonymní
- 13.10.26
- 2839
Jsem učitelka na prvním stupni na malé vesnické škole. Učit je moje celoživotní poslání, prošly mi rukama generace dětí a svou práci jsem vždycky milovala. Jenže v poslední době mám čím dál častěji...