Jak se rodí štěstí :o)
- Těhotenství
- EDINA
- 28.09.03
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Předem bych hrozně ráda znova poděkovala úplně všem za krásné gratulace, které jsem si už pěkně vytiskla a jednou budu moct Daisy ukázat, kolik lidiček na nás myslelo a drželo palečky. Opravdu jsem velmi dojatá tou spoustou krásných příspěvků a jak už jsem psala, nelituju ani náhodou, že jsem se rozhodla se s vámi dělit o zážitky z mého těhotenství a teď už i porodu.
Dnes je to šestý den, co se naše tříčlená rodinka rozrostla o nového člena a já usedám k počítači, abych popsala to, co mi neustále vhání do očí slzy štěstí pokaždé, když na to jen pomyslím - můj porod.
Všichni co četli můj deníček od začátku jistě ví, jak moc jsem se na své druhé těhotenství těšila a jak moc jsem ráda, že jsme sehnali peníze na soukromou porodní asistentku Andryu, která nám naše čekání na miminko velmi zpříjemňovala svým přístupem ke svému povolání.
Od minuty kdy jsme se poprvé seznámily (před 2 lety na přednášce o porodech doma) mezi náma přeletěla jiskra a já si byla jistá, že v případě dalšího těhotenství bych chtěla, aby to byla zrovna ona, komu se bez jakýchkoliv okolků oddám do péče.
Mé těhotenství bylo krásné a pohodové a plné očekávání. Čím více se blížil datum porodu, tím více stoupalo napětí a někdy i strach, zda to celé dokážu. Nikdy jsem nepochybovala o svém rozhodnutí rodit doma, protože tomu jsem věnovala dobrý rok a půl ještě dřív, než jsem vůbec otěhotněla, ale začínala jsem v sebe a své tělo ztrácet důvěru. V takových chvílích věděla Andrya co říct a jak povzbudit, abych nabrala druhý dech a porod očekávala pozitivně naladěna.
Je hrozně těžké vysvětlit někomu kdo to neprožil to zklamání a zmatek, který mě provázel po prvním porodu císařským řezem. Ten hluboký pocit méněcennosti a zoufalství, že jsem se nedokázala bránit a podlehla tomu, co mi tenkrát tvrdili bylo pro mé nenarozené dítě nejlepší, přestože já věřila v opak.
V momentě co se narodila Apolenka mi proletěla hlavou myšlenka - příště to bude jinak ........
A bylo......
V neděli 21. září v 7.30 hod mě probudilo nutkání si zajít na velkou. Potichounku jsem vstala, abych nevzbudila Apolenku a potichu jsem se vrátila znova do postele. Cítila jsem jak mi odchází hlen, který již dva dny před tím začal nabírat na kvantitě a měl bílou skoro průhlednou barvu. Sáhla jsem po papírovém kapesníku a zjistila jsem, že hlen je narůžovělý se směskou krve. Ale té krve bylo opravdu malilinko.
Asi 10 minut na to jsem ucítila první bolest (já bláhová vůbec nevěřila, že tohle by mohl být začátek tak očekávaných kontrakcí) a jediné co mě napadlo bylo, že ta bolest má co do činění s tím, že se mi už po několikáté to ráno chce na záchod.
Napadlo mě, že bych mohla zkusit stimulaci bradavek a ona bolest se najednou dostavila o něco silněji, proto jsem nechala bradavky bradavkama a seběhla znovu na toaletu.
To už se Apolenka probudila a začalo normální ranní dění - servírování snídaně, snídání a různé domácí práce. Mezitím jsem si byla vědoma toho, že ta bolest se vrací, ale při letmém pohledu na hodiny jsem zjistila, že to vůbec nemá pravidelnost a vlastně jsem se spíše začala obávat, že ona bolest znamená něco špatného, jako že něco není v pořádku s mou jizvou po císaři.
V 10.00 hod jsem zavřela dveře za manžílkem, kterému jsem sice řekla, že mám pocit, že se něco děje, ale protože to taky může trvat dny, že bude lepší, když půjde do práce a já mu zavolám, kdyby něco.
Hned potom jsem vytočila číslo mé mámy, která ten den zrovna slavila své narozeniny, abych jí popřála vše nejlepší. Samozřejmě se mě ptala, zda jí nechci náhodou dát k narozeninám vnouče a já jsem si dělala srandu, že kdo ví, protože bolesti jakéž takéž mám, ale že to asi nebude ono, tak ať raději nejásá 
)))
Bolesti se vracely po 20 minutách, někdy déle, někdy méně a daly se zvládat levou zadní. Abych pravdu řekla, očekávala jsem, že kontrakce bolí jinak a možná ano, možná každá žena tu bolest vnímá rozdílně, ale mě překvapilo, že mě to bolí jen ve spodní části bříška a vlastně nejde vůbec o vlnu bolesti, která by šla od vrchu dělohy dolů, ale jen o řezavou bolest z prava do leva, kterou bych přirovnala v křeči v podbřišku. Jako když chytnete křeč do nohy, ale teď do bříška a bylo to vždy doprovázeno tlakem v kříži. Tak jsem vlastně věděla, že ta kontrakce přichází, začala jsem cítit zvláštní tlak, jako by se mi chtělo na velkou a pak přišla ta bolest.
Kolem 13.00 jsem už začínala být nervozní a opravdu vystrašená, proto jsem zavolala Andryu, která v 13.30 přijela, aby mě omkrkla. Velmi mě povzbudilo, že se miminku i mě daří dobře, čili ta bolest není nějakého nekalého důvodu, ale opravdu kontrakce!!!! Andrya mě ujistila, že vše je na dobré cestě a odjížděla s tím, že ruší své veškeré plány, takže jí mám zavolat hned, když bolest nabere na intenzitě a pravidelnosti.
V 16.00 hod jsem uložila Apolenku, aby si na chvilku zdřímla a šla jsem si napustit vanu, ve které jsem si lebedila skoro hodinu. Kontrakce přicházely zhruba po 20 minutách a když jsem z vody vylezla, šla jsem zavolat kamarádce Ajdě, abych s ní prodiskutovala tu svou bolest a také abych jí mohla oznámit, že se něco asi děje, protože v dubnu letošního roku jsem pro změnu držela palečky já jí, když doma rodili po císaři svou druhou dcerku.
Zjistila jsem, že bolesti po té koupeli zesílily a najednou chodí co 5 minut, někdy dokonce co 3 minuty.
Ajda mi doslova nakázala, že mám zavolat Andryi, protože tohle už vypadá jako opravdové pravidelné kontrakce, trvající asi 45 sekund. Já Ajdě vlastně asi vděčím za to, že jsem doma nerodila bez asistence ))) Já jsem totiž pořád nevěřila, že tohle je ONO a kdybych s ní ten den nemluvila, tak asi čekám na Guze, který se měl z práce vrátit v 19.30.
Tak jsem nejdříve zavolala Andryi s tím, že bude nejlepší, když by přijela a mezitím jsem měla několik velmi silných kontrakcí, během kterých se už nedalo mluvit a musela jsem se soustředit, než ta bolest přešla. Zjistila jsem, že tu bolest mnohem lépe zvládám ve stoje a takto jsem více méně trávila celý porod. Potom jsem zavolala Guzovi, že bude lepší, když příjde domů a kolem 18.00 hod se objevil ve dveřích následovaný po 10 minutách Andryou, které stačilo na mě jen kouknout a začala vybalovat veškerá svá „cimprlátka“ s tím, že už nikde nejede, protože naše mimi je cestě.
Zavolali jsme tchyni, zda by si mohla přijet pro Apolenku a mezi bolestma, které nabíraly na intenzitě a jediné co zabíralo bylo dost hlasité „hekání“ jsem začala malé balit tašku. Polinka byla zlatá, pořád mě pusinkovala, ale nepanikařila. Jen mě chtěla utišit, protože viděla, že jsem očividně v bolestech. Guz mezitím pomohl Andryi připravit náš obývák na samotný porod. Všude po zemi byly různě prostěradla a nepromokavé podložky a v jednom rohu veškeré vybavení co sebou Andrya nosí na porod.
Tak a teď to budu psát trochu technicky podle časových údajů, pro lepší přehlednost )
18.40 hod - kontrakce nabírají na intenzitě a já se musím při každé opravdu soustředit, abych nevyletěla od bolesti z kůže
Vůbec jsem nechtěla, aby se mě Guz dotýkal, protože mě to rozrušovalo a ikdyž jsem ho chtěla vedle sebe, tak jakýkoliv dotek mě vyváděl z míry. Nechtěla jsem, aby mě litoval, ale hlavně aby mě povzbuzoval a také připomínal, že již brzy budeme mít naše štěstíčko v náručí
18.50 hod - přijíždí naše druhá PA - Sue
19.00 hod - chce se mi na malou, proto se z obýváku přesunu na toaletu, kde strávím dobrých 5 kontrakcí a zjišťuju, že mi odchází dost krve a hlenu. Andrya mezitím poslouchá srdíčko štěstíčka a ujistí mě, že je vše na skvělé cestě a miminku se daří dobře.
Já přestávám vnímat co se kolem mě děje a soustředím se na překonání bolesti, která je již opravdu dost silná. Poprosila jsem
Andryu, zda by mi mohla udělat vnitřní vyšetření, abych zjistila, na kolik cm jsem otevřená. Andrya totiž vnitřně vůbec nevyšetřuje, a to ani během porodu, takže jak moc porod postupuje většinou odhaduje podle toho, jak se žena chová. Ono to totiž pro ženu může být šok, když jsou kontrakce silné tak, že se to opravdu nedá vydržet a dozví se, že je otevřená jen na pár cm a tím pádem ztratí sílu a odhodlání pokračovat a ikdyž z tohohle jsem měla strach, rozhodla jsem se, že chci vědět, že tyhle bolesti alespoň něco dělají.
19.15 hod - Andrya mě vnitřně vyšetří a výsledek mě povzbudí natolik, že se mi chce od radosti skákat (hi hi, no to asi ne, ale radost mi to udělalovelikou) 8 - 9 cm !!!!!!!!!!!!! Říkám si v duchu páni, tak ono se opravdu něco děje a ta bolest má nějaký výsledek, takže nabírám druhý dech a soustředím se na neustále se na mě řítící kontrakce.
19.35 hod - stojím v rohu našeho obýváku, opřená o zeď a v mírném předklonu a při každé kontrakci vydávám zvuky raněného zvířete. Hrozně mi to pomáhá a navíc nemám nutkání zadržet po dobu kontrakce dech. Myslím, že touhle dobou bylo pro Guze opravdu bolestné jen stát opodál a dívat se, jak se trápím. A ano, já se trápila, v duchu jsem si říkala, tohle přece nemůžu vydržet, ale na druhou stranu jsem si uvědomovala, že tohle všechno se mi konečně děje. To po čem jsem takovou dobu toužila, vše na co jsem se takovou dobu připravovala je najednou tu a mé tělo dělá to, co jsem do poslední chvíle nevěřila, že je schopno - funguje jak má a dělá vše proto, aby porodilo ten malý uzlík, který v nitru mého bříška 9 měsíců rostl a sílil.
Ale kontrakce jsou opravdu natolik silné, že se ptám Andryi, zda bych mohla použít rajský plyn, protože jsem začínala mít pocit, že bez pomoci to asi dál nezvládnu. Andrya mě ujišťuje, že vše zvládám naprosto na jedničku a navrhla, ať zkusím ještě pár kontrakcí vydržet a pak se uvidí. Rajský plyn je naprosto neškodný jak pro rodičku tak dítě a neposkytne úplnou úlevu od bolesti, ale hodně žen si jej nemůže vynachválit proto, že jim pomohl se odpoutat od té největší bolesti.
19.45 hod - snažím se najít pohodlnou pozici během kontrakcí, protože při každé nové kontrakci následuje velikánská bolest a tlak na konečník a pocit, že se mi chce na velkou. Zjišťuju, že mi pomáhá, když při každé bolesti začínám tlačit a Andrya mi později řekla, že to bylo právě proto, že jsem byla otevřená na 10 cm a miminko si začínalo tlačit cestičku ven.
Při vrcholku každé kontrakce jdu pomalu do podřepu a tlačím jako bych chtěla na velkou, hrozně mi to ulevuje a když bolest přejde, vracím se znovu do stoje.
Mám strašnou žízeň a Guz mi otírá čelo vlhkou plenkou a nosí mi pití. To otírání vlhkou plenou bylo senzační, protože ikdyž jsem touhle dobou už byla nahá, tak ze mě tekl pot a bylo mi příšerně horko.
19.55 hod - při každé kontrakci ze mě vychází více a více krve a krvavé zátky. Bolesti chodí dost pravidelně po 3 minutách, každá trvá asi 1 min, ale někdy kontrakce příjde až po 5 minutách a já mezitím nabírám sílu, protože cítím, se chystá další, bolestivější a silnější.
20.10 hod - praskla mi voda a to tak, že jsem se až lekla ) Když začala velmi silná kontrakce a při jejím vrcholku jsem měla potřebu jít do podřepu, tak v momentě, kdy jsem si dřepla slyším - lup - a následuje sprcha vody a veliký pocit úlevy
20.25 hod - začínám opravdu cítit nutkání na tlačení a s každou novou kontrakcí tlačím seč mi síly stačí. Andrya mi neřekla, že můžu tlačit, ale že mám dělat to, co mi tělo radí, abych dělala a já cítím právě tohle - tlačit tlačit tlačit ať už je to brzy za mnou.
20.45 hod - chci vědět, jak jsem na tom a Andrya mi řekne, ať se sama přesvědčím a „šáhnu“ si a proto zavedu do pochvy dva prsty a jsem dojatá a překvapená tím, že cítím tak v půli hlavičku a vlásky našeho miminka!!!!!
20.55 hod - při každé nové kontrakci je vidět více a více hlavičky a já najednou ztrácím sílu při tlačení ve stoje, proto navrhuju, že si chci sednout
Opírám se přitom o Guze a držím jeho ruku, kterou při každém tlačení nesoucitně mačkám na padrť ))) V druhé ruce mám ručník a otírám si z čela pot.
21.15 hod - tlačím jako by nebylo zítřka. Kontrakce chodí co 3 - 5 minut a vždy po čtyřech. První kontrakce bolí a ty další tři jsou opravdu velmi silné nutkání tlačit, které se nedá ovládnout ani kdybych chtěla, takže věřím, že kdybych já neměla sílu tlačit, tak to mé tělo udělá samo. Ale já tu sílu mám !!! Dívám se totiž do zrcadla, které pro mě nastavila Andrya a to, jak vidím při každém zatlačení více a více hlavičky našeho miminka ze mě najednou dělá Golema a nic mi nestojí v cestě )))
Začíná se opravdu prořezávat hlavička, při každé nové kontrakci je jí vidět víc a víc a už se nevrací zpátky „dovnitř“ ale zůstává tam, kde jsem jí při poslední kontrakci dotlačila a au au to to pálí!!!!!!!!!!!!
Přichází opravdu silná kontrakce a více tlačení a Andrya mi řekne, ať si dám ruku na hlavičku miminka snažím se netlačit tak rychle a raději se soustředím na to, aby se mohla hráz roztáhnout a já se nenatrhla. V ten moment mi bylo natržení ukradené, ale poslechla jsem ji a snažím se netlačit ráz na ráz, ale spíše pomalinku a přitom jakoby zadržuju hlavičku, aby se nenarodila na jedno zatlačení.
A hlavička je venku !!!!!! Koukám do zrcadla a začínají se mi koulet po tváři první slzy, tentokrát už to nejsou slzy od bolesti, kterých jsem za ten večer také několik uronila, ale slzy totálního úžasu a štěstí. Vidím své miminko, vidím krásný obličejíček, s mrňavým nosánkem a přitom zbytek tělíčka je stále ve mě.......
Přichází další nutkání tlačit a potřeba soustředit se mi brání v tom se dívat co se děje, takže zakloním hlavu a zavřu oči, tlačím a tlačím a jakoby z povzdálí slyším Andryu jak říká, abych natáhla ruce, protože ramínka jsou venku a já si budu moct sama „porodit“ naše miminko.
Dělám co mi říká a najednou cítím cosi vlhkého v náručí a při další kontrakci se uvolní tělíčko a já si na bříško pokládám naše štěstí - 21.35 hod
Guz i já pláčeme dojetím. Guz chtěl původně malou porodit, ale protože jsem jej potřebovala u sebe, potřebovala jsem se o něj opírat a drtit mu ruku, tak se musel spokojit s tím, že viděl vše vlastně z mého pohledu ) a alespoň natahuje ruku, aby si mohl svou dcerku také pohladit.
Daisy dobrých 5 minut vůbec neplakala, jen vydávala kloktavé zvuky, když se zbavovala vody co měla v pusince a jen tak kolemsebe koukala těma nejkrásnějšíma hluboce tmavýma očima, ve kterých by se i nejlepší potápěč utopil.
Páni, tak takhle se rodí štěstí - napadá mě a soustředím se na každý detail. Rychle kouknu mezi nožky a usvědčuju se, že UTZ nelhal a opravdu máme holčičku. Počítáme všechny prstíky a já jí hladím a pusinkuju a držím pevně, ať mi to její vlhké tělíčko nevyklouzne z náručí. Opakuju pořád dokola, jak moc jsem šťastná, že jsem to dokázala a pomalu ale jistě si uvědomuju, co se vlastně událo. JÁ, která jsem si myslela, že jsem naprosto nemožná a nedokážu porodit vlastní dítě se najednou cítím, jako bych vyšlápla dvoutisícovku.
Ikdyž vím, že nejsem první ani poslední žena, co porodila své dítě, pro mě tato chvíle moc znamená a cítím se od prvního okamžiku, Říkám Guzovi, jak moc ho miluju a on zase líbá a objímá mě - nás obě.
Uvědomuju si velmi matně, že nejsme sami, ale přítomnost Andryi a Sue je tak přirozená, že mi ani trošku nevadí.
21.45 hod - 10 minut po narození Daisy jsem porodila placentu. Velmi rychlá třetí doba porodní a placenta je v naprostém pořádku. Guz stříhá pupeční šňůru a poté nám Andrya ukazuje a popisuje, jak, kde a co placenta dělala.
Poporodní krvácení minimální - 200 ml a po kontrole jsem mile překvapena, když se dozvídám, že jsem se sice natrhla, ale tak malinko, že nebude třeba ani jeden steh.
22.15 hod - zvedám se za pomoci všech a přesunuju na polštáře, takové hnízdo, které pro mě Andrya se Sue připravily. Atmosféra v pokoji je velmi klidná, všichni září štěstím a klidem. Daisy je ke mě přitulená a zkoušíme kojit. Netrvá to dlouho a přisaje se jako profík a od té chvíle jí to jde znamenitě.
22.30 hod - tchyně přiváží Apolenku, která se hned vrhne ke mě a dává mi pusinky. Ukazuje na Daisy a volá - it is a baby!!! Ukazuje na mě a na Guze a Andryi se Sue oznamuje, že tohle je máma a tohle táta - to kdyby to náhodou nevěděly ))
Pozoruje malou Daisy a po chvilce dumání se rozhodne jí přece jen políbit a je z toho všeho myslím na větvi, ikdyž v dobrém slova smyslu.
Dali jsme jí od Daisy dáreček (hračku) a protože je ze všeho tak rozjařená a vyžaduje si video, tak jí pustíme televizi a mezitím Guz pomohl Andryi naskládat její vybavení do auta.
Já volám mé mámě abych jí předala virtuální dáreček k narozeninám!!!! Tak se nám to povedlo !!! Máma se ptá, kolik malá váží, ale nebyla příležitost to zjistit, tak Andrya malou zváží a zjišťujeme, že naše prďolka, není zas až taková prďolka - 3 740 g a 54 cm.
23.30 hod - Andrya a Sue odchází. Loučíme se s obrovskými díky a dojetím.
24.00 hod - Guz ukládá Polinku ke spánku a potom zůstáváme v obýváku dobré dvě hodiny a povídáme si o všem, co se událo. Daisy usla a jen tak si na mě vrní. Je pořád nahá a jsme jen přikryté dekou a je strašně příjemné cítit její teplé tělíčko na mém.
Kolem 2.00 hod mi Guz pomáhá do sprchy a konečně má příležitost si svou novorozenou dceru také pořádně pochovat!!!
Vůbec jsem nemohla usnout, Daisy jsem měla celou noc na sobě a skoro pořád u prsu. Věděla jsem, že bych měla zdřímnout, ale skoro to nešlo, jak jsem byla v euforii z toho, co se před pár hodinami událo.
Ráno bylo jako každé jiné, jen jsme bohatší o dalšího člena. Polinka přišla do ložnice a hned utíkala okouknout, zda ještě pořád máme to „baby“ ))) Guz nám všem udělal snídani a takto jsme se všichni čtyři tulili až do 10.00 hod, zatímco já kojila a Guz Polince četl knížku.
Nádhera.
Nejen že jsem porodila podle svých představ, ale zážitek, který z porodu mám předčil mé očekávání. Jsem na sebe hrdá a na Guze taky, jak to vše zvládl. Jsem pyšná, že jsem odnosila a porodila tak krásný uzlík a Daisy je velmi klidné miminko.
Během bolestí jsem měla chvíle, kdy jsem zapomínala, proč to vše dělám, proč to bolí a chtěla jsem aby to vše přestalo a někdo rozhodl za mě, jak s tou bolestí naložit. Věřím, že kdybych byla v nemocnici, tak podlehnu věčnému nabízení utišujících prostředků či epidurálu, ale protože jsem u sebe měla lidi, kteří věděli jak na mě, kteří ve mě a přirozený porod věřili, úspěch byl skoro dopředu zaručen a vše dopadlo, jak dopadlo.
Pořád na to vše musím myslet a jsem neskonale šťastná. Bohužel se stala jedna smutná věc, která celou tu událost trochu pokazila - Sue celý porod natáčela na naše video, ale když to potom trochu přetočila, aby se mohla přesvědčit, že něco z té pásky díky přítmí bude, tak už zapomněla vše zase přetočit dopředu a když znova natáčela, tak přetočila právě ten okamžik samotného porodu!!!!!
Takže na videu máme natočeno jak se prořezává hlavička, kdy jí je vidět tak půlka a potom až když už mám Daisy na bříšku. To „důležité“ tam není a už jsem si to obrečela, tak teď zbývá jen doufat, že některé fotky, co fotila Andrya nám to vynahradí.
Porod ikdyž bolí je neskutečně nádherný. NIkdy bych neměnila a jsem ráda, že jsme se rozhodli rodit doma.
Pokud bude někdy nějaké příště, tak vím, že budu chtít, aby o nás pečovala zase Andrya a kde budeme rodit??? Zbytečná otázka )
Vaše Ed
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 953
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 710
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 579
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 187
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 5596
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3243
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 10118
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 10703
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2155
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 6929
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
slzy se mi koulí z očí, jak je to nádherný.
Doufám, že příště budu mít šanci alespoň částečně prožít to, co jsi před týdnem zažila ty.
Ahoj Ed, sedím u počátače, slzy se mi koulí po tváři, za zády spokojeně spinká můj stejně starý Matýsek jako Daisy a ja vzpomínám při tvých rádcích na svůj porod. Spoustu pocitů i bolestí jsem vnímala úplně stejně, krásně si to popsala. Ta bolest je fakt děsná, ale ty miminka stojí i za větší. I když pčiznávám, že ke konci než jsem měla povoleno talčit jsem si pomyslela, že už to nechci zažít. Tahle myšlenka mě opustila hned jak jsem cítila, že ze mě vylelo miminko a já ho uviděla.
Dneska mám takovej vzpomínkovej den.
Mějte se všichni 4 moc moc krásně