Jak se s tím poprat?

Pořad doufám, že se vzbudím a tohle všechno je jen zlý sen...

Prázdná_náruč_1.jpg Prázdná_náruč_1.jpg Zdroj: Shutterstock

Máme dvouletého Kubíčka. Čekali jsme na něj 3,5 roku. Jsme doma, hrajeme si a mě najednou napadlo udělat si test. Měla jsem tři dny zpoždění, což nebylo neobvyklé. Dvě čárky… byla jsem zmatená, šťastná, ptala jsem se, zda to zvládnu. Přeci jen babičky, dědečky nemáme, přítel byl už i tak pořád v práci a já s malým doma 24/7. Ale chtěli jsme pro Kubíčka sourozence, větší rodinu.

Chystám krabičku, abych mohla test příteli předat. Moc chtěl druhé miminko, po otevření měl slzy v očích. První kontrola proběhla v pořádku, tak se čekalo na 1. screening. Už u Kubíčka jsme si prošli stresem po vyhodnocení Downova syndromu. Takže na odběr choriových klků, kde syndrom vyloučili, a po celkových výsledcích nám našli Chromozom 2 navíc, který by značil možné genetické vady (špatně fungující ledviny, nemocné srdíčko). Doktorka genetička nám sdělila, že možné potvrzení nebo vyloučeni je ještě odebrat plodovou vodu. Šli jsme do toho i tak. Naštěstí se vše vyloučilo, prý možná mozaika v placentě. Nicméně narodil se nám zdravý krásný chlapeček. Děkuji za něj Bohu, vesmíru a všemu, co je. Takže u druhého těhu ležím na lehátku, doktorka měří a pořád říká, jak je mimi krásný, že zatím vychází vše skvěle. Najednou mlčí a jen se dívá a potom mě poprosila, abych šla vedle na křeslo, aby se podívala spodem, že ale nechce být poslem špatných správ. Našla dvojče, ale jelikož nenašla srdeční akci, poslala mě na vyšetření na jinou kliniku, kde se chtěla poradit s více doktorama. Tam potvrdili, že se jedná o jednovaječné dvojčata, ale jedno z nich nemá srdíčko. Společná placenta, pupečník, tím pádem zdravé mimi v ohrožení. Poslali mě do Podolí, kde se vše potvrdilo, nicméně jsou jediní, kteří umí oddělit laserem dvojčátka ještě v děloze. Museli jsme čekat do 16. týdne, aby byla děloha větší. Další týdny pořád nebyla správná poloha, která by zákroku přístup umožnila tak, než aby bylo zdravé mimi v nebezpečí. 20. 7. jsem šla na příjem rizikového těhotenství. Následující den se měl zákrok konat. Opět se odkládá na následující den, doktoři se ještě radili s kolegy v Belgii. Byla jsem 14. takový případ od roku 2012. Přišel pátek a já se strašně začala bát, operace se konala v 7 ráno, při vědomí, pouze nějaký tlumící roztok do žíly. Místo 20 minut jsem byla na sále 2 hodiny. Pořad jsem v duchu na mimi mluvila ať to vydrží. Najednou se ke mně naklonili doktoři, že je po všem, zákrok se povedl, teď se jen modlit, aby neodtekla plodová voda. První den jsem jen ležela s vědomím, že druhý den už budu doma. 23:45 jsem cítila mokro, vstala jsem z postele a najednou mi začala odtékat voda a krev. Zazvonila jsem na sestru, ta mě odvedla na vyšetřovnu a čekali jsme doktora, který měl v noci službu. Po testu se potvrdilo, že opravdu odtéká plodová voda a chladným tónem mi sdělil, že v tomto případě je na 90 % konec. Do rána jsem brečela a čekala na ranního doktora, který byl u operace. Zase naděje, řekli mi, že mimi má ještě plodové vody dost, ale nesmí už odtékat a doufat, že se bude tvořit nová. Miminko bylo prý v pořádku. Byla jsem celkem 11 dnů v nemocnici, poslední ultrazvuk ukázal zase trochu vody více a zase mimi ok, takže mě pustili domů s tím, že každý týden budu dojíždět na kontrolu. Dvě kontroly proběhly v pořádku, jen zase, že vody není úplně tolik, kolik by mělo být. To jsem byla na konci 20. týdne. Doma mi tři dny po kontrole začlo být nevolno, bolelo mě břicho jako při menstruaci a střídaly se návaly vedra a pak zimnice a pocit na zvracení. Třetí den jsem volala příteli do práce, že bych raději jela k doktorovi, aby se podívala. Nevím proč jsem si zabalila tašku. Vzala mě hned, jako vždy. Hned jsem se podívala na obrazovku a hledala srdíčko. Bohužel už jsem hledala marně. Do dnes lituji, že jsem se na tu obrazovku podívala. Mám malého pořad před očima. Nemohla jsem uvěřit, všechno bylo v pořádku a najednou jsem tam ležela a zase prosila, ať je to jej sen. Nebyl. Vzali mě na gynekologické oddělení, odvedli na pokoj a přišla za mnou doktorka a popsala, co se bude dít. Že musím miminko odrodit normálně. Začala jsem se strašně až panicky bát, že to nezvládnu a jestli to zvládnu, jak se s tím poperu a smířím. Jak budu fungovat, proč se to stalo mně, co bude s miminkem, kam ho dají, zda ho chci vidět, proč se mnou zůstat nechtěl… všechny myšlenky najednou a já myslela že se zblázním. Brek nešel zastavit, byla jsme šíleně smutná a naštvaná zároveň. Zavedli mi tyčinky a půlku tablety ve tři hodiny odpoledne, v 11 v noci bylo po všem. Já byla psychicky na dně. Vím, že se dějí horší věci, ale já se nějak neumím zbavit pocitu, zda jsem něco neudělala špatně, nezanedbala nebo proč se ten malej rozhodl odejít? Myslím, že jsme oba s přítelem hodní, slušní lidé, pomáháme, kde to jde, tak proč? Když vidim, komu se kolikrát narodí i několik dětí a třeba je ani nechtěli. Nerozumím tomu. Máme Kubíčka, to je jediný, co mě drží, ale mám často chvilky, kdy bych utekla od všeho někam daleko a jen brečela. Ani nechodím ještě ven, bojím se lidí, až se začnou ptát. Je mi 36 a taky mám strach, že druhé mimi se nám už nepovede…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Labužník mirabelka02
452
30.8.21 09:41

Milá autorko,
je to smutné čtení, ale tak to ve světě nefunguje, že ten, kdo je slušný a pomáhá, tomu se všechno jen daří…
Svět je nespravedlivý, a když tuto myšlenku přijmete, bude se vám žít lépe.

  • načítám...
  • Zmínit
sediza
4071
30.8.21 14:03

Je mi to líto, čím jste si musela projít. Ja jsem potratila celkem 4×. Od druhého potratu jsem mela pocit, že dokud miminko nedržím v náručí, nelze počítat s ničím. Teď mám dvě nádherné deti, ale cesta to nebyla jednoduchá. Nejste v tom sama a velmi doporučuji psychoterapii/psychologa, protoze život je hrozně krátký a je důležité to nechat jít a naucit se zase radovat ze života. Kvůli Vám, manželovi a Kubíčkovi :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Mallorka
4535
30.8.21 19:13

Je mi to moc líto. Tolik strachu a naděje zároveň a nakonec smutný konec. Moc vám přeji, ať se ještě zadari a přijde k vám zdravé miminko. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
30.8.21 19:34

Pláču s Vámi… Porodit mrtvé miminko je jedna z nejhorších zkušeností… Vy jste ale neudělala nic špatně, nic si nevyčítejte… Naopak - udělala jste všechno, co bylo ve Vašich silách. Pokud miminko odešlo, ne kvůli Vám. Některé nespravedlnosti života nelze pochopit, jediné, co můžeme, je se s nimi smířit… Hodně síly a věřte, že opravdu bude líp…

  • načítám...
  • Zmínit
Jak27
2
30.8.21 21:50

Moc Vám všem děkuji za hezké slova :srdce: :srdce: Ja doufám, že nám ten andílek co odešel, ještě pomůže. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
heevi
2594
31.8.21 08:02

@Jak27 upřímnou soustrast, je mi líto, jak to dopadlo :hug: :( pokud ještě nejsi mezi námi, můžeš si tady vyhledat uzavřenou skupinu Prázdná náruč, sdílení a podpora od holek se stejnou zkušeností většinou hodně pomáhá :hug: nebo kdybys chtěla napsat zprávu… přišli jsme o dceru už v roce 2017 ve 24 TT, prázdno mám v sobě trochu dodnes, ale už mám doma dvě duhové děti, třetí se narodí brzy. Holky ve skupině mi ohromně pomohly se smířit a vzpomínat na Alžbětku s láskou a vděčností aspoň za těch společných 6 měsíců v bříšku :srdce:
Hodně sil :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
heevi
2594
31.8.21 08:05

@Jak27 Jinak, taky jsem si to dlouho vyčítala, o ukončení těhotenství jsem rozhodla já vzhledem k vrozené vadě, dlouho mě to pronásledovalo. Ale, jak už tu někdo psal, udělaly jsme to nejlepší, co jsme v dané chvíli dokázaly, u nás to bylo neslučitelné se životem, přesto je těžké si odpustit :?

  • načítám...
  • Zmínit
NatyJo
108
31.8.21 10:46

Milá autorko tohoto prispevku, je to velmi smutne, co se vam prihodilo, ale takovy je zivot. Ja Vam ted uz jen preji at se vam alepson nadale dari. At jste stastni a zdravi :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Jak27
2
31.8.21 17:45

@heevi Je mi to moc líto :cry:mám taky známou, která se rozhodla stejně, po screeningu ji vyšel Edwardsův syndrom :(. Bohužel ona nemá ani jedno dítě, bylo by první, tak je z toho špatná do dnes, je tomu už tak 2-3 roky. Navíc to byl 3 pokud umělého oplodnění a je ji teď 41. Ztrácí naděje na rodinu.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
1.9.21 16:02

Moc mě mrzí Vaše ztráta. Prošla jsem si taky ztrátou, i když ne v takovém stádiu jako vy. Byla jsem ve 14tt, kdy jsem měla vymodlené miminko z 2 IVF. Nejšťastnější člověk jsem byla, dokud mi doktor na screeningu neoznámil, že má miminko vývojové vady neslučitelné se životem. Jako nechtěla jsem tomu věřit, pořád jsem jenom říkala, že to je nějaká blbost. No na genetice se vše potvrdilo, ještě mi tam řekli, že miminko má i srdeční vadu a že to případně může za mě vyřešit příroda, že odhadují, že vydrží tak do max 20tt. Rozhodnutí o ukončení těhotenství bylo to nejhorší v mém životě. Pořád si to vyčítám, že jsem měla zkusit zabojovat… Je mi 33 a jsem pořád bez dětí… Milujte toho svého malého šmudlu, je to to nejcennější, co doma máte :) moc moc držím pěsti, aby si k vám další miminko cestu našlo co nejdříve a alespoň trochu zahojilo tu bolest…

  • Upravit
Anonymní
2.9.21 15:58

Zde strach z toho, že se další nepovede, vůbec není na místě. 1 zdravé doma a teď ještě dvojčata. Byl problém, že jedno mělo vývojovou vadu a to odstranění bylo náročné. Jsem přesvědčena, že do pár měsíců je paní těhotná opět. Co my, já 34, partner 46, 4 roky snaha, kolotoče ivf a ani mini pidu ťuk…

  • Upravit
řehořice
924
4.9.21 15:46

To je mi líto. Samozřejmě neudělalas nic špatně. Čas zahojí to nejhorší. Moje babička měla už přes 90 a vzpomínala na svoji mrtvou prvorozenou Stázičku, která se jí narodila ve 20 letech. Ale byla smířená, měla další 3 děti a dobrý život.

Jak se vždy lidi ptají, proč oni- vždyť jsem dobrý slušný člověk. Ono to fakt není tak, že se dává dobru dobrým a zlo špatným. Není žádná zásluhovost v dělení štěstí/neštěstí mezi lidmi. Teď jsem poslouchala na dvtv maminku se synem s Aspíkem. A ta říkala „a proč ne já“. Každý den děkuji za to, že mám zdravé děti, protože se to může ve vteřině změnit.

  • načítám...
  • Zmínit
A16
1
6.9.21 12:59

Apertúv syndrom

Máme mimčo, narozené 28+4,Císařem… Hned od začátku problémy, stres. Srostlé prstíky na rukou i nohou, rozštěp patra, šišatá hlavička, vysoké čelo, plicim se nechce a nechce moc pracovat, 1× zápal plic, 1× kolaps celé plíce… Čekáme na genetiku, zda to není vzácný AS. Jsme oba zdraví, ale prý je to chyba v chromozomu, zcela neovlivnitelná. Připadá 1 dítě na 150-200000!! porodů… tak proč zrovna my? Prosím, je tu někdo, kdo o tom ví více? Dekuji… :(

  • načítám...
  • Zmínit
Rejže.kl
178
16.11.21 16:06

Je mi moc líto, co se vám stalo :,( ale nikdy ( a ano, prošla jsem potratem) nikdy jsem nepochopila slova „proč já?“ Žádná jiná si to nezaslouží úplně stejně. Ano, jsou holky které nemusely podstoupit to, co my ano ale projít si tím bych jim nepřála. Je to bolest.
Jednou budete vzpomínat s úsměvem podruhé se slzou ale vzpomínka vám zůstane navždycky, jen si musíte vybrat na kterou chcete vzpomínat :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář