Jde to i jinak
- Porod
- janikac
- 02.05.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Všechny vás moc zdravím. Často si čtu vaše deníčky, hlavně před porodem. :) Tento deníček jsem chtěla napsat pro to, abych se podělila o to, že to jde i jinak. Je mi jasné, že neexistují na světě dva stejné porody, že každý porod je úplně originální. Jsou rychlé porody, pomalé, překotné, vyvolávané, bolestivé i přes všecky přípravy. Doufám, že vám třeba tenhle deníček dá inspiraci, nebo aspoň námět k zamyšlení. Pro ty, co je porod hračka, tak dál ani nemusíte číst. :)
Porod mého prvního syna jsem zpětně hodnotila jako dobrý, nenapadlo mě ale, že to jde i o moc líp. Říkala jsem si, že je porod přirozená věc, a to miminko se prostě nějak ven dostat musí. A věřila jsem doktorům. Věřila jsem tomu, že porod si prostě žena musí protrpět. Že to jinak nejde.
Ve zkratce porod probíhal takto: večer mi začaly stahy, a hlavně křížové bolesti do zad. Dalo se to ale vydržet - jeden stah trval okolo čtvrt minuty. Kolem půlnoci jsme ale pro jistotu už jeli do porodnice, máme ji zhruba 20 km. V autě to bylo k nevydržení, nemohla jsem sedět, tak jsme po třech minutách zastavovali. V porodnici mi řekli, že jsem otevřená na dva prsty a že dopoledne porodím. Potom byla dlouhá doba, kdy jsem nevěděla, co bolestí dělat. Musela jsem několikrát ležet na posteli na pásech, to bylo hrozné. Píchli mi vodu. Porodní asistentka mi navrhla, ať jdu do vany, že teplá voda pomáhá na bolesti zad. Zkusila jsem to. Ale nevěděla jsem jak ve vaně ležet/sedět, nešlo to, tak jsem vylezla zase ven. Potom mi kontrakce tak nějak ustávaly, tak mi dali oxytocin.
Později jsem se v knížce dozvěděla, že když se žena bolesti brání a je stažená - což byl můj případ - porod se zastaví nebo protáhne. Že i zvířata to tak mají nastavené, když jsou v nebezpečí, tak se porod zastaví. Pak jsem zkoušela zase vanu. Trošku to pomohlo, klečela jsem tam a přitlačovala jsem si. To mi pomáhalo. Byla jsem zpocená a unavená a říkala jsem si, že to už nikdy podstupovat nechci. Docela jsem si i zakřičela, na to mi řekli, ať se nevysiluji a hlavně ať dýchám pořádně, jinak že bude mít miminko málo kyslíku.
Vůbec mi nešlo správně dýchat. Pak jsem ucítila pálení, tak jsme hned volali doktory, tak mě hned dostali na postel a v devět hodin a pět minut dopoledne se nám narodil syn. Dali mi ho na dvě minuty na bříško, zkoušeli, jestli se přisaje. Pak mi ho vzali na vážení, měření a dali ho zabaleného usnutého v zavinovačce do postýlky. Byla jsem nejšťastnější, že je už venku a že už mě nic nebolí. Pak mě zašili, trochu jsem se natrhla.
Možná bylo dobře, že mi porod urychlovali, opravdu jsem nevěděla co s bolestí. Neříkám, že to byl špatný porod, byl bez komplikací. Ale říkala jsem si, vlastně mě to ani nenapadlo, že to přece musí jít i jinak. Proč to tolik bolí, proč je tolik komplikací při porodech. To opravdu musí žena porod přetrpět? A jak to, že některé ženy to nebolí nebo to zvládají v pohodě?
Potom jsem o rok a pár měsíců znovu otěhotněla. Narazila jsem tady na eMiminu na deníček s názvem Hypnoporod. O hypnózu opravdu nestojím, ale přečetla jsem si ho. Paní, co ho psala, byla nadšená, že porod probíhal v pohodě. Psala o tom, že četla knížku Hypnoporod. Říkala jsem si, že by to chtělo si ji přečíst. Také probíhají kurzy Hypnoporodu a na stránkách hypnoporod.sk píší maminky úžasné zkušenosti s porodem. I o tom, jak jsou jejich miminka klidná. Nestačila jsem koukat a přála jsem si zažít podobný klidný porod (nechci tady dělat jakoukoli reklamu). Taky jsem narazila na Youtubu na přednášku - Porod bez bolesti od Veroniky Vojáčkové. Vřele doporučuji. Opravdu jiný pohled na porod.
Přečetla jsem si knížku Hypnoporod. Jsou v ní úžasné informace a opravdu jiný pohled na celý porod. O tom, že porod si vede miminko, o správném dýchání u porodu. O tom, jak si to nacvičit… Celou knížku jsem zhltla jedním dechem. Pořád jsem tak nějak cítila, že se druhé miminko narodí dřív. Potřebovala jsem mít všecko přichystané, vyprané, uklizené. Po večerech jsem nacvičovala správné dýchání. Se vším v knížce jsem ale nesouhlasila. Jsem věřící a proto duhové relaxace a podobně (autohypnóza), mě neoslovilo. Vybrala jsem si z toho pro sebe, co se mi hodilo. Moje nácviky vypadaly asi tak, že jsem si lehla na postel, pustila jsem si do sluchátek oblíbené písničky + jednu nahrávku afirmací k porodu. Takto asi deset minut, čtvrt hodiny. Popravdě jsem tomu moc nedala, ale tak moc mi to pomohlo při samotném porodu (možná byl druhý porod lepší, protože byl druhý, to nevylučuji. Ale moc mi pomohl nácvik toho dýchání)!
Taky jsem četla výbornou knížku Bonding - porodní radost. Začala jsem se na porod opravdu těšit. V knížce psali, o tom, jak moc je důležité pro matku i dítě první minuty po porodu. Že miminko dokáže samo najít prs a přisát se. Že když se hned položí na bříško mamince (a není vyšetřováno hned doktory), že je při vědomí (mně syn potom spal).
Přijde mi, že hlavní je, se bolesti nebránit, ale pěkně si ji prodýchat. A k tomu tu hudbu, člověk se tolik nesoustředí na bolest.
No a jak vypadal samotný porod? Začala jsem rodit tři týdny před termínem. Protože jsem nikdy neměla žádné poslíčky, věděla jsem, že už je to ono. Odpoledne jsem měla pocit, že v břiše nosím kameny. K večeru mi začaly stahy (tvrdnutí) do břicha. Byla jsem nadšená, že mi to nejde do zad jako posledně. Zkoušela jsem si jít lehnout s manželem, že půjdeme spát, ale to prostě nešlo ležet. Tak jsem si šla do obýváku a pustila si mp3, houpala se na míči, opřená o stůl, chodila po pokoji. Vždycky když přišla kontrakce, tak jsem zavřela oči a pomalu a zhluboka dýchala nosem. Dalo se to krásně v pohodě zvládnout. Bez tohoto dýchání, si myslím, že bychom do porodnice jeli už okolo půlnoci jako posledně.
Takto jsem si občas i usnula, stahy byly po pěti, někdy po deseti minutách. Jenže brzy k ránu se vzbudil starší syn a už nezabral, tak jsem šla za nimi do ložnice a zase na balon… Ráno ale stahy úplně ustaly. Nevěděla jsem, co teď. Jestli to byly jen celonoční poslíčci nebo už rozjetý porod. Manžel naléhal, ať jedeme k mojí doktorce na kontrolu. Tak jsem nakonec souhlasila. Aspoň jsem se v autě nekroutila bolestí a nemuseli jsme zastavovat jako posledně. 
Doktorka mi hned natočila pásy, měla jsem za dvacet minut jen dva stahy. Ale něco se jí tam nelíbilo, křivka na jednom místě šla dolů a měla jsem méně plodové vody. Řekla mi, že si myslí, že to je v pořádku, ale že mě radši pošle do porodnice na zátěžový test s oxytocinem, jak se tam miminku daří. Že miminko ví, proč chce ven. Že si mě tam nechají přes noc. A když bude vše v pořádku, tak mě pustí domů. Ale že si myslí, že už porodím, že jsem hodně otevřená (to mě potěšilo, že celá noc nebyla zbytečná).
Ale byla jsem vyděšená. Chtěla jsem přirozený porod. Bez oxytocinu. A měla jsem strach o miminko. Musím se přiznat, že jsem to obrečela. Jeli jsme tedy do porodnice, a udělali mi kontrolní pásy. Musím říct, že opravdu krásně přistupovali k mému porodnímu plánu. Myslela jsem, že mě s ním pošlou někam. Opravdu všecko se mnou prodiskutovali a ptali se, a říkali mi, co právě dělají nebo co budou dělat. Měla jsem štěstí na lidi. Porodním plánem jsem nechtěla kecat do práce doktorů, ale přijde mi dobré vyjádřit co si přeji, a nepřeji. A když tu ta možnost je…
Pásy vyšly v pořádku, pak mě vzal mladý doktor na ultrazvuk a vše ok. Když mě vyšetřoval, řekl mi, že jsem otevřená už maximálně a že na test se vykašlou. Když mi píchne vodu, že do dvou, třech hodin porodím. To mě nabudilo. Vodu jsem ale píchnout nechtěla, zbytečně to zhorší bolesti. Ale on mi vysvětlil, že se pak může špatně odlučovat placenta. V tomto se nevyznám, tak jsme se domluvili, že když do hodiny neodteče, že mi ji píchnou. Pak jsem šla na porodní sál a hned volala muži, ať se co nejrychleji vrátí a udá syna babičce na hlídání.
Zase jsem šla na balón, do uší sluchátka a stahy se dobrovolně vrátily samy. Musím říct, že můj muž mi byl u porodu velikou oporou. Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda ho tam opět chci. Minule mi pomáhal, ale taky se člověk stydí, bere ohled na toho druhého a pak se nesoustředí na porod. Ale byla jsem za něj opravdu ráda, psychicky že je v tom se mnou. V tom oblečku vypadal jak chirurg.
Po hodině mi opravdu píchli vodu, neodtekla. Ale nebylo to vůbec bolestivé jako u prvního. Vody už bylo málo. V porodnici jsem byla od jedné hodiny a porodila jsem 17.53. Asi dvakrát mi ještě točily pásy - v plánu jsem měla, že to chci točit, co nejmíň to půjde. Ale tentokrát to šlo i vsedě, což bylo super.
Jediné, co mě rušilo, byla porodní asistentka, která tam ke konci za námi pořád chodila a ptala se mě, zda se mi už chce tlačit. Vůbec se mi nechtělo. U prvního porodu to šlo samo. Teď vůbec. V knížce je dokonce napsané, že se tlačit vůbec nemusí, že se dá miminko prodýchat ven. To jsem koukala. No a porodní asistentka pořád: „No to asi do šesti hodin asi nestihneme porodit…“ (asi jí končila směna, nebo co). To mě vyrušovalo. Taky se ptala, po kolika minutách mám kontrakce. Já ale při každé kontrakci měla zavřené oči, takže jsem čas netušila a utíkal o moc rychleji. Říkala, že ty stahy musí být častější, že takto neporodím. A řekla mi, že až se mi bude chtít tlačit, ať ji zavolám. Přiznávám, že ke konci jsem toho už měla dost. Říkala jsem si, jestli tomu nepomoct tím, že bych šla do sprchy, ale chodit mi nešlo, nejlepší to bylo na balonu.
Jednu chvíli jsme zkoušeli klek. Já opřená o manžela, ale to taky k ničemu nevedlo. Už jsem si i stěžovala, že je to nekonečný. Poslední hodinu mi šly bolesti i do zád. Prosila jsem muže, ať mi masíruje bedra, to bylo úžasné! Bolesti byly o sto deset procent menší a zvladatelnější. A mezi kontrakcemi jsme spolu ještě vtipkovali.
Pak se mi chtělo trošku! tlačit… Tak jsem muži řekla, ať je zavolá. Zmáčkli jsme zvonek a najednou dovnitř naběhlo tisíc doktorů a dětských sester. To mě poděsilo. A asistentka říká: „rodíme!“
A mně se přitom chtělo tlačit jen trošinku… Hned mě dali na záda, to mě taky mrzí, že jsme nezkusili jinou porodní polohu, ale docela mi to i vyhovovalo. Můj muž mě držel za ruku a porodní asistentka mi říkala jak se nadechnout a kdy tlačit. To mi hodně pomáhalo, využila jsem každou kontrakci na sto procent. Malinká byla do pěti minut venku. Ani jsem to necítila, že by šla ven. Najednou bylo po všem. Naše malinká byla na světě. Naše nejúžasnější princezna. Chtěla jsem nechat dotepat pupeční šňůru, ale porodní asistentka řekla, že je moc krátká, jestli ji nechat dotepat, nebo malou dát hned na bříško, jak bylo v porodním plánu. Tak jsem řekla, ať ji přestřihnou.
Chtěla jsem malinkou alespoň na půl hodiny hned na bříško, aby ji vyšetřili u mě na břichu. Dali ji na mě. To byl ten nejúžasnější pocit na světě! Byla tak úžasná, nádherná a naše! Ty dlouhé prstíky. A jak se na mě dívala. Nejkrásnější pohled na světě. Měla tolik vlásků. Byla jsem nadšená. Malá měla 2700 g a vůbec mě nenatrhla. Takže se po porodu cítím, jako bych vůbec nerodila (jedla jsem i lněné semínko, tak třeba všechno dohromady přispělo k tak krásnému porodu). Vychutnávali jsme si společné chvilky. Malinká se zkoušela i přisát, ale povedlo se to až na pokoji. Teď je z ní supersavec a žádné kloboučky (jako u prvního) vůbec nepotřebujeme.
Jediné, co mi vadilo, bylo, že spěchali na to, aby se odloučila placenta. Něco mi píchli a ještě porodní asistentka tahala za pupeční šňůru… Na jednu z dalších kontrakcí byla sice venku, ale potom na kontrolním ultrazvuku zjistili, že mi v děloze zůstal větší kus placenty. Jestli to bylo kvůli tomu, těžko říct, ale musela jsem jít na revizi v celkové narkóze.
Ale jinak musím zpětně říct, že to byl super porod a stahy díky dýchání zvladatelné. Měla jsem i štěstí na nemocniční personál, ne všude by mi asi tak pěkně vyšli vstříc. Moc bych vám přála podobný porod. Doufám, že aspoň někomu bude třeba deníček inspirací, jako byl hypnoporodní deníček mně. Nevím, jestli ten porod byl dobrý tím, že to byl druhý porod, ale jedno vím určitě, že mi knížka moc pomohla, ať už v nácviku dýchání, tak v pohledu na porod.
Musím ještě dodat, že dcerka je zatím zlaté dítě. Podle mě i průběh porodu (i vliv podaných léků během porodu) má vliv na miminko. Sice to může být i tím, že se narodila dřív, a taky se to může ještě změnit, ale můj první syn byl neskutečně uplakané miminko.
A jak to asi celé připadalo mému muži? U prvního porodu jsem neustále křičela a nevěděla jsem co s bolestí. Byla jsem upocená a unavená. Teď jsem si každý stah pěkně potichu prodýchala na balonu, mezi stahy jsme spolu mluvili a samotné tlačení trvalo pět minut. Takže pro něj to byla nejspíš pohodička.
Mějte se moc pěkně a přeji pěkné klidné porody, a spokojená miminka!
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 156
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 244
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 196
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 465
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 169
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3038
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1354
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 476
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1237
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 909
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Jako bych četla svojí představu o porodu 
Tady mám aspoň důkaz, že to opravdu JDE, když se žena uvolní nebrání se bolesti (jako já u prvního porodu - zatnuté zuby a pomalu jsem si rvala vlasy bolestí 
). Děkuji moc za pozitivní příběh a skvělou podporu 
no a za chvilku se malá narodila. 
