Jsem těhotná: díky Clostíku
- Snažení
- Fima
- 16.10.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Na tu magickou sobotu 9. 10. 2010 jen tak nezapomenu. Bylo to přesně měsíc po tom, co jsem spolkla první tabletku zázračného Clostíku, hormonálního stimulantu na podporu ovulace a otěhotnění, který se využívá pod lékařským dohledem při stimulaci vaječníků. To ráno jsem měla už čtvrtý den zpoždění menstruace, luteální fáze, která je vždy stejná, u mě 14denní, ukazovala už číslo 17. DPO a menstruace stále nikde, bazální teploty, které měly dávno klesnout, se stále vzorně držely v jedné linii na 37,1 a odmítaly se posunout směrem dolů. Už asi týden přes očekávanou MS mi hlodal červíček v hlavě, cítila jsem se tak nějak... jinak. A přesto jsem si odmítala připustit, že by to po těch strašně dlouhých osmi měsících snažení mohlo vyjít hned napoprvé. A byli tam dvě!
Ale teď od začátku: Mám skvělého, finančně zajištěného muže, máme vlastní bydlení i ideální věk, a protože ani jeden nepatříme k příznivcům pozdního rodičovství, rozhodli jsme se v únoru 2010 přestat chránit a začít se snažit o našeho potomka. Bláhově jsme si mysleli, že to půjde rychle… Ve statistikách se uvádí, že u zdravého páru je doba pro otěhotnění tři měsíce.
Já zdravá nebyla a ani jsem o tom nevěděla. O ovulačních testech, plodném hlenu, trojfázových křivkách a měření bazální teploty jsem věděla asi tolik, jako vím o atomové fyzice: prd a starou šišku. Věděla jsem, že tyto věci existují, věděla jsem, jak funguje hormonální systém ženy, ale pouze v základech. A protože jsem nechtěla nic ponechat náhodě, od prvního snažení jsem sedla k internetu a studovala všechny možné diskuze maminek i snažilek, odborné články docentů a dokonce si svoje zkušenosti vyměňovala.
Bylo toho tolik, že jsem často valila jen oči a přítel se mým přednáškám jen smál. Není divu, z fleku jsem totiž nazpamět odříkala, jak funguje rozmnožovací systém a v jaké fázi je zrovna ovlivněn jakým hormonem a co se jednotlivé dny v těle děje. Jakou jsem měla strašnou radost, když jsem si koupila svůj „bazální teploměr“. S touhle modrobílou věcičkou jsem se naučila vstávat a zvykla si na ni tak, že jsem se na měření teploty před vstáváním z postele stala závislá.
Ovšem i když se každý den poctivě měřilo a hodnoty se zapisovaly do amerického Fertilityfriend, a já tak měla přesný přehled o tom, v které fázi cyklu zrovna jsem a kdy je ten „pravý den“ pro snažení, se nám celou dobu nedařilo. A tak s každým klesnutím teploty a následným příchodem menstruace následovalo obrovské zklamání a bolest. Všude před vámi každý těhotní jedna radost a na ulici potkáváte jeden kočárek za druhým.
Přítel absolutně nic netuší a jen vám začne docházet, že něco zřejmě nebude až tak úplně v pořádku a přesně mířené otázky typu: „kdy bude miminko“ vás jenom strašně raní a ponoří do ještě horší skepse, zatímco ostatní si myslí, jak je to vtipné. Velice často mě napadala věta, proč právě já? Proč se jiným daří bez problémů? Proč se rodí děti těm, kteří je ani nechtějí? Proč mají tak lehce děti alkoholici a feťáci? Vždyť já si v životě nezapálila ani to blbé cigáro, jím vesměs zdravě, nejsem vychrtlá ani otylá, nejsem alergik, netrpím žádnými nemocemi… Jsem prostě normální!
Po sedmi měsících jsem dospěla do stadia totální otupělosti. Najednou mi to nějak začalo být lhostejné a upadala jsem do stavů absolutní letargie. Každý den byl úplně stejný: budík, teplota, práce, tam vydržet 9 hodin a tvářit se, jak jsem vlastně happy a kecat o naprosto bezvýznamných a mnohdy totálně trapných věcech, kterým jsem se ještě před dvěma měsíci smála, po práci pár hodin doma strávených na internetu nebo u televize, sprcha, spát a zase nanovo. To už i přítel věděl, jak mě to naše snažení, které se stále nedaří, hrozně zmáhá. Byl to (a stále je) miláček a byl mi obrovskou podporou a oporou.
A byl to on, který mě vyhecoval k tomu, že bych si měla zajít k lékaři, pokud mi to pomůže a třeba budu po návštěvě klidnější. Návštěva u lékaře připadla po objednání na první školní den a tak jsem se 1. 9. 2010 vydala i se svými naměřenými grafy do ordinace mého gynekologa. Po vyšetření a shlédnutí mých tabulek s teplotami mi doporučil přibrat (podotýkám, že měřím 169 cm a vážím 55 kg), což mi hned vysvětlil. Jako bývalá sportovní gymnastka mám mnoho tělesné hmoty ve formě svalstva na úkor potlačeného tělesného tuku, který nemám téměř žádný. To může být přičinou toho, proč sice k ovulaci podle teplot zřejmě dochází, ale jaksi nedostatečně.
Teploty bývaly rozeskákáné a cykly různě dlouhé (od 31 do 57 dnů) a vajíčka zřejmě nejsou natolik vyzrálá, aby byla schopná oplodnění a hypofýza reaguje jako blokátor, nedovolí tělu otěhotnět, protože je přesvědčena, že otěhotnění by mohlo být pro mé tělo zničujíci a nemělo by z čeho čerpat energetické zásoby. Lékař mi předepsal na tři cykly „zázračný“ Clostík, o kterém jsem už tolik věděla, s větou, že zkusíme ovulaci vyvolat uměle a obalamutit můj mozek.
Předepsal mi dávkování od 5. do 9. dne cyklu ve 100 mg dávce (tableta 2× denně) a propustil mě s tím, že se mám ukázat v prosinci po poslední stimulaci. Se třemi krabičkami malých lahviček pro mě začala nová naděje a já se nemohla dočkat, až si poprvé „šňupnu“…,a tajně jsem doufala. První tabletku jsem brala 9. 9. 2010. Léky jsem snášela dobře, jen jsem měla celou stimulaci mírně rozostřené vidění a všechno dál ode mě jsem viděla rozmazaně a bývalo mi špatně od žaludku.
Ovulace přišla 17. DC a vyšla na datum 21. 9. 2010. Až v ten večer jsem měla s paní ovulací opravdu tu čest. Prudké tupé bolesti břicha (už asi vím jaké to je, když vás někdo do břicha kopne) byli celkem jasným znamením a my si ovulaci pojistili stejně jako čtyři dny předtím. Druhý den bolest zmizela, nastoupil bílý hlen, jasná známka toho, že už se vajíčko vydalo na cestu a nám nezbývalo než čekat a doufat, že nějaká spermie dorazí až k vajíčku a bude natolik šikovná, že se dostane dovnitř.
Asi deset dnů po ovulaci jsem se začala cítit trošku jinak, ovšem nic jsem nepřipisovala možnému těhu, spíše jsem se připravovala na příchod menstruace a říkala jsem si, že by se to štěstí muselo už pořádně unavit, aby na nás sedlo hned napoprvé. Měla jsem však neustálý hlad, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné věci a při pudinku se šunkou nebo utopenci s angreštovým kompotem můj drahý jen kroutil hlavou. Začala jsem běhat na záchod a to i v noci, stále mě pobolívalo břicho jako před příchodem menstruace.
A pak to mělo přijít, červená… Bylo 5. 10. 2010, teplota 37,1 a menstruace nikde. První den zpoždění, dva, tři… čtvrtý den, 9. 10. 2010 už mi to začalo být divné a o půl šesté ráno jsem celá nervózní a vyklepaná strkala těhotenský test do skleničky s močí, zatímco přítel v ložnici spokojeně spal. Téměř během okamžiku jsem tam viděla dálnici. Dvě ohromně zřetelné čárky, kterým jsem nevěřila. Myslela jsem si, že se mi to zdá, že se musím probudit. Srdce mi tlouklo a já jsem se cítila tak, že to musí se mnou každou chvíli škrábnout.
Celá nedočkavá jsem naklusala do ložnice a vzbudila přítele, který si v první chvíli myslel, že si dělám srandu. Během chvilky mu to však došlo (na rozdíl ode mě, které to nedocházelo celého půldne a začala jsem opožděně brečet až před dvanáctou v poledne, že jsem opravdu těhotná) a první co ho zajímalo, bylo, kdy těhotenství oznámíme. Blázínek. Nakonec mi řekl, že to tušil, ale nechtěl to říkat nahlas, že jsem jiná, jak jiná, to nedokázal říct, ale zřejmě jsem. I já se cítila a cítím jinak.
V příštích týdnech mě bude čekat první návštěva u mého lékaře a bude to poněkud dříve, než v plánovaném prosinci. Těhulkování si snažím užívat, svou malinkou fazolečku nadevše miluji už teď a jen se díky prodělanému zamlklému těhotenství děsím toho, že nebude všechno tak, jak má být a že zase nikdy neuvidíme srdíčko. Na druhou stranu věřím a doufám, že tohle úspěšně doběhneme do cíle a v červnu 2011 se budeme těšit z našeho prvního děťátka.
Všem snažilkám bych chtěla popřát hodně štěstíčka a hlavně jim říct, že nesmí přestat doufat. Protože jednou přijde den, kdy se každá žena toužící po miminku těch dvou čárek na testu dočká. Všechno má, bohužel, svůj čas. A o těhotenství to zřejmě platí dvojnásob.
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2741
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1320
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1013
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1063
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1421
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7273
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7122
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2222
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1411
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 785
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Úplně jsem měla slzy na krajíčku, hrozně hezky jsi to popsala!!! Moc ti přeju aby vše probíhalo v klidu a ve zdraví a v červnu jsi nám sem hodila fotečky vašeho malého cvrčka!!! Moc gratuluju!!!!!!!!!!!! 
moc hezky jsi to napsala. Přeji ať je vše v pořádku a ty se dočkáš vytouženého miminka 
měl z toho větší radost než já, škoda, že se toho nedočkal… Takže ty chlapi na to mají zřejmě nos 
