Už jsme čtyři
- Porod
- Fima
- 13.08.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
A kompletní. Aneb kterak jsme ke druhátku přišli.
- 7
- 1
- 1
- 2
Na úvod bych asi měla napsat něco málo o tom, kterak jsme ke druhátku vůbec přišli. Dokud jsem byla těhotná s prvním synem, prohlašovala jsem, že mi bude bohatě stačit on a klidně se spokojím s jedináčkem. Postupem času, až byl synek na světě, jsem začala svoje názory měnit a věděla jsem, že bych Matymu toho sourozence časem ráda dopřála. Manžel nebyl proti, moje představy o jedináčkovi ho celkem štvaly a tak jen zbývalo vyřešit otázku Kdy? I tady se naše představy rozcházely. Manžel v tom měl opět jasno a byl by rád dvě děti hned po sobě, já už si tím tak jistá nebyla.
Celkem dlouho jsem koketovala s myšlenkou, že mezi dětmi půjdu do práce a sourozence si pořídíme až někdy, nejlépe až půjde Maty do školy. Pak jsem začala na podzim 2012 dálkově studovat (abych na tom rodičáku úplně nezakrněla a dělala taky něco pro sebe), a tak jsem se tedy rozhodla, že si druhé dítko naplánujeme tak, abych končila školu v době, kdy budu ještě s druhým dítětem doma, což znamenalo děti tři roky od sebe. Člověk míní a příroda mění: povedlo se přesně o rok dříve.
Za prvním synem Matyášem byla delší cesta v podobě téměř ročního bezvýsledného snažení, rozházeného cyklu, nedozrávajících vajíček, snížené funkce hypofýzy a PCO. Nakonec se nám synek povedl díky Clostilbegytu, a to hned po první stimulaci, po které se moje, doposavad líné vaječníky, probudily k životu a ukázkově zareagovaly. A protože po synově porodu se problémy akorát zhoršily, MS spíše nebyla, než byla, všechny cykly anovulační, na vaječnících se našla ložiska endometriózy, tak jsem čekala u dalšího dítěte zase běh na delší trať. Ostatně sama moje gynekoložka mě dopředu připravovala na to, že přirozeně otěhotnět asi nebude jen tak a lepší tomu pak bude rovnou zase pomoci a na nic nečekat.
Byl podzim 2012, ve škole před zkouškovým a učení bylo v plném proudu. Mezi učením a psaním seminárek jsem se samozřejmě starala o syna a věnovala se domácnosti a rodině vůbec. Na intimní záležitosti nějak z mé strany nezbýval čas ani chuť a byli jsme rádi, když jsme si na postelové radovánky našli čas alespoň jednou za 14 dní. A protože na plánovaní a snažení se o brášku nebo sestřičku zbýval ještě čas, používali jsme raději kondom. Stále rozházené cykly, skákající bazální teplota, kterou jsem měřila, mě dovedly k tomu, že jsem v říjnu začala popíjet kontryhel a třeba tak aspoň do půlroku srovnala cyklus, aby pak bylo těhotnění snažší. Nic víc, nic míň, ničím dalším jsem se nezaobírala.
Nastal 13.11.2012, byla jsem sice „už“ 32. den cyklu a teplota se držela nahoře, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože cykly si ze mě dělaly dobrý den a 32 dnů by bylo snad z říše snů. Poslední měsíce spíš přesahovaly číslo 50. Bazální teplotu jsem neměřila denně, a tak jsem ani neměla přehled o případném plodném dni. A už vůbec nevím, kdy jsme s manželem měli intimní chvilku. Ovšem toho 13.11.2012 večer mě najednou z ničeho nic zavalil divný pocit a jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, že zítra musím jít rozhodně koupit těhotenský test a musím si ho udělat. Ani nevím, proč jsem ten svůj vnitřní hlas poslechla, protože za A - těhotně jsem se rozhodně necítila a za B – jak bychom mohli to případné dítě vůbec zplodit?
Ale druhý den, cestou do mateřského centra, jsem poslušně naklusala do lékárny a v poledne, po příchodu domů, naobědvání se a uložení syna do postýlky jsem položila proužek do skleničky s močí. Jak mi při testování se synkem vylítl tlak kamsi do výšin a srdce bušilo o sto šest, tak mě tentokrát tento slavnostní akt nechával úplně klidnou, protože já přece být těhotná nemůžu, vyloučeno. Aspoň se to potvrdí a moje druhé já mi dá konečně pokoj. Nepotvrdilo se nic. Ba právě naopak. Z testu na mě koukaly dvě zřetelné čárky. Otáčela jsem test ze všech stran, nemohla tomu věřit a tak jsem si pro jistotu udělala rovnou i ten druhý, co kdyby byl tento vadný, že? Druhý test ukázal naprosto stejný výsledek. A tak jsem otáčela v rukách testy rovnou dva a nevěděla, co si o tom myslet. Ano, byla jsem v šoku.
A hned v šoku, pěkně zatepla, jsem šla napsat manželovi na Skype do práce, že jsem asi těhotná, co budeme dělat a poslala jsem mu rovnou i fotku testu. Manžel se jen divil, jak jsem k testu přišla, já mu vylíčila anabázi s divným pocitem a ukončil to slovy, že co by, tak budeme mít to druhé dřív, než bylo v plánu. Přiznám se, že manžel to nesl mnohem lépe jak já. Pro něj to bylo, snad, příjemné překvapení (později se mi svěřil, že si myslel, že druhého se snad ani nedočkáme a né, že to půjde tak rychle), pro mě to byl šok. Přišlo to pro mě v naprosto nevhodnou dobu, protože jestli jsem právě něco nechtěla, tak končit poslední rok školy s dvěma dětmi ve školce a zaměstnáním do toho. Následující dva dny jsem obešla všechny lékárny v našem městě, nakoupila různé testy, testovala jako zběsilá (na všech stejný výsledek alias dvě čárky) a taky jsem neustále bulela. Musím říct, že manžel byl pro mě obrovská opora, podporoval, ještě, že ho mám. Hormony to však asi u mě dobře řídí, protože po dvou dnech najednou slzavé údolí odešlo stejně rychle, jako přišlo a světe div se, na druhé miminko jsem se začala těšit! A naopak jsem si už neuměla představit, kdyby něco nebylo v pořádku a kdybychom o druhého sviště přišli.
Těhotenství
Druhé těhotenství bylo naprosto pohodové a v podstatě úplně jiné než u Matyho. Společná snad byla akorát jen ta šílená únava v prvním trimestru a stejný počet nabraných kil. Ovšem zatímco u prvního těhotenství jsem byla pánem svého času a mohla kdykoliv zalézt do postele, teď to nešlo. Doma mi řádilo rok a půl staré batole a ve škole vrcholilo zkouškové. Dodneška nevím, jak jsem to přežila. Ale zvládla jsem to, za velké pomoci manžela, kterému jsem po večerech předávala dítě ve dveřích a šla se zavřít do ložnice a oddávat se sladkému snění. První trimestr však utekl jako nic, únava zmizela a ze mě zase čišel elán.
Prvotrimestriální NT screening dopadl na výbornou a termín porodu nám stanovili na 20.7.2013. Miminko utěšeně rostlo, bříško naopak stále nerostlo, váha taky stála, a tak jsem si opravdu připadala značně netěhotně. Což však mělo zase jedno pozitivum – mohla jsem se věnovat synovi, domácnosti i škole bez jakýchkoli obtíží. Bříško začalo pomalu vykukovat až po polovině těhotenství, tedy ve 20.tt, kdy jsme prošli bezproblémově i velkým UTZ, nenechali si říct pohlaví a miminko se ohlásilo i prvními pohyby. V 25. tt jsem vyměnila svoje kalhoty za ty těhotenské a už i okolí poznalo, že v bříšku se někdo skrývá. Do konce těhotenství se v podstatě nic nedělo, moje paní doktorka prohlásila, že jsem těhotná jak podle učebnice a já se cítila skvěle. Měsíc před porodem jsem úspěšně ukončila ročník ve škole a konečně jsem mohla vypnout a začít se připravovat na příchod dalšího člena do rodiny.
Termín se blíží
S blížícím se termínem jsem se rozloučila se svou skvělou paní doktorkou a objednala jsem se na první monitor a kontrolu do porodnice. Opět to vyhráli Milosrdní, před dvěma lety jsem tam byla velmi spokojená, tak jsem neměla důvod to měnit. První kontrola připadla na 18.7., tedy dva dny před termínem porodu. Monitor byl ukázkový, miminko se krásně hýbalo, kontrakce naopak žádné. Podle UTZ. Bylo všechno v nejlepším pořádku, odhad porodní hmotnosti na 3900-4000g. Porodní nález nic moc, spíš nic než moc. Už měsíc byl naprosto stejný – hrdlo maximálně na prst, čípek celý a drží jako přibitý, na porod to zatím není, ale jak pan doktor poznamenal, může se to změnit ze dne na den. Říkala jsem si „ha, ha“, u staršího syna se taky už nic nehnulo a nakonec šel vyvolávaně. Ač mám u něj úžasné vzpomínky na porod, chtěla jsem tentokrát rodit přirozeně, už jenom proto, abych měla srovnání. Další kontrola byla naplánována na úterý 23.7. a s panem doktorem jsme se rozloučili slovy, že se mám pokusit do úterka porodit. V tu chvíli jsem se jen pousmála podruhé a běžela.
Porod
Nebudu to prodlužovat, na kontrolu už nedošlo. Minul pátek, minula sobota s termínem a já večer v posteli usínala s mísou meruněk a přemýšlením, kdy že se to mládě hodlá ukázat a upínala jsem se právě na tu úterní kontrolu. V tu chvíli jsem opravdu netušila, že to bude už za pár hodin. Tu noc jsem skvěle spala, jako ostatně už tu noc předtím, což mi bylo trošku divné, protože poslední měsíc jsem nespala v noci vůbec a moje odchody do postele ukazovaly většinou druhou hodinu ranní.
V neděli, 21.7.2013, jeden den po termínu, jsem se probudila do krásného letního rána kolem půl osmé a se synem jsme si v posteli, vedle spícího manžela, prohlíželi knížky. Zhruba kolem osmé hodiny ráno jsem byla donucena utéct na velkou, což jsem připisovala oněm meruňkám ten večer předtím. Ovšem tato lítačka na toaletu se opakovala ještě asi čtyřikrát a mně začal také trošku pobolívat podbřišek. Opravdu jen trošku, nevěnovala jsem tomu větší pozornost, poslední měsíc mě pobolívalo pořád něco. Kolem deváté hodiny jsem už ale zbystřila, protože mi připadlo, že ta bolest se opakuje a je poněkud stejná, a tak jsem začala měřit. Nic moc se nedělo, bolesti hodně nepravidelné, od 2 do nějakých 12 minut, takže jsem si pomyslela něco o poslíčcích a chystala se pustit do vaření oběda.
Mezi 10 a 11 hodinou dopolední jsem si dala dvakrát sprchu a čekala, co to udělá. Neudělalo to nic, pořád stále stejné a nepravidelné. Až do těch 11 hodin, kdy se najednou kontrakce prudce zpravidelnily na čtyři minuty a byly přesné jako hodinky. To jsem už přemýšlela, jestli to nebude skutečně porod, ale pořád jsem, na optání manžela, nehodlala nikam odjet, protože jsem prohlašovala, že určitě nerodím. A že jestli rodím, tak to bude ještě dlouho trvat a jako druhorodička nepojedu do porodnice jako hysterka, protože mám bolesti teprve od devíti a ty pravidelné jen pár minut. Ne, budeme doma a budeme čekat. A tak jsem mezi kontrakcemi normálně fungovala, každé čtyři minuty se postavila, opřela o cosi do předklonu, prodýchala, trochu si zanadávala a zase pokračovala dál v činnosti. Ano, manžel měl ze mě hroznou srandu, u prvního synka byl o všechno ochuzen, nýbrž u vyvolávaného porodu to byla všechno jedna velká kontrakce a on navíc přijel k porodu za 5 minut 12. Ale já tu srandu měla taky, připadalo mi to všechno hrozně k smíchu. Před polednem jsem se, už poněkolikáté, docourala zase na toaletu a zjistila, že začínám trošku špinit. To jsem už manželovi řekla, že tedy pojedeme, že z obědu stejně nic nebude (zakázal mi ho uvařit) a že nás maximálně vrátí domů. Dobalila jsem poslední věci, oblékla syna, rozloučila se se sousedy a manžel odešel do garáže pro auto.
Do porodnice jsme na příjem dorazili ve 12:15, s kontrakcemi po 3 minutách, kluky jsem zanechala i s taškou na chodbě a zazvonila na porodní sál. PA jsem oznámila, že mám asi pravidelné kontrakce a že netuším, jestli rodím. 
PA mě vyšetřila, vytřeštila na mě oči, prohlásila něco o 8 cm a že toto je porod u konce a bude to hned. Svlíkat, oddací list, občanku atd. A prý co s tím naším chlapečkem za dveřmi. Říkala jsem něco o tom, že rodiče mají hlídat, ale že jsou 100 km daleko. PA prohlásila, že to v žádném případě nestihnou, že TOTO bude opravdu hned. Tak jsem pro změnu vytřeštila oči zase já, pořád mi to nějak nedocházelo. Tak jsem oznámila, že v záloze máme i sousedy. Otázka zněla, jak jsou daleko a po mém oznámení, že 20km, tudíž půl hodinky tam a půl hodinky zpět pro manžela, byla celkem uspokojená a se slovy, že se to pokusí pozdržet, ale že nic nezaručuje, jsme se rozloučili.
Během vyplňování a čtení nezbytných lejster natočili miminku monitor. Byl v pořádku, kontrakce stále po třech minutách. Já si seděla na monitoru, koukala na křivku, přicházející kontrakci se snažila rozdýchávat a taky čekala na volný sál, protože porodnice zažívá babyboom a po úplňku se nás rozhodlo rozrodit rovnou deset. Zhruba ve 12:45 přišla kontrakce najednou hodně intenzivní, která mi už hodně tlačila do konečníku a na spodek vůbec. PA mě po takové druhé kontrakci odvedla na sál, vyšetřila, prohlásila, že je jí to líto, ale tohle už nepozdrží vůbec nikdo a že miminko půjde ven. Ve 12:50 mi píchli vodu (byla již zakalená), protože ta sama neodtekla a miminko se celé hrnulo ven v obalech a ve 12:56 se nám narodil náš druhý syn – Filip, s váhou 4130g a 51cm. Jeho apgar bylo 10-10-10. Filípek dal svoje narození hlasitě oznámit a já si užívala ty první chvilky s teplým slizkým uzlíčkem na břiše. Manžel to nestihnul, přijel a miminko už bylo vyšetřené a v plence, nicméně sestřička i doktorka z novorozeneckého sami manželovi nabídly, že nám miminko vysvlečou a dají znovu na břicho, abychom měli aspoň fotku na památku.
Po znovu zabalení dostal miminko manžel a mě úžasná paní doktorka zašila nastřižení, které čítalo tentokrát pouze tři maličké, prý kosmetické stehy. Ve srovnání s prvním synkem, u kterého mě šili hodinu, bylo z toho poranění třetího stupně a ruptura ke konečníku, se tohle poslouchalo moc dobře. Po porodu jsem se odebrala do sprchy, poté na oddělení a k večeru, po odjezdu manžela, už jsem měla syna u sebe. Cítila jsem se naprosto skvěle.
Jsem strašně moc ráda, že jsem měla možnost poznat dva různé porody – vyvolávaný i naprosto přirozený. A i když byl ten můj první vyvolávaný taktéž úžasný, extrémně rychlý a bez komplikací, s tímto druhým se to nedá srovnat. Tento byl zkrátka parádní a zanechal ve mně úžasné vzpomínky. Bolesti byly pořád prodýchatelné a snesitelné, normálně jsem mezi nimi fungovala, tělo evidentně samo vědělo, co dělá a krásně si celý porod regulovalo samo, po porodu se nám podařilo syna krásně přisát (což se u prvního nepodařilo vůbec). Ve srovnání s prvním, který byl dráždivější a hodně uplakaný, je druhorozený hotový andílek - spáč, pohodář a pláče, jen když má hlad. Já se ihned po porodu cítila naprosto skvěle a fit, podařilo se mi naprosto bez problémů rozkojit, což u prvního taktéž nevyšlo.
Dneska jsou Filípkovi akorát dva týdny a Matyáškovi téměř 26 měsíců. Ač se nám Filípek narodil o rok dříve, než jsme plánovali a byla jsem z toho překvapení na testu tenkrát pěkně perplex, dneska bych neměnila a jsem šťastná, že ty svoje kluky mám. Asi to tak mělo být.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1353
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 786
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1373
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 572
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 349
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19494
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2550
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2795
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2516
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1686
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
