Mojí milované Kačence
Moje milovaná Kačenko, už je to půl roku, cos nám odešla, a mně se v ten den zhroutil svět. Musela jsem ale být silná, pro tatínka a pro všechny lidi okolo sebe, kteří nebyli zvyklí na můj pláč.
Já jsem byla vždycky ta, co se uměla poprat se vším, co přišlo do cesty, co spíš podržela ostatní, než sebe. Plakala jsem tedy potají, a pak už vůbec ne. Chtěla jsem na tebe zapomenout, zapomenout na tu bolest v momentu, kdy mi doktor řekl, že je všechno špatně. Přestože jsi se až do sedmého měsíce zdárně vyvíjela, srdíčko nebilo.
Byl to zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Strašně moc jsem se zlobila na doktory v nemocnici, kteří mě tři dny předtím poslali domů s tím, že to nic není. Byla to Preeklampsie a já se ještě dva dny doma svíjela v křečích, než jsem se, zahanbená, že obtěžuji s hloupostí, vypravila ke svému doktorovi, který řekl ta nejhorší slova na světě. Hrozně mě mrzelo, že jsem víc než svým instinktům věřila doktorům a svému okolí, které si nedokázalo připustit horší scénář.
Noční můra pak pokračovala v nemocnici, ze které mě předtím poslali domů. Tam zjistili, že jsem na tom hodně zle, z Preeklampsie se rozvinul Hellp Syndrom a bojovala jsem i o svůj život. Musela jsem tě co nejrychleji přivést na svět a bylo to tak smutné, tak strašně smutné… Tvůj tatínek mě celou dobu držel za ruku, bál se o mě a já se snažila ho utěšovat, že to bude dobré.
A pak ses narodila. A já v sobě nenašla sílu se na tebe, holčičko moje, podívat
Nezlob se na mě za to. Bála jsem se toho pohledu a toho, že mi v paměti zůstane napořád.
A co bylo dál?
Dál byla prázdnota. Než jsem se vrátila z nemocnice, postýlka byla rozebraná a tvoje věci schované hluboko na dně skříně. Tak jsem si to přála a tatínek to tak zařídíl, ale to prázdné místo bolelo víc než cokoliv jiného. Všichni mi říkali, ať se té bolesti nebráním, ať to prožiji a já si tedy naordinovala smutek. Radovala jsem se z drobných úspěchů, z překonávání malých cílů, z brzkého návratu do práce, z té strmé cesty, po které jsem stoupala nahoru. Slzy jsem vítala, ale nikdy ne na déle než jeden den a vždy v soukromí.
Upnula jsem se k tomu, že za půl roku to zkusíme znovu, úspěšně, i když v hloubi mysli hlodal červíček, jestli jsem to celé nezavinila já. Jestli to vůbec budu moci zvládnout. A červíček rostl, potvrzován mým zhoršujícím se zdravotním stavem, který by dalšímu těhotenství bránil. A já se snažila to přebít, potlačit, vytěsnit.
Kačenko, pár předchozích dní jsem byla na dně. Myslela jsem, že už mi není pomoci, že se z toho močálu, do kterého jsem se zavrtávala hlouběji a hlouběji, už nikdy nedostanu. Bála jsem se, že už to nejsem já. Bála jsem se, že přijdu o práci. O blízké lidi. Bála jsem se, že přijdu o naději na další miminko, že přijdu o tatínka, že přijdu o sebe.
Teď tady ale sedím, na kolenou mám tvoje šatičky a pláču štěstím. Ten smutek chtěl zkrátka ven a já si pro něj musela dojít až na samotné dno, ze kterého mě sebral tatínek. Ukázal se jako silák, který ten smutek unese a ponese ho se mnou. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale už víme, že se jeden o druhého můžeme opřít.
Stýská se mi po tobě, andílku. Myslím na tebe každý den a moc doufám, že tam, kde jsi, je ti dobře.
Líbám tě, holčičko naše!
Tvoje maminka
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1765
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2253
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1918
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 719
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 584
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1801
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1889
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2177
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1172
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4878
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...