Mojí milované Kačence
Moje milovaná Kačenko, už je to půl roku, cos nám odešla, a mně se v ten den zhroutil svět. Musela jsem ale být silná, pro tatínka a pro všechny lidi okolo sebe, kteří nebyli zvyklí na můj pláč.
Já jsem byla vždycky ta, co se uměla poprat se vším, co přišlo do cesty, co spíš podržela ostatní, než sebe. Plakala jsem tedy potají, a pak už vůbec ne. Chtěla jsem na tebe zapomenout, zapomenout na tu bolest v momentu, kdy mi doktor řekl, že je všechno špatně. Přestože jsi se až do sedmého měsíce zdárně vyvíjela, srdíčko nebilo.
Byl to zlý sen, ze kterého jsem se nemohla probudit. Strašně moc jsem se zlobila na doktory v nemocnici, kteří mě tři dny předtím poslali domů s tím, že to nic není. Byla to Preeklampsie a já se ještě dva dny doma svíjela v křečích, než jsem se, zahanbená, že obtěžuji s hloupostí, vypravila ke svému doktorovi, který řekl ta nejhorší slova na světě. Hrozně mě mrzelo, že jsem víc než svým instinktům věřila doktorům a svému okolí, které si nedokázalo připustit horší scénář.
Noční můra pak pokračovala v nemocnici, ze které mě předtím poslali domů. Tam zjistili, že jsem na tom hodně zle, z Preeklampsie se rozvinul Hellp Syndrom a bojovala jsem i o svůj život. Musela jsem tě co nejrychleji přivést na svět a bylo to tak smutné, tak strašně smutné… Tvůj tatínek mě celou dobu držel za ruku, bál se o mě a já se snažila ho utěšovat, že to bude dobré.
A pak ses narodila. A já v sobě nenašla sílu se na tebe, holčičko moje, podívat
Nezlob se na mě za to. Bála jsem se toho pohledu a toho, že mi v paměti zůstane napořád.
A co bylo dál?
Dál byla prázdnota. Než jsem se vrátila z nemocnice, postýlka byla rozebraná a tvoje věci schované hluboko na dně skříně. Tak jsem si to přála a tatínek to tak zařídíl, ale to prázdné místo bolelo víc než cokoliv jiného. Všichni mi říkali, ať se té bolesti nebráním, ať to prožiji a já si tedy naordinovala smutek. Radovala jsem se z drobných úspěchů, z překonávání malých cílů, z brzkého návratu do práce, z té strmé cesty, po které jsem stoupala nahoru. Slzy jsem vítala, ale nikdy ne na déle než jeden den a vždy v soukromí.
Upnula jsem se k tomu, že za půl roku to zkusíme znovu, úspěšně, i když v hloubi mysli hlodal červíček, jestli jsem to celé nezavinila já. Jestli to vůbec budu moci zvládnout. A červíček rostl, potvrzován mým zhoršujícím se zdravotním stavem, který by dalšímu těhotenství bránil. A já se snažila to přebít, potlačit, vytěsnit.
Kačenko, pár předchozích dní jsem byla na dně. Myslela jsem, že už mi není pomoci, že se z toho močálu, do kterého jsem se zavrtávala hlouběji a hlouběji, už nikdy nedostanu. Bála jsem se, že už to nejsem já. Bála jsem se, že přijdu o práci. O blízké lidi. Bála jsem se, že přijdu o naději na další miminko, že přijdu o tatínka, že přijdu o sebe.
Teď tady ale sedím, na kolenou mám tvoje šatičky a pláču štěstím. Ten smutek chtěl zkrátka ven a já si pro něj musela dojít až na samotné dno, ze kterého mě sebral tatínek. Ukázal se jako silák, který ten smutek unese a ponese ho se mnou. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale už víme, že se jeden o druhého můžeme opřít.
Stýská se mi po tobě, andílku. Myslím na tebe každý den a moc doufám, že tam, kde jsi, je ti dobře.
Líbám tě, holčičko naše!
Tvoje maminka
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 2791
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1056
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 160
Filosofickopsychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1165
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 403
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 2894
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2052
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3024
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 475
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 313
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...