Katastrofa, bolest
- O životě
- Milounek
- 11.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Toto je příběh jedné mé kamarádky, která prožívá snad nejhorší chvíle svého života. Nevím ani, jak bych to shrnula, prostě, kdo si přečte, sám pozná. Každopádně je to příběh, který žene slzy do očí a bolí u srdíčka, i když jde o osůbku, kterou ani neznáte.
Jedna moje poměrně dobrá kamarádka, pojmenujme ji zde třeba Anna, 32 let(nejmenuje se tak, ale ctím soukromí), je již 10 let vdaná za svého muže (35 let), mají krásný život, oba dobrou práci, bydlení, nemůžou si stěžovat. Užívali si bohatého života, který jim jejich příjmy dovolovali. Je to tak 5-6 let, co se začali mírnit a trochu uvažovat o změně, o usazení, o miminku.
Anna byla manažerkou jedné velmi dobré společnosti, moc se jí z práce nechtělo, ale touha po dítěti byla silnější. Snažili se, ale marně, když uběhlo neuvěřitelných 10 měsíců snažení a pořád nic, rozhodli se hledat pomoc u lékařů. Podstoupili několik vyšetření ale vše bylo prý v normě, takže nikdo nevěděl, kde je problém. Tak jim nezbývalo nic, než se dál jen snažit. Když po půl roce zase nic, navštívili opět lékaře, ovšem vyhledali nejmodernější středisko v ČR, protože nevěřili tomu, že jsou výsledky v pořádku a nic. Nové výsledky zaskočily, zjistili, že Anna má nějakou „závadu“ na děloze a oplodněné vajíčko se prostě nemůže udržet, ale že se to dá napravit. Jestli léky nebo operací, to doopravdy nevím. No každopádně po ani né půl roce objevila na tt //! Jaká to byla radost, ale pro jistotu zašla ještě k doktorce pro 100% potvrzení, než to řekne manželovi. Doktorka mohla s radostí těhotenství potvrdit.
Radost ovšem netrvala dlouho, protože šlo o mimoděložní těhotenství. Smutek ale taky netrval dlouho, doslova po hlavě do toho vletěli a do 3 měsíců byla znovu těhotná. Měla o miminko strašný strach, protože se bála dalšího potratu. Když už bylo mimi trošku vidět, opět mohla doktorka jen potvrdit to, že teď už je vše v pořádku. Další rána osudu přišla na genetice, kde podle testů vyšlo, že miminko má vysoké riziko vývojových vad. Anna ani manžel tomu nechtěli uvěřit a tak si Anna nechala udělat odběr plodové vody, který vše jen bohužel potvrdil. Oba si miminko chtěli strašně nechat, protože se báli dalšího neúspěchu. Věděli, že budou mít postižené dítě, ale chtěli ho. Malé ale mělo i špatné srdíčko, rozštěp… prostě toho bylo strašně moc. Ve 30. tt začala jednou v noci krvácet a jeli do nemocnice. Tam mohl lékař konstantovat porod s upozorněním, že miminko bude možná vypadat trochu jinak a taky je veliké riziko, že po porodu dlouho nepřežije. Byla toslova, co bodala do srdce. Maličký (byl to chlapeček) jevil po porodu slabé známky života a po pár minutách mu přestalo ťukat srdíčko, i když lékaři dělali, co se dalo. Anna i manžel časem uznali, že takové miminko se má líp mezi anděli, že na tomhle krutém světě by jen trpělo.
Už toho bylo asi vážne moc a tak odletěli na 3 týdny na dovolenou na Mauricius (taky bych se tak chtěla mít 
Po dalších 3 měsících to opět zkusili s tím, že když to nevyjde, rozhodnou se pro adopci, protože tohle už dál nejde. Na potřetí se to povedlo, opět poměrně rychle a Anna byla hned od začátku sledována lékaři. Když už vše vypadalo na šťastný konec, Anna se začala ve 31. tt otevírat, takže si musela jít lehnout do nemocnice. Strašně se bála o mimi a těžko říct, jestli kvůli stresu nebo se už mimi chtělo, ve 32. tt+3 porodila ZDRAVOU holčičku. Jen byla strašně malinkatá a taková bezmocná. Po 14 dnech v inkubátoru se její stav zhoršil, dostala nějakou infekci na plicích, ale vše překonala. Když si ji mohli odvést domů, brali to jako zázrak. Jmenovala se Danielka a v té době měla 44 cm a 2900 g. Ani tohle štěstí ale netrvalo dlouho. Anna bohužel nekojila, krmila malou sunárkem, takže se v noci méně vzbouzela (nevím jestli na to má ten Sunar opravdu vliv , ale jednoho dne ráno se Anna probudila až v 8 ráno a uvědomila si, že se Danielka nevzbudila na krmení.
Přišla k postýlce a viděla jak byla maličká celá fialová. Začala strašně křičet, což vzbudilo manžela a ten začal malou plácat a u toho volat sanitku. Malá začala lapat po dechu a po příjezdu sanitky s ní urychleně spěchali do nemocnice. Když se Anna probrala z bezvědomí chtěla za svojí holčičkou. Když ji viděla v nemocnici, bylo ji na umření. Takové malé miminko, sotva do hrsti a tolik hadiček z něj. Druhý den musela být napojená na ventilátor, protože už to nezvládala. I malá Danielka bohužel nevyhrála svůj boj a mezi andělíčky za bratříčkem odešla 33 dní po svém narození.
Jen podotýkám, že je opravdu zvláštní náhoda, že se narodila 33. tt+3, bylo 3. v měsíci a zemřela 33 dní po narození. Strašně smutné a bolestivé. Když jim to ani na potřetí nedopadlo dobře, vzdali svůj boj a zažádali si o adopci. Kupodivu to šlo poměrně rychle a přáli si holčičku, protože jim doma zůstala holčičí výbavička. Já osobně Annu obdivuji, protože já bych nedokázala mít miminko v postýlce, ve které mi nedávno jedno umřelo. Jejich současná princezna se jmenuje Deniska a má už skoro rok a půl a je to moc šikovná holčička. Já jsem ráda, že po tak dlouhých letech trápení si žije konečně další spokojená rodinka tak, jak si zaslouží a před Annou i jejím mužem SMEKÁM, protože nevím, kdo by po tolika neúspěšných pokusech a po takové bolesti dokázal být šťastný.
Všem čtenářkám, které dočetly až sem, moc děkuji a jestli jsou tam nějaké časové nesrovnalosti, tak se omlouvám a připouštím, že je to možné, protože příběh není o mně, ale o mé kamarádce. Děkuji.
Přečtěte si také
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 13
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1103
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 884
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 698
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1247
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 591
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1886
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2721
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1528
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1443
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
chjo - chudák! přeju, aby už měli to špatný vybraný a mohli se jen radovat ze své adoptované holčičky. 
jestli jim osud naznačoval, že na ně někde čeká dušička, která potřebuje jejich lásku, protože jí nemá možnost poznat od biologickýxh rodičů…tak to je ovšem osud nebo ten nahoře pěkně krutej 
,na jeden život až příliš mnoho neštěstí,za co musí dobří lidé takhle trpět a ti maliččí andílci.. 
Kdybychom rozuměli všemu, co a proč se na světě děje, byli bychom nejspíš na úrovni Boha. Jednou, když mi bylo nejhůř a nechtěla jsem už pokračovat, mi vypadl z kapsy lísteček,na kterém stálo- že nikdo nemá na svá bedra naloženo víc, než je schopen unést a vždy se nám ukáže nová cesta. Anna má za sebou veliké boje a nikdy s logickými argumenty nejde vysvětlit, proč to tak muselo být. Ale zcela jistě je někde dál a každý boj ji v něčem posílil. Přeji ji mnoho a mnoho štěstí, zdraví a šťastných dnů a je dobře, že nějaká zapomenutá holčička našla svou maminku touhle cestou