Katastrofa, bolest
- O životě
- Milounek
- 11.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Toto je příběh jedné mé kamarádky, která prožívá snad nejhorší chvíle svého života. Nevím ani, jak bych to shrnula, prostě, kdo si přečte, sám pozná. Každopádně je to příběh, který žene slzy do očí a bolí u srdíčka, i když jde o osůbku, kterou ani neznáte.
Jedna moje poměrně dobrá kamarádka, pojmenujme ji zde třeba Anna, 32 let(nejmenuje se tak, ale ctím soukromí), je již 10 let vdaná za svého muže (35 let), mají krásný život, oba dobrou práci, bydlení, nemůžou si stěžovat. Užívali si bohatého života, který jim jejich příjmy dovolovali. Je to tak 5-6 let, co se začali mírnit a trochu uvažovat o změně, o usazení, o miminku.
Anna byla manažerkou jedné velmi dobré společnosti, moc se jí z práce nechtělo, ale touha po dítěti byla silnější. Snažili se, ale marně, když uběhlo neuvěřitelných 10 měsíců snažení a pořád nic, rozhodli se hledat pomoc u lékařů. Podstoupili několik vyšetření ale vše bylo prý v normě, takže nikdo nevěděl, kde je problém. Tak jim nezbývalo nic, než se dál jen snažit. Když po půl roce zase nic, navštívili opět lékaře, ovšem vyhledali nejmodernější středisko v ČR, protože nevěřili tomu, že jsou výsledky v pořádku a nic. Nové výsledky zaskočily, zjistili, že Anna má nějakou „závadu“ na děloze a oplodněné vajíčko se prostě nemůže udržet, ale že se to dá napravit. Jestli léky nebo operací, to doopravdy nevím. No každopádně po ani né půl roce objevila na tt //! Jaká to byla radost, ale pro jistotu zašla ještě k doktorce pro 100% potvrzení, než to řekne manželovi. Doktorka mohla s radostí těhotenství potvrdit.
Radost ovšem netrvala dlouho, protože šlo o mimoděložní těhotenství. Smutek ale taky netrval dlouho, doslova po hlavě do toho vletěli a do 3 měsíců byla znovu těhotná. Měla o miminko strašný strach, protože se bála dalšího potratu. Když už bylo mimi trošku vidět, opět mohla doktorka jen potvrdit to, že teď už je vše v pořádku. Další rána osudu přišla na genetice, kde podle testů vyšlo, že miminko má vysoké riziko vývojových vad. Anna ani manžel tomu nechtěli uvěřit a tak si Anna nechala udělat odběr plodové vody, který vše jen bohužel potvrdil. Oba si miminko chtěli strašně nechat, protože se báli dalšího neúspěchu. Věděli, že budou mít postižené dítě, ale chtěli ho. Malé ale mělo i špatné srdíčko, rozštěp… prostě toho bylo strašně moc. Ve 30. tt začala jednou v noci krvácet a jeli do nemocnice. Tam mohl lékař konstantovat porod s upozorněním, že miminko bude možná vypadat trochu jinak a taky je veliké riziko, že po porodu dlouho nepřežije. Byla toslova, co bodala do srdce. Maličký (byl to chlapeček) jevil po porodu slabé známky života a po pár minutách mu přestalo ťukat srdíčko, i když lékaři dělali, co se dalo. Anna i manžel časem uznali, že takové miminko se má líp mezi anděli, že na tomhle krutém světě by jen trpělo.
Už toho bylo asi vážne moc a tak odletěli na 3 týdny na dovolenou na Mauricius (taky bych se tak chtěla mít 
Po dalších 3 měsících to opět zkusili s tím, že když to nevyjde, rozhodnou se pro adopci, protože tohle už dál nejde. Na potřetí se to povedlo, opět poměrně rychle a Anna byla hned od začátku sledována lékaři. Když už vše vypadalo na šťastný konec, Anna se začala ve 31. tt otevírat, takže si musela jít lehnout do nemocnice. Strašně se bála o mimi a těžko říct, jestli kvůli stresu nebo se už mimi chtělo, ve 32. tt+3 porodila ZDRAVOU holčičku. Jen byla strašně malinkatá a taková bezmocná. Po 14 dnech v inkubátoru se její stav zhoršil, dostala nějakou infekci na plicích, ale vše překonala. Když si ji mohli odvést domů, brali to jako zázrak. Jmenovala se Danielka a v té době měla 44 cm a 2900 g. Ani tohle štěstí ale netrvalo dlouho. Anna bohužel nekojila, krmila malou sunárkem, takže se v noci méně vzbouzela (nevím jestli na to má ten Sunar opravdu vliv , ale jednoho dne ráno se Anna probudila až v 8 ráno a uvědomila si, že se Danielka nevzbudila na krmení.
Přišla k postýlce a viděla jak byla maličká celá fialová. Začala strašně křičet, což vzbudilo manžela a ten začal malou plácat a u toho volat sanitku. Malá začala lapat po dechu a po příjezdu sanitky s ní urychleně spěchali do nemocnice. Když se Anna probrala z bezvědomí chtěla za svojí holčičkou. Když ji viděla v nemocnici, bylo ji na umření. Takové malé miminko, sotva do hrsti a tolik hadiček z něj. Druhý den musela být napojená na ventilátor, protože už to nezvládala. I malá Danielka bohužel nevyhrála svůj boj a mezi andělíčky za bratříčkem odešla 33 dní po svém narození.
Jen podotýkám, že je opravdu zvláštní náhoda, že se narodila 33. tt+3, bylo 3. v měsíci a zemřela 33 dní po narození. Strašně smutné a bolestivé. Když jim to ani na potřetí nedopadlo dobře, vzdali svůj boj a zažádali si o adopci. Kupodivu to šlo poměrně rychle a přáli si holčičku, protože jim doma zůstala holčičí výbavička. Já osobně Annu obdivuji, protože já bych nedokázala mít miminko v postýlce, ve které mi nedávno jedno umřelo. Jejich současná princezna se jmenuje Deniska a má už skoro rok a půl a je to moc šikovná holčička. Já jsem ráda, že po tak dlouhých letech trápení si žije konečně další spokojená rodinka tak, jak si zaslouží a před Annou i jejím mužem SMEKÁM, protože nevím, kdo by po tolika neúspěšných pokusech a po takové bolesti dokázal být šťastný.
Všem čtenářkám, které dočetly až sem, moc děkuji a jestli jsou tam nějaké časové nesrovnalosti, tak se omlouvám a připouštím, že je to možné, protože příběh není o mně, ale o mé kamarádce. Děkuji.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1298
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 765
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1337
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 562
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 339
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19357
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2541
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2782
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2502
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1679
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
chjo - chudák! přeju, aby už měli to špatný vybraný a mohli se jen radovat ze své adoptované holčičky. 
jestli jim osud naznačoval, že na ně někde čeká dušička, která potřebuje jejich lásku, protože jí nemá možnost poznat od biologickýxh rodičů…tak to je ovšem osud nebo ten nahoře pěkně krutej 
,na jeden život až příliš mnoho neštěstí,za co musí dobří lidé takhle trpět a ti maliččí andílci.. 
Kdybychom rozuměli všemu, co a proč se na světě děje, byli bychom nejspíš na úrovni Boha. Jednou, když mi bylo nejhůř a nechtěla jsem už pokračovat, mi vypadl z kapsy lísteček,na kterém stálo- že nikdo nemá na svá bedra naloženo víc, než je schopen unést a vždy se nám ukáže nová cesta. Anna má za sebou veliké boje a nikdy s logickými argumenty nejde vysvětlit, proč to tak muselo být. Ale zcela jistě je někde dál a každý boj ji v něčem posílil. Přeji ji mnoho a mnoho štěstí, zdraví a šťastných dnů a je dobře, že nějaká zapomenutá holčička našla svou maminku touhle cestou