Má nejtěžší volba
Jak se můj život dokázal ze dne na den změnit.
… Srdce a rodina
Už jako malá jsem si přála mít hodně dětí, jelikož pocházím z velké rodiny. Mám čtyři sourozence a nikdy jsem nebyla sama nebo se nenudila, vždy jsem se měla komu svěřit. Často vzpomínám na překrásné dětství, které mám díky mé mamince a tatínkovi, který mě a bratra vychovává od mých 4 let jako vlastní.
Každý víkend výlety, někdy na zámek nebo hrad, jindy jen tak na procházku do přírody, na houby do lesa či do zoo a podobně. Maminka mi dopřála tři živé panenky, dva bratry a jednu roztomilou sestřičku. Rodiče vždy vše zvládali, někdy to bylo těžší, jindy šlo vše samo. Proto mé rozhodnutí bylo jasné: alespoň tři sladké děti jako jsme byli my, v mém životě potřebuji, aby měl dostatek smyslu a uspokojení.
Mé plány byly jasné. Brzy se vdát, mít šikovného a hodného manžela, bydlet v rodinném domě s krbem a mou vyráběcí místností, velkou zahradou, skleníkem a záhony. Do pětadvaceti let porodit své první dítě, mít jednoho staršího chlapečka a dvě sladké holčičky, klidně i dvojčátka. Spokojeně žít, pracovat někde v kanceláři a do důchodu si pořídit pořádnou motorku a cestovat.
Poprvé jsem se cítila na to, že jsem schopna vychovávat děti, ne třeba hned, ale v rámci několika let, v mých 22 letech. V té době nikdo takový, aby mi můj sen splnil a miloval mě, tu pro mě nebyl. Až jednou jsem si psala na sociální síti s mým bývalým přítelem, který mě pozval na vyjížďku na motorce. Něco mi říkalo, dej mu ještě šanci, když on ji chce dát tobě, a tak jsme jeli. Dojeli jsme na Orlík, ostýchavě jsme si povídali a oběma nám bylo jasné, že patříme k sobě.
Nějaký ten čas jsme se znovu poznávali. Byli z nás úplně jiní lidé, byli jsme už dospělí. Po dokončení mého vzdělání jsme se rozhodli, že spolu chceme žít, jen nebylo kde. Byla jsem bez práce a z jednoho platu nelze dva lidi uživit. Protože mám výbornou tchýni a tchána, nabídli nám bydlení u nich. I když jsme žili jen ve dvou pokojíčkách, bylo nám spolu dobře. Za čas jsme ale chtěli mít vlastní bydlení, a proto, když nám má babička nabídla pozemek v žádané lokalitě v našem městě, kousek od mé rodiny a mých úžasných sourozenců, nebylo na co čekat.
Mezitím mě můj drahý požádal o ruku, bylo to krásné a romantické. Milujeme přírodu, proto cestou do lesa zastavil, jako pravý džentlman si klekl a zeptal se, zda si ho vezmu. Já samozřejmě odpověděla ano. Do roka byla svatba, ta nejkrásnější, kterou jsem si mohla jen přát. Vše bylo tak dokonalé a krásné, že jsem tomu nemohla ani uvěřit. Za další rok jsme postavili náš malý, ale útulný domeček, kam jsme se nastěhovali, jakmile to bylo možné. Začalo to spaním na zemi na matraci, koupelnou bez dveří, postupným doděláváním a zařizováním… Konečně! Je čas
Když už se zdálo vše hotové, byli jsme oba konečně připraveni na to, počít naše úžasné dítě. A tak jsme si řekli, proč nezačít už teď, určitě to bude nějakou dobu trvat. Na poprvé se nezadařilo, a jelikož jsem se na těhotenství dost upnula, byla jsem nešťastná a svůj pravidelný cyklus jsem obrečela. Proto jsem si začala zjišťovat všechny informace ohledně početí dítěte, zaregistrovala se na internetových stránkách pro ženy, které plánují otěhotnět a již těhotné.
Kolem početí jsem občas narazila na článek či diskuzi, kde se psalo o nevydařeném těhotenství a podobně, ale hned jsem tato témata zavrhla s tím, že to se nám stát nemůže. Jsme přece mladí, jíme zdravě, alkohol pijeme jen příležitostně a po psychické stránce jsme spokojení. Předem jsem brala, jak jsem se dočetla, těhotenské vitamíny, přestala kouřit, pít alkohol a začala jíst spousty ovoce a zeleniny.
Po uplynutí jednoho měsíce, jsme se snažili dál. Rozhodla jsem se, že se na těhotenství nebudu tak upínat jako minulý měsíc a snad, když na to nebudu tolik myslet, tak se zadaří. Odjeli jsme proto bez obav na vodu s celou mojí rodinou. Byl to úžasný zážitek, tak moc, že jsem zapomněla na svůj cyklus. Ovšem jakmile jsme se vrátili domů, následoval po ránu těhotenský test. A kdo by to byl řekl, vehnal mi slzy do očí, ovšem tentokrát to byly slzy štěstí.
Test jsem zabalila do dárkového papíru, převázala mašlí a čekala na manžela, až přijde domů z práce. Usla jsem. Když se vrátil, probudil mě. Dala jsem mu onen dárek, který jsem připravila. Byl tak nadšený a pyšný, znovu mě rozplakal. Samozřejmě jsem nevydržela mlčet a jeli jsme tu radostnou novinu oznámit budoucím babičkám a dědečkům s tím samým dárkem a příslibem prozatím rodinného tajemství. Opět onen dárek rozplakal další dvě ženy.
A tak čas plynul, pravidelně jsem chodila na všechny kontroly včas, vždy se těšila na to, až uvidím našeho/naší prďolku, jak jsme ho/ji zatím pojmenovali. Kontrolu v jedenáctém týdnu jsem opravu oplakala štěstím. Nikdy nezapomenu na ten úžasný pohled, kdy ve mě plavalo malé miminko, kopalo ručkami a nožkami a vypadalo tak šťastně. Stále jsem chodila do práce a vše tajila až do 3 měsíce, kdy jsem tu novinu oznámila i svým kolegyním a vedoucí. Následovali obrovské gratulace a nadšení.
Nebyla jsem těhotná, byla jsem nemocná
Po nějaké době jsem se rozhodla zůstat z práce doma a užívat si těhotenství a hlavně odpočívat. Nebylo mi příliš dobře. Kolem mé těhotné kamarádky i přes nevolnosti zářily tou září, kterou jsem vždy na těhotných zbožňovala. Nebyla ani tak vidět okem, ale spíše pocity, které jsem z nich měla. Ale já nic. Nechápala jsem proč. Přisuzovala jsem to tomu, že každé těhotenství je jiné a každá žena se cítí i jinak. Připadala jsem si ale tak skleslá a sešlá a nevěděla jsem proč. Dívám se do zrcadla, češu si vlasy a vidím šedivé odrosty. Zvedám oči a říkám si, vždyť je mi pětadvacet let, jako mohu být šedivá? Proč jsem tak najednou zestárla? Snad polovinu dne jsem vždy prospala, a pokaždé, když jsem se vzbudila, energie nepřicházela a nepřicházela. Kam se poděla ta moje záře? Nechápala jsem.
Následovala další kontrola u lékařky. Miminko bylo tak velké, že už se nevešlo ani na fotku. Na ultrazvuku byly vidět jen jednotlivé části tělíčka, i tak jsem byla nadšená a spokojená budoucí maminka. Nemohu zapomenou na odběr krve, který proběhl se slovy, že pokud by bylo něco v nepořádku, sestřička mi do pátku zavolá.
V pátek odpočívám, koukám na svůj oblíbený pořad v televizi, moc ho nevnímám, protože řeší psychické stresory, přeci žádné nemám. Najednou zvoní telefon. Na displeji se objeví jméno lékařky. Hned jsem věděla, že je něco špatně. Zvedla jsem ho a sestřička mi sdělila, že výsledky krve nejsou v pořádku, že mám zvýšené AFP, a proto mě objedná na genetickou kliniku.
Sotva jsem telefon položila, okamžitě jsem propadla panice a šíleně se rozplakala. Nepěknou zprávu jsem sdělila ihned manželovi a mé mamince.
Kontrola na genetice měla být až ve čtvrtek za týden. Všichni kolem mě uklidňovali a vyprávěli mi, jak jim tyto testy také vyšly špatně a nakonec bylo miminko v pořádku. Uklidnila jsem se tedy a na genetiku se začala s manželem těšit. Že bychom se konečně dozvěděli, zda čekáme našeho vysněného chlapečka, jak jsem si od začátku těhotenství myslela? Jména jsme již měly vybraná, proto budeme mít Anežku či Jindříška?
Konečně jsem se dočkala. Bereme s sebou i moji maminku, je také zvědavá na miminko, jak vypadá. Plánujeme po vyšetření nákupy a návštěvu restaurace. Konečně sedíme v čekárně. Nejprve mě bere sestřička na výslech ohledně naší rodiny. Ptá se mě kolik mám sourozenců, kolik měla moje maminka, otec sourozenců, zda mám a žijí moji prarodiče a to samé z manželovi strany. Opravuji sama sebe, vždyť můj biologický otec je někdo jiný. Sestřička se směje a ptá se, zda mí sourozenci jsou vlastní nebo nevlastní. Odpovídám, že nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, vždy je brala prostě jako sourozence, jen že máme jiného biologického otce.
Pokračujeme dál, posadíme se za roh a čekáme na vysněný ultrazvuk. Říkám si pro sebe, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Vše mi vyšlo, jak jsem si přála: manžel, rodina na blízku, dům a hlavně dítě na cestě… Zlý sen
Najednou zazní mé jméno, a tak jdeme všichni dál. Lékař nám podává ruku a představuje se, usadí mě i část mé rodiny. Shrnu si těhotenské kalhoty a vytáhnu tričko až na prsa. Trochu to zastudělo, ale už mi sonda leží na břiše. Koukám do obrazovky a vidím toho rozkošného prďolku. Už mám na jazyku otázku: „Je to kluk, nebo holka?“ když pohlédnu lékaři, který říká nějaká čísla, do očí a netváří se moc vesele.
Najednou promluví a říká sestřičce: „Můžete mi zavolat Martinu?“. Ihned se ptám, zda se něco děje s příšerným strachem v očích. Odpověď mě nepotěší. Dorazí doktorka Martina a povídá, ano je to tak. Ptám se tedy znovu, co se děje. Lékař odpovídá: „Mladá paní, to je k okamžitému ukončení gravidity“ Objeví se primář a potvrzuje diagnózu. Najednou padám do propasti se záchvatem breku a nic již nevnímám než tu bolest a tíhu v mém srdci. Ta jedna zastracená věta, zmizelo mé věčně štěstí. Proč se ta nit přetrhla? Vždyť jsem dobrý člověk! Hledám veškerou spravedlnost světa, ale nenacházím ji. Co teď bude s mým děťátkem?
Po chvíli se uklidním, pohlédnu na část rodiny. Oba ubrečení, nejsem tu vlastně sama. Trochu se uklidním, stále ale se slzami v očích se ptám lékaře, co je mému dítěti. Odpovídá a popisuje problém, kdy objevil na ultrazvuku rozštěp páteře a vodnatelnost mozku. Přes slzy koukám na obrazovku a moje děťátko má po celé hlavičce modrou barvu, občas problískne červená. Doktor ukazuje, toto je vše voda, tam kde by měl být mozek. O ukončení neuvažuji, vždy jsem byla proti potratům, proto se ptám, jaké jsou následky?
Doktor popisuje ochrnutí od pasu dolů, nefunkčnost vylučování, demenci a operaci ihned po narození, nějaké zavedení trubičky či co. To vše, pokud bude velký optimista a dítě se mi podaří nějakým zázrakem donosit. Informuje ovšem o pravděpodobnosti úmrtí ihned po narození, či brzkého úmrtí do pár let a také rozvodu manželů, kdy muž tuto situaci nezvládne. Podívám se na sestřičku, která tam před tím nebyla – pláče. Kdybych se nezeptala, byla by mi možnost donosit dítě vůbec dána? I přes to se rozhoduji nejen já, ale i část mé rodiny pro potrat. Opět další padání do propasti.
Lékař konstatuje, druhé mimiko bude ale v pořádku. S nadějí se podívám a tážu se: „Oni jsou tam dvě?“. Nervózně odpoví a vysvětluje, že myslel při příštím těhotenství, že je tam pouze jedno miminko. A pokud není problém dědičný, už se to nebude s velkou pravděpodobností opakovat.
Najednou ležím vedle v místnosti pouze v nemocniční košili, kterou mám vyhrnutou až po prsa. Nějaký ostych mě vůbec nezajímá. Stále jsem se neuklidnila a pořád pláču. Podepisuji nějaký papír, ani na něj nevidím přes ty slzy. Ne příliš šetrný primář mi doslova bodne jehlu do břicha, sestřička mě drží za ruku, manžel mi drží nohy a já stále jen pláču. Odebírá dvě zkumavky plodové vody a říká, že je to pro dalšího potomka.
Zahalím se, primář mi podává ruku a pronese: „Upřímnou soustrast“. Odcházíme přes chodbu do další ordinace. Maminky, které čekají na svůj „vysněný“ ultrazvuk, se na mě s hrůzou dívají. Sestra odebírá jednu zkumavku krve manželovi a dvě mě. Jedná se o odběr pro genetické testy, které budou do 2 měsíců. Ocitám se v autě, volám babičce a kamarádce, která má za pár dní rodit. Vylíčím jim situaci. Ani jedna neví, co říct, a vzkazuje, ať se držím… Opravdu se to děje
Cesta mi připadá nekonečná. Zastavujeme v našem domku, balím si věci do nemocnice. V koupelně vztekle hodím s olejíčkem na břicho proti striím pro těhotné s tím, že už ho nebudu potřebovat. Stále ty slzy. Dorazíme do nemocnice, ani nevím jak jsem se tam ocitla. Sestřička mě vezme i s rodinou do ordinace a ptá se mě na mé údaje. Přijde lékařka, pročte si mou zprávu z genetiky a má slzy v očích. Popisuje vyvolání porodu a následnou revizi dělohy. Vezme mě vedle do místnosti na ultrazvuk, zase vidím toho mého nemocného broučka a pláču ještě víc. Lékařka kouká s úžasem a několik minut prohledává mého potomka, přijde mi spíš ze zvědavosti.
Odcházíme na pokoj, převléknu se do noční košile a lehnu si na lůžko. Po chvíli přijde sestra, zavede mi kanilu asi až na třetí pokus a odvede mě na vyšetřovnu kousek od mého pokoje. Je po druhé hodině, vyměnila se směna.
Mladý lékař popisuje zavedení tablet do děložního hrdla a také tak učiní. Není to nic příjemného, jen srdce bolí tolik, že je mi jedno, co se se mnou děje. Ležím na pokoji, nic se neděje. Večer jdu opět na vyšetřovnu. Ten samý lékař mi zavede tyčinku do děložního hrdla, aby se roztáhlo. Jen to trochu tlačí. Dostávám prášky na spaní, manžel s maminkou, ač nerad, odchází a já usínám.
V pátek ráno se probouzím. Mladá praktikantka mi měří tlak a sestra podává nějaké léky. Opět začnu plakat. Myslela jsem, že to byl jen zlý sen. Nevím jistě, co se dělo dál. Po každém zavedení si dělám čárku na kus papíru z kapesníčků. Celkem je to 6 tyčinek a 8 vaginálních tablet, nepočítám ty, co polykám. Stále se nic neděje, jsem opravdu zoufalá. Nemůžu spát a pořád pláču. Přemýšlím, zda nemám utéct, ale vím, že bych to nedokázala. V sobotu večer manžel odchází. Po chvíli osamocení zazvoní telefon a mě přichází sms od mé kamarádky, kde sděluje narození zdravé dcerky, její jméno a míry. Rozpláču se…
V neděli dostávám naposledy snídani. Nemám však chuť nic pozřít. Odpoledne přijde mladá lékařka se sestrou a dostávám nějakou injekci. Hrozím se toho, jak je mladá, snad to vše dobře umí. Uklidní mě až trochu její hlas, je moc příjemná a soucitná. Rozjíždí se mi kontrakce, cítím se, jako by mě někdo trhal zevnitř. Chvíli to bolí, chvíli odpočívám.
Sedím pořád na záchodě, zkouším si pomoci sprchou, ale nic nepomáhá. Volám si maminku, pomáhá mi a je se mnou zavřená v koupelně. Najednou se mi udělá zle a řvu, podej mi ten koš, zvracím. Přichází anestezioložka, dává mi číst nějaký papír, nejsem schopna ho vnímat ani mezi kontrakcemi. Podepíšu ho. Manžel i maminka jsou vyhnáni z pokoje. Anestezioložka mi vpíchne na lůžku jehlu do zad a bolest mizí.
Přichází mladá lékařka, strká mi nějaké náčiní mezi nohy a mě odtéká plodová voda do nějaké nádoby. Je to teplé a nepříjemné. Vše mi předem popisuje a je na mě moc hodná. Tlačím jako o život, ale nic se neděje. Přichází primář, diví se, že nejsem na porodním sále. Doktorka tiše odvětí, že je tam právě paní s miminkem. Následuje převoz na porodnické oddělení i s lůžkem. Manžel mě objímá. Říkám si, až mě příště uvidí, nebudu už mít jeho dítě.
Přijíždíme na porodní sál, přelézám na lůžko. Nikdo už tu není, jsme sami. Vymění se akorát sestry, lékařka a primář zůstávají. Tlačím jako o život, ale nic se neděje. Kontrakce necítím. Lékařka a sestra mi tlačí na břicho, divím se, že mě nepromáčknou. Primář se snaží ze mě dítě rukou dostat, ale nejde to. Rozhodne se tedy, že ze mě dítě vyndá při narkóze. Nejsem schopna nic říkat ani plakat, jen zírám do stropu.
Následuje převoz na operační sál. Čekám, až se všichni připraví, když ucítím tam dole škubnutí a jak se o mě něco opírá. Netuším, co se děje, nejsem schopna se podívat a prosím sestru, aby se podívala ona. Nic neříká, jde pro misku, ustřihne pupeční šňůru a odchází s mým broučkem pryč. Koukne na hodiny a povídá 15:08. Přemístí mě na operační sál, upevní mi ruce a nohy, na hlavu dostanu nějakou čepici. Nějaký muž zapíná světla a natočí je na mě. Najednou se přede mnou objeví něco oranžového, říkám si pro sebe, sakra, co to je? Ženský hlas odpovídá, teď už budete spát. Cítím nějaký plyn a pořádně se nadechuji.
Probouzím se. Ležím na původním lůžku oblečená, mezi nohami několik vložek a divím se, kde to jsem. Sestřička mi říká, že teď budu chvíli ležet tady. Připevní mi na ruku nějaký přístroj a ten mi měří každou chvíli tlak. I přes únavu nemohu usnout, je za mnou otevřené okno a jde na mě příšerná zima. Prosím sestru o zavření.
Po chvíli mě odváží na pokoj a sděluje, ať zavolám rodině, že už to mám za sebou, protože je poslali domů. Ležím a koukám do stropu, nejsem schopna ničeho. Nevím, co se děje. Přichází opět mladá lékařka a sděluje, že je vše v pořádku. Vyčištění proběhlo pod kontrolou primáře a zítra mě pustí domů. Říkám si, že je úžasná, hrozně mi její přístup pomohl.
V pondělí se probudím. Na nic jiného, než že chci domů, nemyslím. Dostávám třikrát denně do žíly antibiotika. Čekám na vizitu, aby mě propustila. Místo toho se dočkám akorát starší pacientky u mě na pokoji. Propadám panice, nesnesu tu teď nikoho cizího. Přichází jiná doktorka a je velice arogantní. Odchází, že jde napsat negativní reverz. Sestřička mě informuje o dobrání antibiotik a já říkám, že žádný reverz nechci. Odchází pryč a já zůstávám ještě jednu noc. Starší pacientku přesunují jinam. Nemohu spát, ale v ranních hodinách nakonec usnu.
V úterý ráno za mnou přichází jako každý den manžel. Sděluje, že do noci uklízel celý dům, abych jen ležela a nemusela nic dělat. Zbožňuju ho za to, jaký je. Nastává nekonečné čekání. Po několika hodinách dorazí sestra a bere mě na vyšetřovnu. Arogantní lékařka mi dělá ultrazvuk a popisuje, co smím a co nesmím. Konečně můžu domů. Dostáváme předběžnou propouštěcí zprávu, ve které se píše: „Potracen plod mužského pohlaví“.
Se slzami v očích čekáme ještě na psychiatrii, až přijdou lékaři z oběda. Sestra mě zpovídá a ptá se mě na mou rodinu a podobně. Přicházím k primáři. Čekám nějakou pomoc, místo toho se jen ptá, proč jsme tady. Popisuju mu tedy svou situaci, přičemž doktor několikrát zívá. Čekám na reakci, ale místo toho dostanu vynadáno, že jsem moc sdílná. Jediná rada, které se dočkám, je, když se mě někdo zeptá, jak se daří miminku, odpovězte pouze: „O miminko jsme přišli, nechci se teď o tom dál bavit.“
Ptá se mě, zda nechci nějaké léky. Odpovídám, že ne, že si naordinuji sama nějaké bylinky. Ušklíbne se a loučí se se mnou se slovy, že pokud budu chtít další konzultaci, ať si zavolám. V duchu samozřejmě odmítám. Už se s tím člověkem nechci bavit a usuzuji, že jediné, co mi pomůže, bude rodina. Jdeme do lékárny pro léky na zastavení laktace, kupuji si další kyselinu listovou. Odjíždíme končeně domů.
Lehnu si do postele a pomalu usínám. Za chvíli přijíždí tchán s tchyní. Beru si župan, pláču a po chvíli si i povídám. Cítím stále bolest v podbříšku a krvácím. Ve středu se podívám na svou neschopenku a čtu, kontrola OL do 3 dnů. Volám tedy mé lékařce, zvedne to sestra a říká, ať dorazím zítra dopoledne.
Manžel musí už do práce. Maminka mě ráno vyzvedá a odváží k lékařce. Nečekáme ani chviličku a jdeme na řadu. Sestra mě zve dál a lituje toho, co se mi stalo. Sděluje, že je něco ve vzduchu, že nejsem sama. Tento měsíc jim potratily tři ženy v mém věku v druhém trimestru. Pokračuji k lékařce, pozdraví a já se svlékám. Nic neříká, pouze mě kontroluje a mačká na břicho. Potom, co se dozvídá o mé bolesti, naordinuje mi léky proti zánětu. Ptám se jí na mé dotazy. Další těhotenství je prý možné až tak v březnu, tzn. za půl roku. Nepotěšila mě. Na genetice mi řekli to samé, ale lékař v nemocnici říkal 3 měsíce. Nevím, co si vybrat. Odcházíme domů.
Nech myšlenky plynout
Dny ubíhají a já se cítím každým dnem lépe. Večery jsou kritické. Stále pláču, lituji svého dítěte, mám v sobě rozporuplné pocity. Chvíli se cítím jako vrah, jindy se ujišťuji, že to tak mělo být, že bychom to případně nezvládli. Pořád vidím před očima, jak tlačím na porodním sále. Cítím vztek a nenávist. Říkám si, kde mám svoje dítě, vždyť jsem porodila, je to nespravedlivé.
Nenávist mě opouští, spravedlnost již nehledám. Musím se s tím naučit žít, život přeci nekončí. Třeba se ke mně zase vrátí náš Jindříšek, když se na nás nebude zlobit, jen bude zdravý. Stále ležím, snažím se nic moc nedělat.
Přečtu si o bylince kontryhel a manžel ji přiváží na druhý den z lékárny. Po deseti dnech přestávám špinit a krvácet. Naučila jsem se sama plést, vyrábím hvězdičky z korálků, vymýšlím vánoční dárky a podobně. Každý den pročítám diskuze, kdy kdo znovu po potratu otěhotněl a jak to dopadlo. Nemůžu usnout. Myslím stále na výsledky genetických testů, zda to byla jen náhoda nebo genetická chyba. V hlavně mi stále zní otázka: „Budeme schopni mít spolu zdravé dítě?“.
Počítám pro jistotu tentokrát poprvé se všemi variantami. Hledám informace ohledně adopcí, mutacích genu a podobně. Pomáhá mi to. Kontroluji každé ráno poštovní schránku, i když je ještě příliš brzy. Přijímáme různé rodinné i nerodinné návštěvy. Zajímavé, kolik lidí o nás má najednou strach a zájem. Nemůžu se dočkat další kontroly, zda už je vše zahojené. Uvědomuji si ale, že život jde dál. Musí jít dál, i když je mi stále smutno.
Konečně se odhodlám a píši své kamarádce, jak se jí daří s miminkem, zda je zdravé a jak se mají. Nechci ji přece ztratit, ona mi nic neprovedla. Těším se, až uvidím tu krásnou princeznu. Třeba se taky takové dočkám. V hlavě mi zní stále otázka: Zařídil to tak Vesmír, Bůh, karma nebo ten, kdo to tak určil kvůli mému předchozímu štěstí?
Dívám se na svého manžela, vypadá nějak jinak. Buší mi při pohledu na něj srdce, tak moc mi pomohl. Jsem šťastná, že ho mám. Bez něj bych to nezvládla. Nechápu to, jsem tak zamilovaná i nešťastná zároveň. Dívám se do zrcadla, i přes ty kruhy pod očima, vypadám zdravě a mladě. Cítím se jinak. Zatím ale nepřicházím na to, jak přesně. Nějak jsem se změnila. Věřím, že vše zahojí čas. Uvidíme, co nám ještě osud přinese. Snad už žádné trápení…
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 1523
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 836
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 724
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 282
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1997
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 3932
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1400
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1470
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 892
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3598
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
Všechno má svůj čas 
Zadaří se! I ti to moc přeji 
rozplakalo me to držím vám palce a veřte že dušička si k vám cestu najde taky jsem tomu neveřila je to rok od umrti dcerky a ted si k nam dušička našla novou cetu
Jste silne zeny 
Ale i tak jsem dorazila do spitalu, vzali HCG a za hodku byl vysledek, dr jsem rekla ze stejne krvacim ze vim ze to je blby. A ano HCG bylo z 87 jen 20 jednotek. Snazit za 3 mesice..Zadna revize nebyla odchazelo mimi samo, byla jsem v 5+3 tt.
Ale kdyby to byl dalsi kluk byly by jsme i tak radi, dulezity pro me/nas bylo zdravi miminka!! A muzu rici ze kdyz jsem byla tehotna a cekala nasi holcicku citila jsem se dobre a vubec jsem si nepripoustela ze by bylo neco spatne, prvne jsem citila ze bude neco zle, ale nyni jsem se citila opravdu skvele a verila ze to bude vse dobre, a bylo!!!
Hodně sil a držím palce!! 