Magický porod
- Porod
- Erynie Kleió
- 24.02.14 načítám...
S dvouměsíčním odstupem zjištuji, jaké zvláštní okolnosti se udály okolo narození mého prvorozeného syna. Od překročení hranic lékařských zákroků, zvláštní výpadky telefonního spojení až po vznik nového a jedinečného zázraku.
Tak tady mě máš, maminko :)
čekáme na tatínka
- 4
Silvestrovská noc
Velká láska :)
S maminou
V 7. měsíci svého prvního těhotenství se v mém životě udála nepříjemná situace, kdy jsme se s partnerem museli na nějaký čas odloučit. On pracovně zůstával v jiném městě a já odjela zpět k rodičům. Nejdříve jsme mysleli, že tato situace potrvá nanejvýš měsíc, ale protáhlo se to na 3 měsíce. Po celou dobu jsme byli v telefonickém spojení.
I přes výčitky rodičů, abych nikam ve svém stavu nejezdila, jsem ho několikrát jela navštívit. V posledním měsíci jsem byla už jak slonice a moje pohyblivost se snižovala. O to víc se zvyšovala moje osamělost a touha po mé lásce. Bohužel nebylo možné, aby přijel, byť po tom z celého srdce toužil. Smutek a stesk jsem zaháněla přípravou na miminko, protože jsem do té doby neměla vůbec nic, jelikož jsem to vše chtěla kupovat s tatínkem svého miminka.
Bylo prosincové mrazivé ráno, když jsem si to štrádovala na pravidelnou kontrolu do porodnice. Byla jsem teprve v 38. týdnu a miminko se zdaleka nechystalo opustit potápějící koráb. Termín porodu jsem měla mít na 24.12., ale ne příroda, ale bílé pláště rozhodly o osudu mého dítěte.
Seděla jsem v čekárně, okolo mě spousta maminek. Zatím v dobré náladě jsem přišla do ordinace. Lékař mi oznámil, že mi druhý den vyvolá porod a ani se na mě při tom nepodíval. Ostře jsem se ohradila a chtěla znám důvod, tedy proč, když mám ještě minimálně 14 dní do termínu. Jsem já nebo mé dítě bezprostředně ohroženi na životě? Lékař mi odpověděl, že ne, ale že vzhledem k tomu, že jsem se léčila s vyšším tlakem (podotýkám, že můj tlak v těhotenství před nasazením léků byl 130/80 a nestoupal) a výrazně přibrala (30 kg), bude lepší mi porod vyvolat.
Byla jsem v tu chvíli jak opařená, protože při představě, že u porodu nebude partner, se mi vlévaly slzy do očí. Po celé mé těhotenství jsme si slibovali, že bude v tuto chvíli se mnou. Souhlasila jsem s odběrem krve a návštěvou poradny druhý den, kdy by se rozhodlo co a jak.
Po rozhovoru jsem si vylezla na vyšetřovací lůžko a lékař provedl pravidelnou kontrolu, ačkoliv to tentokrát bylo velmi bolestivé. Teprve zpětně jsem se dozvěděla, že mi bez oznámení provedl Hamiltonův hmat. Asi hodinu po vyšetření mě ještě pobolívalo břicho, ale pak to odeznělo a byl klid.
Nicméně začaly pracovat nervy. Po obědě jsem zavolala své tetě, která pracuje u mé gynekoložky. S celou situací jsem jí seznámila a ona mě pozvala do ordinace. Tou dobou tam byl velmi zkušený a uznávaný lékař. On sám mi vysvětlil, že by ohledně porodu a jeho vyvolání postupoval stejně. Což mě neuklidnilo, ale byla jsem rozhodnutá, že prodloužím vyvolání alespoň o týden, aby si to přítel zařídil a přijel na tuto událost za mnou. Pan doktor mi nabídl, že mě vyšetří a omrkne, jak jsem doopravdy otevřená. No, co byste řekli. Opět stejná bolest, jako ráno při vyšetření. Rozloučila se a vyrazila domů. A teď to začíná.
Gynda je jednu zastávku MHD a zastávka 50 metrů od gyndy. Při čekání na autobus volám příteli a sděluji mu, co jsem se dozvěděla. Oba jsme pevně doufali, že to uhrajeme alespoň na 2 dny, když ne na týden. Najednou mě při hovoru strašně píchlo v podbříšku. Připisovala jsem to únavě a maximálně poslíčkům, které jsem do té doby ještě neměla. Autobus měl přijet až za 20 minut, takže jsem si povídali dál. Ukončili hovor, autobus přijel a při vstupu do prvního schodu zase píchnutí. Takhle jsem dorazila domů.
Z přítelova vyprávění vím, že když slyšel mé první Au!, tak mu naskočila husí kůže, protože jsem to vykřikla tak opravdově, že mu vyschlo v krku a začal tušit, že není něco v pořádku. Pro můj klid mi řekl, ať si doma natáhnu nohy a jsem v klidu.
Došla jsem domu a ve dveřích další píchnutí. To už mi nepřišlo normální a začala jsem počítat frekvenci. Mezitím jsem znovu zavolala příteli a řekla mi, že mě trošku pobolívá člověk, že si dám sprchu a natáhnu, možná prospím a že mu pak zavolám. To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili.
Natáhla jsem se do vany, pustila teplou vodu a zavolala kamarádce, jak si ulevit od poslíčků. Ta mě vyhnala z teplé vany ven. Rezignovaně a s mírnýma bolestmi jsem ulehla do peřin a na hodinku usnula. Vzbudila mě hrozná zima, tma a bolest. Popadla jsem telefon a počítala. Přicházelo to každých 8 minut. Zarytě jsem prostě odmítala vstát.
Najednou přišel na návštěvu brácha. Když mě viděl, zmizel mu úsměv z tváře. Chtěl mě hned odvézt do nemocnice, ale odmítla jsem, že to rozchodím. Za 10 minut přišel táta, ten chtěl to samé, ale já odmítala. Mou hlavní vidinou bylo, aby byl se mnou partner. Pořád jsem mu volala, telefon zvonil, ale nikdo ho nebral. Za další hodinu přišla maminka a ta neváhala a i přes mé hrdinské řeči zavolala záchranku. Přijeli hned. Naložili mě a šupajdili do porodnice. Ještě u sanitky jsem mezi kontrakcemi poprosila mamku, aby zavolali partnerovi, že mě vezou do porodnice, ale že si myslím, že budu za hodinu zpátky.
Přijali mě cca ve 22:00. To jsem už tušila, že není možnost, jak to zabrzdit. Stále jsem volala a volala, ale telefon zvonil, ale nikdo se neozýval. Jakmile mě odvedli na sál, věděla jsem, že jsem na to v tu chvíli sama, ale nějak uvnitř jsme s prckem cítili, že táta je s námi. Pořád jsem zkoušela volat, každých 10 minut. Jakmile přišel čas na tlačení, celou svou myslí a srdcem byla u partnera i maličkého, a proto vše šlo hladce. Celkem 2× jsem zatlačila a náš syn Davídek byl na světě. Najednou se ve mně mísily pocity radosti, ale i smutku, že partner není s námi, že nemůže vidět ten zázrak, který jsme spolu společně vytvořili.
Odvezli mě na pokoj. Miminko mi přivezli až po dlouhých 9 hodinách. Malý byl podchlazený, takže ho vyhřívali. Položila jsem ho před sebe a znovu se pokusila zavolat. Tentokrát úspěšně.
„Ahoj, tak jak ti dneska je?
"No ahoj, tatínku, právě jsem dokojila tvého syna.“ 
Tcho… a pak zoufalý, ale šťastný pláč.
Ačkoliv jsme si moc přáli být spolu, osud nám připravil ještě jednu tvrdou zkoušku. Advent a Vánoce trávili odděleně. Bohužel to nešlo. Tatínek uviděl svého syna až po 20 dnech, na Silvestra. Na to setkání v životě nezapomenu. Dlouho jsme všichni tři mlčky seděli a pak i leželi v objetí a sladce prospali půlnoc a Nový rok.
Určitě vás zajímá, proč mi přítel nebral telefon. Spal? Pracoval? Nezajímalo ho to? Kdepak. Poté, co jsme spolu mluvili naposledy, stále přemýšlel na tím, že takhle nějak začínal porod jeho první dcery. Stále čekal, že zavolám, až se probudím. Okolo 21. hodiny se do něj dal neklid, pořád si lámal hlavu nad tím, proč nevolám. Asi spím, si říkal a nechtěl mě budit. Říkal si, že bych určitě zavolala nebo někdo od nás, kdyby se cokoliv dělo. Nic. Tou dobou mě vezli do porodnice.
Od půl 11 do půl 2 prý pořád přecházel po místnosti a vůbec nevěděl proč, měl zvláštní pocit. Pořád na mě myslel, zrychloval se mu tep, nevěděl proč. Ten zvláštní pocit popsal jako „Najednou se všechno změnilo. Něco nového, začátek…“ a okolo 2. hodiny usnul a spal. Ráno v 9 hodin, chvilku před mým zavoláním, se mu telefon zbláznil a začaly mu chodit nepřijaté hovory. Stejně jako když zapnete telefon a chodí vám zmeškané hovory. Po celou dobu byl ale telefon zapnutý a každý, kdo mu volala, tak říkal, že to zvoní.
Stále nad tím kroutíme hlavou a nevíme, co se tu noc stalo. Teď jsme spolu, tatínek si synka užívá plnými doušky. Nechci být pověrčivá, ale kamarádka mi po této příhodě řekla, že ten den se po celém Bulharsku oslavují čarodějnice a podobné esoterické postavy. V minulosti jsem se tomu věnovala, ale vždy jsem se snažila nejdříve zvláštní události racionálně vysvětlit. Po tomto zážitku, ale nevím.
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 507
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 498
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 558
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 328
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 357
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 2688
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 1784
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 933
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 1814
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 642
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...
taky nám někdy blbne síť. Navíc pokud ti začínaly kontrakce a s mužem jste na sebe naladění, nepřekvapilo mě, ze byl neklidný. Magie pro mě je něco uplne jiného. 
Jindy to fungovalo úplně bez problémů 
Ovšem gratulace k miminku ať dělá jen radost a samozřejmě hlavně zdravíčko 
, asi to tak prostě mělo být.
asi vedel, ze i tak na vas tatka bude myslet a ze to vy i miminko zvladnete 
tak mnoho stesticka do zivota 
