Život pro život
Náš příběh o tom, jak jsme ke štěstí přišli, aniž bychom to čekali, a velkých volbách, které okolo toho proběhly. :)
9. týden
13. týden
22. týden :)
O svém pokladu jsem se dozvěděla v dubnu, kdy se mi po dlouhé době nedostavila pravidelná „návštěva“. Tou dobou jsem se nacházela uprostřed vlny nervů, příprav, stěhování, ale i radosti a štěstí. Zrovna jsem se trmácela do rodné Prahy, kde bylo v plánu přestěhovat babičku a dědu z jejich 40 let obývaného bytu do nového domova důchodců, ale hlavně jsem se po 4 měsících jela ukázat rodičům, se kterými jsem byla do té doby na ostří nože, protože těžko překousávali volbu mého nového partnera.
Můj nový partner je úžasný člověk, který mi po 10letém předchozím vztahu vlil krev a radost do života a naučil si mě, abych si sama sebe vážila. Do té doby jsem byla jen loutkou dané situace a otrokem lidí v mém okolí. Když jsem v kruhu rodinném oznámila, že jsem někoho potkala, zvedla se vlna nevole a odporu. Nikdo ho nechtěl poznat a přicházela jen kritika. Já jsem si dupla a odvrátila se od své rodiny, abych konečně ukázala, že se nenechám ovlivňovat. Všeho a všech jsem zanechala ve svém rodném městě a odjela 190 km do neznáma za novým životem.
Z celé situace jsem se těžko dostávala, hlavně psychicky, ale můj partner mi stále stál po boku a ukazoval mi, jak krásný může život být. Co bohužel nikdo nechce pochopit a uvěřit, že celé to odvrácení bylo z mojí strany a stále viní jeho. Což mě mrzí, protože on sám mě vždy nabádal, abych se rodině ozvala, že jsem v pořádku. Já byla ale zatvrzelá.
Rozhodla jsem se, že si v novém městě podám přihlášku na vysokou školu, protože jsem z jednoho studia utekla a zde jsem mohla ve svém dávném snu pokračovat. Ke studiu jsem si vybrala kombinaci Historie a Archeologie a byla jsem připravená, i s podporou partnera, plně se tomu věnovat, abychom spolu jednou mohli odjet do Středomoří, kde se nachází část jeho rodiny a kořenů.
Nicméně jsem po přestěhování prarodičů navštívila kamarádku, tou dobou těhotnou. Pěkně jsme si poseděly a mezi řečí jsem se svěřila, že mám teď asi 14 dní zpoždění, ale vzhledem k tomu stěhování, nervům a předešlým zkušenostem je to normální. Při pohledu na její bříško mě ale trošku zamrazilo. Při cestě vlakem jsem na opožděné měsíčky čím dál tím víc myslela a říkala si, že je to hloupost, že to není poprvé a že by to stejně nešlo, protože máme teď nějaké plány a cíle a nechceme je měnit.
Další 2 dny jsem byla jak na trní a svěřila se i partnerovi. Ten byl v klidu a řekl, že jestli jsem to měla i v minulosti, tak že to tak může být. Nedalo mi to a ještě ten den jsem letěla do lékárny pro testy. Aby vše bylo přesné, počkala jsem na ranní moč. Přítel tou dobou ještě spal, tak jsem ještě rozespalá letěla na záchod načůrat na proužky. Asi si to většina z Vás, co neplánovaly miminko, pamatuje. Těch pár sekund je jako věčnost. Objevil se první proužek, tak jsem si oddychla, že začátek dobrej, pak jsem si odběhla pro něco k pití a vrátila se.
ŠOK!!!
Na papírku se objevila i druhá čárka. Začala jsem panikařit a řekla si, že to je určitě chyba a udělala si dalších 6 testů. Všechny pozitivní. Co teď? Celá zoufalá jsem volala kamarádce a svěřila se. Ta se jen smála a na její „Ty vole, to je bomba…“ jsem nebyla schopna říct ani prd.
Na její radu jsem začala obvolávat místní gynekologie. Všude měli plno, nebo nepřijímali nové pacientky nebo neměli čas. Nakonec jsem sehnala jednu menší soukromou ordinaci, kde mi paní doktorka řekla, ať přijedu hned nebo za 14 dní. Jela jsem hned. Přítele nechala spícího doma, sebrala odvahu, testy, moč…atd. a řítila se do ordinace.
Bylo to nekonečně čekání (asi 5 min), než jsem se zaregistrovala. Pak už jsem jen slyšela své jméno a šla. Připadala jsem si jak před maturitou, celá zpocená, s tlakem 150 a natlakovanou hlavou. Paní doktroka, rázná, ale milá žena, se vyptala na nutné údaje, zkontrolovala mě na koze a pak odvedla na UTZ.
Dlouho mlčela a nic neříkala, až pak se usmála a řekla: „No, vidím to tak na 4. až 6. týden.“ A otočila obrazovku na mě. Než jí otočila, zastavilo se mi srdce a v hlavě problesklo „Jste těhotná.“
Vždy jsem byla vychovávaná spíše ke kariéře a úspěchu, ale jakmile jsem viděla tu malinkatou kuličku, které uprostřed raketově buší miniaturní srdíčko, tak mě zalil zvláštní silný pocit, který jsem nikdy nezažila. Teď už vím, že to byl impulz lásky, která se ve mě v tu chvíli zrodila. Už jsem paní doktorku ani nevnímala a jen tupě zírala na UTZ obrázek, který jsem dostala, jak malé dítě za statečnost.
Než jsem vyrazila domů, ještě jsem chvilku seděla venku na lavičce, koukala na obrázek a nevěděla, co dělat. Kamarádka čekala na telefonu a když jsem volala, s brekem jsme jí řekla, že jsem v tom. Nevím, jestli to bylo radostí nebo smutkem. Ale naštěstí její duchapřítomnost mě vrátila zpátky do reality. Musela jsem si vybrat. Buďto sny a plány nebo miminko, radosti a starosti.
Přijela jsem domů, kde přítel stále sladce spal. Seděla jsem a přemýšlela, jestli říct nebo neříct. Co dělat? Nakonec jsem se rozhodla, že to řeknu, ale že připravím něco dobrého k jídlu, až se vzbudí. Obrázek jsem vložila do obálky a přiložila k talíři s jídlem. Přítele jsem polibky vzbudila a byla připravená, že vše oznámím s úsměvem, ale nějak mě přemohly emoce a já začala popotahovat. Přítel se mě z polospánku ptal, co se stalo? A já, že mu musím něco říct. A on mě předběhl a řekl: „Já to vím. Slyšel jsem tě, jak nadáváš z koupelny a voláš doktorce.“ 
Ten zlobivec mě v tom nechal a spal dál. Což je na jednu stranu dobře. Dlouho jsme pak seděli a mluvili o tom, že volba je na mě a že ať se rozhodnu jakkoliv, on mou volbu podpoří. Že pochopí, když budu chtít jít na přerušení, i když si miminko necháme. Přeci jenom už je to zralý muž a ví, jak se postavit k určitým záležitostem.
Měla jsem na to měsíc, abych si vše řádně promyslela. Mé konečné rozhodnutí bylo Život pro život. Kulička mě prostě na první pohled dostala a já jsem se nedokázala vzdát něčeho, co jsem získala jako bonus k nádhernému životu, co mě potkal.
Minulý týden jsem se dozvěděla, že čekáme chlapečka. Když jsem pohlaví volala partnerovi, tak se rozbrečel štěstím, protože si chlapáka moc přál. U první dcery, kterou miluje, mu tvrdili do poslední chvíle, že to bude kluk. Teď si to vynahradí a jsem na rukou nošená. 
Termín porodu máme 23.12., ale kdo ví, jak se mu bude chtít. Třeba to bude dáreček pod stromeček a nebo Silvestrovské překvapení. Ať tak či tak, moc se na Davídka těšíme a rozhodně vím(e), že ho nikdy nedáme.
Přečtěte si také
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 16095
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2073
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2251
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 1998
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1321
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Uklízím po lidech zvratky, ale vlastní táta mě poslal k psychiatrovi
- Anonymní
- 13.07.26
- 3750
Sedím ve tři ráno v autě na benzínce, motor ještě spokojeně přede a já tupě zírám na svítící totem s cenami benzínu. V kapse mě hřeje patnáct stovek dýška v hotovosti. Čistá ruka. Začal jsem před...
Zjistila jsem, že můj syn šikanuje spolužáka. Škola to odmítá řešit
- Anonymní
- 13.07.26
- 5772
Vždycky jsem si myslela, že mám doma citlivého, hodného kluka. Lukášovi je dvanáct, učí se na samé jedničky, hraje na klavír, pomáhá mi doma s nákupy. Jenže minulý týden se mi zhroutil svět....
Moje patnáctiletá dcera mě vymazala ze života. Prý se za mě stydí
- Anonymní
- 13.07.26
- 3300
Dneska jdu s kůží na trh a vím, že mě možná spousta z vás odsoudí. Ale já už ty slzy večer do polštáře prostě nezvládám. Moje patnáctiletá dcera se mnou ze dne na den přestala mluvit. A nemyslím...
Tchán mi sáhl na zadek. Manžel mi řekl, že jsem to určitě špatně pochopila
- Anonymní
- 13.07.26
- 2912
Hrozně se stydím to vůbec napsat, ale já už nevím, jak dál. Žijeme s manželem v patře rodinného domu, který patří jeho rodičům. Dole bydlí tchyně s tchánem. Vztahy byly vždycky takové ty klasické...
Otěhotněla jsem přes tělísko. Moje miminko mělo zachránit krachující svatbu
- Anonymní
- 13.07.26
- 2124
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě věc, kterou nedokážu říct ani vlastní mámě, natož kamarádkám u kafe. Sedím v koupelně na zemi, v ruce držím plastovou tyčinku se dvěma tlustými čárkami a...
Moc gratuluju ale ke klukovi 
Tak snad to u vás dopadne lépe 
