Život pro život
Náš příběh o tom, jak jsme ke štěstí přišli, aniž bychom to čekali, a velkých volbách, které okolo toho proběhly. :)
9. týden
13. týden
22. týden :)
O svém pokladu jsem se dozvěděla v dubnu, kdy se mi po dlouhé době nedostavila pravidelná „návštěva“. Tou dobou jsem se nacházela uprostřed vlny nervů, příprav, stěhování, ale i radosti a štěstí. Zrovna jsem se trmácela do rodné Prahy, kde bylo v plánu přestěhovat babičku a dědu z jejich 40 let obývaného bytu do nového domova důchodců, ale hlavně jsem se po 4 měsících jela ukázat rodičům, se kterými jsem byla do té doby na ostří nože, protože těžko překousávali volbu mého nového partnera.
Můj nový partner je úžasný člověk, který mi po 10letém předchozím vztahu vlil krev a radost do života a naučil si mě, abych si sama sebe vážila. Do té doby jsem byla jen loutkou dané situace a otrokem lidí v mém okolí. Když jsem v kruhu rodinném oznámila, že jsem někoho potkala, zvedla se vlna nevole a odporu. Nikdo ho nechtěl poznat a přicházela jen kritika. Já jsem si dupla a odvrátila se od své rodiny, abych konečně ukázala, že se nenechám ovlivňovat. Všeho a všech jsem zanechala ve svém rodném městě a odjela 190 km do neznáma za novým životem.
Z celé situace jsem se těžko dostávala, hlavně psychicky, ale můj partner mi stále stál po boku a ukazoval mi, jak krásný může život být. Co bohužel nikdo nechce pochopit a uvěřit, že celé to odvrácení bylo z mojí strany a stále viní jeho. Což mě mrzí, protože on sám mě vždy nabádal, abych se rodině ozvala, že jsem v pořádku. Já byla ale zatvrzelá.
Rozhodla jsem se, že si v novém městě podám přihlášku na vysokou školu, protože jsem z jednoho studia utekla a zde jsem mohla ve svém dávném snu pokračovat. Ke studiu jsem si vybrala kombinaci Historie a Archeologie a byla jsem připravená, i s podporou partnera, plně se tomu věnovat, abychom spolu jednou mohli odjet do Středomoří, kde se nachází část jeho rodiny a kořenů.
Nicméně jsem po přestěhování prarodičů navštívila kamarádku, tou dobou těhotnou. Pěkně jsme si poseděly a mezi řečí jsem se svěřila, že mám teď asi 14 dní zpoždění, ale vzhledem k tomu stěhování, nervům a předešlým zkušenostem je to normální. Při pohledu na její bříško mě ale trošku zamrazilo. Při cestě vlakem jsem na opožděné měsíčky čím dál tím víc myslela a říkala si, že je to hloupost, že to není poprvé a že by to stejně nešlo, protože máme teď nějaké plány a cíle a nechceme je měnit.
Další 2 dny jsem byla jak na trní a svěřila se i partnerovi. Ten byl v klidu a řekl, že jestli jsem to měla i v minulosti, tak že to tak může být. Nedalo mi to a ještě ten den jsem letěla do lékárny pro testy. Aby vše bylo přesné, počkala jsem na ranní moč. Přítel tou dobou ještě spal, tak jsem ještě rozespalá letěla na záchod načůrat na proužky. Asi si to většina z Vás, co neplánovaly miminko, pamatuje. Těch pár sekund je jako věčnost. Objevil se první proužek, tak jsem si oddychla, že začátek dobrej, pak jsem si odběhla pro něco k pití a vrátila se.
ŠOK!!!
Na papírku se objevila i druhá čárka. Začala jsem panikařit a řekla si, že to je určitě chyba a udělala si dalších 6 testů. Všechny pozitivní. Co teď? Celá zoufalá jsem volala kamarádce a svěřila se. Ta se jen smála a na její „Ty vole, to je bomba…“ jsem nebyla schopna říct ani prd.
Na její radu jsem začala obvolávat místní gynekologie. Všude měli plno, nebo nepřijímali nové pacientky nebo neměli čas. Nakonec jsem sehnala jednu menší soukromou ordinaci, kde mi paní doktorka řekla, ať přijedu hned nebo za 14 dní. Jela jsem hned. Přítele nechala spícího doma, sebrala odvahu, testy, moč…atd. a řítila se do ordinace.
Bylo to nekonečně čekání (asi 5 min), než jsem se zaregistrovala. Pak už jsem jen slyšela své jméno a šla. Připadala jsem si jak před maturitou, celá zpocená, s tlakem 150 a natlakovanou hlavou. Paní doktroka, rázná, ale milá žena, se vyptala na nutné údaje, zkontrolovala mě na koze a pak odvedla na UTZ.
Dlouho mlčela a nic neříkala, až pak se usmála a řekla: „No, vidím to tak na 4. až 6. týden.“ A otočila obrazovku na mě. Než jí otočila, zastavilo se mi srdce a v hlavě problesklo „Jste těhotná.“
Vždy jsem byla vychovávaná spíše ke kariéře a úspěchu, ale jakmile jsem viděla tu malinkatou kuličku, které uprostřed raketově buší miniaturní srdíčko, tak mě zalil zvláštní silný pocit, který jsem nikdy nezažila. Teď už vím, že to byl impulz lásky, která se ve mě v tu chvíli zrodila. Už jsem paní doktorku ani nevnímala a jen tupě zírala na UTZ obrázek, který jsem dostala, jak malé dítě za statečnost.
Než jsem vyrazila domů, ještě jsem chvilku seděla venku na lavičce, koukala na obrázek a nevěděla, co dělat. Kamarádka čekala na telefonu a když jsem volala, s brekem jsme jí řekla, že jsem v tom. Nevím, jestli to bylo radostí nebo smutkem. Ale naštěstí její duchapřítomnost mě vrátila zpátky do reality. Musela jsem si vybrat. Buďto sny a plány nebo miminko, radosti a starosti.
Přijela jsem domů, kde přítel stále sladce spal. Seděla jsem a přemýšlela, jestli říct nebo neříct. Co dělat? Nakonec jsem se rozhodla, že to řeknu, ale že připravím něco dobrého k jídlu, až se vzbudí. Obrázek jsem vložila do obálky a přiložila k talíři s jídlem. Přítele jsem polibky vzbudila a byla připravená, že vše oznámím s úsměvem, ale nějak mě přemohly emoce a já začala popotahovat. Přítel se mě z polospánku ptal, co se stalo? A já, že mu musím něco říct. A on mě předběhl a řekl: „Já to vím. Slyšel jsem tě, jak nadáváš z koupelny a voláš doktorce.“ 
Ten zlobivec mě v tom nechal a spal dál. Což je na jednu stranu dobře. Dlouho jsme pak seděli a mluvili o tom, že volba je na mě a že ať se rozhodnu jakkoliv, on mou volbu podpoří. Že pochopí, když budu chtít jít na přerušení, i když si miminko necháme. Přeci jenom už je to zralý muž a ví, jak se postavit k určitým záležitostem.
Měla jsem na to měsíc, abych si vše řádně promyslela. Mé konečné rozhodnutí bylo Život pro život. Kulička mě prostě na první pohled dostala a já jsem se nedokázala vzdát něčeho, co jsem získala jako bonus k nádhernému životu, co mě potkal.
Minulý týden jsem se dozvěděla, že čekáme chlapečka. Když jsem pohlaví volala partnerovi, tak se rozbrečel štěstím, protože si chlapáka moc přál. U první dcery, kterou miluje, mu tvrdili do poslední chvíle, že to bude kluk. Teď si to vynahradí a jsem na rukou nošená. 
Termín porodu máme 23.12., ale kdo ví, jak se mu bude chtít. Třeba to bude dáreček pod stromeček a nebo Silvestrovské překvapení. Ať tak či tak, moc se na Davídka těšíme a rozhodně vím(e), že ho nikdy nedáme.
Přečtěte si také
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 14
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 48
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 58
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 82
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1650
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2278
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1308
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1207
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1400
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 4072
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Moc gratuluju ale ke klukovi 
Tak snad to u vás dopadne lépe 
