Maminčin mazlíček

Jeste nikdy neusla beze mne. Pritom usina nadherne, polozim do postylky zaspivam a je to. a ona spi.
Nechce byt dele ani u sveho otce. Kdyz je se mnou lidi se neboji, smeje se i na cizi lidi. Rada bych ji naucila, ze ji uspi i manzel, pripadne babicka, se kterou je casto v kontaktu.
Take by me potesilo, kdyby si zvykla byt chvilenku (radove par minut) sama a zabavit se.
Nechci po ni moc?
Pripadne mi, prosim te porad, jak na to.
Dekuji
 Petra

*Ahoj Petro,
dcerka je vlastně ještě hodně malá a tak se není co divit, že se snaží být jen u toho, koho zná velmi dobře a u koho je jí nejlépe. Ona sice už ví, že k ní patří její táta i její babička, ale přeci jenom jsi to právě Ty, kdo s ní je většinu času, kdo si s ní hraje, kdo ji přebaluje a kdo jí dá najíst. Časem přijde na to, že legrace může být i s tátou a že není nad to být rozmazlována babičkou. Jenže na to musí přijít sama - nijak jí to nevysvětlíš.
Všechny děti si projdou obdobím, kdy chtějí být pouze u svých blízkých a jakmile je vezme do náručí třeba jen babička spustí lítostivý pláč. Vše časem přejde, jak mávnutím proutku - jen budeš muset mít víc trpělivosti.
Můžeš sice zkusit vždy v době, kdy je zabrána do hry s někým jiným, nenápadně se jí ztratit z očí, ale určitě dříve nebo později bude následovat pláč.

Moje Verunka byla to samé - ještě v jednom roce nechtěla jít s dědou sama a teď sotva se objevíme u mých rodičů, tak se ptá, kdy s ní děda půjde na džus a kdy ji vezme s sebou na kolo. Prostě přišla na to, že s dědou je legrace a že s ním zažije něco, co nezažije s mámou ani s tátou.

Podobné je to se samostatností při hře - dítě do ní musí „dorůst“. Já taky jsem s Verunkou trávila spoustu času - prakticky vůbec nechtěla být sama a teď o ní kolikrát ani nevím.

Petro, Tobě i malé přeji hodně zdraví a užívej si doby, kdy malá je na Tobě fixovaná - jednou vyroste a Tobě bude líto, že již Tě tolik nepotřebuje. Šárka*