Mateřství v praxi
- Rodičovství
- anahry
- 24.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mateřství je pro mě jedno velké překvapení. Člověk může nastudovat řadu knih a různých moudrostí, ale teorie je pořád jen teorie. Mé rodičovství v praxi je s nadsázkou řečeno jedna velká neznámá. Myslím, že než žena povine svého prvního potomka, měla by si vyzkoušet mateřství nanečisto. Ne proto, aby se rozhodla, jestli dítě ano či ne, ale aby věděla, co jí čeká. Bylo by to potom mnohem jednodušší…Tady je mých 8 měsíců v praxi.
1. měsíc Óóh, ta moje holčička je tak nádherná, roztomilá, úžasná. Vůbec nechápu, jak jsem mohla něco tak dokonalého stvořit. Budí se s přesností na minutu každé dvě hodiny, nají se a zase krásně usíná ve své postýlce. Sice jsem jen o rýži a o vodě, protože to malé stvoření jinak trápí bříško, ale co bych pro ni neudělala, že? Spánku taky moc nedám, mám o ni panický strach. Na radu zkušenějších jsem si i přes původní plán monitor dechu nezakoupila, tudíž ji každou chvíli kontroluji, jestli dýchá. Únava mi ale zatím nevadí, jsem v takové zvláštní euforii, kdy brečím a směji se zároveň.
2. měsíc
Kojím každou půl až hodinu – ve dne v noci. Dítě chce být přisáté nonstop a pořád futrovat. Z noční košile se nepřevlékám, nemá to cenu. Co to jako je? Otvírám internet a pátrám po příčině nenasytnosti svého dítěte. Aha, on existuje nějaký růstový spurt? Bože, kolik já toho ještě nevím! Dobrá tedy, zkušené maminky píší, že to trvá nejvýše čtrnáct dní, pokusím se to tedy vydržet.
K neustálému kojení se přidává další sranda. Dítě odmítá být kamkoliv odloženo. Akceptuje pouze mou náruč a na spaní mou hruď. Když se mi jí podaří ukolébat k tvrdému spánku, opatrně se jí pokouším položit do postýlky. Ještě se ani nestačím dotknout matrace a v tu ránu dítě otvírá očička a svůj líbezný obličejík nakrčí do podoby ošklivého skřítka a začne vřískat. Prohlížím dítě a hledám senzor, který vysílá k dítěti signál „Pozor, pozor, budeš odloženo, vzbuď se a řvi!“
Abych alespoň něco doma udělala, pořizuji si šátek. Upínám se k naději, že dcerušku strčím do šátku a budu moct fungovat. Asi po tři dny mé prosby byly vyslyšeny. Poté šátek uklízím na dno skříně, dítě v něm řve, řve a řve. Transformuji se opět do podoby klokana. Dítě nosím všude s sebou, i na záchod. Učím se dělat všechno jednou rukou a zjišťuji, že dvě ruce jsou nadstandard, který vlastně člověk k životu nepotřebuje.
V šesti týdnech jdeme na obligátní kontrolu nožiček. Dítě vrážím do kočárku, který obratně jednou nohou houpu a snažím se ze svých čtrnáct dní nemytých vlasů vytvořit přijatelnou variantu na téma „účes mezi lidi“. Deset minut v kočáru a řev. Do jedné ruky beru dítě a druhou se snažím odšroubovat řasenku. Místo řas si maluji obočí.
Objevuje se první cílený úsměv. Alespoň něco. Tento měsíc je pro mě nejnáročnější. Dítě rozsápalo poslední zbytky mého zdravého rozumu na cucky.
3. měsíc
Stále dítě nosím a kojím co hodinu a půl. Mám pocit, že mé dítě prožívá ten bídný růstový spurt nepřetržitě. Postýlku máme jen na ozdobu a i přes mé předsevzetí spí holčička s námi v posteli. No, popravdě, i pro mě je to pohodlnější.
Konečně ji začínají zajímat hračky. Ne že by si je vyloženě prohlížela, ale strká si vše do pusy. Ale zabaví jí to. Zato dudlíka odmítala od začátku, už se o něj ani nesnažím. Ke konci měsíce se začíná stav nepatrně zlepšovat. Křičím blahem, když vydrží denně půl hodiny na hrací dece.
Manžel začíná tokat. Do té doby jsem neměla na intimní chvíle ani pomyšlení, ani čas. Ono s dítětem v náručí se toho taky moc dělat nedá, že? Budiž, pokud mu nebude vadit ta efektní pneu coby pozůstatek mého obřího těhotenského břicha, mé kruhy pod očima a celkově vzhled připomínající legendární Polednici, nechť je mu vyhověno. Po pár pokusech sblížení to vzdáváme. Dítě začne vždy vřískat v pravou chvíli.
4. měsíc
Krásný měsíc. Dítko si vydrží hrát samo. Přetáčí se na břicho a hrozně jí to baví. V noci vydrží spát i tři hodiny v kuse. Dávám dohromady celý dům, peru, žehlím, šůruju a tetelím se blahem při zabíjení bakterií. Konečně budu mít pořádně uklizeno.
5. měsíc
Přesně na den, kdy dcerka „slaví“ pátý měsíc svého života, končíme v nemocnici. Jeli jsme s manželem ukázat ji k němu do práce a ten inteligent ji nechal na konferenčním stolku a jaksi si neuvědomil, že je hbitá jak kobylka. Přetočila se na břicho a zbuchla na zem. Přišla jsem akorát v momentě, kdy ji držel plačící v náručí a jeho výraz hovořil za vše. Jeli jsme okamžitě do nemocnice. Po cestě jsem přemýšlela, jaký nejvhodnější způsob sebevraždy zvolím, jestli se jí něco stane. Stala se ze mě hysterka. Podle vyšetření i RTG byla v pořádku, ale zůstali jsme radši na pozorování. Když jsem brečící předávala dítě sestře, která ho odnášela na JIP, abych si mohla zajet domů pro věci, dorazil mě můj drahý manžel větou: „Prosím tě, nedělej tady divadlo“. „Tak já nemám dělat divadlo? Ty mi málem zabiješ dítě a já nemám dělat divadlo?“ Po cestě domů bylo ticho. Druhý den přišel do nemocnice s kytkou a hračkou pro malou. Kál se.
6. měsíc
Někdo mi přes noc vyměnil dítě. Z té hodné, usměvavé holčičky je ufňukaná, protivná a rozmrzelá cácorka. Až když si večer začne cpát pěstičku do pusy, mi to dochází – zuby! Opět ji celé dny nosím a kojím každou hodinu. Začínám používat množného čísla a zdrobněliny, např. „Dnes jsme papali mrkvičku“. Ač jsem celý život nesnášela infantilní žvatlání, sžívám se s tím docela rychle. Na psa volám: „Pojď ham, maminka ti nasypala granule!“ Půl roku mateřství se na mně zkrátka podepisuje. Doufám, že ne nevratně.
7. měsíc
Vykoukly dva zuby najednou. Chudák. Tak bych si přála, aby mě to bolelo za ni. Staniž se! Chytá mě zub moudrosti. Podle intenzity bolesti ze mne bude nejspíš génius. Přemýšlím, zda když si omlátím hlavu o zeď, otupím své smysly. Zubař mi chce řezat dáseň, což odmítám s tím, že přijdu, až přestanu kojit. Musím to zkrátka vydržet.
Dítko se hbitě přemísťuje, kam se jí zamane. Není to ani plazení, ani lezení, ale svůj účel to plní. Na kolínkách péruje i ze spaní. Pořizuji ohrádku. Ano, jsem ta ošklivá matka, která zavírá dítě do ohrádky, aby se mohla postarat o domácnost.
8. měsíc
Dítko se krásně rozjedlo. Bohužel přestávám kojit, samozřejmě nedobrovolně, ale není zbytí. Holčička se řehtá na celé kolo, když na ní dělám obličeje. Ráda se po nás válí a při tom žvatlá „Tatata, bebebe.“ Sice je přes den mírně nevrlá, ale podle dásní to opět přisuzuji zubům.
Závěrem: ač jsem během těch dosavadních osmi měsíců života se svým dítětem měla pár větších i menších krizových chvil, které se většinou týkaly mého psychického rozpoložení, neměnila bych. Dcera se stala mým smyslem života, a kdyby se mi v životě už nic nepovedlo, nevadí, protože jeden zázrak už doma mám…
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2775
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1280
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 446
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1168
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 852
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3212
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 3040
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1518
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 3088
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 2142
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
vidím vněm svoji milovanou natalku 
Já říkám, že když budu nad něčím brečet, tak tím stejně nic nevyřeším, takže proč i v tý nejzoufalejší chvíli nenajít trochu černýho humoru a nezasmát se, vždycky bude líp.
Ať se vám daří 
Takže když jsem sama unavená, kašlu na tyhle marné pokusy a prostě spíme na sedacce oba, on na jeho oblíbeném bříšku a nebo taky u nas v posteli. Pak si nadávám, že si na to zvykne a bude to jen horší, ale pokud mi nemají prasknout nervy, nejde to ani jinak 
Jsem ráda, že dle tvé zkušenosti se to zlepší. Snad to tak bude i u nás 
Moc pěkně napsané