Medvide: Porod

Po první hospitalizaci 28-30. 6., kdy jsme sice přijeli se stahy po 3,5 minutách, ale po 5 hodinách už nebylo po stazích ani památky, jsme 7. července jeli znovu na kontrolu. Všechno vypadalo OK, jenže trochu stoupl tlak. S poučením, že zítra je potřeba přeměřit tlak v místě bydliště jsme Vrchlabí opustili. I druhý den to vypadalo stejně. „Přijeďte zítra, do 9 hodin, na lačno, uděláme laboratoř,“ řekla p. dr. Korbelářová. „A vemte si s sebou věci, pravděpodobně si vás tu necháme!“ Položila jsem telefon, a brečela a brečela, až jsem si vybrečela stahy po 2 minutách. A zase nás přivítala sestřička Alenka (Měla službu, když jsme se tady byli podívat, poprvé nás přijímala i propouštěla.) Stahy slábly a slábly… „Bude-li laboratoř v pořádku, pustíme vás domů!“ Celou noc jsem si opakovala: „Zítra, už za pár hodin budu u Ivanky! Už jen pár hodin!“

Při vizitě se objevil pan primář. „Domů vás pustit nemůžu.“ Rozbrečela jsem se. Pak vysvětloval, co se děje, co našli v laborce… „Je to stav vázaný výhradně na těhotenství, jmenuje se gestóza. Po ukončení těhotenství se vše srovná. Miminko je už dost velké, poslední slovo máte vy, ale já jsem pro ukončení.“ Termín jsem měla podle UZV dnes, podle PM za 2 dny. „No co, první jsem taky rodila na oxitocynu.“ Chtěla jsem mít vše za sebou a být u Ivanky. Ta mi moc chyběla. „Takový drasťárny my tu neděláme. Zavedeme tabletu Prostaglandinu, odpoledne přijdou stahy, večer porodíte. U malého pocenta žen se stává, že jedna tableta nestačí, to byste se vypala a zítra bychom zavedli druhou tabletu. Ta funguje spolehlivě. Tak jdem na to!“

Stahy se dostavily v půl druhé. Zesilovaly, získaly na pravidelnosti, ale byly snesitelné. Sestřičky chodily s neúprosnou pravidelností každou půlhodinu kontrolovat mě i mimčo. V půl jedenácté večer přišel pan primář. Za celé odpoledne jsem se otevřela jen o 1,5 cm. Tu injekci jsem mu nevymluvila a spala jsem po ní až do poledne (s přestávkami na jídlo, kontroly, záchod). Tentokrát se mi už stahy nezdály tak snesitelné a tak přes pokoj letěla tu lampička, tu kelímek na pití… Divím se, že jsem něco nerozbila.

Rodit na stoličce jsem sice nechtěla, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem na ni došla. A pak: Dámy, kdy se Vám stane, aby Vám klečel chlap u nohou? A tak sympatický jako je Dr. Čapek? Po porodu mi dali mimčo pochovat, ale za chvilku ho odnesli. Ani jsem pořádně neviděla pohlaví. Mě zabalili do županu a šla jsem za mimčem. „Jak se bude jmenovat?“ ptala se PA Denisa. Ohlédla jsem se: Máme kluka. „Honzíček,“ odpověděla jsem a netušila, že Deniska je z maďarské části Komárna a o záludnostech tohoto jména netuší. „To musíš napsat spisovně, nemůžeš psát Honza, ale Jan,“ upozornila ji PA Anička. Přestože jsme masírovali hráz, trošku jsem se natrhla. On měl totiž Honzíček 4400g!

Ivanka přijela hned druhý den. Bráška je její! Pusinkovala ho, hladila, chovala… Hned by si ho odvezla domů.

Ani doma ji její nadšení neopustilo. Odnášela použité plínky, nosila bráškovi své hračky a bylo jí líto, že si s nimi nehraje. A ještě je něco, co bylo a je výhradně její „prací“: Uspávat Honzíka na verandě. Zpívá mu, povídá a vozí ho tak dlouho až usne. Před 14 dny koukala na pohádku a tak dovolila tátovi, aby uspával za ni. Po 1/4 hodině pohádka skončila. Oblékla se a tátu vyhnala se slovy: „Ty mu nezpíváš, tak nemůže spát. Běž uklidit nádobí!“ Za 5 minut byla zpátky. Honzík spal.

10. února bude Honzíkovi 7měsíců. Mají hračky společné, hrají si spolu (mají „brloh“ na zemi). Ivanka opustila většinu svých hraček a hraje si s hrazdičkou, řehtačkami a pískadly. Když přijde ze školky, Honzík se vždycky rozzáří. Strašně bych si přála, aby jim ta sesterská-bratrská láska vydržela.

Vím, je to dneska dlouhé, mám ještě dál, co psát, ale to zase jindy. Doufám, že brzy. Medvídě