Měli jsme být tři
Přišla jsem o dítě. Ta bolest je nesdělitelná a nepopsatelná. Přesto, že tu s námi byl tak krátce, mu ale vděčím za mnohé – dal mi pocítit, co je to mateřská láska a jak silně lze milovat. Umožnil mi uvědomit si, co je v životě důležité. Naučil mě pokoře. A já doufám, že ze mně jeho krátká přítomnost udělá snad jednou lepšího člověka.
Je tomu již 16 dní, co se můj svět otřásl v základech. Ve 37. tt jsme přišli o miminko. Nikdy jsem netušila, že se takové věci dějí v tak pokročilém stadiu těhotenství, které bylo dosud bezproblémové. Až nyní, když jsem začala pátrat, zjišťuji, kolik rodičů si prochází podobnou zkušeností… Ty statistiky mě děsí.
Nebyla jsem z těch, které své těhotenství pečlivě plánovaly, při pohledu do kočárků s miminky se rozněžňují a touží mít takový poklad už brzy také doma. Věděla jsem, že „jednou“ dítě chci, ale to „jednou“ jsem pořád posouvala. Až dodělám školu, až dosáhnu nějakých frček v práci, až se na to budu cítit připravená. Můj partner vlastně po dítěti toužil možná více, všichni jeho kamarádi i bratr už děti měli, a on si moc přál být už také táta. Já ke všemu přistupovala racionálně a jednoho dne si řekla „Je mi 32, mladší už nebudu, navíc dnes má spousta lidí potíž otěhotnět, tak tomu necháme volný průběh, a pokud by se nějakou dobu nedařilo, budeme mít pořád ještě relativně čas to řešit.“
Obávala jsem se, že s naším životním stylem, kdy oba trávíme v práci 12 a více hodin denně, jsme pod velkým tlakem, navíc sportu a pravidelnému stravování moc nedáme, to prostě může chvíli trvat.
Se svým pohledem na věc jsem obeznámila partnera, nakoupila ovulační testy, těhotenské testy a zavedla si deníček, kam si budu psát menstruaci a později i ovulační cyklus, ať k tomu přistupuju zodpovědně. Do deníčku jsem nakonec zapsala pouze datum jedné menstruace, protože další už nepřišla. Otěhotněla jsem na první pokus.
Sama jsem tomu zprvu nevěřila, že „už“ je to tady, tak rychle, ale když i pátý test ukazoval zřetelně dvě čárky a menstruace už týden nikde, bylo mi jasné, že je na čase objednat se k lékaři. Moje prvotní reakce na pozitivní test byly rozporuplné. Třásly se mi ruce, kladla jsem si otázku, zda jsem připravená být máma, a zcela sobecky mě napadalo i to, že se budu muset „vzdát“ spousty věcí – zejména své slibně se rozvíjející kariéry. Vždyť mě před pár měsíci povýšili, konečně jsem začala dosahovat nějakých viditelných úspěchů a budu to muset někomu prostě předat?
Vlastně celé těhotenství jsem se s touto myšlenkou těžko smiřovala, bylo pro mě těžké akceptovat, že musím ustoupit do pozadí a „zahrabu se u plínek“. Chtěla jsem oboje – dítě, ale ideálně si přitom i udržet svou pozici. Dnes se za to strašně stydím a kladu si otázku, jestli jsem tím svému miminku nevysílala špatné signály, jako by mi měl v něčem překážet. Dnes už vím, že bych obětovala všechno na světě, kdyby tu mohl být s námi.
Vím ale, že i přes tyto myšlenky, jsem se těšila. Pamatuju si svůj první ultrazvuk, kdy jsem poprvé na monitoru viděla jeho srdíčko. Byl ještě taková malá fazolka, flíček na obrazovce, a já žasla nad tím, jaké umí příroda zázraky. Můj muž na mě čekal v autě a tvrdil, že můj široký úsměv viděl už zdálky.
Pak šlo vše jako na drátkách – každá kontrola dopadla dobře, všechny výsledky v pořádku, žádné potíže, všechny 3 screeningy na výbornou, tlak předpisový, po cukrovce ani památky. Když jsme na tom prvním screeningu srdíčko i slyšeli, měli jsme oba v očích slzy. Netrápily mě žádné potíže – nevěděla jsem, co jsou to nevolnosti, otoky, jen jsem na začátku hodně spala a celé těhotenství mě pálila žáha. Taky jsem se trápila tím, že ještě nejsem ani ve třetím měsíci a už nedopnu skoro žádné svoje oblečení – prakticky okamžitě se mi strašně zvětšila prsa a bříško rostlo téměř před očima. Jakmile už začalo vypadat těhotensky, začala jsem si ho užívat – cítila jsem se tak nějak krásná a trochu jako bohyně. Vždyť v něm nosím svého chlapečka. A že mám velké břicho? Aspoň v něm má dost místa a není utiskovaný.
Po nějaké době jsem poprvé ucítila pohyby – nejdřív jsem si nebyla jistá, zda už je to „ono“, ale pak stále sílily a bylo to jasné. Začala jsem si se svým synkem povídat – vybrali jsme mu jméno Adam, tak nějak od prvopočátku se mi k němu prostě hodilo a manžel souhlasil. Pořád jsem se cítila dobře, sice už jsem byla trochu neohrabaná, ale do práce jsem chodila i poté, co mi oficiálně začala mateřská. Od počátku těhotenství jsem si slíbila, že se nebudu stresovat a budu víc odpočívat, o což jsem se snažila, ale protože moje práce není fyzicky náročná, řekla jsem si, že do Vánoc tam ještě zůstanu a pak už budu více pracovat jen z domu – byli jsme tak domluvení.
Těšila jsem se, až si přečtu všechny ty knížky, jak správně pečovat o miminko, aby bylo spokojené, a konečně dokoupím zbytek výbavičky – vždyť termín máme už skoro za měsíc. Během svátků jsem ještě dokupovala fusak a nějaké drobnosti a vybírala matraci. Jaká by byla nejlepší, aby se jeho zádíčka správně vyvíjela? Objednat jsem ji už nestihla…
Na Silvestra jsem si uvědomila, že už delší dobu necítím pohyby. Adámek býval někdy dopoledne línější, a tak jsem si řekla, že asi má zrovna svůj ospalý den, navíc jsem se pořád hýbala – vařila, uklízela – a tak jsem si říkala, že ho kolíbám a on je spokojený. Odpoledne už jsem ale začala být nervózní, dala si banán, lehla na bok, pak na záda a čekala – to byly podmínky, za kterých se vždycky rozkopal. Nic. Hlavou mi začaly běžet divné myšlenky, ale já je zaplašila. Ne, nebudu si nic přivolávat, nic se neděje. Všechny maminky na netu psaly, že v posledních týdnech už cítí pohyby méně a slabší.
Přesto, začala jsem panikařit. Večer už jsem se nedokázala soustředit na film, který jsme si pustili, a pořád sledovala pohledem břicho. Mlčelo. Najednou se na něm, pomaličku, objevila taková boule, která pak stejně pomalu ustupovala. To je přece znamení, že se hýbe, ne? Dnes už vím, že to bylo něco jiného. Začala jsem brečet a manžel rozhodl, že jedeme pro jistotu do porodnice. Bylo něco málo po 23. hodině.
K porodnici jsme dorazili chvíli před půlnocí. Pořád jsem si sahala na břicho a doufala, že z tohoto našeho výletu se stane historka, kterou budeme jednou vykládat kamarádům u vína. Jak jsme stresovali na Silvestra a do nemocnice přijeli se vší parádou – pomalu se totiž začínaly ozývat ohňostroje. Šlo se mi tak nějak lehce, ta tam byla „kačení“ chůze posledních dní, jak už těžké bříško tlačilo na pánev a močový měchýř. Přičítala jsem to nervozitě.
V porodnici mě vzali na monitor. Nikdy jsem ještě na ozvách nebyla, tak jsem netušila, co mám čekat. Ale ta čísla na monitoru byla nějaká nízká. Sestřička mi řekla, že raději uděláme ještě ultrazvuk. To už jsem měla černo před očima a začala tušit, že se něco děje. Ale v tu chvíli mě nenapadlo, jak moc špatné to může být. Doktorka nekonečně dlouho mlčky jezdila po mém břiše a sledovala obrazovku. Neutrální výraz.
Pořád jsem čekala, že se všichni začnou smát, řeknou „Všechno je v pořádku, maminko, vaše miminko je prostě jen trochu línější.“ Ale nikdo se nesmál, nikdo nic neříkal. Ptala jsem se asi desetkrát, zda je vše ok, ale žádná reakce. Pak zavolali dalšího lékaře. I on nasadil vážný výraz, jezdil po břiše, načež řekl tu nejhorší větu, kterou jsem kdy slyšela „Nevidím srdeční akci.“ Požádala jsem ho, aby se podíval znovu, ptala se, co to znamená.
Čekala jsem, že nyní začnou všichni běhat, odvezou mě na sál, rozpářou mi břicho, aby mohli mého chlapečka zachránit, oživovat. Ale všichni jen tak klidně stáli. Doktor pouze opakoval, že už se nedá nic dělat. V tu chvíli jsem oknem za ním viděla salvy ohňostrojů. Vlastně byla ta chvíle strašně absurdní – celé město slavilo příchod nového roku, zatímco já ležela bezmocně na lůžku a koukala na monitor, kde byla hlavička mého syna. Syna, který už v tu chvíli prostě nebyl. To velké břicho, dosud plné naděje, bylo pro mě najednou cizí. Doteď jsem ho hladila, a najednou jsem se ho nedokázala dotknout.
Věci poté mám trochu v mlze. Chtěli po mně, abych rodila přirozenou cestou. Přišlo mi to nelidské. Proč? Jaký to má smysl? Dnes se na to dívám jinak a jsem ráda, že to proběhlo takto – mohla jsem být plně přítomná všemu, co se dělo. Vědět, co se děje s mým miminkem, a být u toho, až přijde na svět. Prožila jsem fyzickou bolest, ano, ale ona paradoxně na chvíli otupila tu psychickou. Při porodu jsem křičela, a vím, že jsem tak vykřičela právě kus té bolesti duše. Podstoupila bych mnohonásobně větší bolest, kdyby to mohlo cokoli změnit.
A také to vnímám tak, že je to to poslední, co jsem pro svého chlapečka mohla udělat – umožnit mu přijít na svět. Pořád jsem čekala, že se třeba doktoři spletli a že začne plakat. Ale bylo ticho. Okolo se ozýval pláč miminek, ale to naše bohužel už neplakalo. Bolelo to, ale přistihla jsem se, že ačkoli mě to drásá, vlastně mě současně ten pláč jiných dětí i uklidňuje. Trochu jsem si oddechla za ty jiné maminky. Takhle to totiž má být, a to, co se stalo nám, by se prostě stávat nemělo.
Náš syn měl krásné datum narození. 1.1.2020. Už navždy pro mě oslavy příchodu nového roku budou dnem vzpomínání na našeho Adámka.
Ptali se mě, zda ho budu chtít vidět. Nejprve jsem nechtěla, ale manžel rozhodl za nás oba, že ano. Dnes jsem mu za to strašně vděčná. Mohla jsem si ho pochovat a pošeptat mu, co pro mě bylo důležité. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Překvapilo mě, jak byl těžký – na to, že se narodil vlastně o měsíc dříve, vážil 3,2 kg a měřil 52 cm. Říkám si, že mu snad nic nechybělo, když tak hezky rostl. Vypadal tak klidně, jako by spinkal. Pořád jsem doufala, že otevře oči. Byl tak krásný. A já strašně chci věřit, že v mém břiše prostě jen usnul, že ho nic nebolelo. Manžel ho vyfotil. Zatím jsem neměla sílu se na ten obrázek podívat, ale jsem moc ráda, že ho máme. Bojím se, že přijde den, kdy si už nebudu dokázat tu tvářičku vybavit. A to bych nechtěla.
Když mi ho odnášeli, bylo to těžké. Tolik jsem ho chtěla mít u sebe, nechtěla jsem ho dát z náručí. Věděla jsem, že musím, ale v hlavě mi pořád znělo ono naposledy. Ano, držela jsem ho naposledy.
Moje tělo mi bylo cizí. Ještě dlouho jsem měla a stále trochu mám problém se dotknout té vytahané kůže na břiše. Najednou bylo břicho prázdné. A moje náruč také. Z nemocnice mě propustili následující den. Ta cesta k autu byla nekonečně dlouhá – šourala jsem se, oči plné slz, a uvědomovala si, že jsme takhle měli jít, ale jindy a jinak – radostně a s malým uzlíčkem v autosedačce.
Měli jsme být tři, ale zůstali jsme zase jen dva. Ale za to dva jsem strašně vděčná. Můj muž byl neskutečný, silný, rozhodný ve chvílích, kdy já se rozhodovat nedokázala. Původně jsem malého nechtěla vidět, a chtěla, aby jeho popel rozprášili na loučce. On naštěstí protestoval. Tato rozhodnutí už bych nemohla vzít zpět. Nyní vím, že vidět ho bylo strašně důležité. Vím, jak vypadal, a mohu si ho v představách připomínat. Když jsem ho držela v náručí, najednou mě zaplavil strašně silný cit, a já věděla, že za tu maličkou bytost bych byla schopná bojovat do poslední kapky krve. Cítila jsem v sobě velkou sílu. Dala bych cokoli, kdyby mu to mohlo zachránit život. Současně jsem ale cítila taky strašnou bezmoc, protože bojovat už nebylo možné. Také jsem postupně dospěla k závěru, že chci svého syna pochovat. Chci mít místo, kam za ním budu moci chodit a kde jednou, až přijde můj čas, budu moct být s ním.
Museli jsme začít řešit praktické věci. Všechno mi připadalo tak absurdní – ještě předevčírem jsem vybírala matraci do postýlky a teď vybíráme rakvičku. Namísto oblečení do porodnice musím vybrat oblečení na jeho poslední cestu, odkud už není návratu. Místo ukolébavek písničky k obřadu. Žádná mi nebyla dost dobrá, žádná nevystihovala moje pocity. Rodina se nabízela, že to udělá za nás, ale já cítila, že si tyto věci musím vybrat sama. Že chci, aby Adámek měl to nejlepší, co mu ještě můžeme dát. Chtěli jsme mu toho dát mnohem více, ale osud/příroda/náhoda nebo nějaká vyšší moc rozhodly jinak.
Dali jsme mu s sebou takového hebkého muchláčka, kupovala jsem ho jen před pár dny. Napsali jsme mu dopis. Aby věděl, kdo byli ti dva lidé, co se na něj těšili, kdo byla ta žena, která ho nosila ve svém těle po 9 měsíců. Jednou jsme mu chtěli vyprávět, co bylo, když byl ještě v bříšku a jak jsme očekávali jeho příchod. Už se nás na to nebude moci zeptat, tak jsme mu to chtěli alespoň napsat. Chtěla jsem mu říct, jak moc jsem ho milovala a že na něj nikdy nezapomenu.
Den pohřbu byl také těžký. Snažila jsem se před příchodem do síně držet, ale jakmile jsem viděla tu bílou, maličkou rakev obklopenou květinami, dolehla na mě celá tíha té kruté reality. Manžel opět rozhodl za mě, že ho chceme ještě vidět. Já se strašně bála. Chtěla jsem si uchovat tu hezkou vzpomínku z porodnice. a měla jsem strach, že mi při tom pohledu pukne srdce. Dnes si říkám, jak jsem se jen mohla bát pohlédnout do tváře vlastnímu dítěti?! Ale naštěstí jsem to udělala. Vypadal jako spící andílek. Uklidnilo mě, když jsem viděla, jak je zabalený v zavinovačce, kterou jsem mu pořídila, má tam svého plyšového zajíčka a náš dopis.
Od chvíle, co se to stalo, jdou dny tak nějak jeden za druhým. Často mívám pocit, že už nic nemá smysl. Měla jsem a mám výčitky, že jsem jako matka měla poznat, že se něco děje, a mohlo se podařit ho ještě zachránit. Že jsem se soustředila na sebe a na práci, namísto abych si víc užívala těhotenství a odpočívala. Že jsem se zabývala kravinama: strachem ze ztráty kariéry, tloustnutím, obavami z bolesti při porodu. Že jsem úplně přestala kouřit až ve chvíli, kdy jsem objevila pozitivní test. Měla jsem přestat dávno předtím, než jsme se rozhodli se vůbec pokoušet. Nikdo neví, proč se to stalo, ale já si pořád říkám, že všechno tohle možná mohlo mít nějaký vliv. Že jsem byla sobec. Vyčítala jsem si, že já si v klidu v noci spala, zatímco mému chlapečkovi už netlouklo srdíčko.
Trochu žasnu nad tím, že se svět kolem prostě nezastavil. Že ubíhá den za dnem a já prostě nějak funguju. Jsem doma, uklízím, dělám pořádek ve věcech, věnuju se činnostem, na které doteď „nebyl čas“. Dělám nějaké úkoly do práce. Potřebuju se cítit užitečná. Každý den si dělám plán aktivit, abych měla nějakou výplň. Všechno jsou to vlastně nedůležité malichernosti, ale cítím, že mi to pomáhá. Neplánuju, mám problém se rozhodovat o banalitách. Donedávna jsem musela takřka na denním pořádku dělat rozhodnutí o částkách v řádech milionů, o strategiích, které přímo nebo nepřímo ovlivňovaly stovky lidí. Dnes mám potíž se rozhodnout, zda chci jít ven na procházku nebo ne.
Říkám si, jak je psychika a tělo vlastně zázračný „stroj“. Moje tělo mě podrželo při porodu, rychle se vše hojí – ani jsem nevěřila, že by to tak mohlo být. A moje psychika – dříve bych čekala, že taková situace mě položí, že se zhroutím, skončím na nějakých psychofarmacích. Ale pořád nějak držím pohromadě, dokážu komunikovat s okolím. Kladu si otázku, zda je to normální, a trochu se bojím, že to na mě ještě dolehne, až to nebudu čekat. Nevím, zda se s tím vůbec dá někdy „vyrovnat“. Možná smířit a naučit se s tím žít. Ale jsem zatím jen na začátku cesty…
Lhala bych, kdybych řekla, že mě nenapadají myšlenky na další miminko. Ale zakazuju si cokoli plánovat a upínat se k tomu. Bojím se, že to třeba už nepůjde. Bojím se, jak bych to zvládla, abych celých těch 40 týdnů nestresovala sebe a dítě. Bojím se, že budu už navždycky přehnaně úzkostlivá a bojácná a že bych tím mohla svému dítěti ubližovat. Bojím se, abych ho dokázala mít ráda zdravým způsobem. A samozřejmě se bojím, aby se to nestalo znovu… Ale současně vím, že je nyní skutečně ještě brzy se zabývat takovými myšlenkami. Všichni říkají, že je třeba tomu dát čas. Tak si dávám čas a někde ve skrytu duše doufám, že přijdou dny, kdy se mi zase bude chtít se smát a mít radost ze života.
Přečtěte si také
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1163
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 2161
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 851
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 847
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 550
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3354
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 4926
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 4248
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 3958
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 2450
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Skoro brečím… Máme taky Adamka a nedokážu si představit, že by se stalo něco takového…Co se to sakra děje, že je takových případů poslední dobou tolik - nebo to tak bylo vždycky a jen se o tom víc mluví, píše? 
Ale je to hrozný - v 1.tehotenstvi jsem taky víc řešila práci než vybavicku, trávila tam rozhodně víc času než přípravou na porod a vše, co po něm nastane, takže mě pak spousta věcí zaskočila a když malý spal, hledala jsem teprve informace, co jsem si měla nastudovat už dávno… Jenze to jsem lítala radši do poslední chvíle po venku se psem, vejletech, svatbách kámošek (my ji nějak neřešili), grilovackach, sedankach u kávy atd - abych si jakože něco ještě uzila… Nepila jsem samozřejmě, kouření mi nikdy neříkalo nic kromě toho, že je to smradlavej hnus, ale jsi nahodou dobrá, že jsi přestala že dne na den, tohle a tu práci si fakt nevycitej, ty jsi nic špatně neudělala, nemohla jsi to ovlivnit ani poznat! 
Nevím jestli mě to tak vzalo kvůli tomu jménu ale napsala to moc krásně, citlivě, čtivě, emotivně a přitom tak realisticky, ale s určitým respektem a pokorou…dostalo mě to, jako mi tyhle deníčky vždycky připomenou, jak jsem - ani nevím komu, něčemu tam nahoře? vděčná za 2 zdravý děti… Druhé se mi narodilo cca rok a půl po potratu (který jsem si taky vyčítala, že jsem to něčím způsobila). Ale tím, že jsem zas chodila do 30. týdne do práce a měla už doma skolkacka, nebyl čas tolik se nervovat… 
hodně sil 
a v bříšku mimi v 8 týdnu. A kecala bych, že nemám strach… Mám a velký, však modlím se a snažím se špatne myšlenky rozhánět. Posílám obejmutí a vskutku, kdo tuto situaci nezažil, neví co cítíme 
jak už tu zaznělo, doporučuji skupinku Prázdná náruč, jsme tam holky s podobným osudem a opravdu si tam pomáháme navzájem. Máme stejné pocity, myšlenky a prostě se chápeme. Když budeš chtít, přijď mezi nás. Ja přišla o prvorozeneho chlapečka v 37tt. Za chvíli to budou dva roky. Člověka tato zkušenost fakt změní, obrátí život vzhůru nohama. Věř že jednou se budeš moct zase nadechnout a nahlas zasmát ale chce to čas, spoustu času…v nás to je a bude navzdy ale přijdou časem zase světlejší dny. Další těhotenství je hodně náročné, ale stojí to za to všechno. Teď mi tu spinká 3 měsíční holčička, moje všechno. Držím ti moc pěsti a posílám objetí do následujících těžkých dnů a týdnu 