Měli jsme být tři

Vše připravené a nachystané na příchod našeho syna Dominika. Měli jsme 10 dní do termínu porodu. Osud to ale zařídil jinak...

*

Ten den, 2.1.2020, probíhal jako každý jiný. Ráno jsem si hladila bříško a povídala si se synem. Kopal jako obvykle, jako každé ráno. Během dne jsem poklidila a uvařila večeři. Čekala jsem, až se přítel vrátí z práce a společně pověčeříme.

Když přítel přijel jako vždy mě objal, políbil a dal ruce na bříško. Malý ale nekopal, říkali jsme si, že asi spinká. Mezitím jsme se najedli a četli na internetu, že je normální v 39.tt., když se méně miminka hýbou. Když ale ani po jídle jsem pohyby necítila, začala jsem být hrozně nervózní a volala hned do porodnice. Tam mi řekli, ať přijedeme, ale že se opravdu miminka hýbou méně. Oblékla jsem se a vyrazili jsme do porodnice. Mezitím jsem mluvila se svojí maminkou a řekla jí, co se děje.

Před porodnicí jsme se potkali s mamkou a já šla dovnitř nahlásit, že jsem tu. Přítel musel zaparkovat auto a mě už mezitím vzali dovnitř. Řekla jsem jím, že asi tak hodinu necítím pohyby. Vzali mě teda na monitor, ptala jsem se furt, jestli je všechno v pořádku. Nikdo mi neodpovídal a jen se čekalo. Pak sestra zavolala někoho dalšího, že teda půjdeme na ultrazvuk. V tu chvíli mi začaly téct slzy a cítila jsem, že se něco děje.

Lehla jsem si na lůžko a začali mi jezdit po bříšku. První jedna doktorka, ptala jsem se, jestli je malý v pořádku. Zase mi nikdo nic neřekl, začala jsem být nepříjemná, ať mi někdo řekne, co se děje. Zavolali další doktorku, to už jsem začala opravdu dost brečet a být hysterická. Řekli mi: je nám líto, ale vaše miminko je mrtvé…

Pamatuji si jen, že jsem jim furt opakovala, že to není možné. Celé těhotenství bylo v pořádku a určitě se spletli.

Poté přivedli přítele a maminku. Ležela jsem tam na lůžku, brečela a řekla jim, že je miminko mrtvého. Náš syn Dominik nežije… Přítel i maminka začali brečet. Mně se v tu chvíli zhroutil svět. Začala jsem se příteli omlouvat, že jsem nezvládla přivést na svět našeho vysněného syna. Pak si pamatuju jen útržky, příjem a převoz na pokoj.

Když mi oznámili, že musím rodit přirozeně, řekla jsem, že v žádném případě. Ať mi udělají císaře, že to nezvládnu. Nedokázala jsem si představit, že porodím mrtvé miminko. Že nebude plakat, až poprvé vykoukne na tenhle svět. Řekli mi, že pokud bych šla na císař, je v ohrožení i můj život. Koukala jsem na ně a na přítele. Nakonec jsem tedy souhlasila.

Dali mi léky na uklidnění a kapačku. Pak jsme museli vyplnit několik papírů a rozhodnout se, jestli syna chceme vidět. Oba jsme měli stejný názor, že ne. Někomu to může přijít sobecké. Ale vím jistě, že bych to psychicky nezvládla.

Na pokoji mohl být přítel i přes noc, takže mi byl opravdu velkou oporou. Začali mi vyvolávat porod. Syn se narodil 3.1.2020. Poté mě převezli na pokoj a já necítila vůbec nic. Jen prázdno, bezmoc a milion otázek. Proč my? Mohla jsem udělat něco pro to, aby se to nestalo?

Začala jsem si vyčítat, že za to mohu já. Že moje tělo to nezvládlo a já nepoznala, že se něco děje… První zpráva byla infarkt placenty. V životě jsem tohle neslyšela. První, co mě napadlo, mohla tohle zjistit moje doktorka? Hledala jsem samozřejmě někoho, kdo za to mohl. Nakonec se ukázalo, že jsem měla trombózu v pupečníku.

Řekli mi, že mi vlastně můj syn zachránil život. Pak začal koloběh vyšetření a testů. Ještě stále nemáme všechny výsledky. Do toho mi vyšla špatně cytologie a HPV, jsem objednaná na COP (centrum onkologické prevence). Jako by toho nebylo málo, mám strašný strach. Ne o sebe, ale o to že nebudeme moct mít miminko.

Snažím se být silná a jít dál. Ale kdo tohle nezažije, nemůže pochopit, jak je těžké vrátit se do normálního života. Nikomu nepřeju, aby si tohle někdy zažil.

Váš příspěvek

Odesílám...
7283
20.3.20 08:14

Je mi to nesmírně líto. Tu bolest si nikdo, kdo to nezažil nedokáže ani představit. Držim moc palce, ať alespoň vše ostatní je v pořádku a brzy k vám přijde nové miminko. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
364
20.3.20 12:13

Tečou mi slzičky, přeji ti pevné nervy a ať vše hlavně dobře dopadne a vaše miminko si vás našlo :srdce: Strašně moc se opatruj, posílám veliké :hug: Drž se :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
637
20.3.20 12:16

Tohle nsou vzdycky tak smutne denicky :,(…Tobe toho zivot nalozil opravdu vrchovate. Drzim palce, aby vse dopadlo dobre a abys mohla za touhle zivotni etapou udelat tlustou caru.Drz se a hodne sil :hug: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1410
20.3.20 13:50

Ahoj, je mi to strašně moc lito :( pokud tam ještě nejsi, doporučuji ti tady skupinku Prazdna náruč. Jsme tam holky, ktere taky prisly o miminko :( podporujeme se tam navzájem. My jsme prisli o prvorozeneho synka Oliverka na konci 37tt. Byl to totální sok.. Ted v breznu to byly 2 roky. Nebudu říkat ze clovek zapomene, to nejde… Je potreba se s tim naucit zit, brát to jako svoji soucast a nejakym zpusobem to přijmout (vse casem).. Ver, ze se casem určitě vratis do normálniho života, ale ted na to mas spoustu času, dej si ho kolik potřebuješ, protoze to je fakt největší lek… Drz se a posílám sílu do dalsich dni a tydnu :hug: kdybys chtela, klidne napis i SZ.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22376
20.3.20 14:44

Je strašné, že se takové hrůzy stávají :,( člověk si myslí, že když najde na testu //, tak má ten uzlíček už jistý. Sama vím, že ne, a když jsem po zamlklém těhotenství ( v 19 tt, taky jsem musela rodit normálně a nic jsem vidět nechtěla) otěhotněla brzy znovu, prožívala jsem to jinak, než těhotenství před touto smutnou zkušeností. Říkala jsem si, že se mi uleví, až budu malé držet zdravé v náručí. Člověk se snaží věřit, ale.. uvnitř to je pořád.
Andílek vám pošle jiné miminko, až bude vhodná doba, jako nám :andel:
Hlavně ať jsi zdravá :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
48
20.3.20 18:23

Je mi to moc líto, ze jsi další andělskou maminkou. Nikdo nemůže pochopit, jak se citis. Taky ti doporucuju přijít za námi do skupinky prazdna naruc… nám zemřela zcela zdrava Apolenka před půl rokem, taky těsně před porodem. Je to klišé, ale opravdu čas pomůže. Posílám moc sil, myslím na tebe.

  • Nahlásit
  • Zmínit
20
20.3.20 20:28

Je mi to líto. Vím, jak Vám je. U nás je to tři týdny a bolest se každý den mění - vztek, smutek, prázdno, rezignace. Bude to ještě dlouhá cesta… přeji Vám, ať u Vás je co nejkratší a společně překonáte to nejhorší.

  • Nahlásit
  • Zmínit
585
21.3.20 20:58

:,( :,( :,( nepředstavitelné..posílám objetí a sílu..

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
21.3.20 22:31

Nevim jestli Vám to pomůže…zažívám ted to same co vy. Měla jsem 10 dni do prvniho terminu porodu, kdy mi řekli, že miminku nebije srdíčko. Rodila jsem 12.3 mrtveho chlapecka. Příčina smrti je však neznámá. Ta bolest je hrozna. Mam v sobe stale lítost a pocit prazdnoty. Pomáhá mi číst příspěvky a příběhy jako jsou Vaše- moje..nemam pak pocit, že jsem jediná, kdo tim prochází, ze je nas s tak smutným osudem vic.

  • Nahlásit
TKR
1365
25.3.20 06:59

Moc me mrzi, ze pribyla dalsi andelska maminka. To co zazivas je asi to nejhorsi co jde, pomuze jen cas…hodne casu. Kdyby Ti ulevilo byt v kontaktu s maminkami co zazily to same, prijd za nami do skupiny Prazdna naruc. Vsechny tam bohuzel Tve pocity zname. Nam zemrela dcerka take tyden pred terminem, take ucpana placenta, take „prirozeny“ porod. Myslela sem, ze se z te hruzy uz nikdy nedostanu…a ted mi lezi na kline 3 mesicni chlapecek :srdce: Ver ze jednou bude zase lepe a vase miminko bude v mysli a srdci porad s vami :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1
25.3.20 14:58

To je strasne, tečou mi slzy. Já jsem bohužel před pár také přišla o miminko ve 34.tydnu, ale musela jsem na akutního cisare. Celé těhotenství naprosto bezproblémové, i ten den jsem malou ještě krásně cítila, až večer mě zničehonic začalo pobolivat břicho, ale přikládala jsem to tomu, že jsem prejedena, hodně jsem toho snědla ten den, i jsem měla tlak na záchod, vzbudila jsem přítele, že je něco spatne, bolesti trvali asi hodinu a spustilo se mi masivní krvácení, ihned jsme volali rychlou, vzali mě na ultrazvuk, kde mi doktorka řekla, že srdicko tluče, spadl mi kámen ze srdce, ale bohužel jen na chvíli. Ihned si přivolala dalšího doktora, a ten že je strašně pomalá akce a ihned na sal, kde mi řekli, že mu vůbec nemůžou říct jak to dopadne..mě už bylo jasné, že je to zly, mala byla jen na jedné straně a vůbec se nehýbala, břicho úplně tvrde :,( Po probuzení ta nejhorší zprava..holčička to nepřežila, přiznám se, že v tu chvíli jsem ani nebrecela, nedocházelo mi to, nevěřila jsem tomu, furt jsem si říkala, že se z toho zlého snu probudím..od druhého dne jsem jen bulela, a říkala si proč my, nic tomu nenasvědčovalo, celé těhotenství úplně bez problémů..měla už 2300 a 45 cm, byla už veliká prdelka..S přítelem jsme se shodli, že ji vidět nechceme, nedokázala bych to zpracovat, celý život bych ji měla před ocima :,( Důvod..abrubce placenty, příčina prý neznámá, muzu být prý rada, že jsem to přežila já, dost často to prý odnesou i matky, nebo je odebrána děloha, já ještě otehotnet můžu..máme doma dvouletak, který nás teď drží nad vodou, chápu, že pokud se toto stane u prvniho, musí to být nepredstavitelna bolest:cry:Musíme věřit, že čas rány zahojí a bude lepe :,( Přeji hodně sil..

  • Nahlásit
  • Zmínit
1
27.3.20 14:24

@Aotearoa
Děkuji moc. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
74
31.3.20 19:21

Ani nevim, jestli se daji napsat nějaká slova podpory či útěchy. Kdyz jsem cetla cely pribeh, stale jsem doufala, ze to nebude mit spatny konec.. Jedine co bych chtela rict je, ze to nejhorsi mate za sebou a ted uz bude jenom dobře. V srdicku bude dira nejspis naporad, ale jeste mate sanci ji zaplnit laskou k miminku, ktere určitě prijde. Drzim palce a verim, ze i my budeme jednou šťastné maminky.

  • Nahlásit
  • Zmínit