Mladá a hloupá

Partnerské vztahy
  • Anonymní
  • 16.11.19

Deníček o tom, jak jsem se v 19 zamilovala a měla vše a pak už to šlo jen z kopce. O tom, jak jsem byla hloupá a nechtěla vidět, co bylo zjevné. Deníček, který kdyby otevřel oči byť jediné ženě včas, tak splnil svůj účel.

Bude to dlouhé čtení, beru to jako součást nového startu, potřebuju si sama nějak urovnat, co a jak se stalo, proč to dopadlo, jak to dopadlo. Třeba se v tom někdo pozná a skončí to celé dřív než já. Kdyby tenhle deníček pomohl byť jen jediné ženě, pak plně splní svůj účel. Počítám i s tím, že si mnohokrát přečtu, jak jsem byla blbá… a ano, byla.

Poznali jsme se, když mi bylo čerstvých 19. Jemu bylo o deset let víc a byl to můj typ: vysoký, statný, s přísným pohledem, ale pro mě by tehdy udělal cokoliv, co mi na očích viděl. Po půlroce jsme se sestěhovali, milovali se a po roce vztahu mě požádal o ruku. Já tehdy na střední, před maturitou, částečně díky němu samostatná, bydlící mimo rodiče a ještě zasnoubená… nejedna spolužačka mi ho záviděla a já si to patřičně užívala. Nebyla jsem na to zvyklá, nebyla jsem nijak krásná, naopak dost oplácaná, a nikdy jsem nebyla z těch, kterým by bylo nějak co závidět, a teď bylo.

Po dvou letech vztahu jsme se brali, za další rok koupili velký dům, zrekonstruovali ho, já téměř hned otěhotněla a narodil se nám syn. V jeho necelém roce a půl jsem šla do práce, z pohledu většiny známých má honba za kariérou, ačkoliv už tehdy někteří věděli, že je vše jinak. Až doposud to vypadá pohádkově, perfektní vztah, skvělá rodinka, vše na jedničku. A teď? Rozvod, dohady o alimenty, o péči o syna, o majetek, o všechno. Pro většinu lidí naprosto nepochopitelné… co se stalo, když jsme měli vše?

Trochu ten předchozí odstavec rozvedu. Když jsme se poznali, scházeli jsme se napřed mimo domov, později u mě, u mých (tolerantních) rodičů, v mém pokoji. On bydlel se spolubydlícím, který tam neustále byl, aspoň to mi tvrdil. Časem došlo i na rodinné návštěvy a na první seznamování se s rodiči. Jeho rodiče byli hodně zvláštní, mě neměli rádi, protože jsem neměla titul a ani zlaté věno, nevhodná partie pro jejich jedináčka. Přesto jsem se snažila s nimi vycházet, překousla spoustu křivd a polopravd, které jsem se o sobě z jejich úst i oklikou dozvěděla, a říkala si, že budu žít s jejich synem a ne s nimi. Dle jeho slov se mu také život jeho rodičů nelíbil a chtěl žít jinak. Dostáváme se k tomu, že jsme se po půlroce randění sestěhovali. V té době jsem zjistila dvě nesrovnalosti: jednak jsem z řeči pochopila, že můj vyvolený mi lhal a doposud bydlel s rodiči. Sama sobě jsem to hloupě omlouvala tím, že se za to styděl. On mi slíbil, že mi už nikdy lhát nebude (hahaha, to jsem byla blbá, co?). A pak to, že vlastně ještě neobhájil diplomovou práci a jaksi nedodělal vysokou a nemá titul Mgr., kterým se jeho otec všude chlubí. To mi sice vadilo… to, že lhal rodičům a mimo jiné za to dostal auto, ale nechtěla jsem se do toho míchat, a tak jsem mlčela a naléhala na něj, aby to dodělal, chyběl už jen krůček.

Kromě toho se nám bydlelo skvěle, za maturitu jsem od něj dostala vytoužené štěně (k již jednomu psovi, kterého jsem měla), a snažila se mít vždy dokonalou svou první domácnost, byť jen v malém nájemním bytě. Často u nás přespávali různí jeho známí, nevadilo mi to, jen jsem vždy do úklidu musela dát víc sil než běžně a často to znamenalo, že jsem celou předchozí noc nespala a uklízela. A on? Spal, ležel, hrál hry, koukal na TV, byl prostě unavený z práce. Já mezitím studovala dálkově vysokou a chodila do práce, ale moje práce pro něj byla podřadná, a tak nemohla přeci být ani náročná. Vážně jsem to neviděla.

Pak jsme se vzali, slíbili si věčnou lásku a od jeho rodičů dostali k svatbě slib, že si máme vybrat byt a zafinancují ho, a já byla šťastná, že jsem jeho ženou a budeme ve svém. Byt jsme vybrali, jeho rodiče ho koupili, ale tchán ho nechal napsat na sebe, ale samozřejmě s tím, že v něm budeme bydlet my a že ho vůbec nebude zajímat, co a jak tam budeme dělat.

První dohady byly o tom, který nábytek po bývalém majiteli můžeme vyhodit a který nechat. Další dohady pak o tom, zda mohu v kuchyni mít na záclonu tyč, nebo musím mít příšernou zlatě zdobenou garnýž po bývalém majiteli atd. Samozřejmě jsem v tom „boji“ byla sama, nezastal se mě.

Přišlo léto a s ním jeho každoroční odjezd na chatu, kterou také vlastnili jeho rodiče. Já tam nesměla, nebo spíš naši psi, a dva stafordi se těžko udávají na hlídání. Prý proto, že by určitě chatu zničili, že smrdí (asi tak jako každý pes), že se jich tchán bojí. Podotýkám, že když jsme tam poprvé (a naposledy) byli s prvním psem, byl celou dobu na vodítku a s tchánem absolutně nepřišel do kontaktu.

Manžel začal naléhat, že by rád na chatu jel, já zase naléhala, že se mi tento přístup nelíbí a jak si to jednou představuje, až budeme mít děti… že se sbalí, na měsíc odjede na chatu a my tam nebudeme smět? Vyřešil to po svém, jednoho rána jsem se probrala a neležel vedle mě, ale byl na cestě na chatu.

Byla jsem tehdy opravdu nakrknutá. Aby mě umlčel, zaplatil nám společnou dovolenou i se psy, a tak jsme po nějaké době nemluvení spolu opravdu odjeli. Vše bylo super, až do chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že během pobytu do našeho bytu vlezl tchán (měl záložní klíče), prolezl skříně a opět pomlouval, jak jsem nepořádná. Muž se ho zastával a opakoval jeho slova: je to přeci jeho byt, proč by si tam nemohl dělat, co chce.

Řekla jsem, že odcházím do vlastního bytu, který si koupím, měla jsem v tu chvíli už slušnou a dobře placenou práci, byť mi bylo 22 let, hypotéku bych dostala. Prosil, přemlouval, chodil se mnou na prohlídky bytů a nakonec „nám“ našel baráček. Byla jsem proti, nerada se starám o zahradu, ale sliboval, že bude pomáhat. Několikrát jsme se na toto téma pohádali, protože doma ani nehnul prstem, a najednou sliboval, že převezme půlku domácích prací a starost o zahradu. V tu dobu opravdu ale začal fungovat a já myslela, že mu něco došlo. Barák jsme koupili, na hypotéku s vysokou splátkou, a i přes diskuzi o tom, co bude jednou, až budu na mateřské, mě ujišťoval, jak se vše zvládne, jak se postará o mě i o rodinu.

Na baráku ze začátku opravdu fungoval a pracoval, vše se financovalo z peněz od banky. Když došly, bralo se z mých, ne z jeho. Jak já jsem byla hloupá!

Protože jsem měla dlouhodobě potíže s cyklem, rozhodli jsme se, že není na co čekat, že bůhví, jak dlouho to bude trvat, než otěhotním, a začali se snažit o malého. Po pár měsících jsem u doktora zrovna řešila opravdu hodně dlouhý cyklus (klasicky nedozrálo vajíčko a už jsem byla 120 dní bez menstruace) a zmínila jsem se o tom, že takto se nám asi dítě nikdy nepovede. Dostala jsem Clostilbegyt, vyvolávačku a rozpis, jak ho brát, a za měsíc jsem v ruce držela pozitivní těhotenský test a byla strašně moc šťastná, stejně tak on.

O něco méně šťastná jsem byla, když jsem si sama montovala výbavu pro malého, stěhovala skříně s pupkem v osmém měsíci, financovala většinu výbavy, chodila do práce, lítala kolem baráku a on opět nefungoval, nic nedělal, doma nepomohl s ničím. První tři měsíce těhotenství jsem prozvracela a nebyla schopná nic uvařit, jakmile se otevřely dveře kuchyně, zvracela jsem. Jedla jsem hodně po restauracích, on také, nikdy nic neuvařil.

Vše jsem opět platila já a bylo mi to podáváno tak, že vlastně je to moje chyba, že teď nezvládám dělat to, na co byl zvyklý, a tak proč bych to nezaplatila…

Před porodem jsem byla rozhodnutá od něj odejít, že to tak bude lepší, tvrdil mi, jak jsem oblbnutá hormony a že bude líp. Malý se narodil kvůli preeklampsii dřív, malinký, nedonošený. Já kvůli preeklampsii šíleně otekla. Přišla jsem v únoru domů v crocskách (do jiných bot jsem se nedostala), s dvoukilovým uzlíčkem v náručí a hned mezi dveřmi se rozbrečela. On šel spát, musel se vyspinkat před noční. Já do dvou ráno uklízela nehoráznej nepořádek. Na stole stál můj rozpitý čaj od poslední snídaně, než jsme vypálili do porodnice s mým tlakem 200/100. Na něm rostl penicilin, a podobně vypadal celý dům.

Na mateřské bylo po finanční stránce stejně jako v práci, po přechodu na rodičák, přestože jen dvouletý, jsem slyšela, jak jsem k ničemu, jen odpočívám, nevydělávám, chudák on samozřejmě. Bylo mi strašně, kila po těhotenství stále nahoře, sebevědomí nula, a věřila jsem jeho řečem. Teď už ne ze zamilovanosti, ale prostě proto, že mi to do sebe tak nějak zapadalo, že za vše můžu já, jsem hnusná, tlustá. On se o sebe taky přestal starat, proč by přeci musel, když já vypadám, jak vypadám. Ano, měla jsem hodně kilo nahoře, ale co to bylo proti tomu, že si on téměř nečistil zuby, nestříhal vlasy, nehty, chodil stále ve stejném oblečení? Věřila jsem mu, že si za to mohu sama.

Jeho návštěvy a kamarádi k nám jezdili stále, já klasicky noc před jejich příjezdem uklízela obrovský barák, a on se s ním pak kasal. Jakmile přijela moje rodina a chtěla přespat (v hostinském pokoji, který jeho kamarádi běžně využívali), byl oheň na střeše, protože to je jeho barák a chce tu mít klid. Časem mě od rodiny hodně odřízl, oni jeho společnost nevyhledávali a já s ním byla neustále.

Po začátku r. 2018 jsem si navýšila rodičák na nejvyšší možnou částku a měli jsme se zas o něco lépe, on méně brblal. Zhubla jsem třicet kilo, začala na sobě makat, našla si nové pracovní místo, byla na sebe hrdá. Začala jsem se zas malovat, hezky oblékat, každý z okolí tu změnu chválil. Nastoupila jsem do práce, malý šel do soukromých jeslí, a dělala nadále vše, co bylo v mých silách, platila vše, co bylo potřeba… Najednou začalo na povrch vyplývat, jak se mu dařilo během mé mateřské a rodičovské šetřit, koupil si spoustu nových drahých věcí, především několik pistolí, na které si udělal zbroják.

Shodou okolností jsem se v tu dobu začala víc bavit s jedním jeho kamarádem, a protože jsme si hodně psali, pozval mě na kafe, a já zjistila, že i kamarád se může chovat stokrát lépe, než vlastní manžel, byl milý, hodný a nasadil mi pořádného brouka do hlavy… rozejít se, nebo to vydržet dál? Moc mi tenkrát pomohl si vše srovnat v hlavě a dodnes jsme dobří kamarádi.

Nebyla jsem už šťastná a začínala jsem si uvědomovat, že dělám hrozně moc, dávám a nic nedostávám, a že tohle nejde. I s ohledem na malého, nechtěla jsem, aby měl doma takový vzor.

Řekla jsem mu, že mi došla trpělivost a chci se rozvést. Seděl, mlčel, po půlhodině jsem odešla z místnosti a hleděla si svého. Když jsem se do ní po hodině vrátila, na stole ležel dopis na rozloučenou, ve kterém mě ze všeho obvinil, a zmizel on, jeho auto a jedna z pistolí.

Samozřejmě se nezastřelil, to by neudělal. Prosil o druhou šanci, dostal ji.

Chvíli se snažil, ale samozřejmě to moc dlouho nevydrželo. V listopadu jsem mu na stůl položila rozvodové papíry. Odstěhoval se, přes milion úprav dohody o rozvodu na jeho přání ji nepodepsal, a tak došlo na rozvod klasickou soudní cestou. Díkybohu to bylo poměrně rychlé, až na dlouhé diskuze o alimentech, které se mu neustále nelíbily, a nemohl pochopit, že náš dvouletý syn má vzhledem k těm jeslím trochu vyšší náklady, než běžné dvouleté dítě, které je doma s matkou. Nakonec i to nějak kompromisem dopadlo.
Nemám se špatně, poznala jsem muže, který mě i malého miluje a snesl by nám modré z nebe, pomáhá mi doma a je obecně strašně moc hodný.

Všichni v okolí se diví, co se stalo, ale najednou mi všichni říkají, jak jsem se s bývalým změnila a že jsem byla „jiná“ a že nyní vypadám mnohem šťastněji. Jiná, ovlivněná jeho názory, snažící se být ve všem dokonalá, zachraňující jeho neschopnost týkající se starosti o rodinu, o dům, o všechno. Schopná a ochotná snášet jeho postupnou snahu o minimální kontakt s mou rodinou, urážky, ponižování. Několikrát mi i ublížil fyzicky, prý si myslel, že se mi to líbí, že jsem to chtěla. Slzy jsou asi výrazem radosti, alespoň v jeho představách.

Zpětně si člověk uvědomí mnoho, ale jak se říká, vše zlé je pro něco dobré, a nebýt tohoto vztahu, možná bych nikdy nepoznala muže, kterého miluji celým svým srdcem nyní a věřím, že i on nás. Brzy to bude už rok, co jsme spolu. Rok, co se zase cítím jako žena, která má vedle sebe uvědomělého, hodného, milého a starostlivého partnera. Trochu doufám, že i bývalému manželovi náš vztah přinesl jisté uvědomění si, že takhle nelze v partnerském vztahu fungovat a do budoucna to pro něj snad bude jedině dobře, pokud ještě někdy nějaký vztah s někým naváže. Abych o něm nepsala jen špatné, malého si bere a poměrně dobře se o něj stará, na druhou stranu na něj nepřispěje ani o korunu více, než stanovil rozsudek, a to ani ve chvíli, kdy mi ho předá s prošoupanou botou z odrážedla, stejně tak si není schopný pro něj zajistit jediný kousek oblečení sám. Ale malý ho má rád.

Pointou tohoto deníčku není to, že se nyní máme skvěle, ale rada, abyste nepřehlížely již v začátcích vztahu lži, křivdy, neomlouvaly své partnery za jejich neschopnost, netvořily si iluze a výmluvy samy pro sebe. Ono se to nezlepší, a pak je člověk akorát nešťastný a neví, jak z toho ven. Pokud něco není, jak má být, je nejlepší cestou to ukončit dřív, než později. Každého to štěstí někde čeká, a pokud člověk šťastný není, ještě není na konci cesty.

Váš příspěvek
prekvapenana2
Kecalka 327 příspěvků 16.11.19 07:23

Klobouk dolů že jsi s tou kouli na noze a relativně brzo tohle všechno dokázala :palec:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 16.11.19 07:53

No myslim ze to mam doma dost podobne jako ty s exmanzelem :poblion:…a obdivuju tvoji silu a jak jsi vse zvladla…navic tak mlada. Drzim palce at se ti dal dari :palec:

Premek_Orac
Kelišová 6006 příspěvků 16.11.19 09:11

Velmi rozumim tomu, co jsi zazila… a urcite to v tobe nechalo stopy a pochyby… ale cas vse meni spise jen ve zkusenosti, ktere ti nakonec i pomuzou.
Jsi uzasna, jak jsi vse zvladla a zes nasla odvahu se o pribeh podelit.
Snad sis uz to zle vybrala a ceka te spis uz jen to dobre. Moc ti to preji!

čtyřicátnice
Stálice 64 příspěvků 16.11.19 12:07

Rozumím. V devatenácti je žena ještě velmi nezralá na to aby si zvolila životního partnera. Já jsem se vdávala v 18 letech, a vydržela jsem to se zaťatýma zubama deset let, pak taky následoval rozvod. Prostě v tom věku hodnotíme jiné věci než bychom měly, jak vy píšete, byl tmavý typ, vysoký, uhrančivý pohled. Ale vaše rodina ho nevyhledávala, asi věděla proč. Napadlo mě během čtení, že možná někdy sepíšu svůj příběh. Probíhal úplně jinak, ale začátek byl stejný, špatná volba ve velmi mladém věku.

Příspěvek upraven 16.11.19 v 12:08

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 16.11.19 12:56

Krásný deníček a máš mou velkou poklonu, že jsi vzala odvahu a šla do rozvodu. Jsem v podobné situaci a bohužel tu odvahu nemám.

P4ja
Extra třída :D 11870 příspěvků 16.11.19 13:40

Klobouk dolů, žes to ustála a rozvedla jsi. Tahle zkušenost tě ještě víc posílí a hlavně jsou ženy, které tohle snáší celý život nebo si takového typa pořídí klidně ve třiceti. Máš můj obdiv. :kytka:

Pavlínečka28
Ukecaná baba ;) 1065 příspěvků 16.11.19 15:58

No něco podobného jsem zažívala s ex manželem já. Akorát já s ním mám děti 3. Teď už jsem ale šťastná. Mám úžasného manžela který Miluje mě i děti a je úplným opakem bývalého

Monokeros
Povídálka 44 příspěvků 16.11.19 17:04
.

Já nevím. Přijde mi to takový divný.

Labužník mirabelka02
Stálice 95 příspěvků 16.11.19 19:43

Mě je líto těch dvou psů…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 16.11.19 21:04

@Labužník mirabelka02 nemusí, mají se oba víc než dobře. Zůstali se mnou, stejně jsem se jim vždy věnovala já.

LilyJane
Kecalka 430 příspěvků 16.11.19 22:26

Musím říct, že jste opravdu silná žena. Málo kdo by se v tomto dokázal takhle sebrat a vzít svůj osud do vlastních rukou. Spíš tady často vidím pravý opak. Tím víc, že jste tak mladá!

Příspěvek upraven 16.11.19 v 22:26

Jejey
Povídálka 47 příspěvků 1 inzerát 18.11.19 10:40

Tak tohle jsem mohla mít doma já jenže ten vztah začal v 15 a v 18 skončil. Chtěl mít se mnou dítě ale naštěstí chtěl až budu po škole za 2 roky jsem zjistila co je opravdu zač a další rok jsem se snažila aby se vše změnilo nakonec jsem mu dala kopačky ale pro mě to tímhle nezkoncilo expartner mě začal pronásledovat a sledovat je to šílene na 0sychiku a nikomu to nepřeji. Jinak je skvělé že jsi se s ním rozvedla a jsi nyní spokojená.

stinga
Extra třída :D 10872 příspěvků 18.11.19 13:45

Jsi moc silná žena a přeji ti do dalšího života už jen toho hodného muže, co máš teď a zdravé dítě, děti

tasa
Echt Kelišová 9429 příspěvků 21.11.19 12:02

Jsi šikulka a je fajn, že jsi prohledla

Vložit nový komentář