Moje krásné těhotenství :-)
- Těhotenství
- Fris26
- 11.05.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O mém krásném těhotenství a o tom, zda je to vůbec normální a zda se to vůbec smí. :)
Od té doby, co jsem psala poslední deníček, se toho mnoho změnilo, tak to zkusím ve stručnosti shrnout.
Zatímco jsme snažení se o miminko ponechali osudu a důvěře v to, že přijde v pravou chvíli, tak jsem stále chodila po brigádách a čím dál intenzivněji externě spolupracovala s neziskovkou působící v mé specializaci. A tak spolupráce na DPP postupně přešla v práci na plný úvazek s vidinou brzkého posunu na pozici lépe odpovídající mé kvalifikaci… a nebo těhotenství. S tím jsem do zaměstnání nastupovala a naznačila jsem to i své vedoucí, která s tím neměla nejmenší problém.
V době, kdy jsem nebyla zrovna v práci, jsem se intenzivně zabývala přípravami na svatbu. Takže uteklo dalších půl roku a já konečně byla šťastná a spokojená, ve vysněné práci a pomalu se chystala na vykročení k oltáři.
Jediné, co nám ke štěstí chybělo a z čeho mě občas přepadala deprese, bylo, že miminko se stále nedaří. Sice jsem věděla, že půl roku snažení není skoro nic, ale vzhledem k tomu, jak má touha ještě před začátkem snažení trvala dlouho, tak jsem stejně každý měsíc byla smutná, že zase nic.
A pak se to stalo. Já pustila snažení se o miminko z hlavy a jako zázrakem otěhotněla o svatební noci.
Miminko holt mělo víc rozumu než my a dalo nám najevo, že děti se přeci rodí až po svatbě. ![]()
A od té doby si užívám krásných devět měsíců těhotenství a teď už každým týdnem očekávám, kdy se maličká rozhodne vyklubat se na svět.
Začátek těhotenství byl mírně náročnější v tom, že jsem byla pořád neskutečně unavená, což se projevovalo tím, že jsem v podstatě chodila jen z práce domů do postele a naopak. V podstatě jsem první tři měsíce téměř prospala. Ale i tak jsem se cítila šťastně, že konečně mám naše mimino v bříšku. ![]()
Když přešla počáteční únava a zvracení, začala jsem opět překypovat energií a začala se cítit lépe než před tím, což mi v podstatě přetrvává doteď. Ačkoli jsem už ve 37. tt, tak kromě bříška, pohybů miminka a trvalého úsměvu na rtech na sobě nepociťuji téměř žádné příznaky těhotenství. Naopak mám energie na rozdávání, neustálou chuť něco dělat, jezdit na výlety, chodit na dlouhé procházky do lesů a prostě si život užívat, co to jde.
A to je asi v naší společnosti ten zásadní kámen úrazu…
Jinak si nedokážu vysvětlit, že už od začátku těhotenství se mě všichni ptají, jak se cítím a očekávají, že začnu vykládat, že hrozně. Když ji odpovím popravdě, že se cítím skvěle, tak následuje dlouhé přesvědčování na téma: „Počkej, ono ti to teprve začne.“
A co teprve teď, čím více se blížím ke konci… Samé nechápavé výrazy a nevěřícké otázky a kroucení hlavou.
„Jak je možné, že chodíš pěšky do vedlejší vesnice?“
„Jakto, že máš tak hezky upravenou zahrádku, když jsi těhotná?“
„Jak jsi jako zvládla umýt ty okna?“
„Jakto, že se cítíš dobře?“
„Jak se můžeš pořád tak usmívat?“
„Neboj, počkej ještě pár dní a budeš se toho chtít zbavit“
„Jo holka, však tě ten smích a spokojenost přejde a budeš chtít mít to těhotenství za sebou, ono ti teprve krušné chvíle konce těhotenství nastanou a nebudeš se moct ani hnout.“
„Jo počkej, při porodu ti zmrzne úsměv na rtech a budeš si nadávat, že jste ještě nepočkali.“
A takto bych mohla pokračovat donekonečna. Já naprosto chápu, že to, že já se cítím dobře, neznamená, že někdo jiný se nemůže cítit špatně, ale nechápu, proč to pochopení nepřijde nikdy i z té druhé strany?
Já osobně mám vždycky radost, když se někdo cítí dobře a ani by mě nenapadlo se ho snažit přesvědčit o tom, že bude hůř a že si to snad jen namlouvá, že je mu tak fajn. Kde se to v lidech (ženách) bere? Je v tom nepřejícnost? Zloba? Nebo pouze nepochopení? Já vlastně sama nevím, ale mrzí mě, jak je naše kultura nastavená způsobem, že když já něco nemám nemá na to nárok ani druhý. Prostě to neexistuje, není to možné, nelze toho dosáhnout.
Ale co, jdu opět zahnat chmury, rozdávat úsměvy do širokého okolí, chystat věci pro miminko a prostě se jen tak těšit, až maličká přijde. Tyhle krásné chvíle už mi nikdo nevrátí, tak proč si je kazit. ![]()
Takže šťastnému a spokojenému těhotenství zdar. ![]()
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1079
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 630
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1089
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 477
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 298
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18919
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2725
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2460
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1642
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....