Moje krásné těhotenství :-)
O mém krásném těhotenství a o tom, zda je to vůbec normální a zda se to vůbec smí. :)
Od té doby, co jsem psala poslední deníček, se toho mnoho změnilo, tak to zkusím ve stručnosti shrnout.
Zatímco jsme snažení se o miminko ponechali osudu a důvěře v to, že přijde v pravou chvíli, tak jsem stále chodila po brigádách a čím dál intenzivněji externě spolupracovala s neziskovkou působící v mé specializaci. A tak spolupráce na DPP postupně přešla v práci na plný úvazek s vidinou brzkého posunu na pozici lépe odpovídající mé kvalifikaci… a nebo těhotenství. S tím jsem do zaměstnání nastupovala a naznačila jsem to i své vedoucí, která s tím neměla nejmenší problém.
V době, kdy jsem nebyla zrovna v práci, jsem se intenzivně zabývala přípravami na svatbu. Takže uteklo dalších půl roku a já konečně byla šťastná a spokojená, ve vysněné práci a pomalu se chystala na vykročení k oltáři.
Jediné, co nám ke štěstí chybělo a z čeho mě občas přepadala deprese, bylo, že miminko se stále nedaří. Sice jsem věděla, že půl roku snažení není skoro nic, ale vzhledem k tomu, jak má touha ještě před začátkem snažení trvala dlouho, tak jsem stejně každý měsíc byla smutná, že zase nic.
A pak se to stalo. Já pustila snažení se o miminko z hlavy a jako zázrakem otěhotněla o svatební noci.
Miminko holt mělo víc rozumu než my a dalo nám najevo, že děti se přeci rodí až po svatbě. ![]()
A od té doby si užívám krásných devět měsíců těhotenství a teď už každým týdnem očekávám, kdy se maličká rozhodne vyklubat se na svět.
Začátek těhotenství byl mírně náročnější v tom, že jsem byla pořád neskutečně unavená, což se projevovalo tím, že jsem v podstatě chodila jen z práce domů do postele a naopak. V podstatě jsem první tři měsíce téměř prospala. Ale i tak jsem se cítila šťastně, že konečně mám naše mimino v bříšku. ![]()
Když přešla počáteční únava a zvracení, začala jsem opět překypovat energií a začala se cítit lépe než před tím, což mi v podstatě přetrvává doteď. Ačkoli jsem už ve 37. tt, tak kromě bříška, pohybů miminka a trvalého úsměvu na rtech na sobě nepociťuji téměř žádné příznaky těhotenství. Naopak mám energie na rozdávání, neustálou chuť něco dělat, jezdit na výlety, chodit na dlouhé procházky do lesů a prostě si život užívat, co to jde.
A to je asi v naší společnosti ten zásadní kámen úrazu…
Jinak si nedokážu vysvětlit, že už od začátku těhotenství se mě všichni ptají, jak se cítím a očekávají, že začnu vykládat, že hrozně. Když ji odpovím popravdě, že se cítím skvěle, tak následuje dlouhé přesvědčování na téma: „Počkej, ono ti to teprve začne.“
A co teprve teď, čím více se blížím ke konci… Samé nechápavé výrazy a nevěřícké otázky a kroucení hlavou.
„Jak je možné, že chodíš pěšky do vedlejší vesnice?“
„Jakto, že máš tak hezky upravenou zahrádku, když jsi těhotná?“
„Jak jsi jako zvládla umýt ty okna?“
„Jakto, že se cítíš dobře?“
„Jak se můžeš pořád tak usmívat?“
„Neboj, počkej ještě pár dní a budeš se toho chtít zbavit“
„Jo holka, však tě ten smích a spokojenost přejde a budeš chtít mít to těhotenství za sebou, ono ti teprve krušné chvíle konce těhotenství nastanou a nebudeš se moct ani hnout.“
„Jo počkej, při porodu ti zmrzne úsměv na rtech a budeš si nadávat, že jste ještě nepočkali.“
A takto bych mohla pokračovat donekonečna. Já naprosto chápu, že to, že já se cítím dobře, neznamená, že někdo jiný se nemůže cítit špatně, ale nechápu, proč to pochopení nepřijde nikdy i z té druhé strany?
Já osobně mám vždycky radost, když se někdo cítí dobře a ani by mě nenapadlo se ho snažit přesvědčit o tom, že bude hůř a že si to snad jen namlouvá, že je mu tak fajn. Kde se to v lidech (ženách) bere? Je v tom nepřejícnost? Zloba? Nebo pouze nepochopení? Já vlastně sama nevím, ale mrzí mě, jak je naše kultura nastavená způsobem, že když já něco nemám nemá na to nárok ani druhý. Prostě to neexistuje, není to možné, nelze toho dosáhnout.
Ale co, jdu opět zahnat chmury, rozdávat úsměvy do širokého okolí, chystat věci pro miminko a prostě se jen tak těšit, až maličká přijde. Tyhle krásné chvíle už mi nikdo nevrátí, tak proč si je kazit. ![]()
Takže šťastnému a spokojenému těhotenství zdar. ![]()
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1112
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1144
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1291
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 659
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 2486
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 2971
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 2030
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 1063
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 2135
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 816
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...