Moje léčení v Aktipu

Deníčkem bych chtěla sesumírovat, co se mi tehdy stalo a jestli jsem si z toho vlastně něco odnesla krom vybrakovaných peněz z brigády. Takže případně omluvte můj proud psané řeči. Koho to neba, rovnou přeskočte na konec, kde píšu, jak to s ekzémem vypadá teď.

Jak to celé začalo?

Dva roky mě sužovaly bolesti břicha. Stačilo jedno jídlo, které nečekaně zahýbalo zažíváním, a byla jsem tři dny mimo provoz. Pamatuju si, že jednou to byla horká čokoláda a jednou mě hrozně sejmuly olomoucké syrečky. Tehdy mě zkroutily tak, že i cesta na WC byla prostě nemožná. Jen jsem ležela a čekala, jestli to přejde, nebo se pozvracím.

Vyšetření gastroenteroložky však vyšlo v pořádku, kolonoskopie taky (až na to, že nezabrala anestezie, ehm). Zkrátka nikde nic nenašli, jak to tak bývá, a vše se zakončilo větou, že „až budu mít po státnicích, bude to lepší“. Já tou dobou začínala bakaláře, takže státnice mě čekaly až za rok nebo dva. To člověku moc neuleví. Dneska se divím, že mě nikdo neposlal k psychologovi, když to teda bylo od nervů…

Všechny trable s břichem mi kupodivu skončily po operaci akutního slepáku. Od té doby se zažívání uklidnilo a fungovalo jako dřív. Jenže se naplno projevil problém, který mě už trápil v dětství - ekzém. Při pobytu ve Františkových lázních, kam se jezdí léčit mj. slečny právě po slepáku, jsem se brutálně osypala po celém těle. Bolelo mě koupání, takže mi měnili procedury, abych nechodila do vody. Doktorovi jsem v ordinaci plakala na papíry. Kožní v Chebu mi předepsal kortikoidy, které jsem na sebe v životě matlala mnohokrát, a já v lázních nakonec dopsala svoji bakalářku.

Po návratu domů se mi ekzém rozlézal „už jen“ po rukách, v záhybech loktů a kolen a po obličeji. Ve spaní jsem se mohla udrbat a druhý den jen nevěřícně koukala na své zkrvavené ruce. Jednou mi tak napuchlo oko, že i mrkání bylo za trest. Tuhle vzpomínku mám dokonce zvěčněnou, protože jsem se zrovna fotila na cestovní pas. Tehdy pro mě nastal čas se pustit do hromady pokusů, abych se zbavila vyrážky a kortikoidních mastí, po kterých jsem měla kůži jak z krepáku.

Když ale zkusíte na ekzém 20 různých mastiček a podobný počet diet, už vám začne splývat, co pomohlo trochu a co vůbec. Hodně mě při tom pátrání zaujala psychosomatika a já se brutálně začetla do všeho, co jsem o ní našla. Dávalo mi to smysl a chtěla jsem se léčit komplexně - nikoliv, že ukážu na kožní ruku, daj mi zase silnější mastičku a po měsíci jedeme na novo.

Překvapivě jsem na návštěvu Aktipu zapomněla na několik let, ale když jsem viděla reportáž ČT o klinice, jasně se mi vybavily moje pocity. Jak mi taky psala jedna uživatelka v diskuzi, kterou jsem hned po zhlédnutí filmu tady zakládala - měla jsem obrovské štěstí, že jsem svou naivitou přišla jen o peníze, ale návštěvy mě neohrozily na životě. Chápu sice, že střih kamery v dokumentu je nesmlouvavý a vybere to nejpikantnější z natočeného materiálu. Nicméně věty, které zazněly, podle mě nikdy nemůže vypustit z pusy člověk empatický, pečující a podporující - tedy někdo, kdo se tváří jako terapeut. Právě o tom pocitu z terapeuta chci teď psát.

Návštěva Aktipu

(Až po x letech jsem zjistila, že jsem se při hledání telefonu překoukla a místo na kinezioterapii jsem šla na detox. Tady si pojďte spolu se mnou zaťukat na čelo.  )

Dostala jsem se do Aktipu k paní Š., vcelku sympatické ženské ve středních letech. Zajímalo jí, jestli jsem měla předtím nějakou chorobu - a po zmínce mononukleozy se zaradovala, že otestujeme játra. Kdo jste viděl dokument Infiltrace České televize, tak se na sezení používal ten přístoj, který se přikládá do dlaně a on pak různě pípá.

Neuhádnete - játra samozřejmě oslabená!!! Z „ordinace“ jsem si odnesla 3× kapičky Joalis na detox a k tomu mladý ječmen a tabletky chlorelly od „nejlepší značky na trhu“ Green Ways. Přesnou cenu si nevzpomínám, ale tehdy to mohlo být klidně ke třem tisícům.

Tehdy jsem vše platila z brigády a byly to na moje poměry velké výdaje. Našim jsem nic neříkala, už jsme ani spolu nebydleli a o psychosomatice jsme se nikdy nebavili. Vybavuju si také, jak jsem byla rozladěná z každé návštěvy v Aktipu a že jsem si (jako čerstvá dvacítka) připadala oproti 40+ paní strašně maličká a uťápnutá. Skoro jako bych na ně chodila kvůli ní, aby si popovídala. A tak jsem se během měření přístrojem v ruce dozvěděla, že k ní chodila na sezení Andrea Verešová a byla hrozně namyšlená. O tom, jak se má její syn a jaké kapičky mu zrovna dává. O tom, že je rozvedená. Nebo o problémech jejích dalších pacientů. Právě to mě kromě Andrey děsilo snad nejvíc - nejen kvůli různým rakovinovým historkám, ale kvůli dojmu, co o mně taky někde vykládá. Pocit soukromí, pro který jsem si přišla, se tu opravdu nekonal.

Absolvovala jsem cca 5-7 sezení ve dvouměsíčních rozestupech, celkem jsem měla 3×troje kapky. Výsledek Joalis a zelených zázraků se dostavil - měla jsem čistý jazyk bez povlaku. Zato ekzém světe-div-se nemizel a moje důvěra tím pádem moc nerostla. Slibovala jsem si od prvního kontaktu s celostní medicínou, že se na můj problém podívá komplexněji. Paní Š. jsem tehdy popsala to, co jsem psala výše vám, a to bylo vše, co jsme spolu kdy řešily po mé zdravotní stránce. Čekala bych aspoň obligátní otázku na dětství, ale nic. Po příčinách nikdo nepátral… asi že přístroj všechno prásknul a my spolu zřejmě koukaly dopředu.

Když pak jednou přístroj hvízdal podle uší terapeutky příznivě, dostala jsem podle jejích slov poslední kapičky. Bylo mi řečeno, že si teď u ní budu vyzvedávat chlorellu a ječmen vždy, když mi dojdou. Odcházela jsem z posledního sezení s tím, že další už rozhodně nebude. Nebyla jsem ale schopná přímé konfrontace… přitom by se mi určitě zlepšil ekzém, kdybych jí od plic řekla, jak na to s**u a jak mi způsob takovýhle stupidní „léčby“ přijde na hlavu. 

Paní Š. jsem volala cca týden před domluvenou schůzkou, že se omlouvám, ale už nedorazím. Byla velmi rozladěná. Kladla mi spoustu otázek včetně manipulatní „A vy se nechcete uzdravit?“ Jediné, co jsem jí šeptem opakovala, bylo, že už prostě nechci. Myslím, že horší rozhovor jsem po telefonu nikdy nevedla. Po zavěšení jsem to notnou chvilku rozdýchavala a byla ráda, že už k téhle paní nikdy nemusím.

Nečekané řešení

Pokud jste dočetli až sem, neochudím vás o to, jak to vypadá se mnou dneska… Po dvou státnicích, nástupu do práce se ještě nic nezlepšilo. Ba naopak, po občasných chvilkách klidu se atopický ekzém rozjel ještě víc. Po mnoha googleních jsem udělala to nejlepší rozhodnutí a začala jsem chodit na psychoterapii, kterou vedla lékařka zabývající se psychosomatikou související s kůží. Dodnes tvrdím, že to byla ta nejlepší investice! Každé sezení mě stálo 800 Kč (absolvovala jsem jich zhruba deset), nicméně výdaj srovnatelný Aktipem měl neporovnatelné výsledky…

Psychoterapii jsem doplňovala ještě kraniosakrální terapií, kde mě velice pomohl citlivý přístup terapeutky. Myslím, že právě tady jsem se naučila relaxovat. Změna životního stylu se projevila vcelku překvapivě, a o to víc zásadně - mj. rozchodem s dlouholetým partnerem, se kterým jsme se skoro brali. Úklid v životě se však projevil vcelku záhy, během následujících týdnů byl ekzém pryč. A ťuk ťuk na dřevo, toto období trvá už tři roky.

Co teď?

Bylo by naivní si myslet, že mám hotovo. Občas ekzém stále vystrkuje růžky, ale to asi bude stejné jako s alkoholismem nebo anorexií - nikdy se ničeho nezbavíte natrvalo, stále inklinujete k určitým chorobám. Psychosomatika a poslední dvě terapeutky mě učily brát každou nemoc jako kompas. Dávají mi najevo, že mi v něčem není dobře a že mám zpomalit. Takže vřele doporučuju knížku „Miluj svůj život“ , kde jsou všechny příznaky vypsané včetně informace, kterou nám chce tělo říct.

Přála bych, aby všichni pacienti našli dobrého a EMPATICKÉHO terapeuta a osvojili si (své)pomoc v psychosomatice. Aby psychosomatika měla lepší pověst, protože si dokážeme leccos vyléčit sami. A taky aby lidi neblbli a měli ostré lokty! Když vám terapeut nesedne a máte pocit, že tady něco neštimuje, nenechte se zahnat do koutu a zdrhejte! Já tehdy svou stydlivostí přišla o pár tisíc a spoustu času. A mrazí mě z pomyšlení, že někdo tak ztrácí poslední minuty života.

P. S. Mladý ječmen piju dodnes, protože skvěle zabírá na kocovinu. Kupuju ale jinou značku, GW mám tak nějak spojené s rýžováním peněz.