Můj milovaný andílek :-(
Nikdy jsem si nemyslela, že se štěstí může během vteřiny vytratit a zůstat jen beznaděj a prázdnota. Zůstala nám jen jedna otázka: Proč zrovna my?!
Moje těhotenství bylo neplánované, ale když opadl počáteční šok, byla jsem ta nejšťastnější ženská pod sluncem.
S přítelem jsme spolu začali chodit v mých 16 letech a i přes věkový rozdíl (je o 10 let starší) a občasné problémy, si spolu skvěle rozumíme. Když jsem dodělala školu, našla jsem si práci v Praze, takže jsem byla často pryč (jsme z Loun), ale i to odloučení jsme zvládli.
Vzali jsme si spolu hypotéku a začali jsme si opravovat baráček, abychom mohli myslet trošku víc na budoucnost. O miminku jsme se bavili jen tak, že určitě někdy budeme chtít, ale osud to s námi měl vymyšlené jinak.
Na konci května, po 14ti denním zpoždění MS jsem si říkala, že něco není v pořádku, bylo mi pořád divně od žaludku. Tak mi kolegyně po cestě do práce koupila test (u nás byla lékárna zavřená). Samozřejmě test byl pozitivní. Já jsem začala zmatkovat, klepat se, byla jsem v šoku. Ale věděla jsem, že miminko bych dát pryč, jen kvůli tomu, že je neplánované, bych nedokázala.´
1.června jsme měli akorát 4.výročí, tak mám skvělý dárek 
Ráno jsem test dala do krabičky a příteli ho podala jako dárek. Okamžitě začal špačkovat, jak to má zvykem, že už mi milionkrát říkal, že mu nemám kupovat dárky, tak jsem mu s úsměvem řekla, že tenhle jsme si vyrobili sami Jeho reakce při rozbalení byla jako vždy originální 
Podíval se na mě s hrozným údivem a povídá mi: „Lásko, ty jsi začala fetovat? Vždyť to je drogovej test“. Tak jsem mu s klidem řekla, že je to naše společná droga, naše dítě Celý den okolo mě chodil a jen se blbě smál, pořád mi nevěřil.
Věděla jsem, že první 3 měsíce jsou hodně rizikové, ale ustáli jsme je, a tak jsme tu radostnou zprávu roztroubili do světa. Ve 14tt přišlo krvácení. Vyrazili jsme do nemocnice, krvácení tam bylo, ale neví se od čeho. Měla jsem hroznej strach, ale miminko vytasilo drápky a odmítlo se pustit 2 dny jsme si poležela v nemocnici, takže nic hroznýho.
Ale řekla jsem si, že nebudu nic riskovat a v 15tt jsem si nechala napsat neschopenku, dělám v domově důchodců pečovatelku, takže jsem to stejně měla v plánu.
Dál všechno probíhalo, jak po másle Brala jsem akorát magnesko, kvůli jemným bolestem v podbříšku.
Ve 20tt jsem se těšila, že se dozvím, co budeme mít, zda Vikynku nebo Kubíčka. Přála jsem si holčičku, ale jak se říká, hlavně ať je zdravé. Všechny testy proběhly v pořádku, jen mimísek se styděl, tak se nám neukázal.
Začali první krásné kopanečky a já věděla, že bych za něj či ní už teď dala svůj život. Ve 29tt nám konečně řekli, bude to kluk I když jsem si přála holčičku, vytryskly mi slzy štěstí, ale zároveň přišlo doporučení lékaře na přeměření stehenní kosti, jeví se o 2 týdny mladší. Byla jsem z toho nervozní, ale zároveň jsem si říkala, že to bude v pořádku. Na odborném přeměření mi pan doktor sdělil, že nožička odpovídá, miminko je sice maličko menší, ale z toho se nestřílí. přeměří mě za další 2 týdny, zda se správně vyvíjí. Vše bylo v pořádku, znovu potvrzeno, máte kluka, vidím pytlíka
Ve 35tt první monitor. Ležela jsem tam, můj chlapeček si vesele skotačil, pak ho to přestalo bavit asi po 10ti minutách, tak prostě usnul. Říkala jsem si, celá máma To, že přišla sestřička z vedlejší ordinace na pokec s mojí sestřičkou a povídá: „Bije nějak tiše, ale pravidelně“, jsem si uvědomila až se zpožděním.
Proběhli Vánoce, které od 10 let nesnáším kvůli trablům s mamkou, já si užívala pohádky, a že konečně nemusím nic dělat 26.12. se plánovala návštěva přítelových prarodičů na Kladně. Ale tam už jsme nedojeli.
Ve 3 ráno mě vzbudilo čůrání, tak jsem šla na WC a zase do pelechu, vždyť ráno nás čeká návštěvní den :-/. Když jsem si lehla, rušila mě bolest v podbříšku, která vypadala jako při MS, ale stále odcházela a přicházela. Nejdřív jsem to přisuzovala přejedení, jsem asi jen nadmutá a potřebuje to ven. Jenže po hodině to bylo až moc pravidelné. Šla jsem si dát sprchu, třeba to přejde. A taky že jo, zalezla jsem zpátky do postele a usnula.
V 9 ráno mě vzbudili ty samé bolesti, ale větší. Tak jsem si začala měřit, jak dlouho jsou rozestupy. A sakra, 5 minut. To už jsem věděla, že budeme muset jet do porodky. Rychlá sprcha, dobalení tašky a jedem. Přítel mě zkálopevně přesvědčoval, že mě pustí, že to nic není.
Po příjezdu do porodky jsem si poprvé uvědomila, že jsem ještě dneska necítila miminko, ale říkala jsem si, že včera řádil, tak ještě spinká. V porodce mi řekli, že když jsem ve 36tt, tak mě hospitalizujou, ať to je jak chce.
Napojili mě na monitor, přítel čekal na chodbě. Srdíčko je tichý, ale slyším ho, asi jiný přístroj, tišší. Potom přišla DR a povídá sestrám, hele holky, nezdá se vám, že se to shoduje? Nechápala jsem, nevěděla jsem, o čem mluví. Vyšetřila mě, hodně drasticky teda, normálně jsem se zajíkala bolestí. Pak mě vzala na ultrazvuk. Stále jezdila po břiše, hroznou dobu nic neříkala. Měla jsem strach.
Když skončila a řekla, ať se posadím, věděla jsem, že je zle.
Sedla jsem si a v tu chvíli se mi zhroutil svět. „Nevidím tam srdeční akci“.
Koukala jsem na ní, nevěděla jsem, co mám dělat, jak se chovat. Jediný, co jsem vnímala, bylo moje bušící srdce, narůstající panika, a jak si křečovitě držím bříško.
Začala jsem panikařit, chtěla jsem hrozně brečet, ale nešlo to, asi šok nebo co. Aniž by mě nechala se trošku oklepat, začala mi v mé hysterii vysvětlovat, jak mi vyvolají porod atd. Jediný, co ze mě vypadlo, že to nedokážu a že ho neporodím, prostě to nezvládnu.
Jediný, co mi řekla tato „empatická“ lékařka, bylo „Stejně jste počítala s porodem, nebo snad ne?“ Zavolala porodní asistentku, ať si mě jde odvést. Na chodbě na mě čekal přítel, který, když mě viděl, tak zbledl. Věděl, že se něco děje. Když jsem mu řekla, že naše miminko umřelo, sesypala jsem se mu k nohám a začala jsem křičet, že chci umřít, opravdu jsem chtěla, ztratila jsem smysl života. PA nám dala chvilku osamotě. On brečel, já jen nepřítomně koukala kamsi před sebe. V tu chvíli jsem si myslela, že jsem se opravdu zbláznila. Potom začali procedury před vyvoláváním porodu. Byla jsem jak robot.
Při napíchnutí kapačky se mi začali téměř hned stupňovat kontrakce. Ptali se mě na epidural - samozřejmě, že ho chci, aspoň něco, snad to pomůže.
Samozřejmě se jim ho nepodařilo na 3× píchnout. Mám prý křivou páteř a výměšky nebo co, nerozumím. Takže mi dali „aspoň“ analgetika, ty mám pocit, vůbec nezabrali.
Po chvíli ležení v posteli jsem začala mít hroznou potřebu tlačení. Přítel šel za PA a okamžitě jsem šla na sál. Asi 4× jsem zatlačila a miminko bylo venku. Přítel mi stál celou dobu těsně nad obličejem, abych toho viděla pokud možno, co nejmíň. Řekl, že k porodu jde se mnou, byla jsem ráda, protože bych to sama asi nezvládla. Když jsem cítila, jak ze mě moje dítě vyklouzlo, jen jsem se zeptala: „Žije?“. PA se slzama v očích zakroutila hlavou, otočila se a odešla, věděla jsem, že odnáší moje miminko, můj život a já ho nikdy neuvidím.
V tu chvíli se to ve mně zlomilo a mě začaly téct slzy, úplně nekontrolovatelně. Jen jsem tam ležela, objímala přítele, brečela a jediná myšlenka, co jsem měla v hlavě, že jsem měla být máma.
Po přesunu na pokoj (hekárnu), gynekologie byla zavřená a nadstandardy plné(nabízeli mi 6ti lůžák, s tím, ať tam jdu, že tam nejsou miminka, jen těhotné, mě snad i rozesmála - to snad nemyslí vážně), jsem jen brečela, nebyla jsem schopná říct slovo. Začala jsem si vyčítat, že jsem miminko ani neviděla, měla jsem si ho pochovat, měla jsem se s ním rozloučit.
Přítel asi v 5 odpo odjel, musel. A já tam zůstala sama. Hned vedle byl porodní sál, kde se, jak naschvál, rodili miminka celou noc o sto šest. Já měla sluchátka, puštěnou hudbu na plný pecky, abych to neslyšela, a jen jsem brečela a vyčítala si, že jsem tomu mohla nějak zabránit. Spala jsem asi 3 hodiny, po částech, víc to nešlo. Ráno za mnou přišla doktorka, jiná, milá, kvůli pojmenování a pohřbu. Razantně jsem vše bez přemýšlení odmítla, teď toho lituju.
Odpoledne mě pustili domu, naštěstí. Když jsem přijela a uviděla ty věci připravený pro to moje zlatíčko, bylo mi hrozně. Už cítím jen prázdnotu. Další šok přišel v podobě rodného listu. Byla to holčička, moje vysněná Viktorka.
Jediný dobrý, co z toho vzešlo, je, že jsem zjistila, že mám skvělé kamarády a toho nejlepšího chlapa pod sluncem, se kterým už zvládneme asi všechno.
Už je to tři týdny a není chvilky, kdy bych si na tebe nevzpomněla, holčičko moje! Hrozně to bolí a nikdy nepřestane. Dávej na nás shora pozor.
Milujeme tě.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 96
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 104
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 110
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 126
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 7828
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 4682
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 5079
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 2820
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 896
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.
Přestala jsem dětem vymýšlet program. Nečekala jsem, co se stane
- Anonymní
- 07.07.26
- 11620
Měla jsem pocit, že dobrá máma musí dětem neustále něco plánovat. Výlet, tvoření, hřiště nebo návštěvu. Pak přišel jeden den, kdy jsem už na další program jednoduše neměla sílu. A právě tehdy mě...
Drž se 
e to nebudu cist. jinak zakladatelce:jsi moc statecna, a drzim palce 
Tohle by se nemělo stávat. Buď silná