Můj porod KP
- Porod
- Akzeretka
- 23.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Všem ženám, jejichž nenarozené ratolesti umíněně stále drží hlavu vztyčenou :) a ne a ne se otočit tak, jak by to mělo být. Nebojte se! Konec pánevní je normální fyziologická poloha a s trochou cvičení a sebedůvěry do zvládnete.
Když jsem otěhotněla, měla jsem hroznou radost. S manželem jsme si každý týden četli v knihách, co se malému v bříšku právě vyvíjí, jak je velký, co už umí apod. Ve chvíli, kdy se měl (podle knih, posléze i podle doktorky) otočit a být připravený na porod, se náš drahý „šprajcnul“ a zarputile odmítal obrat o 180°. Doktorka mi stále říkala, že máme času dost, že se určitě ještě otočí.
Týdny ubíhaly a malej stále nic. Ani centimetr. Sama jsem si krásně nahmatala, ve kterých místech má hlavičku. 
Aspoň jsem ho mohla hladit, no.
Někdy ve 34. týdnu už jsem byla lehce nervózní. Začala jsem cvičit, že prý to pomůže. Dělala jsem kočičí hřbety, všemožně se pokoušela být hlavou co nejníž -nohy na gauči, hlava a ruce na zemi a podobné vylomeniny. Dokonce jsem chodila plavat a v bazénu jsem dělala stojky, 
ale samozřejmě nic. Jen jsem miminku udělala malou matějskou v břiše.
Po celou dobu jsem pevně věřila, že se mimčo otočí a já budu rodit normálně. Proto jsem pravidelně cvičila s Aniballem - každý druhý den, hezky jsem postupovala. Měla jsem ze sebe radost, jen ten cvrček se mi stále vysmíval s hlavou u mého srdce.
Někdy ve 34.tt jsem začala chodit do porodnice do poradny pro riziková těhotenství. Tam mi pan doktor řekl, že když se mimčo neotočí do 14 dnů, naplánujeme císaře.
Tohle byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že možná neporodím normálně a hodně jsem to obrečela. Sekci jsem si nechtěla připustit, nesouhlasila jsem s ní a bála jsem se. Jenže pak mi všichni začali říkat, jak je to pro mimčo bezpečný, že je to lepší než ho rodit KP. Mohl by si ublížit, nebo já, stát se mohlo cokoliv. Začala jsem se tedy s císařem smiřovat.
Ale ta moje optimističtější část mého já stále věřila, že to bude ok, pořád jsem cvičila s balonkem, pořád jsem se těšila na normální porod. Jen ten strach, že se neotočí… Rodit ho „prdelkou“ jako prvorodička jsem se bála. Nikdo z mýho okolí tohle nezažil a na internetu nic moc není. Většinou samé sekce.
V 36.týdnu, na další kontrole, už bylo jasný, že plánujeme císaře. Pan doktor mě objednal na 2.3.2016. Znovu jsem to oplakala. Váhový odhad miminka byl 3600 g. To už se prostě normálně nerodí, toho se doktoři bojí, a proto byla sekce jasnou volbou.
Poslední únorový den (přestupný 29.2.) jsme leželi s manželem v posteli a vtipkovali jsme, jaký by to bylo vtipný, kdybych začala rodit. A věřte nebo ne - ve 21:30 jsem začala cítit kontrakce. Bylo to docela slabý, myslela jsem si, že to jsou poslíčci, tak jsem ani nevolala doktora, ani mě nenapadlo, že bych rodila. Když se to ale po hodince a půl vystupňovalo do kontrakcí, které už začaly docela bolet, manžel radši zavolal sanitku. Přeci jenom nebudeme riskovat zdraví malého.
Sanitka přijela ve 23:00, v nemocnici jsme byli během půl hodinky. I lékařka v sanitce mě ujišťovala, že nerodím, že jsou to poslíčci, ale radši že mě odvezou, aby mě měli pod dohledem.
Když jsem si v nemocnici lehla na ultrazvuk, praskla mi voda a začala jsem rodit. Ale to takovou rychlostí, že jsem nestihla ani sprchu, klystýr ani podobný legrácky. Malej tak rychle sestoupil do porodních cest, že ani sekce nebyla možná. Prý to teď už musím zvládnout sama.
V tu chvíli jsem nabrala druhej dech. Věřila jsem si. Těšila jsem se. Chtěla jsem svého syna přivést na svět sama, bez pomoci chirurgie. Dodalo mi to odvahu.
Nějak jsem se dopravila na porodní sál, lehla jsem si do křesla a paní doktorka se na mě usmála a řekla, že to zvládnu. Věděla jsem, že jo.
Začala jsem tlačit. Celou dobu jsem myslela na malýho. Kdybych přestala tlačit, nebo se začala bát, ublížím mu. Zatlačila jsem pořádně třikrát a malej byl venku. Zdravej, krásnej, úžasnej. Já jsem měla nakonec nástřih hráze na tři stehy, ale ani to nebolelo. Nástřih byl nutnej - přeci jenom to byl porod KP, porodní váha 3620 g a hlavička 37 cm, takže kluk jako buk.
Byla jsem (a jsem stále) na sebe pyšná. Zvládla jsem to a jsem ráda, že se Riškovi zachtělo na svět trošku dřív.
Richard se narodil 1.3.2016 v 00:28 - jeden den před plánovaným císařem.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 262
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 222
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 212
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 232
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 173
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2548
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1053
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 636
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1101
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 547
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Ja doufam, ze se mi ditko otoci. Zatim je tak nejak nasikmo. A to jsem v 32tt. 
gratuluji 
ve středu jdu na uzv 
já ho nakonec zavrhla.
a to ani nemluvím o tom že šel druhým koncem.. 
A k hlavičce, jak se tady někteří diví, tak se to dá 
Ani se mi tomu věřit nechce, prvorodička, KP a takhle brutálně rychlý a hladký průběh!! A ty míry! Panejo! Jestli je to pravda, tak máš právo na sebe být náležitě hrdá (teda spíš na své tělo a na miminko, že tak hezky spolupracovalo) 
dolů zadečkem. Od té doby ho cítím stále ve stejných místech-kousek nad pupíkem po stranách, velké plochy.Co tam děla nemám šajnu 
jinak si tvou přehnanou reakci vysvětlit neumím.
(ps: také jsem měla dítě dlouho KP, taky načtla kde co, takže nejsem tímto nepolíbená 
navíc to znám z praxe)
