Můj porod KP
- Porod
- Akzeretka
- 23.08.16 načítám...
Všem ženám, jejichž nenarozené ratolesti umíněně stále drží hlavu vztyčenou :) a ne a ne se otočit tak, jak by to mělo být. Nebojte se! Konec pánevní je normální fyziologická poloha a s trochou cvičení a sebedůvěry do zvládnete.
Když jsem otěhotněla, měla jsem hroznou radost. S manželem jsme si každý týden četli v knihách, co se malému v bříšku právě vyvíjí, jak je velký, co už umí apod. Ve chvíli, kdy se měl (podle knih, posléze i podle doktorky) otočit a být připravený na porod, se náš drahý „šprajcnul“ a zarputile odmítal obrat o 180°. Doktorka mi stále říkala, že máme času dost, že se určitě ještě otočí.
Týdny ubíhaly a malej stále nic. Ani centimetr. Sama jsem si krásně nahmatala, ve kterých místech má hlavičku. 
Aspoň jsem ho mohla hladit, no.
Někdy ve 34. týdnu už jsem byla lehce nervózní. Začala jsem cvičit, že prý to pomůže. Dělala jsem kočičí hřbety, všemožně se pokoušela být hlavou co nejníž -nohy na gauči, hlava a ruce na zemi a podobné vylomeniny. Dokonce jsem chodila plavat a v bazénu jsem dělala stojky, 
ale samozřejmě nic. Jen jsem miminku udělala malou matějskou v břiše.
Po celou dobu jsem pevně věřila, že se mimčo otočí a já budu rodit normálně. Proto jsem pravidelně cvičila s Aniballem - každý druhý den, hezky jsem postupovala. Měla jsem ze sebe radost, jen ten cvrček se mi stále vysmíval s hlavou u mého srdce.
Někdy ve 34.tt jsem začala chodit do porodnice do poradny pro riziková těhotenství. Tam mi pan doktor řekl, že když se mimčo neotočí do 14 dnů, naplánujeme císaře.
Tohle byl první moment, kdy jsem si uvědomila, že možná neporodím normálně a hodně jsem to obrečela. Sekci jsem si nechtěla připustit, nesouhlasila jsem s ní a bála jsem se. Jenže pak mi všichni začali říkat, jak je to pro mimčo bezpečný, že je to lepší než ho rodit KP. Mohl by si ublížit, nebo já, stát se mohlo cokoliv. Začala jsem se tedy s císařem smiřovat.
Ale ta moje optimističtější část mého já stále věřila, že to bude ok, pořád jsem cvičila s balonkem, pořád jsem se těšila na normální porod. Jen ten strach, že se neotočí… Rodit ho „prdelkou“ jako prvorodička jsem se bála. Nikdo z mýho okolí tohle nezažil a na internetu nic moc není. Většinou samé sekce.
V 36.týdnu, na další kontrole, už bylo jasný, že plánujeme císaře. Pan doktor mě objednal na 2.3.2016. Znovu jsem to oplakala. Váhový odhad miminka byl 3600 g. To už se prostě normálně nerodí, toho se doktoři bojí, a proto byla sekce jasnou volbou.
Poslední únorový den (přestupný 29.2.) jsme leželi s manželem v posteli a vtipkovali jsme, jaký by to bylo vtipný, kdybych začala rodit. A věřte nebo ne - ve 21:30 jsem začala cítit kontrakce. Bylo to docela slabý, myslela jsem si, že to jsou poslíčci, tak jsem ani nevolala doktora, ani mě nenapadlo, že bych rodila. Když se to ale po hodince a půl vystupňovalo do kontrakcí, které už začaly docela bolet, manžel radši zavolal sanitku. Přeci jenom nebudeme riskovat zdraví malého.
Sanitka přijela ve 23:00, v nemocnici jsme byli během půl hodinky. I lékařka v sanitce mě ujišťovala, že nerodím, že jsou to poslíčci, ale radši že mě odvezou, aby mě měli pod dohledem.
Když jsem si v nemocnici lehla na ultrazvuk, praskla mi voda a začala jsem rodit. Ale to takovou rychlostí, že jsem nestihla ani sprchu, klystýr ani podobný legrácky. Malej tak rychle sestoupil do porodních cest, že ani sekce nebyla možná. Prý to teď už musím zvládnout sama.
V tu chvíli jsem nabrala druhej dech. Věřila jsem si. Těšila jsem se. Chtěla jsem svého syna přivést na svět sama, bez pomoci chirurgie. Dodalo mi to odvahu.
Nějak jsem se dopravila na porodní sál, lehla jsem si do křesla a paní doktorka se na mě usmála a řekla, že to zvládnu. Věděla jsem, že jo.
Začala jsem tlačit. Celou dobu jsem myslela na malýho. Kdybych přestala tlačit, nebo se začala bát, ublížím mu. Zatlačila jsem pořádně třikrát a malej byl venku. Zdravej, krásnej, úžasnej. Já jsem měla nakonec nástřih hráze na tři stehy, ale ani to nebolelo. Nástřih byl nutnej - přeci jenom to byl porod KP, porodní váha 3620 g a hlavička 37 cm, takže kluk jako buk.
Byla jsem (a jsem stále) na sebe pyšná. Zvládla jsem to a jsem ráda, že se Riškovi zachtělo na svět trošku dřív.
Richard se narodil 1.3.2016 v 00:28 - jeden den před plánovaným císařem.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 1725
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 1326
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 506
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 5446
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 3026
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2438
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1752
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3686
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3242
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 7103
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Ja doufam, ze se mi ditko otoci. Zatim je tak nejak nasikmo. A to jsem v 32tt. 
gratuluji 
ve středu jdu na uzv 
já ho nakonec zavrhla.
a to ani nemluvím o tom že šel druhým koncem.. 
A k hlavičce, jak se tady někteří diví, tak se to dá 
Ani se mi tomu věřit nechce, prvorodička, KP a takhle brutálně rychlý a hladký průběh!! A ty míry! Panejo! Jestli je to pravda, tak máš právo na sebe být náležitě hrdá (teda spíš na své tělo a na miminko, že tak hezky spolupracovalo) 
dolů zadečkem. Od té doby ho cítím stále ve stejných místech-kousek nad pupíkem po stranách, velké plochy.Co tam děla nemám šajnu 
jinak si tvou přehnanou reakci vysvětlit neumím.
(ps: také jsem měla dítě dlouho KP, taky načtla kde co, takže nejsem tímto nepolíbená 
navíc to znám z praxe)
