Můj porod - už nikdy víc
- Porod
- sweetka
- 03.02.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych se zde spíše vypovídat a svěřit i své zážitky, že né vždy je porod jen pár hodin bolestí, ale může vás stát i váš život a několik dní bolestí.
takto vypadal ještě jeden můj bok po týdnu
- 10
a takové zlatíčko z toho všeho mám
- 8
Nikdy jsem nebyla extra pisatelka - předem se omlouvám za chyby a doufám, že to bude alespoň trošku srozumitelné:)
Začala bych tím, že v den porodu mi poprvé začali „nějaké“ bolesti a já měla radost, že mě tyto bolesti ráno probudily. Začala jsem je hezky počítat a byly nepravidelné v rozmezí 5-9min. Mám v rodině porodní asistentku - svou skoro tchýni, takže jsem jí ráno udělala budíček. Má otázka na ní byla, jak moc mají bolet kontrakce:D A ona, že toto mohou být jen poslíčci, ať se naložím minimálně na hodinu do vany - provedla jsem a bolesti stále zůstaly.
Kolem 15h se u nás doma už zastavila tchýně, aby se na mě podívala. Vyšetřila mě a zjistila, že jsem otevřená na dva prsty a rovnou udělala hamiltona, že to urychlíme. Zatím stále žádná změna a bolesti nepravidelné. Domluvili jsme se, že se projdeme do porodnice a půjdu na monitor, udělali jsme monitor a pak přišla s tím, že uděláme rovnou i klystýr. Potom všem jsem byla opět vyšetřena a zjistili jsme, že se otevírám dál, což byla super zpráva. Měla jsem slíbeno, že ještě odejdeme domů, takže potom všem jsme šli domů a bolesti byly už větší a při procházce domů už jsem musela hezky zastavovat a čekat až bolest odejde - zatím jsem stále byla vysmátá a těšila se na porod:) Doma jsme byli do 22h, to už jsem měla bolesti po 4min a jeli jsme do porodnice.
V porodnici jsem dostala něco na urychlení porodu a následně mi byla propíchnutá voda - tímto můj smích přešel a začaly opravdové bolesti. Byla jsem napojena na monitor, ze začátku bylo vše v pořádku. Po chvíli už jsem viděla na tchýni, že něco není v pořádku a i já sama jsem při té bolesti vnímala, že srdíčko malého tluče nějak pomalu - měl špatné ozvy při kontrakcích:(. Ještě víc jsem začala vnímat, že není něco v pořádku, když se na hekárně objevil primář s dalším doktorem a koukali se na monitor. Dál už začal kolotoč kolem mě - tchýně mi zaváděla kanylu a kapačku na zastavování kontrakcí. Další sestra mi zaváděla cévku a já se nestihla ani divit, co se děje - co se bude dít.
Pamatuji si, že jsem tchýni prosila, ať mě uspí a vyříznou malého ze mě, že je to moc velká bolest. I přes to, že jsem měla kapačku na zastavení kontrakcí, bolest byla hrozná. Po všem, co mi zavedli a zastavili kontrakce, mě převáželi na sál. Tchýně mi slíbila celkovou narkózu, opravdu jsem chtěla alespoň na chvíli tu bolest zaspat:(. Na sále jsem chvíli byla bez přítele i bez tchýně.
Anestezioložka furt říkala, jak zavede spinál a já v těch bolestech prosila o uspání. Dokola mi opakovala, že uspat rozhodně ne, že musím myslet i na malého, že mu můžu ublížit atd, hrozně mě naštvala, snad mám právo si vybrat ne? Potom se objevila konečně tchýně s tím, že tedy uspat, že ona neviděla ty ozvy a na spinál není čas, ještě chvíli se tam spolu dohadovaly a díky bohu nakonec primář rozhodl a uspali mě.
Po probuzení si toho moc nepamatuji, první, co si jasně pamatuji je, že mi tchýně donesla mého syna Filípka na postel a já ho začala celého pusinkovat a cítila jsem tolik lásky a těšila se na to, až ho budu mít u prsu a starat se o něj. Po chvíli mi ho ale vzali, ať se ještě prospím. Spát se nedalo, chyběl mi syn a měla jsem velké bolesti v břiše. Porodila jsem chvíli před půlnocí a vlastně celou noc jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a svíjela se v bolestech - říkala jsem si, že asi císař tolik bolí, přece jen je to zásah do těla. Ještě těsně ráno jsem měla štěstí a chvíli jsem viděla malého, když mi ho zkoušeli přiložit k prsu. Měla jsem ho u sebe asi 20min, když už jsem ale usínala, zazvonila jsem na sestru ať ho odnesou, že už u toho usínám (to už byl nejspíše špatný tlak).
Přibližně za hodinu si měnili služby, takže přišli a měřili mi tlak, zjištění bylo, že hodně nízký, jediné z těch čísel, co si pamatuji bylo 90 na 50. Slyšela jsem jak jsem bílá jako stěna. A zase začal kolotoč. Najednou se u mě objevil opět primář s dalšíma 3 doktory a 2 sestřičkami. Napíchávali mi další kanylu, že to zkusí rozkapat, to pomohlo na chvíli a jen o kousíček se mi zvedl tlak, ale potom opět spadl, já u toho všeho skoro usínala, byla jsem moc unavená. Furt kolem mě něco dělali, měřili tep, tlak a stále dokola. Nakonec přivezli i ultrazvuk. V tom přišla další bolest - strhávání náplasti z jizvy a že to strhli hodně rychle a vůči ne nijak něžně 
. Po pro mě dlouhém přejíždění po břiše ultrazvukem bylo zjištění, že mám tekutinu v břiše.
Odebrali mi ještě krev a čekali na výsledky. Mezitím u mé postele seděl už jen primář a v ruce měl nejspíše papíry ode mě a pročítal si je dokola. Poté, co přišly výsledky, přišel za mnou, že krvácím a musím znovu na sál, že přišly i nějaké špatné výsledky z mé krve nebo co.
A zas začala větší bolest - převoz, to drncání po chodbě a nejhorší bylo přendávání z postele na operační stůl. Oni, zda přelezu a já statečná a naivní, ať mi pomůžou na bok, že to zkusím přes čtyři. No a jako vůbec, bolest byla až moc velká. Já už se tam klepala zimou - což byla další bolest. Doktor, co tam byl, zkoušel sehnat sanitáře - nesehnal. Nakonec mě zvedal on a dvě sestry přes prostěradlo. Hodili mě na kraj toho stolu, což znamenalo, že se musím ještě sama přesunout a další bolesti. Potom mě odvezli na sál, kde jsem už nikoho známého neměla, bála jsem se a celá se klepala zimou. Díky bohu ten doktor byl
hodný a ptal se mě, zda natáhnu nohy a já ho začala prosit, že ne, že nenatáhnu, ať mě uspí a pak si mě natáhnou. Nejhorší bylo, že jsem opět slyšela ten hlas té anestezioložky, jak říká opět něco o spinálu, v tu chvíli se ve mně probudil snad největší strach jako nikdy. Díky nějakému neznámému pánskému hlasu, co zavelil uspat, jsem byla uspána a já si ulevila.
Bohužel si toto další probuzení pamatuji až moc dobře. Hned jsem se opět klepala zimou, hrozně dlouho trvalo, než mě přehodili z operačního stolu na postel, už i ten doktor říkal, ať mě něčím přikryjou, nakonec jsem na sobě měla jen prostěradlo. Poté mě převezli na JIP, celá jsem se klepala, začali mě omývat, takže to mi moc nepomohlo na teple, pak jsem dostala velmi bolestivou injekci do ruky, což byla injekce proti bolestem a já už jen čekala, kdy zabere. Sestry mě napojily na všechny ty přístroje u toho jsem slyšela, jak se diví, proč mám tolik kanyl (3 na jedné ruce a 2 na druhé). Potom jsem dostala dvě peřiny a jen čekala, až vše přejde.
Tohle je asi tak vše z těch nejhorších bolestí. Na JIP jsem ležela další 3 dny, kde jsem psychicky trpěla jak pes, když mi přítel popisoval, co vše dělá malý atd. a já to ještě neviděla a chtěla vidět:( Další šok přišel, když jsem měla být převezena z JIP na porodnici. Měla jsem dostat ještě jednu transfúzi, jelikož jsem měla nízkou hladinu krvinek, ale z laboratoře přišly výsledky, že si moje tělo udělalo protilátky proti další krvi, což znamenalo, že primář měl rozhodnout, zda riskne mi tu transfúzi dát či ne. Vedlejší účinky byly nějaké alergické reakce a nějaký šok. Nakonec po boji tchýně se rozhodlo, že transfúzi nedostanu a snad se moje tělo zotaví samo, sice pomaleji, ale mělo by. Navečer mě převezli na porodnici, kde jsem byla pod dozorem snad každou hodinu.
První noc jsem na porodnici přežila, moc jsem se bála, aby se něco nestalo. Stále jsem ale musela ležet a jen jsem zkoušela vstát, to se mi okamžitě motala hlava - právě díky těm krvinkám. Tchýně mi vyvařovala husté polévky s hovězím masem atd, abychom tomu pomohli. První výsledky bohužel špatné, hladina krvinek klesla:( Stále jsme se snažili a nakonec se mi hladina zvýšila o jedno číslo. Další bolesti přišly při vytahování drenu, to jsem myslela, že budu vraždit, jak to bolelo. Asi 2. den na porodnici jsem už byla psychicky hotová z těch všech jehel, večer mělo přijít kapání antibiotik přes kanylu, při pročišťování kanyly mě to ale hrozně bolelo - už byla špatná. Začala jsem už hystericky brečet, že už nechci další přepichování kanyly, že už to nedám. Díky bohu se nade mnou slitovali a tyto antibiotika jsem nedobrala.
Po vytažení poslední kanyly jsem byla šťastná, jelikož jsem se už mohla začít starat o Filípka, do té doby mi ho jen nosili a pokládali vedle mě a já se jen koukala. Sice jsem měla radost, že mám syna u sebe, ale ta láska, kterou jsem cítila hned po císaři byla pryč. Koukala jsem na něj a přišel mi cizí. Pomalu se do toho ale dostávám, mám ho ráda ale vím, že mu nikdy už nedám sourozence. Vím, že si některé budete myslet, že na tu bolest zapomenu a časem si pořídím třeba další, ale věřte, že nezapomenu a ten strach ze smrti ve mně zůstane a nezmizí. (dost jsem toho vynechala, ale snad to, co jsem napsala, dává alespoň trošku smysl)
Pokud jste vydrželi a dočetli to až na konec, děkuji, potřebovala jsem to ze sebe alespoň trošku dostat. A pro těhule, co je čeká porod, nebojte. Toto jsou prý jen vyjímečné případy a někdy se to prostě stane. Teď jsem to byla já a někdo další bude zas až za dlouho.
Přečtěte si také
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 1870
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 6606
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 3122
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 3230
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 1004
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 4632
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 1328
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 2190
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
Kamarádka pozvala dceru na oslavu. Podmínka její matky mě opravdu ponížila
- Anonymní
- 19.06.26
- 4308
Mateřství mě naučilo spoustu věcí. Trpělivosti, schopnosti fungovat s minimem spánku a taky tomu, že každé dítě je naprostý originál. Moje pětiletá dcera Nelinka je úžasná holčička. Je nesmírně...
Na dárku od přítele zůstala cena. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo urazit
- Anonymní
- 19.06.26
- 4125
Chodím s Michalem pár měsíců. Zpočátku by mi snesl snad modré z nebe, ale postupně jsem si všimla, že je dost šetřivý. To by mi zase tak nevadilo, vydělám si vlastní peníze. Jenže už se mi...
Ty vado, tak to jsi borec, že jsi to všechno zvládla..opravdu smekám 
Prosila jsem je, ať mě nenechají umřít 
jako kdybych to mohla nějak ovlivnit 
U nás v nemocnici ženský po porodu hromadně stydly protože je nechávaly ležet na chodbě jen něčím přikrytý…
neboj vše bude ok, ted ho miluju a nic na svete to nezmeni 