Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci

Jenže každý sen má svou cenu. V našem případě se jmenuje benzín a jeho neustálé zdražování.

Do práce dojíždím pět dní v týdnu. Ráno nasednu do auta, odvezu děti do školy a školky a pak pokračuji dál do města. Odpoledne mě čeká stejná cesta zpátky. Když k tomu připočtu nákupy, kroužky, návštěvy lékařů a občasný výlet, benzín mizí rychlostí blesku.

Mám pocit, že u benzínky stojím čím dál častěji. A je to znát i na penězích, které z účtu mizí ještě rychleji. Je to bohužel daň za dojíždění. Kolegové v práci se mě ptají, proč se nepřestěhujeme blíž. Jenže když se podívám na ceny bydlení, vyjde to ještě hůř než benzín. Navíc jsme na vesnici spokojení.

Večer otevřu dveře na zahradu a slyším jen vítr v korunách stromů. Děti si hrají venku, aniž bych se bála hustého provozu. Znám sousedy jménem a oni znají nás. Když někdo potřebuje pomoct, většinou stačí jeden telefonát.

Ve městě bych možná měla kratší cestu do práce. Přišla bych ale o všechno ostatní. A manžel se mnou naštěstí souhlasí.

Jenže v dnešní době je těžké vyjít s penězi. Děti si přejí nové oblečení, kroužky, kola nebo koloběžky. My jim chceme dopřát, co se dá. Zjišťujeme ale, že stále častěji saháme po věcech z druhé ruky. A místo dovolené strávíme část léta na naší zahradě a u místního rybníka.