Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo

A teď přišel s tím, že na to vlastně zapomněl. Kolegové si mezitím rozebrali letní termíny a on musí zůstat v práci. Když mi to řekl, měla jsem chuť ho přetrhnout.

Neměli jsme sice v plánu nic konkrétního. Náš syn si zařídil prázdniny po svém a já si říkala, že bychom mohli být spontánní. Třeba na poslední chvíli někam odletět, vyrazit autem po republice nebo si prostě užít čas jen ve dvou. Bydlíme v paneláku, takže představa, že strávím snad nejteplejší měsíc roku mezi rozpálenými zdmi, mě vůbec neláká.

Jenže Karel je v poslední době úplně mimo. Prý si vezme volno v srpnu. Jenže to už zase nemůžu měnit já. V práci mám dovolenou schválenou měsíce dopředu a nejde s tím hýbat podle toho, jak si manžel zrovna vzpomene.

Po několika dnech vzteku jsem se rozhodla, že si ty dva týdny nenechám zkazit. Pojedu někam s kamarádkou. A když nebude moct, pojedu sama. Dřív by mě něco takového ani nenapadlo. Dnes si říkám, proč vlastně ne.

Nejvíc mě ale netrápí zrušená dovolená. Bolí mě něco jiného.

Mám pocit, že žiju s člověkem, který mě přestal vnímat. Karel ráno odejde do práce, večer přijde domů, řeší pracovní telefonáty, otevře si pivo a tváří se, že je všechno v pořádku. Když se ho na něco zeptám, často ani nevím, jestli mě opravdu poslouchá.

Nechci být nespravedlivá. Vím, že je unavený. Vím, že má v práci stres. Jenže já už jsem unavená z toho být pořád ta, která plánuje, připomíná, organizuje a drží náš společný život pohromadě.

Je mi pětačtyřicet a najednou přemýšlím nad věcmi, které by mě dřív ani nenapadly. Kam se poděla blízkost? Kam zmizelo těšení se jeden na druhého? A kdy jsme se změnili z partnerů na dva spolubydlící, kteří sdílejí účet za elektřinu?

Občas mě napadnou bláznivé myšlenky. Třeba jestli bych si neměla najít milence. Ne proto, že bych se chtěla zamilovat do někoho jiného. Ani si to neumím představit. Spíš proto, že bych chtěla znovu cítit, že jsem pro někoho zajímavá. Že jsem žena, ne jen položka v rodinném rozpočtu.

Pak si ale říkám, že problém možná není v tom, že bych potřebovala jiného muže. Možná jen potřebuji, aby si ten můj konečně všiml, že vedle něj pořád jsem. A že červenec není to jediné, na co v poslední době zapomněl.