Můj život...
- O životě
- anetka89
- 25.07.16 načítám...
Ahojky, občas pročítám deníčky a pokaždé si říkám, že taky nějaký napíšu. Stále to odkládám, tak teď se pokusím jeden napsat. Zda bude dlouhý nebo krátký... uvidíme. :)
Tak ze začátku něco o mně…
Od malinka jsem měla moc ráda děti, když se mé tetě narodila druhá holčička, pořád jsem se snažila být u ní. Pozorovala, jak a co dělá, přebalování, koupání, krmení. Vozila jsem ji v kočárku… V té době mi bylo 9 let. Bylo super sledovat jak roste, co umí.
Bylo mi jasné, že děti do budoucna rozhodně budu chtít. S holkama jsme hrály různé hry (psaní na ruku, v kolika chceme mít děti, kdy svatbu, jaké jména se nám líbí… už ani nevím, jak přesně jsme to hrály). 
Čas plynul, my rostly.
Dodělala jsem úspěšně ZŠ a z vesnice měla začít jezdit a nastoupit do města na střední. Dostala jsem se na hotelovou školu na kuchaře. Vaření mě vždy bavilo, tak jsem se těšila.
Pár jedinců a nadšenců jezdilo skoro hned po soutěžích. Tak jsem si řekla s kamarádkou, proč to taky nezkusit. Sice jsme nevyhrály ani jedna, ale byla to zkušenost. Potom jsem se spíše hlásila do kurzů studené kuchyně, cukrovinky, vyřezávání melounů, atd.
Během tohoto období jsem o prázdninách jezdila na tábory jako kuchtík a následně jako instruktorka. A právě při prvním táboře, jakožto kuchtík a už né účastník tábora jako dítě, jsem se poznala s mým přítelem. On dělal na táboře nočního hlídače.
Zkráceně: po odjezdu dětí jsme se loučili všichni a povídali o celém táboře, vtipné okamžiky s dětmi apod. Blbli, smáli se a nikomu se domů nechtělo. Měla jsem slabou chvilku a právě zmiňovaný přítel byl jediný, kdo si se mnou šel povídat stranou, trošku jsem ho „oslintala“, jak jsem brečela - ani nevím proč už, vzal mě do náruče a odnesl do srubu, kde jsme přespávali…
Teď čekáte, co bylo a co se stalo?
Nic. Uložil mě, přikryl, dal pusu do vlasů a odešel. Druhý den nás čekal odjezd domů. Přítel byl ségry spolužák na ZŠ, tudíž po přistěhování bydlel v té samé vesnici. Po táboře jsme se občas potkali, prohodili pár slov a pak většinou při zpívané se začali tak nějak pravidelně vídat. Slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady. Ať už to vypadalo všelijak…
Po roce, kdy jsme trávili volný čas spolu, jezdili na tábory společně k oddílu, jsem se jednoho večera nečekaně dočkala žádosti o ruku. Koukala jsem jako blázen a neviděla v tom problém, proč bych to měla odmítnout. Oznámení rodičům bylo taky celkem v pohodě. Jelikož mi bylo 17 v té době, spíš tomu dávali jen lehkou váhu a že je to jenom pobláznění.
Končila jsem učňák a zkusila se přihlásit na nástavbu. Začali jsme s přítelem bydlet v garsonce a čas utíkal. Nástavbu jsem úspěšně dodělala, odmaturovala. Nastoupila do práce. V průběhu jsme se bavili několikrát o miminku.
Po 5 letech jsme se přestěhovali do většího bytu. V té době jsem neměla žádnou ochranu a už jsme se pokoušeli o mimčo. Že uvidíme, jestli se zadaří. Po půl roce snažení stále bez výsledku. Možná jsem to chtěla moc a tlačila na pilu… Tak jsme si po přestěhování řekli, že to necháme být a uvidíme časem.
Netrvalo to dlouho a mě se nedostavila menstruace. Měla jsem to vždy nepravidelné, tak jsem to moc neřešila, jenže už bylo něco jinak. Koupila jsem si tedy test, chvilka napětí a koukám, dvě čárky se na mě smějí. Měla jsem neuvěřitelnou radost a volala příteli tu novinu - už se mu blížila pracovní doba ke konci, tak se těšil domů.
Objednala jsem se k doktorovi, abych to tedy měla jisté. A test nelhal. Byla jsem v 6. týdnu těhotenství. Měli jsme takovou radost, že jsme to hned řekli přítelovo rodičům a postupně ostatním. Samozřejmě s tím, že se cokoliv kdykoliv může stát.
Začala jsem koukat po výbavičce. Průběh byl v pořádku. Všechny testy dopadly skvěle. Na screeningu nám doktor řekl, že to vypadá na chlapečka. Popravdě jsme si ho oba i přáli. Jediný problém, který se dostavil, byl po testu OGTT (cukrovka v těhu). První test byl v pořádku. Vzhledem k tomu, že má sestra diabetes, mě hlídali doktoři víc. Druhý ukázal, že těhu cukrovku mám.
Ale nic hrozného, při dodržení diety si nebudu muset píchat inzulín. Tak jsem si psala vše, co jím a chodila častěji na kontrolu. Bylo to kolem 7. měsíce těhu. Tak jsem si říkala, že to zvládnu. A taky že jo. Vše v pořádku. Bez inzulínu.
Když přišel den D, bylo vše nachystané. Šla jsem si s přítelem lehnout. (Stále jsme se totiž nevzali i po tolika letech. Uvažovali jsme, že na začátku těhu se vezmeme, finance to ale nedovolily. Nechci jen pidi svatbu, alespoň pár přátel tam chci mít). Bylo půl jedné v noci.
Lehám si, přitulím se k němu a říkám mu, že mám hrozný tlak v břiše. Než jsem to dořekla, slyšeli jsme oba ránu, jako když praskne balonek, ale pod vodou, a všude plodová voda. Takže jme se převlékli a přitom jsme volali přítelovo rodičům, že musíme jet. Ten den jsme totiž dali auto na opravu, s tím, že doufáme, že zákon schválnosti nás nepotká - potkal.
Ale byli jsme klidu, jelikož jsem věděla, že se mám dostavit do 2 hodin do porodnice od prasknutí vody. Po příjezdu kolem druhé ráno jsem uslyšela tlukot našeho miláčka na ozvičkách. Byl to krásný zvuk. Kontrakce jsem ale stále neměla. Po vyšetření výsledek, že jsem otevřená jen na 1 cm.
Přítel byl poslán domů, že to jen tak nebude. Mě uložili a chodili měřit ozvičky pravidelně. Blížila se 6. hodina ranní. Paní doktorka mi znova vyšetřila a provedla Hamiltonův hmat. V tu chvíli jsem myslela, že porodím hned, jak to bylo nepříjemné. Ale přežila jsem to.
Konečně se sem tam ozvala kontrakce. Po píchnutí oxytocinu přišla dlouhá vlna kontrakcí. Mohla jsem do sprchy, a to tedy byla veliká úleva. Říkala jsem sestřičce, jak to vypadá a že hlavně nechci, aby přítel porod propásl. Napsala jsem mu tedy po 9. hodině, ať dorazí. Že už se snad dočkáme.
Před 10. hodinou už byl v zeleném „mundůru“ u mě. Já ve sprše a kontrakce zesilovaly a začaly být pravidelné. Pro odlehčení mi přítel povídá, že si vzal i hodinky, aby mi mohl měřit kontrakce. Hladil mě, mluvil se mnou. Byl stejně vystrašený jako já a myslím, že i většina prvorodiček.
Následovala příprava na porod. Ještě jsem byla nějakou dobu na „hekárně“ a sestřička povídá: „Až vás to bude tlačit, jako když se vám chce na wc, půjdem na sál a zkusíme to.“
Po další kontrakci následoval přesun na porodní sál. Přišel pan doktor a že prý to zkusíme. Ať pořádně zatlačím. Říkal, že to půjde, že už vidí hlavičku. Když jsem to slyšela, už v tu chvíli jsem měla na krajíčku. Zatlačila jsem tedy ještě 2× a naše zlatíčko nás přivítalo krásným řevem.
Sestřička nám povídá: „Máte krásného chlapečka!“
Přišla veliká úleva a už jsem se těšila, až toho malého drobečka, který tam tak křičí na sestřičku a taťku, uvidím. Za okamžik jsem si poprvé pochovala naše malé zlato v náručí a měla neskutečný pocit štěstí. Měl 52 cm a 3350 g. Dali jsme mu jméno Kryštůfek.
Jakmile mi ho sestra dala do náruče, přestal plakat a koukal na mě. To už jsem nevydržela a štěstím začala plakat. Stejně tak přítel. I když se držel. A porod bez jeho přítomnosti si nedokážu představit. Byl pro mě tou největší oporou a jsem za to moc ráda a vážím si ho, že chtěl být se mnou při tak důležitém okamžiku. Né každý tatínek chce být u porodu.
Je to naše zlatíčko. Uplynula nějaká doba a během toho se stala spousta věcí… ale to zase až příště.
Pokud vás deníček zaujal, napíšu, co se dělo dál. Až bude čas…
Tak nakonec je to hodně dlouhé, snad si to někdo přečte a vydrží až do konce. Pokud ano, budu velmi ráda, ať už vás v deníčku zaujalo cokoliv, snad si přečtete i pokračování. Bude o něco kratší. A.
Přečtěte si také
Hazard se životem! Exmanžel nechal malého syna s neštovicemi samotného doma!
- Anonymní
- 18.04.26
- 2422
Ještě teď se mi klepou ruce vzteky. Už delší dobu bojuju s tím, jak u nás funguje střídavá péče. Máme nastavený režim 14 dnů a 14 dnů, což je samo o sobě náročné, ale snažila jsem se to kvůli dětem...
Věřící tchyně tahá moje děti do kostela. Já s tím nesouhlasím
- Anonymní
- 18.04.26
- 2381
V naší rodině se právě rozhořela „svatá válka“. Doslova. Moje tchyně je totiž hluboce věřící žena. Manžel v tom sice vyrostl, ale naštěstí má zdravý rozum a na ničem netrvá. Do kostela nechodíme,...
Učitelka mě šokovala: Syn má samé jedničky, přesto ho posílá na učňák!
- Anonymní
- 18.04.26
- 3097
Možná to znáte – máte pocit, že je všechno zalité sluncem, dítě nosí domů samé jedničky, v Edookitu svítí u matematiky průměr 1,0 a u pořadí ve třídě je stabilně ta jednička. Byli jsme na něj s...
Brácha mi volal, že mu není dobře. Neměla jsem čas a druhý den už bylo pozdě
- Anonymní
- 18.04.26
- 14375
Nikdy si to neodpustím. S mým bráchou jsme neměli zrovna blízký vztah. Spíš takový ten opatrný odstup. Věděli jsme o sobě, ale nežili jsme si navzájem v životech. Každý jsme šli svou cestou. Jenže...
Synovi se nepovedly přijímačky. Otec mu nemístně vynadal a Maty se sesypal
- Anonymní
- 18.04.26
- 1155
Matyáš má za sebou přijímačky na střední školu. Připravoval se na ně, i když je pravda, že to nebylo úplně podle našich představ. Výsledek tomu odpovídá. Na gymnázium to stačit nebude, ale na...
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 5850
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 2223
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 3595
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 1773
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 623
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Moc pěkné 
Tvůj deníček se mi moc líbil. Krása obyčejného života, štěstí z maličkých věcí… jste šťastní lidé.
Ale jinak moc mile a lidsky napsane, urcite dodej pokracovani. Preji hodne stesti v zivote!!
rada si prectu dalsi pokracovani 
