Můj život o životě

O životě

Připadá vám někdy, že věci nemůžou být jen náhoda? Že máte tak silný příběh, který by vám nikdo při jeho vyprávění neuvěřil? A přitom máte chuť se o něj podělit a dostat to ze sebe ven? Tak přesně takový je i můj příběh. Příběh o životních radostech i strastech, které mě za pouhých 25 let života potkaly...


1 komentář


1 komentář

Přemýšlím, jak bych jen začala. Ráda bych do budoucna napsala knížku na toto téma i na jiné… Pokusím se být trochu stručnější.

Vyrůstala jsem se svým starším bratrem, maminkou a otcem na vesnici v domečku, ale jen 6 let, než se rodiče rozvedli, a já byla kupodivu ráda, protože se pořád jen hádali. Potom nastal kolotoč věčného stěhování, otec se o nás příliš nezajímal a postupem času jsme se i přestali vídat.

Musela jsem změnit školu, jak to tak bývá. Byla jsem malá tlustá holčička s brýlemi a kromě bratra se mi do té doby nikdo nesmál. Ovšem spolužáci v nové škole byli velice zlí. Všichni se mi posmívali za můj vzhled a dokonce si ze mě udělali otloukánka. Spoustu nocí jsem kvůli tomu proplakala, než si toho všiml můj bratr. Maminka byla šikanu ve škole řešit 2×, ale bylo to bez úspěchu. Nakonec jsem si ji vyřešila sama. Nevím co, ale něco se ve mně zlomilo a začala jsem se bránit, od té doby jsem měla od všech pokoj.

Ani s bratrem jsme nikdy neměli pěkný vztah a nemáme dodnes. Dokud bydlel se mnou a s maminkou, tak mě mlátil, a to tolik, že jsem pořád byla samá modřina a pořád se mi za něco smál. Říkával, že jsem prašivá kvůli mému onemocnění, že jsem k ničemu a spoustu dalšího. Jednou mě i hodil na kuchyňskou linku mezi nádobí a tloukl mě. Hajzlík je to dodnes…

Maminka vystřídala pár partnerů, ale většinou nestáli za moc. Jeden, u kterého jsme bydleli, nás ze dne na den vyhodil, dalo by se říct na ulici, ještěže jsme měli kam jít. Když mi bylo asi 12 let, našla si přítele, říkejme mu třeba Josef. Bratr se postupem času odstěhoval a já často chodívala k babičce, u které jsem nakonec bydlet zůstala, k mamince to bylo pár kroků. Josef byl skvělý chlap. Hodný, dal nám víc než náš vlastní otec, měl nás rád. Byl to koňař a lesák… nosíval džíny, džísku a kovbojský klobouk. S maminkou dlouho nebydleli spolu, měla malý byt a on svou práci a koně. Jezdíval jen na noc. Zatímco já jsem žila u babičky s dědou. Byla jsem u ní hlavně proto, protože děda pil a pil klidně 14 dní v kuse. Když pil byl protivný, každému nadával a všechno každému vyčítal a s babičkou se hodně hodně hádali. Všichni jsme mu měli pití za zlé, ale později jsme pochopili.

Když mi bylo 14 let, našla jsem si prvního přítele. Prvního půlroku byl velice laskavý, ale potom se vše změnilo v noční můru. Zakazoval mi chodit domů, čekal na mě u domu, u školy, zakazoval mi kamarády a chodit na kroužky, vyhrožoval mi a začal mě sexuálně zneužívat. Nikomu jsem tenkrát nic neřekla, začala jsem se uzavírat do sebe a nevěděla, jak z toho ven. Když jsme mu nebrala telefon, neodpovídala na sms, čekal na mě, kdekoliv. Bála jsem se, tak jsem se radši zneužít nechala, protože mi vyhrožoval tím, že mě zbije a sváže, a když skončil, fotil si mě nahou a vyhrožoval mi, že fotky pošle mé mámě. Byla jsem hloupá a dnes bych to řešila jinak.

Netrvalo to dlouho a otěhotněla jsem. O miminko jsem přišla a nechalo to na mé duši obrovské šrámy. Později jsem musela doma s pravdou ven a začalo se to řešit. Tím asi začaly mé deprese. Od té doby už jsem byla jiná a stále smutná.

Maminka s Josefem si pořídili miminko, narodila se jim dcera, říkejme jí Eliška, a já byla štěstím bez sebe, že mám konečně sestřičku, ač o 17 let mladší. Děda zemřel, když Elišce byly dva roky, a to před Vánoci. Najednou nás všechny mrzelo, ať byl, jaký byl, jak jsme se k němu chovali, že jsme mu nepomohli a nesnažili se ho pochopit, proč pil. Proč lidem dojde, jak se měli chovat a co měli říct blízkým, až když je pozdě?

Čas šel dál, maminka s Josefem stavěli baráček na odlehlém místě a 3 roky po narození Elišky se jim narodila druhá dcera Amálka. Já jsem se mezitím trápila s depresemi, s nešťastnou láskou – s jednou, potom s druhou. To bylo ještě na střední škole. Když mi bylo 16 let, šíleně jsem se zamilovala do krásného milého kluka, ze kterého se nakonec vyklubala žena! Zadaná žena s tělem a obličejem mladého muže. Nemohla jsem se s tím srovnat a hrozně to bolelo. Byla se mnou i se svou partnerkou tak, jak se jí to hodilo, a já jí odpustila naprosto vše. Odpustila jsem jí i to, že si našla ještě třetí dívku, tak moc jsem ji milovala. Zároveň jsem své trápení nikomu neřekla, protože to byla žena a já přeci nejsem lesbička. Měla jsem v sobě ohromný zmatek…

Když mi bylo 19 let, seznámila jsem se s Petrem, byla to další největší láska mého života a vím, že taková už žádná jiná nebude. Díky němu jsem zapomněla na dívku, která mi lámala srdce, a milovala ho, jako žádného před ním. Moc mi pomohl se od všeho špatného oprostit. Hodně jsme cestovali, téměř jsem u něj bydlela. všechno bylo krásný. Až jednou, když jsem k němu přijela a všechno nádobí bylo ve dřezu dvakrát a návštěvu mi zapíral, po další se vymlouval, že má rozbité auto a nepřijede. Potom mi dával mikinu, kterou jsem si prý u něj zapomněla, ale moje nebyla. Nakonec jsem zatlačila na pilu a Petr se přiznal – byl mi nevěrný. Copak byl, je mi nevěrný… Plakal, litoval, prosil. Prý si uvědomil, že miluje mě. Strašně mi to ublížilo, dolomilo mi to už tak mé dost bolavé srdce. Jediné, na co jsem se v slzách zmohla, byla otázka proč? proč si to udělal? Odpověď jsem pořádně nedostala, ale dala jsem mu druhou šanci.

Našli jsme si spolu byt, ale stále to bylo ve mně. Jezdila jsem do práce a chtěla si ještě trochu užívat života. Petr chtěl dítě, ale já se na to necítila. Měla jsem pocit, že mě do toho tlačí. Nakonec jsem se s ním rozešla, pořád jsem v sobě neměla uzavřenou jeho nevěru a když někam šel, měla jsem obavy.

Rozešli jsme se a já se vrátila na čas k babičce, tam ovšem byla mamka s dětma a já neměla ani kapku soukromí. Hodně jsem cestovala a snažila se užívat si život, pokud jsem zrovna nebyla pohlcená depresí, tehdy jsem ještě nevěděla, že je mám… Na jedné zábavě jsem se seznámila s přítelkyní mé bývalé slečny. Už spolu nebyly a my si začaly rozumět a cestovat spolu. Pořád mi moc chyběl Petr… Občas jsme se s Petrem viděli, snažili se to dát do kupy, ale každý jsme žil jinde a měl úplně jiný život a nešlo to dohromady.

Přítelkyně mé bývalé, Karolína, mi nabídla bydlení. Žila jsem u ní dva roky a mé deprese se prohlubovaly. V depresích jsem začala malovat, psát básně. Měla jsem dny, kdy jsem nebyla pomalu schopná vylézt ani z postele, pálila jsem o sebe cigarety, cítila jsem hroznou tíhu a bolest ze všeho světa a nedokázala jsem se radovat. Vyústilo to až tak, že už jsem nebyla schopná ani s někým mluvit… a pokusem o sebevraždu. Tehdy začala moje léčba a diagnostika byla jasná – dystimie s výskytem těžkých depresí. Měla jsem se smířit s tím, že bez léku už nikdy fungovat nebudu.

Karolína se do mě zamilovala a její naléhání se už nedalo vydržet. Hledala jsem tedy akutně bydlení. Našla jsem, u muže v rodinném domě. Rozuměli jsme si a po krátké době jsem s ním otěhotněla. Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, zemřel Josef při práci v lese, v pouhých 44 letech. Všechny nás tato zpráva zdrtila. byl pro mě táta on, né můj biologický otec. Maminka zůstala sama s malými dětmi v rozestavěném baráku. Eliška je autista, a tak to vůbec není jednoduché.

Nyní je to přes rok od jeho smrti a všem nám pořád moc chybí a děti ho hledají. Hlavně Eliška – žije v domnění, že tatínek je andělíček, zavírá se do jeho skříně a pláče. Jednou řekla, že chce umřít, aby viděla tatínka. Je to strašné a bolavé pro všechny a mě to bolí o to víc, že nevím, jak bych jim mohla pomoct, a bolí mě, když vidím sestřičky a maminku, jak se trápí. Maminka začala pít… Někdo možná řekne, aby navštívily psychologa nebo psychiatra. Zkoušeli to a nepomohlo jim to.

Naše dítě se narodilo na Josefovi narozeniny, a to v ten samý čas, jako on! Musím podotknout, že jsem rodila v 35. týdnu těhotenství. Nemůže to být náhoda. Měli jsme komplikovaný porod, tak jediné, co mě napadá, je, že při nás stál! S přítelem to není láska jak trám, ale rozumíme si. Nějaké problémy se najdou všude. K prckovi má krásný vztah a pomůže mi, když potřebuju. Mně však stále chybí Petr a nedokážu se s tím srovnat. Nikdy k nikomu nebudu cítit to, co k němu, ale vím, že ho musím nechat jít. Kdybychom spolu měli být, tak jsme.

V našem životě se dějou věci asi proto, aby nás něco naučily, abychom si z nich něco vzali, i když jsou neskutečně bolavé a špatné. Moje psychiatrička mi jednou řekla krásnou větu a snážím se jí držet: „Bez toho špatného, bychom si nevážili toho dobrého.“ A tak já životu děkuji za to, že mám dceru, jakou mám, že jsem v životě mohla prožít ty krásné zážitky, které jsem prožila, potkat lidi, které jsem potkala, a s tím špatným se musím naučit žít jako každý z nás. Naučit se odpouštět a přijmout to, co je.

Snažila jsem se udělat z mého života výcuc… Budu ráda, když mi napíšete váš názor, zda by o tom byla dobrá knížka. Děkuji…

PS: Přidaný obrázky jsou vlastní a vlastní tvorba.

Váš příspěvek
mau-mau
Závislačka 3433 příspěvků 11.02.19 06:15

Tak já budu hodná, takže napíšu jen, že na knížku by to nebylo a že ti přeji hodně štěstí! :lol: :mrgreen:

Kukacka123
Závislačka 3053 příspěvků 11.02.19 07:30

Ne, na knizku to fakt neni…

Adka.L
Povídálka 31 příspěvků 11.02.19 07:36

To byly nějaké erupce na Slunci? 8o Co to dnes vyšlo za deníčky? Neměla jsem odvahu dočíst…

Lily Evans
Ukecaná baba ;) 1278 příspěvků 3 inzeráty 11.02.19 08:09

Na knížku to není. Respektive možná by bylo, kdybys to uměla napsat. Je to takové utahané, sladkobolné, divné… přečti si nějaké romány o těžkém životě, ruské klasiky třeba. Taky takové životní tahanice, ale mistrovsky napsané.

Citronkalekninka
Zasloužilá kecalka 840 příspěvků 11.02.19 08:16

@Adka.L no jo kazdy nema na ruzich ustlano. Nechapu tvuj komentar. Jsi zla. Autorko preji uz jen stesti. A klidne knihu napis :-). Sve ctenare si jiste najde :-)

Tichošlápek
Extra třída :D 12105 příspěvků 11.02.19 08:24

No, knihy se dnes produkují v obřím množství a často pochybné kvality. Ale ty neumíš psat. Takže bych zůstala u deníčku.

Reaskiller
Kelišová 5404 příspěvků 11.02.19 09:01

@Adka.L Tay si to dneska rikam :mrgreen: jedna perla za druhou :lol:

Kaileee
Zasloužilá kecalka 816 příspěvků 11.02.19 09:16

Proboha, co to dneska je za deníčky?
Kniha? Asi nejsi nohama na zemi.

Calendulka
Stálice 94 příspěvků 11.02.19 09:33

Máš hodně smutný životní příběh :( Drž se :hug: Psaní funguje spoustě lidem jako terapie… Jinak bych se sama sebe zeptala, proč tu knížku píšeš. Pokud tu knížku bude číst někdo jiný, jaké je poselství? Pokud se se všemi životními ranami, které tě potkaly, vyrovnáš a budeš šťastná, tak by tvoje knížka a příběh v ní mohl být opravdu obohacující pro lidi v těžkých situacích, kteří neví jak dál ;)

Příspěvek upraven 11.02.19 v 09:34

Calendulka
Stálice 94 příspěvků 11.02.19 09:40

Možná bych si psala zatím jen tak do šuplíku a celou myšlenku na knížku nechala ještě trochu uzrát… Přijde mi, že ve tvém psaní trošku chybí odstup a nadhled, který ale můžeš získat časem a dalšími zkušenostmi ;)
Jinak pro inspiraci: autobiografie, která se mi fakt líbila - Dneska už se tomu směju od Adiny Mandlové. Tam je humor i nadhled. Akorát ona byla celebrita, takže tam je zájem o životopis daný už jen tím, že byla veřejně známá a slavná. „Obyčejný“ smrtelník to má při psaní životopisu trochu těžší, aby zaujal…

Příspěvek upraven 11.02.19 v 09:57

Mercury
Kecalka 313 příspěvků 11.02.19 10:06

Ja bych knihu nezavrhovala. Denicek se cetl pekne, tema je chytlave a je tam hodne deje (spoustu dalosti ktere muzou lidi zajimat). Ale take bych v tvem pripad pockala az k tomu budes mit vetsi odstup (to neznamena ze si to nemuzes zacit sepisovat uz ted). A myslim ze ctivejsi bude roman nez zivotopis. Takze proc ne, budu držet palce :)

Calendulka
Stálice 94 příspěvků 11.02.19 10:13

Ještě mě napadá jedna kniha pro inspiraci. Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka. Taky je to autobiografie na základě zkušeností z protialkoholní léčebny. Téma je to taky těžké, smutné. A právě proto tě ta kniha může inspirovat, jak se dá o podobných prožitcích psát.

Nikol7Ý
Povídálka 21 příspěvků 11.02.19 10:23

Děkuij za rady :) i za některou kritiku. Psala jsem to opravdu jen stručně a asi proto, to mnohé nijak nenadchlo a není to dle nich na knížku, každopádně jsem měla chuť se podělit. A co se týká některých komentářu, tak jsou zcela zbytečné a dámy asi nic tak hrozného nezažili, jelikož nemají pochopení…Hezký den

Příspěvek upraven 11.02.19 v 10:35

dalmatinka 123
Hvězda diskuse 47181 příspěvků 11.02.19 12:17

Dneska je to teda denickove tema „kdyz kamen š-uka cihlu“..Na knizku to neni urcite,ani pro nenarocne ctenare…Ale drzim palce at se tvuj zivot srovna a to kvuli tvemu diteti..aby jednou neprozivalo to co ty..

Premek_Orac
Závislačka 4664 příspěvků 11.02.19 12:25

@Nikol7Ý Ahoj, přečetl jsem. Potkalo tě toho v životě už hodně, to se musí nechat. Bylo by zajímavé více rozviout své city, vztahy k mamce babičce, otci tvého dítěte. To mi to tam trochu chybělo. Nebo jsme prostě moc zvědavý, taky možnost :-).
Celkově to působí, jako by ses chtěla vypsat ze své bolesti. Proč ne. Možná i to ti pomůže najít jiný pohled na současnost, kdy vlastně žiješ už podle svého. A to mi na tom přijde jako vlastně nejpoučnější věc. Cokoliv, co se stalo, je již minulost. A teď, ikdyž to není zcela podle mých představ, už to mám ve svých rukou.
Je dobře, žes deníček napsala.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 11.02.19 13:56

Čauky :) Ony existují třeba i kurzy tvůrčího psaní, tak bych třeba na nějaký zašla. Podle mě na tvém životním příběhu se dá stavět, ale důležité je i podání. Kdysi jsem tu vložila dva deníčky, jeden pod svým nickem a druhý anonymně. A každý byl přijatý úplně jinak. U jednoho bylo podle mě téma zajímavější, ale psala jsem ho narychlo, moc jsem tam nevykreslila emoce, skládala jsem to tak trochu bez ladu a skladu za sebou… a hodnocení nic moc. Na druhém deníčku jsem si dala víc záležet. Víc jsem si hrála se slovy a slovními obraty, víc jsem se zaměřila na emoce, taky jsem se v některých pasážích snažila vytvořit napětí… A hodnocení bylo úplně jiné, lepší, i když téma podle mě nebylo tak zajímavé. Někdy není potřeba popisovat úplně všechno dopodrobna. Je taky dobré občas něco vynechat, aby vyniklo to, co je pro příběh opravdu důležité ;)

Niky2
Zasloužilá kecalka 544 příspěvků 37 inzerátů 11.02.19 15:31

Chci te jen povzbudit, jsou to silne zivotni zazitky. Knizku preci nemusis vydavat v milionovych vytiscich a treba ji nakonec muzes napsat jen pro sebe. Ja bych to byt tebou zkusila a dal se uvidi. Mimochodem obrazky se mi libi moc. :hug: :kytka:

karjak
Kecalka 346 příspěvků 11.02.19 18:48

Obrázky jsou krásné! Zvlášť ten druhý, ten se mi moc líbí!!! Je na nich vidět, že máš za sebou prožitého… Paní psychiatrička měla pravdu - bez toho zlého bychom krásu kolem sebe neviděli. Znám několik lidí, kteří žijí šťastný a dokonalý život, a stejně jsou věčně ubrblaní, nespokojení, chtějí víc. Z Tvého příběhu je cítit, že žiješ život s pokorou a raduješ se ze všeho krásného kolem. Tvůj život je díky tomu velmi bohatý!!! Určitě tuto pokoru, vděk a úžas nad každodenní krásou dokážeš předat i své dceři, která bude mít díky Tobě krásné dětství… A knihu? Proč ne? Praxí se styl zlepšuje a třeba jednou vyjde zajímavá kniha :palec: Přeji už jen samé krásné dny!!!

Regina Hero
Nadpozemská drbna 27813 příspěvků 12.02.19 10:58

Drž se toho malování, přísahala bych, že ten druhý obrázek je fotka… ;) ten se ti povedl… maluj, tím se taky člověk odreaguje a srovná si to v sobě… jako ozdravný proces pro tělo i duši je to ta nejlepší terapie… tak maluj a užívej si to, je vidět, že tě to opravdu baví… :palec:

LvE
Kecalka 168 příspěvků 13.02.19 20:20

Ahoj,
obrázky jsou super, taky pěkný příběh-smutný, ale dokáže chytit.
Zkusila bych napsat :)
ať se ti daří.
ahoj :mavam:

Vložit nový komentář