Můj život o životě
- O životě
- Nikol7Ý
- 11.02.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Připadá vám někdy, že věci nemůžou být jen náhoda? Že máte tak silný příběh, který by vám nikdo při jeho vyprávění neuvěřil? A přitom máte chuť se o něj podělit a dostat to ze sebe ven? Tak přesně takový je i můj příběh. Příběh o životních radostech i strastech, které mě za pouhých 25 let života potkaly...
- 1
- 1
Přemýšlím, jak bych jen začala. Ráda bych do budoucna napsala knížku na toto téma i na jiné… Pokusím se být trochu stručnější.
Vyrůstala jsem se svým starším bratrem, maminkou a otcem na vesnici v domečku, ale jen 6 let, než se rodiče rozvedli, a já byla kupodivu ráda, protože se pořád jen hádali. Potom nastal kolotoč věčného stěhování, otec se o nás příliš nezajímal a postupem času jsme se i přestali vídat.
Musela jsem změnit školu, jak to tak bývá. Byla jsem malá tlustá holčička s brýlemi a kromě bratra se mi do té doby nikdo nesmál. Ovšem spolužáci v nové škole byli velice zlí. Všichni se mi posmívali za můj vzhled a dokonce si ze mě udělali otloukánka. Spoustu nocí jsem kvůli tomu proplakala, než si toho všiml můj bratr. Maminka byla šikanu ve škole řešit 2×, ale bylo to bez úspěchu. Nakonec jsem si ji vyřešila sama. Nevím co, ale něco se ve mně zlomilo a začala jsem se bránit, od té doby jsem měla od všech pokoj.
Ani s bratrem jsme nikdy neměli pěkný vztah a nemáme dodnes. Dokud bydlel se mnou a s maminkou, tak mě mlátil, a to tolik, že jsem pořád byla samá modřina a pořád se mi za něco smál. Říkával, že jsem prašivá kvůli mému onemocnění, že jsem k ničemu a spoustu dalšího. Jednou mě i hodil na kuchyňskou linku mezi nádobí a tloukl mě. Hajzlík je to dodnes…
Maminka vystřídala pár partnerů, ale většinou nestáli za moc. Jeden, u kterého jsme bydleli, nás ze dne na den vyhodil, dalo by se říct na ulici, ještěže jsme měli kam jít. Když mi bylo asi 12 let, našla si přítele, říkejme mu třeba Josef. Bratr se postupem času odstěhoval a já často chodívala k babičce, u které jsem nakonec bydlet zůstala, k mamince to bylo pár kroků. Josef byl skvělý chlap. Hodný, dal nám víc než náš vlastní otec, měl nás rád. Byl to koňař a lesák… nosíval džíny, džísku a kovbojský klobouk. S maminkou dlouho nebydleli spolu, měla malý byt a on svou práci a koně. Jezdíval jen na noc. Zatímco já jsem žila u babičky s dědou. Byla jsem u ní hlavně proto, protože děda pil a pil klidně 14 dní v kuse. Když pil byl protivný, každému nadával a všechno každému vyčítal a s babičkou se hodně hodně hádali. Všichni jsme mu měli pití za zlé, ale později jsme pochopili.
Když mi bylo 14 let, našla jsem si prvního přítele. Prvního půlroku byl velice laskavý, ale potom se vše změnilo v noční můru. Zakazoval mi chodit domů, čekal na mě u domu, u školy, zakazoval mi kamarády a chodit na kroužky, vyhrožoval mi a začal mě sexuálně zneužívat. Nikomu jsem tenkrát nic neřekla, začala jsem se uzavírat do sebe a nevěděla, jak z toho ven. Když jsme mu nebrala telefon, neodpovídala na sms, čekal na mě, kdekoliv. Bála jsem se, tak jsem se radši zneužít nechala, protože mi vyhrožoval tím, že mě zbije a sváže, a když skončil, fotil si mě nahou a vyhrožoval mi, že fotky pošle mé mámě. Byla jsem hloupá a dnes bych to řešila jinak.
Netrvalo to dlouho a otěhotněla jsem. O miminko jsem přišla a nechalo to na mé duši obrovské šrámy. Později jsem musela doma s pravdou ven a začalo se to řešit. Tím asi začaly mé deprese. Od té doby už jsem byla jiná a stále smutná.
Maminka s Josefem si pořídili miminko, narodila se jim dcera, říkejme jí Eliška, a já byla štěstím bez sebe, že mám konečně sestřičku, ač o 17 let mladší. Děda zemřel, když Elišce byly dva roky, a to před Vánoci. Najednou nás všechny mrzelo, ať byl, jaký byl, jak jsme se k němu chovali, že jsme mu nepomohli a nesnažili se ho pochopit, proč pil. Proč lidem dojde, jak se měli chovat a co měli říct blízkým, až když je pozdě?
Čas šel dál, maminka s Josefem stavěli baráček na odlehlém místě a 3 roky po narození Elišky se jim narodila druhá dcera Amálka. Já jsem se mezitím trápila s depresemi, s nešťastnou láskou – s jednou, potom s druhou. To bylo ještě na střední škole. Když mi bylo 16 let, šíleně jsem se zamilovala do krásného milého kluka, ze kterého se nakonec vyklubala žena! Zadaná žena s tělem a obličejem mladého muže. Nemohla jsem se s tím srovnat a hrozně to bolelo. Byla se mnou i se svou partnerkou tak, jak se jí to hodilo, a já jí odpustila naprosto vše. Odpustila jsem jí i to, že si našla ještě třetí dívku, tak moc jsem ji milovala. Zároveň jsem své trápení nikomu neřekla, protože to byla žena a já přeci nejsem lesbička. Měla jsem v sobě ohromný zmatek…
Když mi bylo 19 let, seznámila jsem se s Petrem, byla to další největší láska mého života a vím, že taková už žádná jiná nebude. Díky němu jsem zapomněla na dívku, která mi lámala srdce, a milovala ho, jako žádného před ním. Moc mi pomohl se od všeho špatného oprostit. Hodně jsme cestovali, téměř jsem u něj bydlela. všechno bylo krásný. Až jednou, když jsem k němu přijela a všechno nádobí bylo ve dřezu dvakrát a návštěvu mi zapíral, po další se vymlouval, že má rozbité auto a nepřijede. Potom mi dával mikinu, kterou jsem si prý u něj zapomněla, ale moje nebyla. Nakonec jsem zatlačila na pilu a Petr se přiznal – byl mi nevěrný. Copak byl, je mi nevěrný… Plakal, litoval, prosil. Prý si uvědomil, že miluje mě. Strašně mi to ublížilo, dolomilo mi to už tak mé dost bolavé srdce. Jediné, na co jsem se v slzách zmohla, byla otázka proč? proč si to udělal? Odpověď jsem pořádně nedostala, ale dala jsem mu druhou šanci.
Našli jsme si spolu byt, ale stále to bylo ve mně. Jezdila jsem do práce a chtěla si ještě trochu užívat života. Petr chtěl dítě, ale já se na to necítila. Měla jsem pocit, že mě do toho tlačí. Nakonec jsem se s ním rozešla, pořád jsem v sobě neměla uzavřenou jeho nevěru a když někam šel, měla jsem obavy.
Rozešli jsme se a já se vrátila na čas k babičce, tam ovšem byla mamka s dětma a já neměla ani kapku soukromí. Hodně jsem cestovala a snažila se užívat si život, pokud jsem zrovna nebyla pohlcená depresí, tehdy jsem ještě nevěděla, že je mám… Na jedné zábavě jsem se seznámila s přítelkyní mé bývalé slečny. Už spolu nebyly a my si začaly rozumět a cestovat spolu. Pořád mi moc chyběl Petr… Občas jsme se s Petrem viděli, snažili se to dát do kupy, ale každý jsme žil jinde a měl úplně jiný život a nešlo to dohromady.
Přítelkyně mé bývalé, Karolína, mi nabídla bydlení. Žila jsem u ní dva roky a mé deprese se prohlubovaly. V depresích jsem začala malovat, psát básně. Měla jsem dny, kdy jsem nebyla pomalu schopná vylézt ani z postele, pálila jsem o sebe cigarety, cítila jsem hroznou tíhu a bolest ze všeho světa a nedokázala jsem se radovat. Vyústilo to až tak, že už jsem nebyla schopná ani s někým mluvit… a pokusem o sebevraždu. Tehdy začala moje léčba a diagnostika byla jasná – dystimie s výskytem těžkých depresí. Měla jsem se smířit s tím, že bez léku už nikdy fungovat nebudu.
Karolína se do mě zamilovala a její naléhání se už nedalo vydržet. Hledala jsem tedy akutně bydlení. Našla jsem, u muže v rodinném domě. Rozuměli jsme si a po krátké době jsem s ním otěhotněla. Když jsem byla ve třetím měsíci těhotenství, zemřel Josef při práci v lese, v pouhých 44 letech. Všechny nás tato zpráva zdrtila. byl pro mě táta on, né můj biologický otec. Maminka zůstala sama s malými dětmi v rozestavěném baráku. Eliška je autista, a tak to vůbec není jednoduché.
Nyní je to přes rok od jeho smrti a všem nám pořád moc chybí a děti ho hledají. Hlavně Eliška – žije v domnění, že tatínek je andělíček, zavírá se do jeho skříně a pláče. Jednou řekla, že chce umřít, aby viděla tatínka. Je to strašné a bolavé pro všechny a mě to bolí o to víc, že nevím, jak bych jim mohla pomoct, a bolí mě, když vidím sestřičky a maminku, jak se trápí. Maminka začala pít… Někdo možná řekne, aby navštívily psychologa nebo psychiatra. Zkoušeli to a nepomohlo jim to.
Naše dítě se narodilo na Josefovi narozeniny, a to v ten samý čas, jako on! Musím podotknout, že jsem rodila v 35. týdnu těhotenství. Nemůže to být náhoda. Měli jsme komplikovaný porod, tak jediné, co mě napadá, je, že při nás stál! S přítelem to není láska jak trám, ale rozumíme si. Nějaké problémy se najdou všude. K prckovi má krásný vztah a pomůže mi, když potřebuju. Mně však stále chybí Petr a nedokážu se s tím srovnat. Nikdy k nikomu nebudu cítit to, co k němu, ale vím, že ho musím nechat jít. Kdybychom spolu měli být, tak jsme.
V našem životě se dějou věci asi proto, aby nás něco naučily, abychom si z nich něco vzali, i když jsou neskutečně bolavé a špatné. Moje psychiatrička mi jednou řekla krásnou větu a snážím se jí držet: „Bez toho špatného, bychom si nevážili toho dobrého.“ A tak já životu děkuji za to, že mám dceru, jakou mám, že jsem v životě mohla prožít ty krásné zážitky, které jsem prožila, potkat lidi, které jsem potkala, a s tím špatným se musím naučit žít jako každý z nás. Naučit se odpouštět a přijmout to, co je.
Snažila jsem se udělat z mého života výcuc… Budu ráda, když mi napíšete váš názor, zda by o tom byla dobrá knížka. Děkuji…
PS: Přidaný obrázky jsou vlastní a vlastní tvorba.
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 1626
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1050
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 770
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 1455
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 971
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2337
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 3443
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4292
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 3109
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1676
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Co to dnes vyšlo za deníčky? Neměla jsem odvahu dočíst…
. Sve ctenare si jiste najde 
Drž se 
Psaní funguje spoustě lidem jako terapie… Jinak bych se sama sebe zeptala, proč tu knížku píšeš. Pokud tu knížku bude číst někdo jiný, jaké je poselství? Pokud se se všemi životními ranami, které tě potkaly, vyrovnáš a budeš šťastná, tak by tvoje knížka a příběh v ní mohl být opravdu obohacující pro lidi v těžkých situacích, kteří neví jak dál 
Přeji už jen samé krásné dny!!!
