Na rozcestí niterních křižovatek

Mámou nemámou

Jedna věc, která vás naprosto pohltí, když už se vám nějakou dobu nedaří počít miminko, je strach z budoucnosti. Co bude za rok, za dva, za pět? Někteří to řeší návštěvou kartářek a jiných zvláštních osůbek. Já tuto myšlenku odehnala hned při jejím průletu. Víceméně si připadám jako esotericky pozitivně naladěná osoba, pouštím do svého světa např. léčitele, ale nedokážu se ztotožnit s myšlenkou, že by mi počet dětí někdo luštil z ruky nebo čajových lístečků. Navíc, pokud jsem si opravdu vytáhla toho Černého bezdětného Petra já, kartářka by mi to stejně neřekla, a s náhradní odpovědí ve stylu výchovy tří čtyřnohých mazlíčků bych se nespokojila. Kdyby existovala droga víry a pozitivity, utratila bych za ni pravděpodobně jmění. Kámen úrazu na celé této věci totiž je, že stejně jako na houpačce s různými konci při zahoupání, se na jedné straně objevuje propast sklíčenosti a strachu, a na té druhé naděje zalitá sluncem. Pocitové nastavení se restartuje s příchodem menstruace a z jednoho konce houpačky se tak stává nezastavitelný kolotoč.

Duchaplné promlouvání ke svému já

Velmi často se mi stává, že si v hlavě vytvářím dialogy, které mě v blízkém budoucnu čekají. Začnu si je v hlavě přehrávat úplně nezávisle za pochodu svých myšlenek, dokud jim nepodlehnu a udiveně nepřevezmu otěže konverzace na vědomé úrovni. Občas se tak stává, že si při ranním čištění zubů povídám se svým gynekologem z CARu o možnostech IVF, nebo s vedoucí z práce, které se omluvně snažím vysvětlit, že zase musím jet k lékaři. Klábosím si tak do momentu, než se zjeví imaginární ukazováček, který mi pošklebovaně zaklepe na čelo s otazníkem, zda se nechci objednat na psychologické vyšetření. V tu chvíli již mám ale zuby vyčištěny, takže se jen oklepu a nechám myšlenky volně plynout.

Věčná nerozhodnost

V dnešním bláznivém světě se může umění rozhodnout se (správně) přidat na seznam k sedmero rytířských ctností. Vedle ochrany slabých, šíření víry, galantnosti, štědrosti, čestnosti, loajality a statečnosti, se tak asi úplně vyjímat nebude, ale šlechetně vyplní špičku ledovce. Vlastně je to taková malá superschopnost. Jak by asi vypadal náš život, kdybychom pokaždé zvolili tu správnou cestičku, na jejímž konci by čekal princ a půl království? To by byla životní pohádka. Realita je ale hořko-sladce jiná. Každý nový den s sebou přináší výzvu rozhodování. Ať už je to o tom, kam zrovna jet nakoupit, kde a s kým strávit dovolenou apod. Větší výzvy v rozhodování jsou součástí životních cílů, které mapují naši budoucnost: studium, nebo práce? Rodinný domek, či byt? Svatba, nebo partnerství? Pes, kočka, nebo snad chov slepic? Bojovat o dítě všemi způsoby, nebo nechat volně pracovat osud? Dítě ze zkumavky, nebo čekání na zázrak?

Ženská síla a intuice

My ženy jsme pozoruhodná stvoření. Naši vůli a odhodlání nemůže konkurovat ani stádo svalnatých chlapů. Koketujeme s osudem a udoláváme divoký vesmír, dokud nezkrotne jako chycené zvířátko. A když už nás něco semele, povstaneme z popela jako dávný pták Fénix. Tohle všechno má status Quo – dokud…? …Se neobjeví „červená“. Pak jsme v očích vesmíru to krotké zvířátko my. Pocity selhání, smutku, zloby a nepochopení nás provází do další Fénixovy ohnivé ovulace, kdy se zrodíme z popela a z pohledu bájného ptáka vycítíme opět příležitost zabodovat. Ovšem pozor na zlou ježibabu intuici. I naše vnitřní křišťálová koule se totiž může splést. Jen si vzpomeňte, kolikrát už jste vlastně za dobu „snažení“ byly těhotné, ale tělo nakonec rozhodlo jinak! Já bych mohla vyprávět…

(Ne)dobře známá křivda

Podle definice z Wikipedie, je lidská osoba bytost rozumové povahy s důrazem na jedinečnost a identitu. Jsme schopni sebereflexe, sebepochopení, sebeovládání a sebenaplnění. V konfrontaci s osudem se nicméně rozhodujeme a vystupujeme – dle mého názoru – na základě našeho vychování, charakteru, inteligence a emoční škály. Když se nám ženám nedaří otěhotnět, začneme pochybovat samy o sobě a nalézáme mnoho důvodů, proč si to zasloužíme více než někdo jiný. Znáte to: „Ta Maruša od vedle je těhotná dříve než já. To snad není možný! S jejím stylem života?“ Ale kde se pak vytratila sebereflexe a rozum, když ostatním nepřejeme to, co vlastně samy chceme? Měla by nám začít blikat červená a pocit křivdy by bylo fajn nahradit za známou mantru: přej a bude ti přáno. V překladu do snažilštiny to může znamenat: „Ta Maruša se má. Vyšlo jim to. To je skvělá zpráva!“ …No jo, lehce se mi to říká, když my netěhotné máme zamlžený pohled na svět.

Každá věc v našem životě, o kterou bojujeme, v nás vyvolává to nejlepší i to nejhorší, sílu i slabost, odhodlání a zbabělost, ale hlavně si vyzkoušíme, kam až se povzneseme a jak nízko padneme.