Napočtvrté krásný porod

Už od začátku července mě provázely více či méně pravidelné bolesti v různých intenzitách a délkách. 8.7. se objevilo i slabé krvácení a zdálo se, že už jdeme na to. Ale cvrček si to rozmyslel a poslali nás domů. Doktor na každé kontrole říkal, že jsem otevřená na 2–3cm a nedělo se vlastně pořád nic. Jakékoliv rady jak malému pomoct na svět se míjely účinkem, ba naopak jsme nabyli dojmu, že fungují opačně. Jsem normálně trpělivý člověk, ale tohle už mi začínalo lézt na nervy. Jistě to znáte. 19.7. jsem náhodou narazila na článek o duševním spojení mezi maminkou a miminkem. Uzavírala ho rada, jak pomoct po téhle stránce mimču na svět. No za zkoušku člověk nic nedá.

Večer jsem si zalezla do postele, položila ruce na bříško a začala s tím mrňousem v duchu rozmlouvat. Dle rady jsem si představovala, jak začíná porod, miminko sestupuje, cesty se otevírají, jak je vidět hlavička atd. Radši jsem v těch představách zůstala u toho, že to nebolí, co kdyby to fungovalo. Druhý den mě tak strašně chytla záda, že jsem nemohla stát, sedět, ležet ani chodit. Koho by napadlo, že je to signál blížícího se porodu. Mě teda ne. Spíš jsem si říkala, že jsem to přehnala s tím uklízením a mytím podlahy. Celé to povídání s mimčem jsem 20.7. večer zopakovala. 21.7. jsem se vzbudila v šest a vidina celodenního lítání po úřadech (pracák, sociálka) a doktorech (hematologie, ultrazvuk, kontrola) mě nijak nenadchla. Ještě jsme si s přítelem povídali o tom, co nás toho dne čeká a plánovali že si vyjedeme na víkend někam na výlet.

Už, už jsme se chystali vstávat, když mě najednou přepadla kontrakce jak hrom. Na stupnici bolesti od 1–10 jsem dala 7. Bylo 6:45 a mě zaskočila nejen její intenzita, ale i opakování už po 7minutách. V 7:30 jsme si řekli, že by bylo asi na čase vstát-nechtělo se mi z postele-a vyrazit do porodnice. Probudila jsem nejstaršího, dva mladší už snídali, že už je to tady. Kouknul na mě rozespale jedním okem a pronesl „Tak hodně štěstí.“ a zase oko zavřel. Převlékla jsem se (rodit v pyžamu s medvídkama mě zas tak moc nelákalo), ještě přihodila pár věcí do tašky a udělala si čaj. Pak jsem šla na záchod, sotva jsem dosedla, ozvalo se lupnutí a vytekly snad celé litry plodové vody. Jdu za přítelem do koupelny s větou „Praskla mi voda.“ už ve dveřích jsem se musela smát. Stál před zrcadlem a holil se. Řekl něco jako, že to už je doopravdy tady. Bolest stoupla o malinko a přicházela hnedle po dvou minutách. Dostala jsem trochu strach, abychom to stihli (dcera se narodila překotně.

Chvilku jsem uvažovala, jestli radši nezavolat záchranku a nezůstat doma, abych nerodila cestou v autě. V 8:00 jsme nasedli do auta a jeli. Stahy jsem prodýchávala se zavřenýma očima a litovala, že musím sedět. Bylo to krajně nepohodlné. V 8:30 jsme přijeli k nemocnici. Je zrovna uprostřed rozsáhlé rekonstrukce, takže chvilku trvalo, než jsme se dopátrali kudy se vlastně dostaneme ke vchodu. Zavěšena příteli kolem krku jsem se sunula k výtahu, tím do čtvrtého patra a k porodním sálům. Na dlouhé chodbě liduprázdno. Pak se objevila žena v bílém plášti. Povídám, že mám bolesti po dvou minutách a ona ať počkám. Napadlo mě „na co jako?“ chvilenku jsme čekali na chodbě, pak přišla strašně milá a sympatická porodní asistentka. Řekla mi, ať se převléknu, že mne prohlédne a natočí monitor. Přijala mě v 8:46. Jediné mi bylo líto, že nepustila přítele ke mě a musel sedět na chodbě. Chtěla jsem ho mít u sebe. PA řekla, že jsem otevřená na 5cm a odpustila zbytek plodové vody. Sestra chtěla automaticky dávat klystýr a holit. Odmítla jsem, vyprázdněná jsem byla až až. Sestra se nadechla k proslovu a PA jí povídá, že už bychom to stejně nestihli. Tak jenom natočila monitor.

Neměla jsem sepsaný porodopis, měla jsem ho jít sepsat ten den odpoledne po kontrole u doktora. Tak PA zavolala někoho dalšího, aby ho se mnou sepsal. Přišla žena, asi nějaká další sestra a hned na mě vyjela. „Vy nemáte sepsaný porodopis? Jak si to představujete přijít bez něj!“ Měla jsem chuť střílet. Vnímajíc každé druhé slovo jsem jí odpovídala a byla ráda, když odešla a vrátila se PA. Řekla mi, že za chvíli budu moct se dojít vyčůrat a do sprchy. Přišla zase jiná sestra a odvedla mě na porodní sál než se přítel převlékne. Bylo asi 9:15. Po pár minutách přišel přítel a vzal mě na pokoj pro otce. Poprvé jsem na bolest ozkoušela teplou sprchu a opravdu to pomáhalo. I proto mě mrzelo, že jsem tam byla jenom chvíli. Po čtvrt hodince bolest zase malinko stoupla a byla už po minutě. Tak mě přítel odvedl zpět na porodní sál. PA mě vyšetřila a řekla že jsem na 8 a až budu mít potřebu tlačit, ať řeknu.

Zůstali jsme s přítelem sami. Vedle zrovna dělali císaře a všichni byli tam. Ležela jsem, držela ho za ruku a byla neskutečně ráda, že tam je se mnou. Jeho přítomnost mě uklidňovala a dodávala mi sílu. Byla jsem strašně unavená, chtělo se mi spát a brnělo mě celé tělo. Ruce, nohy, dokonce i zuby. Trošku byly obavy o můj tlak, motala se mi hlava. Ale neklesl pod 105/60. Ta potřeba tlačit přišla skoro okamžitě. Dvakrát jsem jí prodýchala a pak poslala přítele, aby někoho přivedl, protože už to moc nešlo netlačit. Přišla PA, pomohla mi uložit se do polosedu a dala ruku dovnitř. Držela hlavičku. Prodýchala jsem další kontrakci a přiběhla velmi málomluvná blond pani doktorka. Svlékla plášť, oblékla si zástěru a rukavice. PA povídá, ať ještě netlačím. Říkám, že nevím, jestli to zvládnu. Už se mrňous fakt klubal ven. Čekala jsem zase litanii, že jsem nemožná, když to nezvládnu, ale ona moc mile řekla, ať to ještě zkusím prodýchat, že při další už budu moct tlačit. Paní dr. se nachystala a jak přišla ta další kontrakce, zatlačila jsem. PA řekla, ať při další netlačím, že by musela doktorka nastřihnout hráz. Cítila jsem, jak pani dr. hráz chrání rukou a byla jí nesmírně vděčná, že automaticky nesahá po nůžkách. I tentokrát jsem zvládla netlačit, ale jenom přitlačit, aby hlavička povylezla. A pak při další jsem zatlačila naposledy a uviděla hlavičku, pani dr. vytáhla zbytek tělíčka a malý Leo byl v 9:57 na světě. A byl úplně celý fialovo-modrý. Přítel se lekl, jestli se nedusí. PA ho uklidnila, že je to jen veliká modřina od toho tlačení.

Mrňous zakřičel po chvilce, když ho PA zvedla a odnášela na měření a vážení. Novopečný tatínek šel za svým synem a mě čekalo už jen porodit placentu. Šlo to rychle a díky citlivému přístupu paní doktorky a skvělému vedení porodní asistentky jsem neměla ani to nejmenší porodní poranění. Pani doktorka se zase odsvlékla, umyla a utíkala pryč. Za celou dobu řekla jen pár vět. Přiběhl přítel, celý zářil, že malý má rovných 50cm a váží 3030g a je krásný. Přinesla ho dětská sestřička, viděla jsem jenom hlavičku – modro-fialová a šišatá a přesto nádherná. Hned jsem ho mohla zkusit přiložit k prsu a on se přisál. Sice nepil, ale chvilku dumlal. Nechali nám mrňouska něco přes půl hodiny.

Člověk by to neřekl při čtvrtém porodu, ale byla jsem tak dojatá a šťastná, že jsem uronila i několik slziček. Při každém z minulých porodů se stalo něco, co ho pokazilo a vzpomínky nezůstaly nejlepší. Tenhle byl téměř dokonalý. Škoda, že nejsou takové všechny.