Náš 1. březen
Je hezky, prohlásím. Opravdu nádherné prosluněného dne. Je tak 12.30 hodin, manžel se chystá do práce a my vyrazíme ven. ;)
… s manželem pracně oblečeme ospalá dvojčátka, naskládáme je do kočárku, já kočár vyvezu ven na sluníčko a jdu si zabalit věci do kabelky. V tom uslyším krásné hepčíík od Kubíka a další hepčííííík a ještě větší od Betynky.
Jdu obléknout Anetku, která zápasí se zapínám u mikiny.
„Chceš pomoct, Anetko?“
„Ne, dobýý, díkyy,“ dostane se mi rychlá odpověď. Tak jo, no. 
Jdu povozit ven kočárek a z otevřeného okna slyším „Mamkoo, mně ta mikina nejde zapnoout.“
„Už jdu, Anetko,“ ozve se z venku můj hlas.
Už, konečně. A můžem jít. Měli jsme v plánu vyrazit s manželem, kousek cesty máme stejně. Zamknu, uklidím si klíče do kabelky a jdem. Po třech metrech Mates prohlásí „Ještě míč, mamko mamko prosím.“ Teď už ale manžel vyráží bez nás. 
Máme míč, jdeme!!! Vezu kočár se spokojenými dvojčátky a přede mnou pobíhají dvě hodně děti. Čí pak asi jsou? Správně, jsou moje. 
Jak krásná je taková jarní procházka Berlínem.
„Teť povezu já!“ zvolá po chvíli Mates.
„Ne, já!“ křičí Anetka a Mates znovu zakřičí, tentokrát naposledy. Oba dostávají na pr..l a já utišuji dudlíkem Betynku s Kubíkem. Kdo říkal, že mám hodné děti?
Po chvíli usnou, hurá! Jdeme po cestě, chvíli ticho. Anetka to nevydrží a povídá mi „Mamii, hele strom a lavička, juuu, sednem si.“ „A nebo ene,“ odvrátí své myšlenky najednou.
„Mamko, prosím pití,“ šeptá vedle kočárku jdoucí Mates a Anet se musí hned taky přidat. Na, dík, na, dík. Podám každému láhev.
Děti opět běží v popředí a já potkávám kamarádku, chystající se jít stejným směrem jako já. Jdeme spolu, její děti jsou hodné, myslím si, když je vidím v těch roztomiloučkejch čepičkách.
„Ahoj Sofi, ahoj Juliet,“ povídám a dostaví se takové dvojité „čau teto!“
jdeme dál, děti běhají před námi a najednou kámen. Naše Anet leží na zemí: „AUUU MAMKO AUU!“ Pláče, přibíhám k ní, nic to nebude, dobrý, nikde žádné krev. Anetka se pomazlí s mamkou a utíká dál, pohoda.
Další kámen, tentokrát o drobet větší a zakopává Sofinka. Za ní běžící Juliet nestíhá zabrzdit a spadne taky. „Bože, další bouračka,“ křičí náš Mates a my se včetně bourajících holek smějem. Smíchem vzbudíme Kubíka. „Pst pst, mamka je tady,“ mluvím na něj do kočárku, ale nic. Tak dám napít a spíme dál.
Jdeme ještě asi 200 metrů a s kámoškou pozorujem, jak na nás děti před námi něco chystají. Po chvilce pozorování k nám přibíhají, že už je bolí nožky a naše Anet si k tomu neodpustila (to její divadylko): „Au au, nohy, au.“ poskakujíc střídavě na jedné nože. Šašek malej. 
Dobře, svolíme s kamarádkou, tak se otáčíme. Opět se dohadují, kdo poveze kočárek s našimi dvojčátky, ale tentokrát křičej i kámoščiny holky, ale Bety s Kubíkem nic. Spinkaj. To je dobře, oddychnu si. Nakonec dětem vození kočárku stopujeme po 3 minutách na kámoščiným mobilu. Děti spokojené, já taky.
Konečně se všichni po těch 12 minutách vystřídaly a teď veze kamarádka Jitka, já si od těžkého kočáru odpočinu a honím na trávě běhající děti. Tolik dětského smíchu najednou, supeer.
Došly jsme domů. Kamarádku zvu ještě na kávu, takže ještě křik u nás, ale dvojčátka zůstávají v klidu. Divím se, ale jsem ráda. Jejich malá tělíčka si užívají tepla domova a nechávají se mnou a kamarádkou střídavě chovat a opečovávat. Doma si všechny děti (ve spěchu si co nejvíce pohrát - zapomněly dojít na záchod. Všechny se na poslední chvíli vystřídaly na našem jednom záchodě.
Najednou už je 17.30 a kamarádka odchází. Loučíme se a já jdu dělat večeři jak prckům, tak Anetce s Matesem a sobě. Dojídáme poslední sousta a slyšíme bouchnutí dveří. „Taťkaaa!“ ozve se z kuchyně a čtyři nožičky utíkají tatínka přivítat. Já dobíhám s dvojčátky v náručí, jako vždy poslední. Taťka si vezme Betynku s Kubíčkem. Já jdu koupat Matese, potom Anetku, pak vytřu tu potopu v koupelně a s manželem koupeme Betynku s Kubou. Mezitím se Anetka s Matesem koukají na pohádky a potom… Dobrou noc.
Děkuji za přečtení!!!
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2792
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1284
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 446
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1171
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 855
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3217
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 3060
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1519
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 3090
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 2147
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Mohu se zeptat kolik je tvym detem? A Bety je Alžbeta nebo jak se jmenuje? Omlouvam se 
Snad to neni drzy dotaz 
Meli jste krasne odpoledne, deti maji krasna jmena 
byť to musím nějak skloubit s prací a starostí o domácnost. No, ale tolik malinkých dětí bych asi nezvládla. Máš můj obdiv 
nu, snad je to jen nějaké nedorozumění z mé strany a není to tak, jak si myslím… 
to chce vyhledat pomoc 
došlo mi to až po pár řádcích, moc krásně napsané 
To co bylo z jejiho tela videt mi prislo takove jako dite 
.