Náš andílek
Příběh o tom, jak jsem přišla o své vysněné miminko.
- 15
- 11
Ahoj všem, přemýšlela jsem, zda tento deníček psát nebo ne, ale řekla jsem si, že když se vypíšu trošku se mi uleví.
Vše začalo tím, že jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Delší dobu se nedařilo, a tak po několika vyvolávacích injekcí, abych měla MS a několika balení Clostíku (bezúspěšně) jsme se objednali na schůzku v Pronatalu v Tp. Na schůzce jsme si příjemně popovídali s dr o době snažení prošlých vyšetření a co nás čeká a nemine. Měla jsem počkat na MS po návštěvě a přijet na ultrazvuk a krev, což bylo přibližně za 14 dní, pro mě hrozná doba, chtěla jsem vše honem honem. Na další návštěvu jsem se už nedostavili, protože MS nepřišla a těhotenský test ukázal //.
Byla jsem nadšená, vykřičela bych to do celého světa, ale nechtěla jsem nic zakřiknout. První ultrazvuk byla vidět malinká fazolka, další ultrazvuk už srdeční odezvy, krevní testy v pořádku, prostě mé těhotenství probíhalo naprosto hladce, až na občasné nevolnosti a velkou únavu. ¨
Po třetím měsíci bylo po nevolnostech a bylo mi krásně, vše probíhalo dál v pořádku a já si naivně myslela, když jsme překonali 3. měsíc, už se nic nestane a budu mít krásné zdravé miminko. Později na ultrazvucích nám jednou řekli, že bude holčička, pak zase že chlapeček, takže nás čekalo překvapení a pomalu jsme nakupovali výbavičku, zamluvili kočárek a těšili se.
Ve 24.tt jsem najednou v noci dostala mírné křeče do břicha, ráno jsem vstala a na záchodě jsem si všimla, že špiním, bylo to opravdu téměř neznatelné. Hned jsem se sbalila a jela do nemocnice za svým doktorem, který tam bohužel nebyl, jeho záskok mě vyšetřil, řekl, že miminko je naprosto v pořádku a že nemůže zjistit příčinu krvácení. Poslal mě raději na gynekologické lůžkové oddělení, kde mi dělali téměř dva týdny testy, ultrazvuky, měla jsem kapačku antibiotik na střídačku s magneziem (kvůli zvýšeným zánětlivým márkrům). Střídala jsem gynekologické lůžkové s hekárnou, kam mě posílali při bolestech a krvácení, které se mi každým dnem zvyšovalo, bylo to furt sem tam, až jednou v noci začali opravdu silné bolesti, které jsem vydržela asi do 9 hodin ráno.
Poté už jsem šla ve 26+0tt na sál rodit. To bylo poprvé, co za mnou někdo z doktorů přišel a řekl: „Máte zánět plodových obalů, nevíme z čeho, ale je silný, dítě musí okamžitě ven, nemůžete jít císařem, plodová voda je zkažená a může dojít k otravě vaší krve, budete rodit přirozenou cestou.“ Ptala jsem se, co s miminkem bude, jestli má šanci a dostalo se mi odpovědi, že dítě je buď mrtvé nebo zemře při porodu a že jsem mladá, ať si nedělám hlavu. Budu mít prý kupu zdravých dětí. Z toho přístupu mi bylo dost těžko, však tohle je moje vysněné dítě, tak jaká další. Porod samotný byl rychlý a bezbolestný, protože malý měl 700g. Po porodu jsem byla dost mimo, ani jsem si neuvědomovala, co se děje, až přišla lékařka z dětského, že miminko je kluk, že ho museli resuscitovat a teď je stabilizovaný a leží v inkubátoru.
Po tom, co ze mě na sále sundali pytle s pískem, jsem se šla okamžitě podívat k inkubátoru. Malý, strašně krásný a plný hadiček, kopal nožičkama, protahoval se. Probrečela jsem u inkubátoru asi hodinu, bylo to štěstí, ohromná láska k tomu malému drobečku za sklem, strach a prostě všechno najednou. Přišel dr, řekl, že se mu zatím vede fajn, seznámil mě se všemi riziky, ale já někdy uvnitř pevně věřila, že to zvládne.
Po třech dnech mu sundali ventilátor a dýchal CPAP, který si stále sundával, tak se lékaři rozhodli pro tzv. brýličky na dýchání ( klasická malá hadička pod nosánkem s dvěma vývody do nosních dírek). Vše šlo krásně prvních 10 dní. Sestřička mi malého vyndala ven z inkubátoru, byl tak lehoučký, voňavý a krásný, byl to nejúžasnější pocit na světě. Opravdu statečně jsem odsávala na odsávačce, protože to bylo to jediné, co jsem mu v tu chvíli mohla dát.
Po dvou týdnech se však vše začalo horši, t byl unavený a měl čím dál větší pauzičky v dýchání. Objevilo se krvácení do mozku a nízký tlak, vrátili mu do plic ventilátor a napíchli krevní infuzi. Jeho stav se den ode dne zhoršoval, přidávali se další a další komplikace jako např. odumírání střívka, přestal čůrat a nemohli mu dávat ani mlíčko.
Do té doby stále optimistická doktorka se tvářila při každé mé návštěvě hrozně ustaraně a já buď byla u inkubátoru nebo jsem do nemocnice volala. Jednou večer mi do telefonu řekla, ať se přijdu rozloučit, pokud chci, ale jestli mi může radit, mám zůstat doma a pamatovat si malého takového krásného, jaký byl.
Samozřejmě jsem se okamžitě rozjela do nemocnice. Při pohledu na něj jsem sebou málem praštila, byl modrý, hadičky opravdu všude a půlku obličeje bílou od léků. Seděla jsem u inkubátoru asi čtyři hodiny a brečela jsem a brečela, nemělo to konce. Hlavou mi běhaly myšlenky proč já, měla jsem na sebe vztek, přemýšlela jsem nad různými věcmi a pořád strašně plakala, bylo to neskutečná bezmoc, že mi umírá dítě za sklem a já nemůžu nic udělat a neexistuje nic, co by mu pomohlo.
Jen tak tak jsem došla domů naprosto zničená a měla jsem strach při každém zazvonění telefonu, že volají doktoři. Tohle trápení trvalo ještě tři dny plné telefonátů na JIRP a proplakaných hodin u inkubátoru, doktorka mi přišla říct, že ani nečekala, že to potrvá tak dlouho, že má malý strašně silné srdíčko, které stále bije jako zvon. Až po těchto třech dnech se ozval telefon, skryté číslo a mně se rozklepaly nohy. Bylo mi hrozně ještě, než jsem to zvedla. V telefonu se ozvala doktorka se slovy: „Je mi líto, je po všem.“ Jakoby se mi zhroutil celý svět.
A tak jsme přišli o naše milované miminko, o kterém jsme snili tak strašně dlouho. Doufám, že už je na lepším místě, kde nemusí bojovat o každé nadechnutí.
Moc se omlouvám všem za opravdu dlouhé psaní a všem, co dočetli, díky za přečtení.
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 1291
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 649
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 593
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 247
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1920
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 3776
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1360
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1405
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 849
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3574
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
Tak přeju, ať to brzo přebolí a druhý mimčo už to zvládne v pohodě
smutnější deníček jsem ještě nečetla…drž se! 
to musí být hrozná bolest! když je na světe.. řvu jak malá z tý představy 
Tohle by se nemělo stávat, děti by neměly umírat 