Náš andílek
Příběh o tom, jak jsem přišla o své vysněné miminko.
- 15
- 11
Ahoj všem, přemýšlela jsem, zda tento deníček psát nebo ne, ale řekla jsem si, že když se vypíšu trošku se mi uleví.
Vše začalo tím, že jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Delší dobu se nedařilo, a tak po několika vyvolávacích injekcí, abych měla MS a několika balení Clostíku (bezúspěšně) jsme se objednali na schůzku v Pronatalu v Tp. Na schůzce jsme si příjemně popovídali s dr o době snažení prošlých vyšetření a co nás čeká a nemine. Měla jsem počkat na MS po návštěvě a přijet na ultrazvuk a krev, což bylo přibližně za 14 dní, pro mě hrozná doba, chtěla jsem vše honem honem. Na další návštěvu jsem se už nedostavili, protože MS nepřišla a těhotenský test ukázal //.
Byla jsem nadšená, vykřičela bych to do celého světa, ale nechtěla jsem nic zakřiknout. První ultrazvuk byla vidět malinká fazolka, další ultrazvuk už srdeční odezvy, krevní testy v pořádku, prostě mé těhotenství probíhalo naprosto hladce, až na občasné nevolnosti a velkou únavu. ¨
Po třetím měsíci bylo po nevolnostech a bylo mi krásně, vše probíhalo dál v pořádku a já si naivně myslela, když jsme překonali 3. měsíc, už se nic nestane a budu mít krásné zdravé miminko. Později na ultrazvucích nám jednou řekli, že bude holčička, pak zase že chlapeček, takže nás čekalo překvapení a pomalu jsme nakupovali výbavičku, zamluvili kočárek a těšili se.
Ve 24.tt jsem najednou v noci dostala mírné křeče do břicha, ráno jsem vstala a na záchodě jsem si všimla, že špiním, bylo to opravdu téměř neznatelné. Hned jsem se sbalila a jela do nemocnice za svým doktorem, který tam bohužel nebyl, jeho záskok mě vyšetřil, řekl, že miminko je naprosto v pořádku a že nemůže zjistit příčinu krvácení. Poslal mě raději na gynekologické lůžkové oddělení, kde mi dělali téměř dva týdny testy, ultrazvuky, měla jsem kapačku antibiotik na střídačku s magneziem (kvůli zvýšeným zánětlivým márkrům). Střídala jsem gynekologické lůžkové s hekárnou, kam mě posílali při bolestech a krvácení, které se mi každým dnem zvyšovalo, bylo to furt sem tam, až jednou v noci začali opravdu silné bolesti, které jsem vydržela asi do 9 hodin ráno.
Poté už jsem šla ve 26+0tt na sál rodit. To bylo poprvé, co za mnou někdo z doktorů přišel a řekl: „Máte zánět plodových obalů, nevíme z čeho, ale je silný, dítě musí okamžitě ven, nemůžete jít císařem, plodová voda je zkažená a může dojít k otravě vaší krve, budete rodit přirozenou cestou.“ Ptala jsem se, co s miminkem bude, jestli má šanci a dostalo se mi odpovědi, že dítě je buď mrtvé nebo zemře při porodu a že jsem mladá, ať si nedělám hlavu. Budu mít prý kupu zdravých dětí. Z toho přístupu mi bylo dost těžko, však tohle je moje vysněné dítě, tak jaká další. Porod samotný byl rychlý a bezbolestný, protože malý měl 700g. Po porodu jsem byla dost mimo, ani jsem si neuvědomovala, co se děje, až přišla lékařka z dětského, že miminko je kluk, že ho museli resuscitovat a teď je stabilizovaný a leží v inkubátoru.
Po tom, co ze mě na sále sundali pytle s pískem, jsem se šla okamžitě podívat k inkubátoru. Malý, strašně krásný a plný hadiček, kopal nožičkama, protahoval se. Probrečela jsem u inkubátoru asi hodinu, bylo to štěstí, ohromná láska k tomu malému drobečku za sklem, strach a prostě všechno najednou. Přišel dr, řekl, že se mu zatím vede fajn, seznámil mě se všemi riziky, ale já někdy uvnitř pevně věřila, že to zvládne.
Po třech dnech mu sundali ventilátor a dýchal CPAP, který si stále sundával, tak se lékaři rozhodli pro tzv. brýličky na dýchání ( klasická malá hadička pod nosánkem s dvěma vývody do nosních dírek). Vše šlo krásně prvních 10 dní. Sestřička mi malého vyndala ven z inkubátoru, byl tak lehoučký, voňavý a krásný, byl to nejúžasnější pocit na světě. Opravdu statečně jsem odsávala na odsávačce, protože to bylo to jediné, co jsem mu v tu chvíli mohla dát.
Po dvou týdnech se však vše začalo horši, t byl unavený a měl čím dál větší pauzičky v dýchání. Objevilo se krvácení do mozku a nízký tlak, vrátili mu do plic ventilátor a napíchli krevní infuzi. Jeho stav se den ode dne zhoršoval, přidávali se další a další komplikace jako např. odumírání střívka, přestal čůrat a nemohli mu dávat ani mlíčko.
Do té doby stále optimistická doktorka se tvářila při každé mé návštěvě hrozně ustaraně a já buď byla u inkubátoru nebo jsem do nemocnice volala. Jednou večer mi do telefonu řekla, ať se přijdu rozloučit, pokud chci, ale jestli mi může radit, mám zůstat doma a pamatovat si malého takového krásného, jaký byl.
Samozřejmě jsem se okamžitě rozjela do nemocnice. Při pohledu na něj jsem sebou málem praštila, byl modrý, hadičky opravdu všude a půlku obličeje bílou od léků. Seděla jsem u inkubátoru asi čtyři hodiny a brečela jsem a brečela, nemělo to konce. Hlavou mi běhaly myšlenky proč já, měla jsem na sebe vztek, přemýšlela jsem nad různými věcmi a pořád strašně plakala, bylo to neskutečná bezmoc, že mi umírá dítě za sklem a já nemůžu nic udělat a neexistuje nic, co by mu pomohlo.
Jen tak tak jsem došla domů naprosto zničená a měla jsem strach při každém zazvonění telefonu, že volají doktoři. Tohle trápení trvalo ještě tři dny plné telefonátů na JIRP a proplakaných hodin u inkubátoru, doktorka mi přišla říct, že ani nečekala, že to potrvá tak dlouho, že má malý strašně silné srdíčko, které stále bije jako zvon. Až po těchto třech dnech se ozval telefon, skryté číslo a mně se rozklepaly nohy. Bylo mi hrozně ještě, než jsem to zvedla. V telefonu se ozvala doktorka se slovy: „Je mi líto, je po všem.“ Jakoby se mi zhroutil celý svět.
A tak jsme přišli o naše milované miminko, o kterém jsme snili tak strašně dlouho. Doufám, že už je na lepším místě, kde nemusí bojovat o každé nadechnutí.
Moc se omlouvám všem za opravdu dlouhé psaní a všem, co dočetli, díky za přečtení.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 841
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 985
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1542
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2211
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 627
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2968
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6956
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2870
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1287
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2924
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tak přeju, ať to brzo přebolí a druhý mimčo už to zvládne v pohodě
smutnější deníček jsem ještě nečetla…drž se! 
to musí být hrozná bolest! když je na světe.. řvu jak malá z tý představy 
Tohle by se nemělo stávat, děti by neměly umírat 