Náš andílek
Příběh o tom, jak jsem přišla o své vysněné miminko.
- 15
- 11
Ahoj všem, přemýšlela jsem, zda tento deníček psát nebo ne, ale řekla jsem si, že když se vypíšu trošku se mi uleví.
Vše začalo tím, že jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Delší dobu se nedařilo, a tak po několika vyvolávacích injekcí, abych měla MS a několika balení Clostíku (bezúspěšně) jsme se objednali na schůzku v Pronatalu v Tp. Na schůzce jsme si příjemně popovídali s dr o době snažení prošlých vyšetření a co nás čeká a nemine. Měla jsem počkat na MS po návštěvě a přijet na ultrazvuk a krev, což bylo přibližně za 14 dní, pro mě hrozná doba, chtěla jsem vše honem honem. Na další návštěvu jsem se už nedostavili, protože MS nepřišla a těhotenský test ukázal //.
Byla jsem nadšená, vykřičela bych to do celého světa, ale nechtěla jsem nic zakřiknout. První ultrazvuk byla vidět malinká fazolka, další ultrazvuk už srdeční odezvy, krevní testy v pořádku, prostě mé těhotenství probíhalo naprosto hladce, až na občasné nevolnosti a velkou únavu. ¨
Po třetím měsíci bylo po nevolnostech a bylo mi krásně, vše probíhalo dál v pořádku a já si naivně myslela, když jsme překonali 3. měsíc, už se nic nestane a budu mít krásné zdravé miminko. Později na ultrazvucích nám jednou řekli, že bude holčička, pak zase že chlapeček, takže nás čekalo překvapení a pomalu jsme nakupovali výbavičku, zamluvili kočárek a těšili se.
Ve 24.tt jsem najednou v noci dostala mírné křeče do břicha, ráno jsem vstala a na záchodě jsem si všimla, že špiním, bylo to opravdu téměř neznatelné. Hned jsem se sbalila a jela do nemocnice za svým doktorem, který tam bohužel nebyl, jeho záskok mě vyšetřil, řekl, že miminko je naprosto v pořádku a že nemůže zjistit příčinu krvácení. Poslal mě raději na gynekologické lůžkové oddělení, kde mi dělali téměř dva týdny testy, ultrazvuky, měla jsem kapačku antibiotik na střídačku s magneziem (kvůli zvýšeným zánětlivým márkrům). Střídala jsem gynekologické lůžkové s hekárnou, kam mě posílali při bolestech a krvácení, které se mi každým dnem zvyšovalo, bylo to furt sem tam, až jednou v noci začali opravdu silné bolesti, které jsem vydržela asi do 9 hodin ráno.
Poté už jsem šla ve 26+0tt na sál rodit. To bylo poprvé, co za mnou někdo z doktorů přišel a řekl: „Máte zánět plodových obalů, nevíme z čeho, ale je silný, dítě musí okamžitě ven, nemůžete jít císařem, plodová voda je zkažená a může dojít k otravě vaší krve, budete rodit přirozenou cestou.“ Ptala jsem se, co s miminkem bude, jestli má šanci a dostalo se mi odpovědi, že dítě je buď mrtvé nebo zemře při porodu a že jsem mladá, ať si nedělám hlavu. Budu mít prý kupu zdravých dětí. Z toho přístupu mi bylo dost těžko, však tohle je moje vysněné dítě, tak jaká další. Porod samotný byl rychlý a bezbolestný, protože malý měl 700g. Po porodu jsem byla dost mimo, ani jsem si neuvědomovala, co se děje, až přišla lékařka z dětského, že miminko je kluk, že ho museli resuscitovat a teď je stabilizovaný a leží v inkubátoru.
Po tom, co ze mě na sále sundali pytle s pískem, jsem se šla okamžitě podívat k inkubátoru. Malý, strašně krásný a plný hadiček, kopal nožičkama, protahoval se. Probrečela jsem u inkubátoru asi hodinu, bylo to štěstí, ohromná láska k tomu malému drobečku za sklem, strach a prostě všechno najednou. Přišel dr, řekl, že se mu zatím vede fajn, seznámil mě se všemi riziky, ale já někdy uvnitř pevně věřila, že to zvládne.
Po třech dnech mu sundali ventilátor a dýchal CPAP, který si stále sundával, tak se lékaři rozhodli pro tzv. brýličky na dýchání ( klasická malá hadička pod nosánkem s dvěma vývody do nosních dírek). Vše šlo krásně prvních 10 dní. Sestřička mi malého vyndala ven z inkubátoru, byl tak lehoučký, voňavý a krásný, byl to nejúžasnější pocit na světě. Opravdu statečně jsem odsávala na odsávačce, protože to bylo to jediné, co jsem mu v tu chvíli mohla dát.
Po dvou týdnech se však vše začalo horši, t byl unavený a měl čím dál větší pauzičky v dýchání. Objevilo se krvácení do mozku a nízký tlak, vrátili mu do plic ventilátor a napíchli krevní infuzi. Jeho stav se den ode dne zhoršoval, přidávali se další a další komplikace jako např. odumírání střívka, přestal čůrat a nemohli mu dávat ani mlíčko.
Do té doby stále optimistická doktorka se tvářila při každé mé návštěvě hrozně ustaraně a já buď byla u inkubátoru nebo jsem do nemocnice volala. Jednou večer mi do telefonu řekla, ať se přijdu rozloučit, pokud chci, ale jestli mi může radit, mám zůstat doma a pamatovat si malého takového krásného, jaký byl.
Samozřejmě jsem se okamžitě rozjela do nemocnice. Při pohledu na něj jsem sebou málem praštila, byl modrý, hadičky opravdu všude a půlku obličeje bílou od léků. Seděla jsem u inkubátoru asi čtyři hodiny a brečela jsem a brečela, nemělo to konce. Hlavou mi běhaly myšlenky proč já, měla jsem na sebe vztek, přemýšlela jsem nad různými věcmi a pořád strašně plakala, bylo to neskutečná bezmoc, že mi umírá dítě za sklem a já nemůžu nic udělat a neexistuje nic, co by mu pomohlo.
Jen tak tak jsem došla domů naprosto zničená a měla jsem strach při každém zazvonění telefonu, že volají doktoři. Tohle trápení trvalo ještě tři dny plné telefonátů na JIRP a proplakaných hodin u inkubátoru, doktorka mi přišla říct, že ani nečekala, že to potrvá tak dlouho, že má malý strašně silné srdíčko, které stále bije jako zvon. Až po těchto třech dnech se ozval telefon, skryté číslo a mně se rozklepaly nohy. Bylo mi hrozně ještě, než jsem to zvedla. V telefonu se ozvala doktorka se slovy: „Je mi líto, je po všem.“ Jakoby se mi zhroutil celý svět.
A tak jsme přišli o naše milované miminko, o kterém jsme snili tak strašně dlouho. Doufám, že už je na lepším místě, kde nemusí bojovat o každé nadechnutí.
Moc se omlouvám všem za opravdu dlouhé psaní a všem, co dočetli, díky za přečtení.
Přečtěte si také
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 64
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 69
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 123
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 94
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 122
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit
- Anonymní
- 30.09.26
- 1503
Tchán nám k obědu připravil houbovou omáčku. Tvrdil, že houby dobře zná, a nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit. O pár hodin později nám ale bylo zle a jeli jsme do nemocnice. Lékaři potřebovali...
Syn celé prázdniny ponocoval. Teď není schopný vstávat do školy a usíná v lavici
- Anonymní
- 30.09.26
- 807
Celé léto jsem bojovala s tím, že můj patnáctiletý puberťák ponocuje a spí minimálně do oběda. Jsem s ním sama a musela jsem chodit do práce, takže myslím, že mnohdy vstával i později. Jenže v noci...
Učitelka chce, abych dceru vyzvedávala dřív. Prý už odpolední družinu nezvládá
- Anonymní
- 30.09.26
- 9770
Dcera začala chodit do první třídy a dlouhé dny jsou pro ni náročné. Učitelka mi doporučila, abych ji vyzvedávala hned po obědě. Jenže já pracuji do pěti a nemám babičku ani chůvu. Kvůli její...
Dlouho jsem omlouvala manželovy lži. Pak mi došlo, že lžu hlavně sama sobě
- Anonymní
- 30.09.26
- 2181
Když mi kamarádka řekla, že si myslí, že mě manžel podvádí, skoro jsem se urazila. Ne proto, že by to nebyla pravda. Spíš proto, že jsem její slova vůbec nechtěla slyšet.
Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy
- Anonymní
- 30.09.26
- 856
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se domů vracela s jedinou myšlenkou. Dostat děti do postele a konečně si na chvíli sednout. Chtěla jsem jen ticho, čaj a dvacet minut, během kterých po mně nikdo...
Tak přeju, ať to brzo přebolí a druhý mimčo už to zvládne v pohodě
smutnější deníček jsem ještě nečetla…drž se! 
to musí být hrozná bolest! když je na světe.. řvu jak malá z tý představy 
Tohle by se nemělo stávat, děti by neměly umírat 