Náš andílek
Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat tento deníček. Nakonec jsem si řekla, že mi třeba trochu pomůže se z toho takhle vypovídat.
S manželem jsme se rozhodli, že se pokusíme o miminko. V prosinci 2012 jsem vysadila antikoncepci a čekala, jak to bude dál. Neustále jsem si hlídala plodné dny a pokaždé jsem příchod MS obrečela. 29.6.2013 jsme si s manželem řekli své ano a začali žít jako manželé. Po svatbě jsem si řekla, že už se nebudu hlídat a uvidíme, jak to dopadne. 13. října, den před svými narozeniny, jsem objevila na testu //. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem neskutečně šťastná.
S manželem jsme vše plánovali a chystali na příchod miminka. Ve 24. tt jsem se dozvěděli, že to bude chlapeček. Celé těhotenství probíhalo dobře, až na vysoký tlak, který se začal od 34.tt hlídat. Výsledky nebyly dobré a byla jsem hospitalizovaná. Po týdnu mě pustili domu s tím, že to není tak hrozný a byla jsem přeložena do rizikové poradny.
Po týdnu jsem tedy šla do poradny, kde pan docent řekl, že výsledky nejsou dobré a že ve středu nástup na vyvolání porodu. To už jsem nestihla. Po příchodu domu z poradny jsem začala krvácet a jela do porodnice. Jeníček se narodil rychlostí blesku dne 2.6.2014 ve 23:00 s mírou 3740 g a 54 cm ve 37+5tt.
Vše bylo v pořádku až na modřinku na hlavičce. Doktorka říkala, že je to v pořádku a že je trochu modrý, ale že to se stává. Nechali mi ho u sebe na sále a já se s manželem radovala ze syna. Manžel kolem 1 ráno odjel domu a mně malého odnesly na vyšetření.
Přivezla ho sestra kolem 2. hodiny na pokoj. Zkusily jsme přiložit k prsu a krásně hned začal papat. Sestra odešla. Pak začal horor, který se nikdy neměl stát!
Asi na 10 minut jsem usnula vyčerpaná po porodu. Najednou jsem se hrozně lekla a koukla jsem na malého, který se ani nehnul. Nedýchal. Rychle jsem ho popadla a utíkala za sestrou a řekla jí, že Jeníček nedýchá. Sestra s ním běžela na JIP a já stála na chodbě jak opařená a začala si uvědomovat, co se děje. Sestra mě poslala na pokoj s tím, že za mnou pošle doktorku.
Nikdo nepřišel. Seděla jsem od 3 hodin na posteli, koukala z okna a neustále brečela. V 6 hodin jsem sebrala odvahu a zavolala manželovi, aby přijede. Asi za půl hodiny byl u mě - ustále jsme nic nevěděli. Pak tam už začal vyvádět, jak je možné, že nám nikdo nic neřekne. Po 4 hodinách konečně přišla doktorka, která nám řekla, že malého jsem jim přinesla mrtvého, že ho museli oživovat a převést do ústecké nemocnice na chlazení telička.
Byla jsem vyřízená a chtěla za ním, ale doktorka mě nepustila, protože jsem byla pár hodin po porodu. Až druhý den mě propustili a já hned s manželem jela do Ústí na novorozeneckou JIP, kde nás vzali za Jeníčkem. Byl tak krásný a přitom měl všude samé hadičky. Nevydržela jsem to a složila se u inkubátoru.
V Ústí byl týden, nehýbal se, sám nedýchal, prostě nic. Doktorka nám řekla, že když přežije, bude vážně postižen, že má patologický nález na mozečku. Ale také řekla, že může být vše jinak, a já věřila, že bude zas dobře.
Převezli ho zpátky do mostecké nemocnice, kam jsme za nim každý den chodili. Nález se měnil jen k horšímu. Dostal zápal plic, nepřijímal potravu, začal hubnout a krvácet z plic. Antibiotika pomalu přestávala fungovat a já se modlila, aby to už přestalo, aby se netrápil.
21.8.2014 jsme za ním s manželem jako každý den šli. Stála jsem u něj, hladila ho po hlavičce a brečela. Přišlo mi, že ho vidím naposledy. Z pusinky a z nosánku mu tekla krev, bylo to hrozné na něj koukat a nemoct mu pomoct. Přišla k nám paní doktorka a řekla, že to vypadá špatně, že mu odcházejí orgány - nejhorší byly ledviny, přestal čůrat a hrozila infekce. Jeli jsme domu a já si přála, aby se stal zázrak. Manžel jel do práce.
Kolem 19:00 jsem měla divný pocit. V 19:30 přijel manžel z odpolední a já věděla, že je zle. Sedl si ke mně a řekl mi, že volali z nemocnice. Jeníček zemřel 21.8.2014 v 19:00 na infekci. Jeho srdíčko už to nezvládlo.
Zhroutil se mi celý svět, nechtěla jsem nikoho vidět. Chtěla jsem svého syna. Hodně mi pomáhá manžel a švagrová, která má 7měsíční holčičku. Žádné jiné dítě nemůžu ani vidět, hned začnu brečet a je mi vše hrozně líto. Přeji si, aby bylo zas dobře, i když vím, že Jeníček se mi nevrátí. Musím se naučit žit s tou bolestí.
Co říct na závěr? Snad jen že děkuji všem za podporu a přečtení tohoto článku.
Jeníčku, nikdy na tebe nezapomenu a vždy tě budu milovat. 
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 611
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 300
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 595
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 1115
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 381
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1218
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1432
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2088
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 695
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 786
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
vic slov ani nemam.
Držte se 
snad jen tak, že přijde další štěstí v podobě miminka a bude dobře, moc vám(oboum) to přeji 
nebo se nestarají tak, jak by měli) 
