Náš andílek
Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat tento deníček. Nakonec jsem si řekla, že mi třeba trochu pomůže se z toho takhle vypovídat.
S manželem jsme se rozhodli, že se pokusíme o miminko. V prosinci 2012 jsem vysadila antikoncepci a čekala, jak to bude dál. Neustále jsem si hlídala plodné dny a pokaždé jsem příchod MS obrečela. 29.6.2013 jsme si s manželem řekli své ano a začali žít jako manželé. Po svatbě jsem si řekla, že už se nebudu hlídat a uvidíme, jak to dopadne. 13. října, den před svými narozeniny, jsem objevila na testu //. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem neskutečně šťastná.
S manželem jsme vše plánovali a chystali na příchod miminka. Ve 24. tt jsem se dozvěděli, že to bude chlapeček. Celé těhotenství probíhalo dobře, až na vysoký tlak, který se začal od 34.tt hlídat. Výsledky nebyly dobré a byla jsem hospitalizovaná. Po týdnu mě pustili domu s tím, že to není tak hrozný a byla jsem přeložena do rizikové poradny.
Po týdnu jsem tedy šla do poradny, kde pan docent řekl, že výsledky nejsou dobré a že ve středu nástup na vyvolání porodu. To už jsem nestihla. Po příchodu domu z poradny jsem začala krvácet a jela do porodnice. Jeníček se narodil rychlostí blesku dne 2.6.2014 ve 23:00 s mírou 3740 g a 54 cm ve 37+5tt.
Vše bylo v pořádku až na modřinku na hlavičce. Doktorka říkala, že je to v pořádku a že je trochu modrý, ale že to se stává. Nechali mi ho u sebe na sále a já se s manželem radovala ze syna. Manžel kolem 1 ráno odjel domu a mně malého odnesly na vyšetření.
Přivezla ho sestra kolem 2. hodiny na pokoj. Zkusily jsme přiložit k prsu a krásně hned začal papat. Sestra odešla. Pak začal horor, který se nikdy neměl stát!
Asi na 10 minut jsem usnula vyčerpaná po porodu. Najednou jsem se hrozně lekla a koukla jsem na malého, který se ani nehnul. Nedýchal. Rychle jsem ho popadla a utíkala za sestrou a řekla jí, že Jeníček nedýchá. Sestra s ním běžela na JIP a já stála na chodbě jak opařená a začala si uvědomovat, co se děje. Sestra mě poslala na pokoj s tím, že za mnou pošle doktorku.
Nikdo nepřišel. Seděla jsem od 3 hodin na posteli, koukala z okna a neustále brečela. V 6 hodin jsem sebrala odvahu a zavolala manželovi, aby přijede. Asi za půl hodiny byl u mě - ustále jsme nic nevěděli. Pak tam už začal vyvádět, jak je možné, že nám nikdo nic neřekne. Po 4 hodinách konečně přišla doktorka, která nám řekla, že malého jsem jim přinesla mrtvého, že ho museli oživovat a převést do ústecké nemocnice na chlazení telička.
Byla jsem vyřízená a chtěla za ním, ale doktorka mě nepustila, protože jsem byla pár hodin po porodu. Až druhý den mě propustili a já hned s manželem jela do Ústí na novorozeneckou JIP, kde nás vzali za Jeníčkem. Byl tak krásný a přitom měl všude samé hadičky. Nevydržela jsem to a složila se u inkubátoru.
V Ústí byl týden, nehýbal se, sám nedýchal, prostě nic. Doktorka nám řekla, že když přežije, bude vážně postižen, že má patologický nález na mozečku. Ale také řekla, že může být vše jinak, a já věřila, že bude zas dobře.
Převezli ho zpátky do mostecké nemocnice, kam jsme za nim každý den chodili. Nález se měnil jen k horšímu. Dostal zápal plic, nepřijímal potravu, začal hubnout a krvácet z plic. Antibiotika pomalu přestávala fungovat a já se modlila, aby to už přestalo, aby se netrápil.
21.8.2014 jsme za ním s manželem jako každý den šli. Stála jsem u něj, hladila ho po hlavičce a brečela. Přišlo mi, že ho vidím naposledy. Z pusinky a z nosánku mu tekla krev, bylo to hrozné na něj koukat a nemoct mu pomoct. Přišla k nám paní doktorka a řekla, že to vypadá špatně, že mu odcházejí orgány - nejhorší byly ledviny, přestal čůrat a hrozila infekce. Jeli jsme domu a já si přála, aby se stal zázrak. Manžel jel do práce.
Kolem 19:00 jsem měla divný pocit. V 19:30 přijel manžel z odpolední a já věděla, že je zle. Sedl si ke mně a řekl mi, že volali z nemocnice. Jeníček zemřel 21.8.2014 v 19:00 na infekci. Jeho srdíčko už to nezvládlo.
Zhroutil se mi celý svět, nechtěla jsem nikoho vidět. Chtěla jsem svého syna. Hodně mi pomáhá manžel a švagrová, která má 7měsíční holčičku. Žádné jiné dítě nemůžu ani vidět, hned začnu brečet a je mi vše hrozně líto. Přeji si, aby bylo zas dobře, i když vím, že Jeníček se mi nevrátí. Musím se naučit žit s tou bolestí.
Co říct na závěr? Snad jen že děkuji všem za podporu a přečtení tohoto článku.
Jeníčku, nikdy na tebe nezapomenu a vždy tě budu milovat. 
Přečtěte si také
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 632
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 475
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 871
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 1738
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 291
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1375
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 1099
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 824
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1561
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 737
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
vic slov ani nemam.
Držte se 
snad jen tak, že přijde další štěstí v podobě miminka a bude dobře, moc vám(oboum) to přeji 
nebo se nestarají tak, jak by měli) 
