Náš andílek
Dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat tento deníček. Nakonec jsem si řekla, že mi třeba trochu pomůže se z toho takhle vypovídat.
S manželem jsme se rozhodli, že se pokusíme o miminko. V prosinci 2012 jsem vysadila antikoncepci a čekala, jak to bude dál. Neustále jsem si hlídala plodné dny a pokaždé jsem příchod MS obrečela. 29.6.2013 jsme si s manželem řekli své ano a začali žít jako manželé. Po svatbě jsem si řekla, že už se nebudu hlídat a uvidíme, jak to dopadne. 13. října, den před svými narozeniny, jsem objevila na testu //. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem neskutečně šťastná.
S manželem jsme vše plánovali a chystali na příchod miminka. Ve 24. tt jsem se dozvěděli, že to bude chlapeček. Celé těhotenství probíhalo dobře, až na vysoký tlak, který se začal od 34.tt hlídat. Výsledky nebyly dobré a byla jsem hospitalizovaná. Po týdnu mě pustili domu s tím, že to není tak hrozný a byla jsem přeložena do rizikové poradny.
Po týdnu jsem tedy šla do poradny, kde pan docent řekl, že výsledky nejsou dobré a že ve středu nástup na vyvolání porodu. To už jsem nestihla. Po příchodu domu z poradny jsem začala krvácet a jela do porodnice. Jeníček se narodil rychlostí blesku dne 2.6.2014 ve 23:00 s mírou 3740 g a 54 cm ve 37+5tt.
Vše bylo v pořádku až na modřinku na hlavičce. Doktorka říkala, že je to v pořádku a že je trochu modrý, ale že to se stává. Nechali mi ho u sebe na sále a já se s manželem radovala ze syna. Manžel kolem 1 ráno odjel domu a mně malého odnesly na vyšetření.
Přivezla ho sestra kolem 2. hodiny na pokoj. Zkusily jsme přiložit k prsu a krásně hned začal papat. Sestra odešla. Pak začal horor, který se nikdy neměl stát!
Asi na 10 minut jsem usnula vyčerpaná po porodu. Najednou jsem se hrozně lekla a koukla jsem na malého, který se ani nehnul. Nedýchal. Rychle jsem ho popadla a utíkala za sestrou a řekla jí, že Jeníček nedýchá. Sestra s ním běžela na JIP a já stála na chodbě jak opařená a začala si uvědomovat, co se děje. Sestra mě poslala na pokoj s tím, že za mnou pošle doktorku.
Nikdo nepřišel. Seděla jsem od 3 hodin na posteli, koukala z okna a neustále brečela. V 6 hodin jsem sebrala odvahu a zavolala manželovi, aby přijede. Asi za půl hodiny byl u mě - ustále jsme nic nevěděli. Pak tam už začal vyvádět, jak je možné, že nám nikdo nic neřekne. Po 4 hodinách konečně přišla doktorka, která nám řekla, že malého jsem jim přinesla mrtvého, že ho museli oživovat a převést do ústecké nemocnice na chlazení telička.
Byla jsem vyřízená a chtěla za ním, ale doktorka mě nepustila, protože jsem byla pár hodin po porodu. Až druhý den mě propustili a já hned s manželem jela do Ústí na novorozeneckou JIP, kde nás vzali za Jeníčkem. Byl tak krásný a přitom měl všude samé hadičky. Nevydržela jsem to a složila se u inkubátoru.
V Ústí byl týden, nehýbal se, sám nedýchal, prostě nic. Doktorka nám řekla, že když přežije, bude vážně postižen, že má patologický nález na mozečku. Ale také řekla, že může být vše jinak, a já věřila, že bude zas dobře.
Převezli ho zpátky do mostecké nemocnice, kam jsme za nim každý den chodili. Nález se měnil jen k horšímu. Dostal zápal plic, nepřijímal potravu, začal hubnout a krvácet z plic. Antibiotika pomalu přestávala fungovat a já se modlila, aby to už přestalo, aby se netrápil.
21.8.2014 jsme za ním s manželem jako každý den šli. Stála jsem u něj, hladila ho po hlavičce a brečela. Přišlo mi, že ho vidím naposledy. Z pusinky a z nosánku mu tekla krev, bylo to hrozné na něj koukat a nemoct mu pomoct. Přišla k nám paní doktorka a řekla, že to vypadá špatně, že mu odcházejí orgány - nejhorší byly ledviny, přestal čůrat a hrozila infekce. Jeli jsme domu a já si přála, aby se stal zázrak. Manžel jel do práce.
Kolem 19:00 jsem měla divný pocit. V 19:30 přijel manžel z odpolední a já věděla, že je zle. Sedl si ke mně a řekl mi, že volali z nemocnice. Jeníček zemřel 21.8.2014 v 19:00 na infekci. Jeho srdíčko už to nezvládlo.
Zhroutil se mi celý svět, nechtěla jsem nikoho vidět. Chtěla jsem svého syna. Hodně mi pomáhá manžel a švagrová, která má 7měsíční holčičku. Žádné jiné dítě nemůžu ani vidět, hned začnu brečet a je mi vše hrozně líto. Přeji si, aby bylo zas dobře, i když vím, že Jeníček se mi nevrátí. Musím se naučit žit s tou bolestí.
Co říct na závěr? Snad jen že děkuji všem za podporu a přečtení tohoto článku.
Jeníčku, nikdy na tebe nezapomenu a vždy tě budu milovat. 
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 913
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1079
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1711
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2435
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 658
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 3027
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 7136
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2925
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1317
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2989
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
vic slov ani nemam.
Držte se 
snad jen tak, že přijde další štěstí v podobě miminka a bude dobře, moc vám(oboum) to přeji 
nebo se nestarají tak, jak by měli) 
