Naše dnešky ve spojení s našimi včerejšky

Paprsky ranního slunce zabloudily na mou tvář, rozmrzele jsem se otočila na druhý bok a pohlédla mu do obličeje. Chvějící se řasy, popraskané rty a zrychlený dech, vypadá jako panenka, trochu otlučená panenka. Celou noc jsme bojovali s vysokou horečkou, nejpozději pozítří bude potřeba zkontrolovat CRP a moč. Zvládnu jen rychlou toaletu, když se z ložnice ozve naléhavé volání, takřka prázdný žaludek stávkuje, bude zvracet.

Sloupeček rtuti v teploměru odhaluje během několika minut příčinu, 40,5°C. „Do hajzlu,“ vydechnu zoufale a poté v kalendáři telefonu vyhledám, co dostal naposledy, dobrovolně volí paracetamolový čípek. Nechce jíst ani pít, ledovými prstíky objímá můj krk. „Bude to dobrý, zvládneme to, neboj!“ šeptám mu do ucha.

Po chvíli usíná, jdu připravit snídani a svačiny starším dětem, lomcuje mnou zimnice a nekonečná únava. „Bráška už je zase nemocný?“ Ten hlas patří mé desetileté dceři, tiše přikývnu, není potřeba cokoli vysvětlovat. Tři školní batohy postupně opustí prostor před botníkem, zaslechnu klapnutí vchodových dveří a útržky hlasité konverzace pod okny. Opatrně nahlédnu do ložnice, chlapeček zatím spí, snad stihnu rychlou sprchu a možná i šálek horkého čaje.

Přesně v takových dnech mi začne matka vyčítat, že nejsem dost milující a starostlivá. Smršť připomínek padá na mou hlavu jako vytrvalý hustý déšť, jehož ostré kapky mne bodají a řežou, špatně dělám úplně všechno. A potom přijdou vzpomínky na vlastní dětství a dospívání. Jak přehlížela zcela typické symptomy zánětu slepého střeva, dokud mne uprostřed letní noci neodvezla sanitka. Jak ignorovala mé dlouhodobé bolesti hlavy a pohybového aparátu, bylo mi jedenáct let a lékaře jsem musela navštívit sama, léčba pokročilé boreliózy tehdy trvala půl roku. Jak mě posílala do školy i se záněty ledvin nebo průdušek, jak se neobtěžovala mě navštívit v nemocnici a nakonec jsem v ní zůstávala o několik dní déle, protože se můj návrat domů nehodil. Přes potoky slz skoro nevidím, ale přesto se ohradím: „Dělám co můžu a dělám to mnohem lépe, než jsi kdy dokázala ty!“

Chlapečkovi je šest let… a moje matka je dávno mrtvá.