Naše druhé štěstí
- Porod
- cafina
- 09.08.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kdo četl můj první deníček, tak jistě ví, jak první těhotenství a hlavně porod byly náročné... Ve zkratce: vcestná placenta, abrupce placenty ve 33+4tt, Aro a strach o miminko.
Nechci ani vzpomínat… deníček jsem končila tím, že se snažíme o druhé miminko. A to i přesto, že jsem několik let žila v tom, že druhé dítě nikdy mít nebudu, ne že bych nechtěla, chtěla jsem vždy, ale kvůli zdravotním komplikacím. Byla jsem dokonce objednána na odstranění dělohy, ale rozmyslela jsem si to… Poté můj doktor jednou řekl, že by se druhého asi nebál a zkusil to… No ten den jsem si již nevzala antikoncepci, ale několik týdnů mi trvalo, než jsem dokázala přesvědčit manžela, ať do toho jdeme. Strašně se bál, pořád mi připomínal, že jsem málem umřela a jaké máme štěstí, že máme aspoň jedno dítě. Já si teda pořád mlela svou, že chci dvě děti a že se nic nestane. A tím náš další příběh začal.
Několik měsíců se nedařilo, přesně 11, vím, není to moc, ale bylo to pro mě horší kvůli tomu, že jsem téměř každý druhý měsíc vždy otěhotněla, ale na začátku (tj. pár dnů po meškání a pozitivních testech) to začalo odcházet. Celkem tedy 4 biochemická těhotenství. Která s mojí psychikou docela zamávala, ale ještě se to dalo a já věřila, že se jednou dočkám. Po několika vyšetření doktor zjistil, že mám vysoký prolaktin, a dal mi léky na snížení, ježíš, jak mně bylo po nich zle, nevolnosti fujtajbl, jak si jen vzpomenu.
Ale, světe, div se, najednou se miminko udrželo a já se mohla řadit zase mezi těhulky, jen teda se statusem velmi riziková. Od začátku těhu téměř pořád nohy nahoře a riziko, že se může vcestná placenta a komplikace opakovat. Rodina byla na mě naštvaná, věděli, že druhé miminko si přejeme, ale zároveň o mě měli strach a popravdě se z mého těhotenství nikdo moc netěšil. No abych to neměla lehké, tak v 9.tt krvácení, hospitalizace a hrozící potrat, léky na udržení. Prozvracené dny, kdy jsem nemohla polknout ani vodu, a další hospitalizace a infúze, ale to je to nejmenší. Veškerá vyšetření od specialistů, zda to moje děloha a já vydržíme. Vyšetření, zda je placenta nyní dobře uchycená. Vše vypadalo dobře. U doktora jsem byla jako doma, měla jsem teda pořád velké bolesti v podbřišku. Ale ty jsem měla a pořád mám již od prvního porodu.
Potvrzen druhý klučina, testy všechny v pořádku. V 31.tt hospitalizace kvůli neustálému tvrdnutí, ale po lécích se to zlepšilo a já si v klidu připravila výbavičku, vybrala porodnici a domluvila si termín císařského řezu na 1. 12., na manželovy narozeniny (termín porodu byl 12.12.), přirozený porod po tom všem nepřicházel v úvahu.
No ale osud tomu chtěl opět trošku jinak a v 35.tt jsem měla divný pocit, že něco není v pořádku, že břicho tvrdne více, než je zdrávo, a necítím se dobře. Takový špatný pocit, no ono, jak se to vše blížilo, tak byl člověk nervózní, aby vše tentokrát dopadlo lépe, ale nedalo mi to a objednala jsem se o pár dnů dříve do poradny. Byla jsem přesně v 35+3tt, když jsem ráno přijela do Hořovic a po vyšetření mi byl doporučen klid na nemocničním lůžku, medikace na zklidnění děložní činnosti a verdikt otevřená na 2 prsty. Žádný velký nález na daný týden. Ok, tak jsem si lehla s tím, že pár dnů vydržím a půjdu domů.
Na večerním utz otevřená na 3, kontrakce a krvácení, které se neustále zvětšovalo. K tomu bolesti a nařízen okamžitý císařský řez, volala jsem manželovi, ať přijede… sotva dojel domů z nemocnice. Poslali mě na pokoj pro věci, ať se okamžitě vrátím. Pár lidí jsem stihla obvolat, že jdu na to, ať drží palce. Stres a špatné vzpomínky pracovaly, ale na to nebylo moc času, proběhla příprava a poté jsem došla na sál, kde se mi snažili napíchnout kanylu do zad. Nešlo jim to nejdříve kvůli mé skolióze, ale napotřetí se povedlo a zažila jsem co nikdy dříve. Štěstí při pohledu na mé čerstvě vyndané miminko. Dominik měl 2,9 kg… obřík na daný týden (první syn v 33+4tt 2,2 kg a viděla jsem ho až po 8 dnech, ale to je už jiný příběh). Domču odnesli na neonatologii a já byla šťastná, na chodbě čekal již manžel a ten den nikdy nezapomenu.
Proč opět předčasný porod? Dle lékařů to nezvládala moje jizva, byla úplně prosákla, při doteku se téměř rozpadala a byla jen otázka hodin, kdy by praskla. Má intuice a špatný pocit mě nyní přesvědčil, že člověk musí dát na své pocity. Bez toho by to dopadlo špatně. Domča si poležel 12 dnů na neonatologii, byl mezi prcka největší. Pár dnů měl pomoc při dýchání, poté sondičku s mlíčkem do žaludku a po týdnu jsem k němu nastoupila na intermedial a užívala si jeho blízkost. Bylo to velmi rychlé a úplně jiné než s prvorozeným. Nyní je Domískovi téměř 9 měsíců, je úplně zdravý a kromě návštěvy rizikové poradny a cvičení vojtovky je vše v nejlepším pořádku a já šťastná za dvě krásné děti.
Přečtěte si také první deníček – Naše trnitá cesta ke štěstí
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 197
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 122
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 233
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 133
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 160
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1110
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1276
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 1925
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 570
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 693
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
až tak silně na mě zapůsobil. u tohoto jsem tak nějak čekala, co bude, tak mě to zase až tak moc za srdce nevzalo. Jsem ohromně ráda, že jste všichni zdraví, šťastní a hlavně živí.
.
Přeju, ať vám děti dělají jen samou radost 
drive bych pry neprezila stoprocentne. Ale verim ze to co se stalo se melo stat a muj zivot je ted mnohem kvalitenejsi, neresim blbosti..raduju se kazdy den z deti, z zivota…vim ze to pri prvnim porodu bylo o fous a u druheho risk..ale za to mi to stalo, kazdy den koukam na ty me kluciny a rikam si jaky je to dar.Rodinu sem dost potrapila, je fakt ze jsem obcas docela strelkyne, ale jak se rika kdo se boji nesmi do lesa 
Je úžasné, co všechno jsi dokázala překonat, aby se narodil 