Naše společná cesta II

Jak to dopadlo s Petrem a co bylo dál?

V minulém deníčku jsme končili tím, že jsem se rozhodla dát šanci Petrovi. Možná, že by se teď slušelo, vám ho ještě trochu představit. Byl to kluk pouze o rok starší než já, který bydlel nedaleko ve městě a u nás na vesnici měl prarodiče, strýčky a taky spoustu kamarádů. V té době to byl kluk, který držel v partě s mojí o 3 roky mladší sestrou a také je dobré zmínit, že už měl za sebou pár vztahů. Asi tři byly jen krátkodobé ještě napůl dětské lásky, ale také už zažil i delší vztah s holkou z vedlejší vesnice.

Nakonec jsem se však rozhodla právě pro něj, jelikož to vypadalo, že s ním toho zažiji mnohem více než s Adamem, který byl už o dost starší a navíc nebyl příliš společenský. Zkrátka, vzala jsem to asi tak, že v tu chvíli je pro mě vhodnější zvolit Petra. Přeci jen, bylo mi 16 let. Zcela upřímně, moc nadějí jsem do toho nevkládala. Ano, měla jsem ho ráda, to opravdu ano, ale že bych do něj byla zamilovaná až po uši, jak se říká, to vážně ne.

Ze začátku jsme si hodně psali a vídali jsme se pouze o víkendu a to ještě dost omezeně, jelikož Petr k nám jezdil autobusem a spojení nebylo zrovna ideální. Čas plynul. Mně za pár týdnů bylo 17, jemu o něco později 18. Od svých 18 měl naštěstí k dispozici auto a tak jsme spolu mohli trávit o něco více času.

Vše tak nějak pokračovalo dál. Petr začal za naši vesnici hrát fotbal v dorostu a já celý tým podporovala a pomáhala trenérovi s organizací atp. Byla to skvělá parta lidí. Všechny víkendy v jarní a podzimní fotbalové sezóně jsme trávili na hřišti. Já fandila, on hrál.

V létě i v zimě jsem chodila na brigády, co to šlo. Nebyli jsme ten typ páru, který by neustále někam vyrážel, chodil do kina, na večeře, jezdil na víkendy. Asi po dvou a půl letech jsem stále cítila, že k Petrovi necítím to, co bych si přála. Krom toho, samozřejmě, měl také své mouchy a zkrátka jsem situaci vyhodnotila tak, že minimálně pauza nám přijde vhod. V té chvíli jsem zjistila, jak moc on miluje mě. Dělal všechno možné pro to, abych se k němu vrátila. Už si ani nevzpomínám, jak dlouho to trvalo, myslím, že několik týdnů, ale nakonec jsem se rozhodla, dát mu tedy ještě jednu šanci.

Petr po maturitě rok trávil jen příležitostnými brigádami a pobýval tam, kde se mu to hodilo (buď u svých rodičů nebo u nás). Dost mi to vadilo, jelikož já od 14 většinu svého volného času trávila prací, aby táta neustále nenadával, kolik ho stojím. Já sama jsem po ukončení gymplu šla na VŠ hodinu cesty od bydliště. Škola byla naštěstí jen od pondělí do čtvrtka a my se tedy stále vídali o víkendech.

Čas stále plynul. V roce 2012 jsme podnikli první společnou dovolenou k moři. Následující rok jsem získala titul Bc. a záhy nastoupila na navazující magisterské studium. V té chvíli jsem stále nebyla přesvědčená, že Petr je ten, kdo se o mě a potencionální rodinu dokáže 100% postarat a zabezpečit nás. Nahrával tomu i fakt, že zatím neřešil ani otázku bydlení.

S přibývajícím časem jsem na něj začala tlačit, protože jsem po státnicích nechtěla zůstat u našich. A hle, ono se začalo něco dít. Dokonce něco velkého! Strýček, který bydlí ve velkém domě sám, svolil, že můžeme využívat vrchní patro. A tak to vše začalo. Obrovská rekonstrukce. Fůra dřiny i peněz. Naštěstí, v roce 2015 se mu podařilo získat i místo v celkem slušné firmě a já také začala po státnicích chodit do práce.

V červenci roku 2015 jsme se odstěhovali od našich (sice asi jen 3 minuty cesty, ale do svého). V té chvíli byla hotová pouze koupelna. Vše ostatní bylo provizorní. Kuchyň bez vody, všude neustále prach, kdo rekonstruoval, tomu nemusím vyprávět. Petr toho udělal tolik, že to snad ani není možné. Dělal mnohdy i do noci, aby to a tamto bylo co nejdříve.

Na konci roku pak přišla žádost o ruku a v roce 2016 byla svatba. Nyní jsme spolu více než 11 let. Je to hrozně moc, ale ono to tak strašně rychle uteklo. Manžel je o hodně jiný člověk, než se kterým jsem začala tehdy chodit. Opravdu vyspěl. Já bych v červnu měla podepsat smlouvu v práci na další rok nebo na neurčito a chtěli bychom se začít snažit o mimčo…

A co teď už vím? Že i když má Petr svoje nedostatky, opravdu mě miluje. Taky vím, že to, že se někdo ve 20ti jeví jako neschopný, neznamená, že nedospěje. Mimo to také vím, že i když na začátku není láska jako trám, může z toho vzniknout krásné manželství. Jsem moc spokojená, v práci i doma. Shrnuto podtrženo, Petr byl můj první opravdový kluk a doposud taky jediný. Věřím, že to tak i zůstane. ;-)

Děkuji za přečtení a přeji těm uživatelkám, které se obávají, zda jejich partneři vyspějí, aby se tak stalo.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Fonty
1265
30.3.18 06:47

Jee taky jsme s manželem spolu od mých 16…po deseti letech jsme se vzali a krátce na to se narodil nás první syn a rok a půl na to ten druhý :D Je fakt že u nás ta láska taky tak nějak zrala a sílila. Ono taky v 16 letech je člověk jinde, muž je teda o 4 roky starší a občas měl se mnou svatou trpělivost 8) tak hodně štěstí

  • načítám...
  • Zmínit
Martina D.
5710
30.3.18 13:58

Přečetla jsem deník a zarazilo mě, že jsi tak mladá zvolila partnerství z rozumu. Držím palce, abys byla s Petrem celý život spokojená, ale spíš bych se bála toho, že jakmile přijdeš do nového kolektivu v práci a poznáš nové lidi, bláznivě se zamiluješ do někoho, s kým se budeš držet za ruce, budete si koukat do očí, budete mít stejné nápady a myšlenky, budete pro sebe dýchat a ty se budeš rozvádět. :think:
Každopádně s dětmi počkej. Přeji hodně štěstí!!

Příspěvek upraven 30.03.18 v 13:58

  • načítám...
  • Zmínit
sediza
4071
30.3.18 14:57

Nemám nic proti tomu, že někdo spíš používá rozum, než city. Možná by nebyla taková rozvodovost, nevím. Ale mně tam chybělo aspoň jednou napsané to, že ho taky milujete (svým způsobem). Mohu se jen modlit, že můj manžel mě miluje hlavou i srdcem stejně a intenzivně. Přeji hodně štěstí v životě.

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
30.3.18 18:45

Petrové jsou totiž nejlepší:) Taky mám jednoho doma. A taky to nebyla láska jako trám. Jsme spolu spokojení a snad nám to vydrží. Ono často taková ta vášnivá láska vyprchá a zjistíš, že sex byl všechno, co jste měli společné… Buďte spolu šťastní!!! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Eule
1415
31.3.18 19:23

@Martina D. @sediza
samozřejmě, že náš vztah už prošel i pár „zkouškami“…
jednou to byl spoluhráč, do kterého jsem se zakoukala, ale bylo to jen chvilkové „omámení“, kdy on navíc nechtěl nějak ublížit Petrovi (to by přece kamarádovi neudělal) a já velice brzy zjistila, že ten člověk je „někde úplně jinde“ a nedokázala bych s ním žít…
pak to byl velice blízký kamarád z VŠ, ale ten od začátku věděl, že mám Petra a ikdyž to mezi námi jeden čas taky trochu jiskřilo, též se držel dál…
no a s Adamem jsme si taky byli ještě dlouho blízcí…
všechno to bylo ovšem do doby, než začala rekonstrukce a já zjistila, jak moc úžasný můj manžel je…
asi to mám prostě vše víc tak nějak „o rozumu“ než o citech…
v práci máme kolektiv víceméně ryze ženský, ale je tam jeden fajn kolega, o rok starší, ale je to ta stejná pohádka, já už přišla do práce jako vdaná ;-)
kromě toho, svatbu jsme měli církevní a pro mě to má celkem dost velkou váhu…
ono jako ne každý chlap je princ, že… člověk taky trochu musí být realista :-)
a já si strašně svého manžela vážím, za to, jaký je, že téměř nepije a že je neuvěřitelně pracovitý atp.
rozhodně není dokonalý (např. vůbec mi nekupuje kytky :-D), ale i tak jsem neuvěřitelně šťastná, že ho mám…

Příspěvek upraven 31.03.18 v 19:24

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymka89
15.4.18 11:51

.

Příspěvek upraven 24.02.19 v 08:19

  • Upravit
Eule
1415
15.4.18 14:05

@Anonymka89 každý to máme jinak :-) ale já mohu říci, že jsem maximálně spokojená a šťastná… ale určitě máte pravdu, nikdy nevíte, co si pro nás život připraví, nicméně to neví nikdo… ale myslím si, že až budou děti (snad brzy!), tak to možná bude o rozumu ještě více, jelikož budeme bydlet v bytě, který byl přepsán na manžela, on nás bude živit a pokud k tomu všemu bude i dobrý táta, tak prostě to bude hodně rozhodující, jestli mi rozumíte… a já jsem vcelku přesvědčená, že moc lepších mužů (pro mě) není… já zase nechápu, když některé páry se ukazují jako ty nejdokonalejší a nejzamilovanější a nejúžasnější v širokém okolí a dávají to najevo na veřejnosti, na soc. sítích a najednou se rozejdou nebo se řeší rozchod (rozvod) a vyplývají na povrch velmi nehezké věci… a mám kolem sebe taky několik párů, kdy si jsou oba navzájem nevěrní, ale přitom se tváří a „ukazují“ jako ti, co se hrozně milují… navíc on vztah-manželství je o soužití dvou lidí a vždy je to dost o ochotě něco tomu vztahu taky dát a ne jen „brát“… zkrátka, já si myslím, že prostě jsem hodně realista a od toho se to odvíjí, možná mě poznamenalo i to, že pracuji s dětmi a vidím, jak to velice často (ne)funguje…

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Naše společná cesta I