Jak přežít a nezešílet
- O životě
- Liviettka
- 03.09.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
18. dubna 2008 jsem začala pracovat v nově založeném baru v Ostravě. Bylo mi čerstvě osmnáct a měla jsem pocit, že mi patří celý svět. Dřív jsem měla problém oslovovat lidi, natožtak je obejmout nebo jim bez zábran sdělit své pocity. Od té doby, co jsem však začala pracovat v baru, mi všechno přišlo snažší. Kamarádi se snadno hledali, protože po tom, co mě půl hospody pozvalo na panáka, nebylo tak těžké tvářit se přátelsky i na ty, co jsem za střízliva pokládala za absolutní pitomce.
Zapojila jsem svou kreativitu, namísto učení se do školy jsem malovala plakáty, organizovala všemožné akce, které zvyšovaly tržby natolik, že mě šéf nechtěl dát z ruky. Pracovala jsem od 18:00 do 7:00 rána. V 8:00 už jsem seděla ve školní lavici. A spala jsem se sluchátkama v uších rozvalená na lavici. V 16:00 jsem přijela ze školy, napustila si vanu a do 17:30 jsem nabírala síly zase do práce.
Nutno říct, že mě práce barmanky opravdu bavila. Většinu víkendů jsem strávila organizováním akcí. Jednou jsem byla převlečená za čarodějnici, pak jsem zas pořádala pyžamovou párty, atd… atd… Lidi v jinak nudně vypadajícím baru najednou začali tančit v kostýmech a náramně se bavit. Každý víkend. Jenže já pracovala i přes týden a peníze všeho všudy nikde. Všechno prokouřeno a propito. Ve škole pro změnu zase všechno prospáno… Tedy když už jsem do školy vůbec došla… Mnohdy jsem totiž byla tak unavená, že jsem spala celý den a do školy jsem pak došla jen s nějakou „výmluvou“…
Moje přátelskost zašla tak daleko, že jsem pořádala party nejen v baru, ale pak i v domě mých rodičů v 1. patře. Slavil se můj maturitní ples, moje narozeniny… Slavilo se všechno. A pilo se a pilo.
Koncem konců z nás byla tzv. LOST BANDA. Měli jsme svoje www stránky plné akcí, fotek a alkoholových zážitků a nenápadně jsme se všichni vzájemně hrnuli do propasti. Naše setkání byla neuvěřitelná. Pusa, objetí, pak tancování na baru, pivo čepoval každý, kdo chtěl. Ti poctiví si to psali na lístek. Těm moc opilým už to bylo jedno. Mě už pak taky, takže mě vůbec nepřekvapovalo, že jsem ráno namísto pětistovky za práci dlužila třeba 1500Kč.
Zpětně si plně uvědomuji svou nezodpovědnost, nespolehlivost, nerozvážnost, lehkomyslnost a hlavně blbost 
/Chybami se člověk rychle učí 
/
Lidí znám spousty. Od těch náctiletých až po staré pány, se kterými jsem si potykala a pak s nimi hrávala kulečník nebo karty.
Jednoho večere jsem se neopila. Zůstala jsem střízlivá a najednou jsem pociťovala odpor a naprostou nepopsatelnou averzi k „ožralcům“ kolem mě.
Všichni si tímto prapodivným způsobem života cosi vynahrazovali. Jakmile jsem na sobě neměla růžové brýle opilosti, cítila jsem tu bolest a smutek v každém člověku z baru. Všichni byli tak nešťastní. A řešili to (stejně jako já) alkoholem. Byli jsme banda trapných lidí, kteří si hráli na přátelství. Teď už vím, že nejde být hodná na všechny bez rozdílu. Lidi, se kterými chceme trávit čas, si musíme vybírat, jinak bychom pak v tom všem zmatku a snaze o neutrálnost mohli zapomenout na to, jací ve skutečnosti jsem my samotní.
18. dubna 2009 jsem pracovala v baru jeden celý rok. Prodělala jsem jednou tolik, než vydělala, ve slabé chvilce jsem si dokonce „ze srandy“ sedla k hracímu automatu.
„LOST BANDA“ byla opravdu ztracená. Rozpadla se stejně rychle, jako vznikla. Já jsem zázrakem odmaturovala a udělala za svým životem v Ostravě tlustou čáru. Už nikdy víc!
Dokonale jsem se vybouřila. Mě to stačí. Pokračování? Děkuji, nechci! A ne a ne a ne!!!!
Teď jsem doma. V ložnici spinká můj nádherný syn a vedle něj můj perfektní přítel, kamarád a celý svět v jednom. Dospěla jsem k názoru, že člověk potřebuje přátele jen do chvíle, než najde někoho, s kým si dokáže představit celý život jenom ve dvou. Možná ve třech nebo čtyřech . Protože není důležité mít sto kamarádů, kterým plácnete pusu, obejmete je a popíjíte cuba-libre dlouho do noci. Důležité je najít v životě někoho, koho milujete takového, jaký je doopravdy. Nikoliv krásného bohéma, který je pro život nepoužitelný a svou úžasnost dopuje alkoholem.
A hlavně už nikdy víc žádné kamarádky, které začínají každou větu „Já … “
Bohužel někomu opravdu schází takt a tak se doteď potýkám s tím, že navzdory tomu, že jsem si změnila telefonní číslo a bydlím daleko od Ostravy, čímž jsem dala maximálně najevo, že mám svůj jiný život, tak se mi občas stane, že někdo prostě bez ohlášení zazvoní u dveří. Jsem unavená, je mi zle… Chci svůj život s Davidem a Nicoláskem. ONI to nechápou…
S těhotenstvím a mateřstvím přichází mnoho změn, které okolí nemusí vždy chápat a tolerovat. Neradím být ke všem odmítavá nebo dokonce zlá, ale od počátku života s miminkem jednoznačně stanovit jakési meze. Z vlastní zkušenosti doporučuji namísto slov „ANO, slibuji, udělám, mám, dám,…“ používat „NE, omlouvám se, nemám čas, chci se věnovat rodině, nepotřebuji, nechci,…“. Zní to možná moc krutě a odmítavě, ale lásku celému světu přece jen dát nemůžeme, lásku svým nejbližším ano. Obzvláště svým dětem.
Celý život v mnohdy „zvláštní“ společnosti je o tom jak „přežít a nezešílet“. Jestli však chcete skutečně žít a nepřetvařovat se, naučte se říkat NE . Nebo opravdu zešílíte
PS.: Bláznit je lidské… ale dá se tomu zabránit
Přečtěte si také
Je mi skoro 40, mám dvě malé děti. Přesto toužím po diskotéce jako za mlada
- Anonymní
- 15.10.26
- 983
Tak moc mi chybí bezhlavé trsání na diskotékách, že mám chuť si to zopakovat. Ale copak to jde, když je vám skoro 40 a máte dvě malé děti?
Štvalo mě, že mi manželka furt kecá do života. Když odešla, byl jsem ztracený
- Anonymní
- 15.10.26
- 2272
Když mě žena opustila, první týdny jsem si říkal, že jsem konečně svobodný. Nikdo mi nebude říkat, kdy mám přijít domů, co mám koupit ani proč zase nechávám ponožky vedle postele. Kamarádům jsem...
Pozvali mě na grilovačku a pak se mi smáli za mou postavu. Už tam nejdu
- Anonymní
- 15.10.26
- 1436
Slíbila jsem si, že tam strávím příjemné odpoledne. Místo toho jsem si odnesla lekci z rodinné „laskavosti“. Moje sestra mě pozvala na oslavu narozenin svého syna a já jsem nadšeně souhlasila....
Sousedova kočka mi zmrzačila psa. Ten odmítá převzít zodpovědnost
- Anonymní
- 15.10.26
- 1870
Je to rok, co se u sousedů narodila koťata. Ze začátku mi kočky v okolí nijak nevadily. Ano, nenesla jsem dobře, že občas na naší zahradě najdu jejich exkrement. Díky tomu, že máme psa, se ale...
Návod na šťastné manželství. Tohle jsou věci, které u nás fungují
- Anonymní
- 15.10.26
- 1856
Nejsem manželská poradkyně a rozhodně nemám recept na šťastné manželství. Po letech společného života jsem ale vypozorovala několik pravidel, díky kterým se doma hádáme o něco méně. A některá jsou...
„Prsa ti udělají nový! A na pojišťovnu!“
- PenelopaW
- 14.10.26
- 905
Tak tuhle větu už nikdy nevyslovím nahlas. Je veliký rozdíl mezi plastickou operací estetickou a mezi rekonstrukcí prsu.
Naše manželství skončilo po roce. Stačila jedna chyba a přišla jsem o všechno
- Anonymní
- 14.10.26
- 3116
Petr byl mužem mých snů. Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že to bude navždy. Předtím jsme spolu chodili skoro čtyři roky a já si byla jistá, že jsme si souzení. Jenže ani ne po roce byl...
Manželka začala dostávat časté zprávy ze školky. Nechtěla mi říct proč
- Anonymní
- 14.10.26
- 1690
Nejdřív jsem si toho skoro nevšiml. Manželce začaly chodit večer zprávy ze školky a já předpokládal, že jde o nějaké organizační věci. Výlet, platba za divadlo, změna času vyzvedávání. Jenže...
Nesnáším hlasovky! Kolegyně mi místo předávky práce posílá téměř podcasty
- Anonymní
- 14.10.26
- 546
Poslouchat devítiminutovou hlasovku plnou odboček, štěkání psa a neustálých změn je pro mě osobní očistec. Zvlášť když jde o předávání pracovní směny, kde záleží na každém detailu. Vážně si v...
Tohle byl první díl StarDance. Kvůli manželově blbosti jsem ho prošvihla
- Lucinda.pavlicek
- 14.10.26
- 630
Sobota odpoledne a já už jsem doslova na trní. Po roce začíná nová série Stardance. Prožívám tenhle televizní svátek snad ještě víc než volby do senátu. I ty v naší rodině rezonují, ale u této...
. Vím přesně o čem píšeš, prožila jsem něco obdobného a také jsem se zavčas dokázala „odtrhnout“.
přesně tak 
Hezký příběh, trochu se v něm vidím 