Jak přežít a nezešílet

18. dubna 2008 jsem začala pracovat v nově založeném baru v Ostravě. Bylo mi čerstvě osmnáct a měla jsem pocit, že mi patří celý svět. Dřív jsem měla problém oslovovat lidi, natožtak je obejmout nebo jim bez zábran sdělit své pocity. Od té doby, co jsem však začala pracovat v baru, mi všechno přišlo snažší. Kamarádi se snadno hledali, protože po tom, co mě půl hospody pozvalo na panáka, nebylo tak těžké tvářit se přátelsky i na ty, co jsem za střízliva pokládala za absolutní pitomce.

Zapojila jsem svou kreativitu, namísto učení se do školy jsem malovala plakáty, organizovala všemožné akce, které zvyšovaly tržby natolik, že mě šéf nechtěl dát z ruky. Pracovala jsem od 18:00 do 7:00 rána. V 8:00 už jsem seděla ve školní lavici. A spala jsem se sluchátkama v uších rozvalená na lavici. V 16:00 jsem přijela ze školy, napustila si vanu a do 17:30 jsem nabírala síly zase do práce.

Nutno říct, že mě práce barmanky opravdu bavila. Většinu víkendů jsem strávila organizováním akcí. Jednou jsem byla převlečená za čarodějnici, pak jsem zas pořádala pyžamovou párty, atd… atd… Lidi v jinak nudně vypadajícím baru najednou začali tančit v kostýmech a náramně se bavit. Každý víkend. Jenže já pracovala i přes týden a peníze všeho všudy nikde. Všechno prokouřeno a propito. Ve škole pro změnu zase všechno prospáno… Tedy když už jsem do školy vůbec došla… Mnohdy jsem totiž byla tak unavená, že jsem spala celý den a do školy jsem pak došla jen s nějakou „výmluvou“…

Moje přátelskost zašla tak daleko, že jsem pořádala party nejen v baru, ale pak i v domě mých rodičů v 1. patře. Slavil se můj maturitní ples, moje narozeniny… Slavilo se všechno. A pilo se a pilo.

Koncem konců z nás byla tzv. LOST BANDA. Měli jsme svoje www stránky plné akcí, fotek a alkoholových zážitků a nenápadně jsme se všichni vzájemně hrnuli do propasti. Naše setkání byla neuvěřitelná. Pusa, objetí, pak tancování na baru, pivo čepoval každý, kdo chtěl. Ti poctiví si to psali na lístek. Těm moc opilým už to bylo jedno. Mě už pak taky, takže mě vůbec nepřekvapovalo, že jsem ráno namísto pětistovky za práci dlužila třeba 1500Kč.

Zpětně si plně uvědomuji svou nezodpovědnost, nespolehlivost, nerozvážnost, lehkomyslnost a hlavně blbost :-) /Chybami se člověk rychle učí ;-) /

Lidí znám spousty. Od těch náctiletých až po staré pány, se kterými jsem si potykala a pak s nimi hrávala kulečník nebo karty.

Jednoho večere jsem se neopila. Zůstala jsem střízlivá a najednou jsem pociťovala odpor a naprostou nepopsatelnou averzi k „ožralcům“ kolem mě.

Všichni si tímto prapodivným způsobem života cosi vynahrazovali. Jakmile jsem na sobě neměla růžové brýle opilosti, cítila jsem tu bolest a smutek v každém člověku z baru. Všichni byli tak nešťastní. A řešili to (stejně jako já) alkoholem. Byli jsme banda trapných lidí, kteří si hráli na přátelství. Teď už vím, že nejde být hodná na všechny bez rozdílu. Lidi, se kterými chceme trávit čas, si musíme vybírat, jinak bychom pak v tom všem zmatku a snaze o neutrálnost mohli zapomenout na to, jací ve skutečnosti jsem my samotní.

18. dubna 2009 jsem pracovala v baru jeden celý rok. Prodělala jsem jednou tolik, než vydělala, ve slabé chvilce jsem si dokonce „ze srandy“ sedla k hracímu automatu.

„LOST BANDA“ byla opravdu ztracená. Rozpadla se stejně rychle, jako vznikla. Já jsem zázrakem odmaturovala a udělala za svým životem v Ostravě tlustou čáru. Už nikdy víc!

Dokonale jsem se vybouřila. Mě to stačí. Pokračování? Děkuji, nechci! A ne a ne a ne!!!!

Teď jsem doma. V ložnici spinká můj nádherný syn a vedle něj můj perfektní přítel, kamarád a celý svět v jednom. Dospěla jsem k názoru, že člověk potřebuje přátele jen do chvíle, než najde někoho, s kým si dokáže představit celý život jenom ve dvou. Možná ve třech nebo čtyřech :-). Protože není důležité mít sto kamarádů, kterým plácnete pusu, obejmete je a popíjíte cuba-libre dlouho do noci. Důležité je najít v životě někoho, koho milujete takového, jaký je doopravdy. Nikoliv krásného bohéma, který je pro život nepoužitelný a svou úžasnost dopuje alkoholem.
A hlavně už nikdy víc žádné kamarádky, které začínají každou větu „Já … “

Bohužel někomu opravdu schází takt a tak se doteď potýkám s tím, že navzdory tomu, že jsem si změnila telefonní číslo a bydlím daleko od Ostravy, čímž jsem dala maximálně najevo, že mám svůj jiný život, tak se mi občas stane, že někdo prostě bez ohlášení zazvoní u dveří. Jsem unavená, je mi zle… Chci svůj život s Davidem a Nicoláskem. ONI to nechápou…

S těhotenstvím a mateřstvím přichází mnoho změn, které okolí nemusí vždy chápat a tolerovat. Neradím být ke všem odmítavá nebo dokonce zlá, ale od počátku života s miminkem jednoznačně stanovit jakési meze. Z vlastní zkušenosti doporučuji namísto slov „ANO, slibuji, udělám, mám, dám,…“ používat „NE, omlouvám se, nemám čas, chci se věnovat rodině, nepotřebuji, nechci,…“. Zní to možná moc krutě a odmítavě, ale lásku celému světu přece jen dát nemůžeme, lásku svým nejbližším ano. Obzvláště svým dětem.

Celý život v mnohdy „zvláštní“ společnosti je o tom jak „přežít a nezešílet“. Jestli však chcete skutečně žít a nepřetvařovat se, naučte se říkat NE :-) . Nebo opravdu zešílíte :-)

PS.: Bláznit je lidské… ale dá se tomu zabránit :-)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Katrinka
3011
3.9.10 11:50

Liviettko, bezvadně napsáno, smekám :palec: . Vím přesně o čem píšeš, prožila jsem něco obdobného a také jsem se zavčas dokázala „odtrhnout“.
Přeji mnoho šťastných, spokojených chvilek s rodinkou :kytka: :srdce: :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
BohunkaP
22074
3.9.10 11:52
:potlesk: :potlesk:
  • načítám...
  • Zmínit
Kika123
3.9.10 12:01

Díky za zajímavý deníček a gratuluji ke šťastné rodině. Měla jsi štěstí, že jsi prozřela včas, spousta lidí už z rozjetého vlaku nedokáže vystoupit a stanou se z nich vyžilí, nešťastní, osamělí třicátníci, čtyřicátníci… Jen bych si dovolila odporovat v jedné věci - je důležité mít přátele. Není pravda, že středobod vesmíru lze udělat jen z partnera a dítěte. Partnera závislost partnerky časem unaví - i on si občas potřebuje oddechnout „mezi chlapy“ a dítě jednou dospěje a bude si žít vlastní život. Já taky ledacos proberu s kamarádkou, takové ty ženské věci, které muže v podstatě ani nezajímají, a to neříkám, že se toho i spoustu dovím. Myslím, že skloubit se dá všechno, aby byli všichni spokojení.

  • Upravit
irinek
3.9.10 12:23

Je to krásné, i já to podobně prožila. Nyní se snažím mít jen pár kamarádek, které jsou skutečné. A vlastně úplně nové.

  • Upravit
Liviettka
81
3.9.10 15:17

Kiko123, sdílím stejný názor jako ty. Neboj, přítele pouštím za jeho kamarádama „na pivo“ a ráda přijmu návštěvu v podobě kamarádky či kamaráda. Psala jsem spíš o tom, že nechci ony pochybné přátele pocházející „z baru“, protože ti mi do života mnoho skutečného „krásna“ opravdu nevnesli. Děkuji mnohokrát děkuji za komentáře :-) Mějte se všichni krásně :-) :dance: :mavam: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Muchitos
2830
3.9.10 17:01

:pankac: přesně tak :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
nonina
4332
4.9.10 12:14

Livietko … opět úžasně poutavě napsáno :potlesk: :pankac: . A hoooooooodně pravdivě :wink: .

  • načítám...
  • Zmínit
mamisek
25
4.9.10 18:56

taky musím souhlasit s tím…že někteří projdou určitou etapou a dostanou rozum a někteří bohužel ne(škoda, že je pomalu víc těch co ne),tak ať je víc těch co se změní a jsou štastný.

  • načítám...
  • Zmínit
klorane
3963
5.9.10 10:33

krásně napsaný…super… :palec: :palec: hlavně ať si spokojená ve svém dosavadním životě…!!!!!!!!

  • načítám...
  • Zmínit
DanMaj
8413
5.9.10 15:36

Taky bych mohla vyprávět… máš naprostou pravdu a je moc dobře, že jsi nakonec sebrala síly a dostala se tam, kde jsi teď. Člověk nakonec zjistí, že neexistují miliony kamarádů, ale miliony lidí, kteří nás chtějí vyždímat, využít a o něco obrat, a těch skutečných přátel je tuuuze málo. Hodně štěstíčka :-D

  • načítám...
  • Zmínit
BettyB.
9053
5.9.10 18:51

Opravdu nádherně napsané :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
tessmi1
1586
6.9.10 11:23

:palec: :potlesk: O5 mi mluvis z duse jak my mame spolecneho :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Issobel
11035
7.9.10 14:47

to překrásně napsané :palec:

moc gratuluji, že si našla sebe a že máš to po všem všichni hluboko v duši touží :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
evel
257
7.9.10 15:06

:lol: Hezký příběh, trochu se v něm vidím :-D je to tak, a gratuluji, že jsi také dospěla k tomuto užasnému závěru. Také jsem se vybouřila v pubertě a, i když, v té době mi to přišel super život, tak teď postupem času jsem moc moc ráda, že jsem se posunula dál, cestou pochytila více rozumu a zkušeností a s tím jsem poznala skutečně šťastný život i když (zatím jen ve dvou) :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
S.a.n.y6444
1832
6.11.10 16:25

pidavam se k tem vsem c tady napsali, opravdu super napsano, klobouk dolu. uzivej zivota :palec: taky jsem musela odjet hodne daleko a ted cekam svoji rodinku a uz se mc tesim pa pa

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Divadlo loutek II

Divadlo loutek I

Láska je když....

Proč matky lžou ;)