Necítím emoce

Nevím kde začít. Netuším, co se to se mnou děje. Vždycky to tak bylo, ale teď si to více uvědomuju. Necítím emoce, připadám si jako robot. Necítím lásku, smutek, strach, nic...

Necítím emoce

Mám manžela, protože se to prostě tak dělá. Jsme spolu přes deset let. Potkala jsem ho v 17 a prostě jsme se snesli. Nějaká zamilovanost se nekonala. Máme dceru, toužila jsem po dítěti, ale když přišlo, tak zase nic, žádný cit. Dcera má dva roky, snažím se jí zařídit hezké dětství, tak jen čtu návody, co dělá dítě šťastným. Já to nevím. Je stále kojena, spí se mnou, mám snahu vychovávat kontaktně, ale moc mi to nejde. Neumím se vcítit.

Manžela jsem týden neviděla a až 4. den mě napadlo mu napsat. Mohl napsat i on, to jo… Ale to já jela pryč, asi jsem měla napsat, že jsme na místě.

Byla jsem nemocná, měla jsem křeče v břiše a po několika dnech jsem byla zesláblá, když mi dcera utekla do silnice. Jiná máma by běžela i se zlomenou nohou, já nepřemůžu blbé břicho, když jde mému dítěti o život.

Nechápu to. Ale chci s tím něco dělat. Jen nevím jak.

Než jsem měla dítě, byla v tom jistá výhoda. Schopnost rozhodovat se naprosto racionálně a téměř okamžitě. Nehroutila jsem se z ničeho. Když mi ujel vlak, jela jsem v noci stopem.

I s dítětem to určitým způsobem bylo fajn. Žádný strach o něj, dcera se naučila chodit úplně sama, nevodila jsem ji za ruce. Proběhne bosky střepy a nic se jí nestane. Co vylezla schody ke skluzavce, tak jezdí sama. Nehoním ji s jídlem, ví, že bude mít hlad, když se nenají nebo to někde rozmatlá.

Nechala jsem ji na pískovišti v aquaparku a odskočila si na záchod, když se mnou nechtěla jít. Slíbila, že počká, a počkala. Pak mi došlo, že toto asi nebyl nejlepší nápad… Ale nějaký strach? Nikde nic. Věděla jsem, že přes turnikety ji nikdo neodnese ani neuteče. Všude kamery, tak ji kdyžtak někde najdu.

Svým způsobem mám samostatné dítě a tedy i klid na nějakou práci k přivydělání. Ale jak je mi zle, tak nespolupracuje, a tomu přisuzuju i zmíněný útěk do silnice. Jenže to není problém, co chci řešit. Ona z toho vyroste… Ale já nevím, jak dlouho si ještě zvládnu hrát na mámu, než to prokoukne. Já s takovou mámou vyrůstala a není to nic příjemného, vědět, že matce je úplně jedno, co s vámi bude.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
12183
20.6.18 05:03

Sama sis odpovedela. Nepoznala jsi materskou lasku, proto ji neumis dat sve dceri.
Dobry psycholog by mohl pomoct najit cestu k dceri.
S manzelem nevim, mozna mu vas vztah takto vyhovuje. Mozna i on je v nem nestastny.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.6.18 06:39

Nejake city urcite mas, kdyz si uvedomujes, ze jsi lasku v detstvi nedostala. Ja take ne..detstvi strasne, ale sve dite miluje vroucne a nadevse.. Nechtela by sis popovidat s dobrym psychologem? Dost veci byste mohli odblokovat a prestala by ses trapit :kytka:

  • Nahlásit
5098
20.6.18 07:16

Včera jsem viděla na netu článek, jak je u žen poddiagnostikován aspergerův syndrom .. nemůžeš to mít? :think: Sice jsi lásku jako dítě nepoznala, ale i tak si myslím, že by to u tebe nemělo mít takové následky, protože city jsou člověku přirozené, narodí se s nimi :think: Určitě by to chtělo psychologa :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
452
20.6.18 09:12

To asperger nebude. Spíše typický psychopat. Ale hodný, který nechce nijak škodit. Údajně to lze prokázat i na EEG, psycholog by to měl také poznat. Obávám se, že s tím nic moc nepůjde udělat. Člověk se s tím rodí. A spíše než „nepoznala mateřskou lásku“ je to spíše genetická záležitost. Není to vnímáno jako nemoc, v populaci prostě pár procent psychopatů je. Je dobře, že si to zakladatelka uvědomuje. Nemůže za to.

  • Zmínit
  • Nahlásit
20.6.18 10:35

@aquawoman Souhlasím, emoce a strach nemají psychopati. A asi to měla i máma anonymky, která tento deníček psala. Anonymko, něco si o této poruše osobnosti přečti a navštiv psychologa. Nevím, jestli se to dá léčit, ale určitě ti poradí, jak být v rámci možností co nejlepší mámou pro své dítě.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1043
20.6.18 10:41

Je to urcita forma psychopatie. Zda se da lecit nevim. Pripadne to muze byt priznak jineho psychickeho onemocneni. Ale jsou lide co nevnimaji city. Mam znameho ma to podobne. Jedine co umi vyjadrit je zlost a to jen ve chvili kdy ridi. Jinak neviti stesti ani lasku. Ale vi kdy se ktery cit projevuje. Mozna tim, ze je to chlap to tolik neresi. Muzes zkusit navstvit psychiatra, psychologa nebo nejakou terapii. Za zkousku nic nedas ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
984
20.6.18 11:11

Podívej se tady http://depersonalizace.info/…derealizace/ . Zasla bych za psychologem nebo psychiatrem. Jestli chces, napis mi soukromou zpravu :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.6.18 11:20

@mau-mau mám aspergerův syndrom. Sice vysokofunkční, ale i tak je život těžký. Lidi s AS mají city. Jen je nedokážeme vyjádřit, dáváme je najevo zvláštním způsobem a nedokážeme pochopit jak se cítí druhý, ale asperger nerovná se člověk bez citu!

  • Nahlásit
907
20.6.18 11:20

Urcite bez k psychologovi, takhle se neda zit.
Zvazila bych i psychologa pro dite, at nema negativni následky. Znam dobrou detskou psycholožku. Jde o to, ze od ditete zjisti v cem strada a napovi ti co pro nej muzes udelat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.6.18 11:26

Vyhledej prosím odbornou pomoct 8o

  • Nahlásit
  • Upravit
18727
20.6.18 12:11

To je vazne smutne :( urcite zajdi k psychologovi, jeste jsi tam nebyla?
Moc drzim pesti, at poznas jake to je milovat :srdce: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3939
20.6.18 12:56

To, ze si to uvědomujes, je dobře. Navíc te to vůči dceri mrzi, takže to je také cit. Jinak bych se svěřila psychologovi.

  • Zmínit
  • Nahlásit
35461
20.6.18 12:58

Každý má emocí jinou dávku… to že nejsi vyloženě emotivní a mateřský typ neznamená, že jsi špatná. Pokud nejsi s tím, jak v životě funguješ spokojena, vyhledej psychologa. Může ti pomoci porozumět tomu, co se děje a společně najít cestu, jak být spokojenější. Nepřijde mi, že bys vyloženě neměla city ani empatii, už proto, že se tím zabýváš a proto, že víš, že jsi třeba udělala chybu s dcerkou u silnice, vyčítáš si to - tím projevuješ city vůči ní. Možná i s manželem - že tam neproběhla velikánská románová láska? Ale ono to tak vesměs je, v životě to nevypadá jako v románu z červené knihovny, většinou jde o náklonnost a nacházení společných věcí, spíš ten, kdo čeká, že objeví každý den Ameriku a sesypou se na něj hromady růží, je pak zklamán, že se to neděje. Řekla bych, že psychopat, jak ti tu někdo napsal, určitě nejsi, ti mají naprosto nulovou empatii a city k ostatním, ovšem sami k sobě chovají city a obdivy nevídaných rozměrů a zejména si nepřipouští chybu a nehodlají nic měnit. U tebe je vidět, že bys se sebou a svým okolím ráda pracovala, takže držím palce, ať se ti podaří problémy vyřešit a netrápíš se. :kytka:

Příspěvek upraven 20.06.18 v 13:00

  • Zmínit
  • Nahlásit
1101
20.6.18 13:13

Tak předně, jsi fajn, že to řešíš. Dceři se zatím nic nestalo, tvoje výchova jí povede spíše k samostatnosti, tak si prozatím nic nevycitej a hned dnes zavolej nejbližšímu psychologovi- jsou i na pojišťovnu normálně, neboj, nemusíš nic platit. Normálně se objednej, to není žádná ostuda, já chodím taky a plno lidí, co znám! Čím by byla dcera starší, tim víc by si určitý chlad uvědomovala. A neboj, to bude dobrý, psycholog bude myslím umět pomoci.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1311
20.6.18 13:25

Já ztratila emoce, když jsem měla boreliózu v pokročilém stádiu! A připisovala jsem to psychice a jiným věcem, co byly na duchovní úrovni, ale houbeles! Bakterie vyžírky se rychle dostanou do hlavy a zkrátka jak robot. Ani naštvat jsem se neuměla, ani brečet nešlo, ani jsem nepociťovala třeba těšení se na něco či radost, smutek, zkrátka vůbec nic. Pomohla antibiotika. Samozřejmě netvrdím, že tohle je tvůj případ, zakladatelko. Měla jsem i další problémy. Únava jako blázen i po X hodinách spánku a neustále se zhoršující orientace v prostoru, zapomínání apod. Nicméně vím, že mě to velmi znepokojovalo. Věděla jsem, že to není v pořádku a nikdy jsem taková nebyla, takže se něco děje. Tak jen že mohou být i případy, kdy za to může něco organického a člověka by to nenapadlo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
675
20.6.18 14:16

Musela jsem si to přečíst dvakrát… :? Taky jsem mateřskou lásku nikdy nepocítila,vychoval mě někdo jiný než matka ale právě pro to dceru miluju a dávám jí strašné moc lásky,vynahrazuji si to u ní… Je to strašně smutné :( a protože vím jaké to je vyrůstat bez té lásky tak je to ještě smutnější :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.6.18 17:46

Řeším něco podobného. Hrozně moc jsem měla ráda tátu a dědu. Bohužel zemřeli oba chvíli po sobě. Mámu to rozložilo a já nesměla truchlit, protože by na tom byla ještě hůř. Od té doby cítím, jak jsem citově plochá. Nedávno jsem měla děti týden pryč a mně ani nechyběly. První den jsem se bála, jak to zvládnou a pak nic. Byla jsem ráda, že se mají dobře. Nestýskalo se jim
Mladší dítě má za sebou spoustu odběrů a mě všude chválí, jak se jako matka nehroutím a spolupracuju.
Taky spoustu věcí neřeším a nedomýšlím, protože mi to prostě nedojde. Třeba mi dítě vylezlo na prolézačku a mně zpětně došlo, že jsem se měla bát.
Hodně věcí se učím, abych fungovala, jako ostatní mámy, přitom jako dítě jsem měla spoustu citu a vím, že mě naši milovali.
Na druhou stranu se umím naštvat, radovat a všechno a emoce mám často jak na houpačce, ale to jsem měla i jako dítě.
Anonymní2

  • Nahlásit
2892
20.6.18 20:25

Tak s tebou bych teda nechtela zit

  • Zmínit
  • Nahlásit
1308
20.6.18 21:40

Nehledej diagnózu tady v diskuzi. Ani rady a návody - krom toho jít za odborníky.

Zjevně zvládáš nějak fungovat, o dceru nějaký zájem máš - kdyby to bylo fakt jedno, co s ní bude, tak si nebudeš připadat divná/špatná, že se o ni nebojíš. Ani nebudeš studovat návody pro výchovu. Ani sepisovat deníčky - zkrátka by ti byla fakt fuk. To je dobrá zpráva.

A kde má člověk bolavé místo, tam se dá něco léčit. Psycholog-psychoterapeut by ti měl pomoci. Ale nečekej zázraky na počkání ani instantní opravu sebe sama. Čekej, že spolu budete muset prozkoumat, co že tě to přesně bolí, cestu z té bolesti si budeš muset najít a že to bude práce na nějakou dobu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5430
20.6.18 21:43

Asi bych se nechala vysetrit a potvrdit si to zda jsem opravdu psychopat tedy clovek neschopný citit emoce. Napoji te a budou zkoumat zda se ti rozsviti prislusna centra v mozku. Muze to byt geneticke ale muze to byt i resitelne. Za zkousku nic nedas.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3723
20.6.18 22:32

Moc smutný deníček :,( Je mi to líto, ale snad se s tím dá něco dělat, když si to uvědomuješ a máš snahu. Držím palce :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
461
21.6.18 00:47

@zudina Těď jsi autorce deníčku pomohla, gratuluju… :zed:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.6.18 20:07

@mau-mau Já jsem asperger a emoce rozhodně cítím, byť o nich neumím mluvit, uvědomovat si je… Obecně vše, co se týká sociálního chování se učím, jako se člověk učí cizí jazyk. Ale jako matka si troufám říct, že jsem oddaná a milující a velmi úzkostná, rozhodně bych svoje děti nikde z dohledu nespustila… Autorce se omlouvám za OT. Určitě bych se přimlouvala za vhodného psychoterapeuta.

  • Nahlásit
22.6.18 05:49

Asi jsem tez nemocna,kdyz tu tak ctu vase komentare 8o Naprosto bezne nechavam diteti volny prostor,sama zvlada vylezt na houpacky,prolezacky se zebriky,a ikdyz jsem vzdy u ni,ne vzdy ji stojim za zadkem. Jdeme se napit,ona pak utece a zacne vylezat,ja nez se za ni jako tehotna dohrabu,uz je kolikrat nahore. A nehroutim se z toho,pridam do kroku a kdyz se na me nahore otoci,reknu at je opatrna. V bazene mam strach,ale u prirodniho koupaliste,pokud nejsem u ni a nestavime na pisku,se jdu klidne napit a sleduji ji po ocku. Vi,ze muze jen po zadecek. A nemam deku kilometr daleko,takze kdyby se prece jen ponorila,jsem tam vcuku letu. Jsem psychopat? Nebo nejsem tak ustrasena a poprdena z kazdeho jejiho pohybu? :nevim: Je ji 22mesicu a kazdy rika,jak je neskutecne sikovna a temer neplace. Ano,protoze ji nesbiram ze zeme kdyz spadne,zvedne se a bezi dal. Pokud se vazne bouchne,rozbreci se a jsem tu pro ni,s otevreno naruci a milionem pusinek na bebi :srdce: Strach citim,„neskutexne“ me vytaci jeji chut vse zkoumat ve smyslu sjedu si s odrazedlem z chodniku,chci vylezt na tu zidku a pretapat ji,tata ma kladivo a ja musim mit taky… A zaroven si rikam,kde je ta hranice,co jeste ano a co uz ne… :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
36183
22.6.18 11:30

Psycholog muze vysetrit a snad i poradit, ale psychopatie se vylecit neda.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5890
23.6.18 18:10

@Mischellinka90 to si myslim,že je něco jiného. Autorka deníčku píše o tom, že se dítě ocitlo na silnici v nebezpečné situaci a ona nezareagovala a ani ten strach necítila. Ty tu popisujes pro mě jiné situace.

  • Zmínit
  • Nahlásit
13855
23.6.18 22:19

Každý z nás cítí emoce, jen si je mnohdy neuvědomujeme. Učí nás je potlačovat a ukazovat světu svou „tvrdou tvář“, svou „masku“. Zkuste se poradit v naší odborné Psychologické poradně. Každý z nás někdy potřebuje pomoc a není ostuda o ni požádat :hug:

Přeji hodně štěstí :srdce:
adminka Lucka

  • Zmínit
  • Nahlásit
214
25.6.18 16:11

Já bych to také řešila s odborníky než se třeba něco stane malé (viz ta návštěva aguaparku) nebo tvému muži přestane takový život s „ledovou královnou“ vyhovovat. Já mám docela drsnou zkušenost se ztrátou emocí, naštěstí krátkodobou, ale od té doby mám respekt k lékům. Brala jsem takové nevinné léky na vyrážku u pusy a než jsem si uvědomila, že se se mnou děje, stal se ze mně taky takový lidský robot. Ztratila jsem všechny emoce, včetně pudu sebezáchovy. Zůstalo mi jen logické myšlení, takže jsem věděla, že nemůžu vyjít na ulici, že bych se nechala klidně srazit autem, že nemůžu jít na balkon, že bych byla schopná skočit. Všechno mi bylo fuk. S přítelem (nyní manželem) jsme se pohádali pod rozkvetlou třešní, protože mě bylo nějaké líbání na 1.máje úplně fuk, akorát mě ten člověk v ten moment jen otravoval a chtěla jsem jít pryč a mít klid… Tahle vyhrocená scéna byla nakonec takový spouštěč pro návrat citů. Zpětně se na mě najednou sesypaly emoce za předchozích několik dní, které měly být, ale neproběhly a já brečela a brečela a nemohla přestat několik hodin, i když už mi pak bylo celkem fajn, kamarádka si ze mě dělala srandu, smály jsme se a já do toho furt bulela, no jak blázen. Uvědomila jsem si, že za to můžou ty léky. Spala jsem pak asi 18 hodin v kuse a pak už to bylo OK. Kožní mi nechtěla věřit, že to bylo z prášků, které mi napsala na pupínky 8o :roll: :roll:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8884
27.6.18 07:47

@Lenka Z. No jestli to byly kortikoidy… :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
214
28.6.18 21:19

@Jahudka82 Byl to Entizol, což myslím není kortikoid, ale antibiotikum, jak zjišťuju na netu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5
10.8.18 09:50

Ahoj, co tady čtu mě děsí. Zkus vyhledat odbornou pomoc. Najdi psychiatra, vypovídej se. Třeba máš city jen potlačené a nemůže to přes nějakou zeď ven. Určitě doporučuji odborníka. Zkus to pro svou holčičku udělat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
240
15.2.20 19:41

@mau-mau je to zvláštní, ale je dobré že o tom mluvíš a víš o tom i snaha se ceni

Příspěvek upraven 15.02.20 v 19:45

  • Zmínit
  • Nahlásit