Nejkrásnější okamžiky
Ačkoli byl můj život hodně těžký, plný depresí, pláče a ubližování od druhých, dostala jsem se do stadia, kdy jsem konečně šťastnááá. Je velice těžké dusit v sobě to, co v sobě dusím hrozně dlouho. Tohle jsem řekla jen dvěma lidem: nejlepší kamarádce, která zemřela :( a mému nejmilovanějšímu člověku, příteli! Chci se podělit o svůj život plný smutku a trápení, protože bych tímto chtěla říci lidem, kteří mají podobný osud, aby život nevzdávali a vydrželi, to krásné vždycky přijde!
Když jsem byla malá, tak jsem byla nejvíce upnutá na dědu a babičku. S dědou jsem dělala snad všechno, co dělal on, byl pro mě můj největší vzor! Vždycky, když jsem měla jít zpátky domů, strašně jsem brečela. Ve 4 letech děda umřel na leukemii a mně se zhroutil svět, přestala jsem být aktivní dítě a všechno, co jsem dělala s ním, jsem vzdala. V 5 letech se moje matka rozvedla s mým otcem, pamatuju si, jak mě vzali k nějakému soudnímu psychologovi, aby určil, s kým budu žít. S kým asi, když je malé dítě upnuté spíše k matce? K tátovi jsem chodila každých 14 dní na víkend, tyhle dny jsem milovala.
Matka měla přítele, ke kterému jsme se nastěhovaly, už v té době jsem měla vědět, co mě bude čekat. Po nějaké době mi matka zakázala k tátovi chodit úplně :'(, prý proto, že stejně běhám jen venku. A jak by ne, když mi pořád všechno zakazovali a věčně jsem ven nemohla… takže jsem tátu viděla jen, když jsem ho potkala. Bydleli jsme totiž o vchod vedle v paneláku než my.
V mých deseti letech to začalo. Matčin přítel si na mě začal dovolovat a dělat věci, které jsem nechápala, proč mi dělá. Četl si porno časopisy, na tom ještě nic moc není, ale vždycky, když jsem vysávala, nechal je někde na zemi pod stolem, abych na ně při tom vysávání narazila. Jak nechutné. Tohle jsem trpěla celou dobu, co jsem tam žila. Potom to vyvrcholilo ještě víc. Když byla matka v práci a já jsem se s ním dívala na televizi, honil si ho. Ano, asi si myslel, že to nechutné mlaskání a odraz v televizi jde přehlédnout. Pak to vyvrcholilo také tím, když jsem se koupala a on vběhl do koupelny a vystříkal se do umyvadla. Také v noci, když jsem spala, jsem cítila, jak mi sahá na prsa. Naštěstí se nikdy o nic víc nepokusil.
Ano, matce jsem nic neřekla. Vlastně nikdy jsem jí nic neřekla, jen jednou, když mi bylo 18 let, jsem vybuchla a řekla jí, ať se podívá, co on schovává v těch svých šuplících! Podívala se, byly tam ty časopisy. Šla za ním a pak přišla, že je to u chlapů normální věc a že mi může být jedno, co má on v šuplících. V ten okamžik jsem se mlčky zvedla a šla ke své skříni. Už jsem neviděla důvod, proč bych měla být někde, kde nemám zastání ani u matky, a kdybych jí řekla víc, věřila by stejně jemu. Sbalila jsem si věci a odešla k tátovi. Tátovi jsem to taky nedokázala říci, jen sem řekla, že to tam už nevydržím. Od té chvíle to šlo z kopce, problémy ve škole, s alkoholem, těžké deprese.
V 18 letech mi také zemřela moje nejlepší kamarádka a mně se svět zhroutil ještě víc. Nakonec jsem v 19 letech začala pracovat a trochu se to uklidnilo. Našla jsem si přítele, který byl stejně starý, ale jen jsem ho vychovávala, nebo se choval jako dítě. Pořád utrácel peníze a vymýšlel blbosti. V té době mě ale kamarádka seznámila s klukem, který už byl starší a mně se hrozně líbil. Moc jsem ho chtěla, ale on mě odmítal. Stále jsem na něj myslela, i přesto, že jsem měla svého přítele. Nakonec uběhl rok, dva, já jsem byla pořád s tím svým přítelem a pořád jsem toužila po tomhle klukovi. Nakonec jsem se v práci zakoukala do staršího chlapa, kterému bylo 47 let a byl fakt božííí! Dali jsme se do kupy. Byl rozvedený a žil na ubytovně. To jsem nevěděla, co mě čeká. Jen mě využíval, asi všichni víte v čem. V sexu, v penězích, říkal mi, jak mě má rád a že se mnou chce zůstat a já mu to věřila. Samozřejmě, že se na mě vykašlal a to byl můj konec.
Tři měsíce jsem strávila na nemocenské nebo jsem se hroutila. Zhubla jsem deset kilo, odmítala jsem jíst, bylo mi hrozně a chtěla jsem umřít. Opravdu umřít. Ale loni na konci března jsem se zvedla a řekla si: Budu žít! A začala jsem! Smála jsem se na okolí a vyzařovaly ze mě konečně pozitivita a ne negativita. Když jsem toho idiota potkala v práci, šla jsem kolem něj se vztyčenou hlavou! 
Bylo mi skvěle a věřila jsem tomu, že jednou šťastná prostě budu. O dva měsíce později jsem se dala dohromady s člověkem, po kterém jsem celou dobu toužila! Ano, po třech letech mého toužení jsem toho staršího kluka získala svým pozitivním myšlením a v tu chvíli jsem věděla, že to je moje láska na celý život! 3 roky toužení se změnily v realitu a já jsem neskutečně šťastná a vím, že nikdy nedopustím, aby tohle skončilo.
Je to už rok, co jsme spolu, já jsem teď ve 25. tt těhotenství a čekáme holčičku Isabellku! Jsme neskutečně šťastní a máme se moooc rádi. Nikdy nedopustím, aby moje dcera zažila to, co jsem si musela protrpět já. Budu ta nejvzornější matka a budu vždycky poslouchat, co mi moje dcera říká! A moje matka? Moje matka je pořád s tím, co mě ničil, ale jak se říká: Na každou svini se vaří voda. On má nějaké problémy se zdravím a matka hodně zhubla, asi se trápí. Má ale co chtěla. Já jsem celý můj dětský život mlčela, aby ona mohla být šťastná! Teď se setkáváme, ale nikdy s ní nebudu komunikovat tak, jak by matka s dcerou komunikovat měly! Mám svůj život, který si už nikdy ničit nenechám a pro všechny, kdo takto berou ohled na druhé, mám jeden vzkaz: Nestojí to za to.
Jsem ráda, že jsem se mohla vypsat, a hlavně mě nijak neodsuzujte a promiňte mi chyby, psala jsem to se slzami v očích…
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 3946
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2394
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1545
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 850
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 973
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2818
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3796
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3263
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1174
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1597
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
A dobře sama vím, jaké to je, když se vlastní matka nechová k dceři tak jak by měla, moje matka je stejná jako ta tvoje, na svého tatínka též nedám dopustit a můžu ti říct, že moje matka ani o mém těhotenství neví 
ale jsi statečná a silná a to je dobře 
