Nekonečné čekání ...
- Těhotenství
- Terez85
- 13.09.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Páni... uteklo to jako voda, i my jsme se s přítelem přiblížili do finále a již za dva dny máme náš první oficiální termín porodu. Při tom nekonečném čekání jsem se rozhodla popsat průběh celého těhotenství tak, jak to vidím já... Alespoň mi utečou další minutky a zpříjemním si volnou chvilku... A někdo si možná i rád počte a to potěší dvojnásob! :)
Rozhodnutí mít miminko nás s přítelem napadlo docela brzy po našem počátku chození - 3 měsíce od první pusy 
(známe se ale 10 let, takže myslím, že to není zas až tak zavrženíhodné ) Mělo to víc důvodů, jednak moje touha po tom být mámou, jednak i přítelova (kupodivu) touha být tátou, ale hlavně se v té době kolem nás rojilo spoustu příběhů v tom smyslu, že se dlouho někomu nedaří počít dítě, že je v dnešní době čím dál častější situace, kdy se dva snaží často 2,3,5 i více let… Jedni naši známí dokonce měli takový smutný příběh, že si po 5ti letech manželství ve 30ti letech řekli, že by bylo na čase začít se snažit o mimčo… Po několikaletém marném snažení a bohužel i konstatování doktorů, že to zkrátka nepůjde, se rozhodli pro umělé oplodnění… Ani to bohužel nedopadlo - opět po dlouhé době to vzdali a jako poslední naději viděli alespoň adopci… Načež jim bylo sděleno, že na miminko jsou staří (ve 39 letech!), a že jim mohou „nabídnout“ maximálně 7mi leté dítě nebo pěstounskou péči… To mě docela vyděsilo a vzhledem k tomu, že jsem bohužel byla i po miniinterrupci z předešlého vztahu, tak jsme s přítelem neváhali a řekli jsme si, že prostě vysadíme antikoncepci a uvidíme… Necháme všemu volný průběh a co má být se stane… A v případě, že to nepůjde, budeme mít ještě spoustu času situaci nějak řešit. (Mě je 24, příteli 31).
Takže jsme v listopadu 2009 vysadili antikoncepci a byli zvědaví, jak se bude dařit nám… První následující menstruace přišla přesně v ternmínu a za to jsem po pravdě byla docela ráda, jelikož jsem prodělala dost ošklivý zánět ledvin a měla nasazená antibiotika, takže se mi i ulevilo, že mimi se neuchytilo…
Po prožití krásných romantických (milostných ) Vánoc a následně i Silvestra jsem si opět vzpomněla na naše „snažení“ a to v den, kdy porodila moje kamarádka… Uvědomila jsem si totiž, že jsem to vlastně už 5 dní nedostala… Tak šup do lékárny pro test!
Nedočkavě jsem doběhla domů, a přesto, že jsme to opravdu nějak nechtěli hrotit, tak jsem tím najednou byla úplně posedlá a honem honem na záchod! Nemohla jsem si pomoct, ale já zkrátka tu druhou čárku viděla! Sice úplně skoro nepatrně maličko, ale viděla! Chtěla jsem, aby mi to přítel potvrdil, ale ten mé nadšení nesdílel, nic tam prý není! 
Že prý jsem blázen a ať si koupím brýle, že jsem si tu čárku vymyslela! … Já se chodila na test dívat pořád dokola a zdálo se mi dokonce, že čárka zesiluje!!! (snad jsem si jí fakt vsugerovala nebo co) No nic, byla jsem ale jediná, kdo druhou čárku viděl, a tak jsem byla docela smutná… Za tři dny jsem si test udělala znovu, jelikož menstruace stále nikde, a … ? Bylo to podobné, ale čárka už byla o maloučko viditelnější, dokonce i přítel její přítomnost potvrdil! Hned jsem se objednala na gynekologii a byla jsem v sedmém nebi. Přítel zatím nadšení vůbec nesdílel, pořád říkal, že nějakej „počůranej“ papírek nic neznamená a nebral to moc vážně… (ach Ti chlapi… )
Pan doktor potvrdil těhotenství! Říkal, že je velmi krátké (cca 3-4 týdny) a dokonce mi oznámil, že embrya vidí dvě! Ať prý přijdu za tři týdny, že to bude moct definitivně potvrdit! WOW! Tak tohle jsem nečekala, a to i přesto, že dvojčata máme v rodině! Páááni! Přítel jen valil oči, ale byl moc šťastnej a bylo na něm vidět, jak je na sebe pyšnej, že se mu to takhle povedlo! Hned ten den to šel oslavovat a dát si pár piv, vůbec mě neposlouchal, že by se to nemělo ještě šířit, že během prvních pár měsíců se může cokoliv stát… Byl prostě tak nadšený, že to bral jako hotovou věc, a nic to nemohlo přeci změnit, že?
Já se začala zabývat myšlenkou, co dál… Hned se mi v hlavě přetočilo myšlení o 180 stupňů a já věděla, že teď už nic nebude jako dřív… Konec večírkům, diskotékám, posedávání v baru s přáteli… (chodívali jsme s přítelem často a rádi do společnosti ) Teď přichází na řadu zodpovědnost a snaha zabezpečit rodinu… Zodpovědnost za nového človíčka (nebo človíčky), které si začínám hřát pod srdíčkem… Také už jsem plašila s tím, co a jak bude fungovat, co je vše potřeba zařídit, kdo mi bude pomáhat v případě, že to budou dvojčata… ? Zvládnu to všechno? … Ale zároveň mě zaplavoval neuvěřitelný pocit štěstí, že čekám dítě s milovaným přítelem, který se také těší na miminko a že to naše životy posune někam dál…
Ty tři týdny mi přišly nekonečné, ale přeci jsem se dočkala. Konečně se dozvím, kolik miminek v sobě mám… A pan doktor konstatoval, že miminka sice byla dvě, ale jedno samo zaniklo, vytratilo se… (?) Nerozuměla jsem tomu, ale prý je to naprosto normální, časté a nic vážného… Prostě se prý jedno mimčo „vstřebá“… Uklidnil mě až tím, že druhé je naprosto v pořádku a vše je tak, jak má být… Jééé, to bylo radosti!
Najednou mě zaplavil pocit neuvěřitelného strachu o mimi, ne v tom smyslu, že bych byla nějak posedlá vším možným, co by se mohlo stát, ale zkrátka jsem „to“ začala brát fakt vážně, na každé výsledky testů jsem netrpělivě čekala a modlila se, ať je vše v pořádku (krev, moč, tlak, odběry, Triple test, screening, glukózový test…) a vždy jsem byla šťastná a celá bez sebe, když volala sestřička, že vše je naprosto OK To bylo ničím nenahraditelné…
Celé těhotenství jsem v podstatě prožila bez větších vážnějších obtíží… Akorát v prvním trimestru jsem měla takové „divné“ stavy, nezvracela jsem, ale zkrátka… nebylo to ono… byla jsem unavená, podrážděná, náladová, vadily mi různé vůně, třeba moje oblíbená aviváž - tu jsem nemohla ani cítit, nebo můj milovaný chleba se slaninou a cibulí… FUUUUJ! To bylo pro mě něco odpornýho! Jediné, co jsem jedla, byly samé čerstvé potraviny, ovoce, zelenina… Moje téměř denní jídlo byla mozzarela s rajčaty, z toho jsem se mohla utlouct …
Asi největší negativum z celého těhotenství bych vyzdvihla absolutní ztrátu chuti na sex v prvním trimestru! Vůbec jsem to nechápala, přítel mi nemohl dát pomalu ani pusu, z představy sexu mi bylo špatně, bylo to docela ošklivé období… nešlo to ničím překonat, úplně jsem začala sama o sobě pochybovat a hlavně přítel byl nešťastný z toho, že ho neustále odmítám, začínal si myslet, že ho už nemiluju, že mě nepřitahuje a že už se mi nelíbí… Byla to taková pro mě i pro něj hrozná situace nemající řešení… Dokonce jsem si v jednu chvíli začínala myslet, že se snad rozejdeme, ale NAŠTĚSTÍ s příchodem 4. měsíce se situace jako mávnutím kouzelného proutku změnila, mě se vrátily moje „normální“ nálady, chutě, vůně a sexuální apetit se dokonce řekla bych zvýšil a byl intenzivnější, než kdykoliv předtím ! Oba jsme pochopili, že za vše mohly jen splašený hormony a příště už rozhodně nebudeme takhle nešťastný, pokud se to bude opakovat! Dnes se při vzpomínce na toto období musíme už jen smát…
Druhý trimestr… tak tam nemám pomalu žádné výtky… Bylo mi báječně, cítila jsem se skvěle, nic mě netrápilo, netížilo, testy v pořádku… Těhotenství na mě nebylo ani vidět, dokonce mě už lidé začali podezřívat, že si snad ze všech dělám srandu. V 6. měsíci jsem stále neměla viditelné bříško a už i přítel si dělal srandu, že ho jen vodím za nos, abych si ho udržela… Sice jsem přibrala už 9 kg, ale ty se nějak rovnoměrně rozmístily do celého těla tak, že se při mé výšce 172 cm prostě ztratily…
Mým nejkrásnějším zážitkem v celém těhotenství byl jednoznačně ultrazvuk v Gennetu (ve 22. týdnu), kam mne poslal pan doktor s tím, že se mu nezdá jakási odchylka v nějakém testu, ale uklidnil mě, že je to jen pro jeho klid a aby měl jistotu, že to určitě nebude nic vážného… Přijala nás s přítelem velmi milá mládá paní doktorka, přítel se posadil vedle lůžka a spustilo se krásné představení… Na velké obrazovce před námi se začalo promítat naše děťátko… Paní doktorka pomalu a srozumitelně popisovala, kde jsou ručičky, prstíčky, nožičky, hlavička, nosánek, pusinka, pustila nám nahlas srdíčko a konstatovala, že vše je tak, jak má být, nic nechybí ani nepřebývá… Zeptali jsme se, zda-li také vidí, jaké má naše mimi pohlaví… (já si byla jistá, nevím proč, že je to holčička, byla jsem o tom skálopevně přesvědčená), doktorka chvíli „pátrala“, pak zastavila ruku a řekla: "Ha, chlapeček!… To je jasnej chlapeček… tohle holčičky rozhodně nemají… ! " Já byla v první chvíli zaskočená (nemůžu říct zklamaná), ale jakmile jsem viděla přítele, který se najednou rozzářil neuvěřitelným štěstím, zaleskly se mu oči a asi tisíckrát děkoval paní doktorce za tu skvělou zprávu, tak i já jsem byla ohromě šťastná a dojatá. Přítel si moc přál kluka! Byl fakt tak nadšenej, že paní doktorce dával ještě asi dvě stovky na kafe a věřím, že kdyby hned vedle bylo květinářství, koupí jí ohromnej pugét růží! Jako by snad ona mohla za pohlaví našeho děťátka! (prostě to byl pyšnej chlap… pyšnej, že bude mít syna!) Byl to nádherný zážitek, hlavní ale stále bylo, že miminko je zdravé a má se dobře!
Zlom s bříškem nastal až po návratu z dovolené v Řecku začátkem června, kde jsem si mimochodem krásně zarelaxovala, užila si sluníčko tak akorát (28/30 stupňů), lehký větřík, skvělé jídlo, moře, zábava, prostě paráda, s přítelem jsme si to moc a moc užili. Po návratu konečně bříško „vylezlo“… Já bych řekla fakt ze dne na den, najednou jsem měla fakt balón a připadala jsem si jako vzducholoď, a každý den se mi to zdálo větší a větší… A do toho nastaly u nás ty neskutečný vedra! Ble! Musím říct, že jsem si opravdu vybrala tu nejlepší dobu na to „největší“ těhotenství! To moje dny pak probíhaly tak, že jsem byla zalezlá v pokoji, měla zatažené závěsy, větrák puštěnej na plný „koule“ a byla jsem schopná jen ležet, číst si a koukat na televizi… Vyjít ven, když bylo nad 30 stupňů, bylo nad moje síly! To prostě nešlo! A uvařit třeba? Vůbec! Stát u sporáku bylo nepředstavitelný! Naštěstí toto přítel chápal, a myslím, že i všichni ostatní, protože s tím bojoval každý, natož pak těhotná, která je ráda, že vůbec dýchá…
Naštěstí i toto přešlo a já byla zase v pohodě Navzdory rostoucímu bříšku mi bylo fajn, všichni kolem mě mi pomáhali a přítel stále dál a dál hýčkal…
Prázdniny utekly jako voda, přehouply se v září a mě se poprvé zmocnila docela panika z blížícího se porodu… UAááá… !!! (do té doby jsem na něj nemyslela, nebála se, články v časopisech přeskakovala…) A najednou… „Ježiš, já už budu rodit /termín 14.9./, co teď? Zvládnu to? Poznám to? Kdy to přijde? Jaké to bude? Přežiju to? A co když zrovna všichni budou pryč a já nebudu mít odvoz do porodnice? … " Otazníků se najednou vyrojilo spoustu! A s nimi i deprese, špatná nálada a panika! Chudák to odnesl zase přítel, byla jsem protivná a pokaždé, když neudělal hned něco, co jsem chtěla, bylo zle, vyjela jsem na něj jak pes, i když se často jednalo o prkotiny! Ten první týden v září to byly opravdu muka, takové "schýzy“… Fuj. Další ošklivé období a myslím, že opět hodně sehrály roli hormony… Pak jsem si ale řekla DOST! Takhle to nejde, to by ses zbláznila!
Naučila jsem se udělat si na každý den nějaký program, příjemný program… abych si to čekání nějak zpříjemnila a nemyslela na porod jako na něco strašného… Takže například chodit na procházky, něco dobrého uvařit, upéct, zajít za mamkou na pokec, ke kamarádce na návštěvu, večer si zapaluji svíčky a myslím na samé hezké věci, dělám si masáž bříška a stehen, s přítelem jezdíme do aquaparku, kde se skvěle uvolním ve vířivce a zaplavu si v bazénu… Prostě, pořád se snažím být nějak „zaměstnaná“… A musím říct, že se mi to podařilo… Dokonce se začínám na porod těšit! Nemůžu se dočkat, až to přijde a říkám si, že ať to bolí jak chce, tak ten výsledek, naše miminko, náš chlapeček, rozhodně bude tou největší odměnou a bude stát za to!
Doma je už dlouho vše připravené a nachystané, tak teď už nám opravdu v příchodu na svět nic nebrání…
Doufám, že už za pár dní sem přidám příspěvěk s popisem mého porodu a s fotečkou našeho zlatíčka. Už se nemůžu dočkat!
Tereza
Přečtěte si také
Přistihla jsem tchyni, jak fotí moje dítě nahé. Seřvala mě, že z ní dělám úchyla
- Anonymní
- 10.05.26
- 2092
S tchyní jsme měly kvůli fotkám našeho syna neshody už několikrát. Jenže když jsem ji jednou přistihla, jak si ho fotí nahého při koupání, vznikl mezi námi konflikt, který od té doby pořád visí ve...
Nehtařka se mi vysmála, že mám „ruce uklízečky“. Myslím, že mě chtěla ponížit
- Anonymní
- 10.05.26
- 1081
Chtěla jsem jen nové nehty a chvíli vypnout. Místo toho se mi nehtařka během manikúry vysmála kvůli mým rukám tak, že jsem měla chuť okamžitě odejít.
Doktorka dala dceři antibiotika. Až po brutální reakci uznala, že to byla chyba
- Anonymní
- 10.05.26
- 793
Někdy jsem na doktory opravdu strašně naštvaná. Třeba jako teď. Moje čtyřletá dcera měla virózu, která se zhoršila tím, že ji začalo bolet ucho. Šli jsme jako obvykle na ORL, kde paní doktorka...
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 1022
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 1155
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 5079
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 3274
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 2117
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 1180
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 1493
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
tak ať Vám vše v pořádku dopadne a hlavně ať jste oba zdraví 
To potěší 
Zatím stále nic, dnes jsem byla na kontrole a monitor sice už zaznamenal kontrakce, ale doktor řekl, že mimísek se stále „připravuje“ 
a vidí to prý koncem týdne 
Krásně napsané a držím palečky aby si měla už miminko v náručí 
dostala mě bývalá švagrovka co má již za sebou dvě míma, že prý to bude po celé těhu stejné.....ten „strach“ z kontrol 
V Řecku jsem byla ve 25. týdnu. Jinak s těmi kontrolami je to prostě tak… Málokterá „mamina“ si z nich nic nedělá a neprožívá to… Hold je to Tvoje miminko a už v bříšku máš o něj strach, to je prostě logický… 
Tak přeji krásné těhotenství, ať se daří Tobě i mimísku! Já mám dnes termín a zatím nic 
Pa a měj se krásně!