Nesnáším mateřství
- Psychické problémy
- Anonymní
- 14.06.20 načítám...
Dítě jsme si manželem pořídili v pozdějším věku, ale bylo plánované a chtěné. Děti mám ráda, mám několik synovců a neteří, takže úplně krok do neznáma to být neměl. Věděla jsem, že se dlouho nevyspím, že nebudu mít chvíli pro sebe, že nic nebude jako dřív, s tím jsem počítala. Myslela jsem si, že jsem na mateřství připravená, že miminku nebude nic chybět a že budeme šťastní a spokojení. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale nikdy mi nebylo hůř, mateřství si od začátku neužívám, spíš je to pro mě peklo na zemi... Deníček bude nejspíš hodně dlouhý.
Snad mi opustíte anonymní deníček, ale tohle je velice citlivé téma a ani moje nejbližší okolí netuší, jak se doopravdy cítím. Rozhodla jsem se o tom napsat hlavně proto, abych si utřídila myšlenky, než podniknu další krok, jako je návštěva psychologa. Je mi jasné, že ho potřebuju. Moje dítě si takovou matku nezaslouží, ráda bych to vše změnila. Předem prosím, zdržte se, pokud možno, negativních komentářů, sama moc dobře vím, že tohle není v pořádku, a jsem z celé situace nešťastná. Píše se mi o tom těžko a mluvit o tom se skoro nedá, málokdo by tohle nejspíš pochopil.
Na úvod bych ráda zdůraznila, že svoje dítě (9 měsíců) i přes všechno miluju a udělala bych pro něj úplně vše. Doufám, že mu nic nechybí. Starám se o něj, hraju si s ním, mazlím se s ním, pusinkuju ho, zpívám mu, děláme blbiny. Opravdu se všemožně snažím, aby to bylo šťastné dítě a nepoznalo na mně, že pokud bych mohla vrátit čas, tak by neexistovalo. Vím, že za to nemůže, proto se snažím, aby necítilo, že mi občas šíleně leze na nervy, že bych občas byla nejradši všude jinde, jen ne zavřená doma s ním a s věčnými problémy se vším. Ano, je to příšerné, ale takhle to cítím. Bohužel si ale myslím, že děti tohle nějak prostě vycítí, a právě proto s tím chci něco dělat. Jsem nešťastná a přeju si, abych se mámou nikdy nestala, opravdu to psychicky nezvládám. Nedokážu pochopit lidi, co si dětí dobrovolně pořídí víc.
Asi začnu popořadě. V životě jsem byla spokojená, mám dobrou práci, hodného manžela, máme, kde bydlet, nouzí určitě netrpíme. Ve vztahu jsme měli sice pár problémů, ale vše jsme ustáli. O miminku jsme se bavili mockrát, ale došli jsme vždy k závěru, že se na to ještě necítíme a necháme to na později, jestli si ho vůbec pořídíme. Nakonec jsem to byla já, kdo manžela přesvědčil, že je čas a že bychom jednou litovali, že děti nemáme. I když mi to řekl až mnohem později, tak prý souhlasil jen proto, že se bál, že bychom se jinak rozešli… Nakonec je ale z malého unešený a je rád, že ho máme.
Miminko se nám i přes věk hodně přes 30 podařilo velice rychle. Já byla nadšená a moc se těšila. První dvě třetiny těhotenství byly hrozné, ale pak už mi bylo konečně dobře a já si to začala užívat. Chystala jsem se pečlivě. Četla jsem a sháněla informace o porodu i o péči o miminko, chodila na kurzy o kojení, studovala, jak s dětmi správně zacházet, aby se dobře vyvíjely a nestrádaly, jak je rozvíjet a prostě jak být dobrá máma. Na to, co jsem potřebovala, jsem se ale připravit nedokázala.
Asi bych měla říct, že jako člověk jsem byla hodně klidná, introvert, který těžko navazuje vztahy, není vůbec upovídaný, nesnáší být středem pozornosti a nemá moc přátel. Nemám ráda hluk a hlavně křik dětí. Všichni mi říkali, že to mi vadí jen cizí, že až budu mít vlastní, tak mi to vadit nebude. Hahaha. Navíc jsem velký perfekcionista, který potřebuje být na vše připravený a mít vše pod kontrolou. To je asi jeden z mých velkých problémů, velice rychle jsem zjistila, že v mateřství je tohle nereálné. Ale to jsem odbočila.
Miminko se narodilo přesně v termínu. Chtěla jsem přirozený porod s minimem zásahů, no bohužel se nepovedlo. Jeden den večer mi odtekla plodová voda a žádné kontrakce se nedostavily. V porodnici jsem byla dva dny, než se něco začalo dít a nakonec jsem stejně musela absolvovat akutní sekci, protože miminko nesestoupilo do porodních cest. Později mi řekli, že mělo ramínka omotaná šňůrou a to ho prostě nepustilo. Takže už začátek byl špatný. Měla jsem pocit, že jsem to dítě vlastně neporodila. Když jsem se po operaci probrala, manžel seděl s miminkem vedle mě. Já byla úplně mimo a vyřízená, unavená po dvou dnech beze spánku a celá bolavá. Jediné, co jsem chtěla, bylo spát. Byla jsem šťastná, že to mám za sebou, na malého jsem se sotva podívala, ani jsem ho nepřiložila, i když jsem věděla, že bych měla. Měla jsem pocit, že nemám sílu. To byla velká chyba.
Celou noc jsem ho neměla u sebe, staraly se o něj sestřičky, další noc taky, protože jsem nebyla schopná postarat se sama o sebe, natož o dítě. Neměla jsem žádnou sílu a absolutně jsem neměla chuť k jídlu (v těhotenství jsem přibrala 5 kg, ale už v porodnici jsem zhubla 11 kg). Prcka mi nosily jen na kojení. Jinak atmosféra na šestinedělí byla otřesná. Samá pravidla a nařízení, vážení, stresy. Kojení mi vůbec nešlo. Miminko mělo silnou žloutenku a bylo hodně spavé, tak nesálo. Pomoc vůbec žádná, každá moje prosba vypadala, že sestry strašně obtěžuje. Byla jsem čím dál nervóznější.
Po dvou dnech začalo být miminko hodně uplakané, mělo hlad a asi cítilo, že nejsem ok. Měla jsem ho pořád u sebe, spala s ním v posteli, snažila se přikládat každou chvilku. Vím, že po porodu trvá delší čas, než se mléko vytvoří, zvlášť po císaři a když první přiložení bylo až dlouho po porodu. Nechtěla jsem ale nic zanedbat, tak jsem zavolala laktační poradkyni. To byl taky pro sestry strašný problém, jednak se jim nelíbilo, že tam vůbec nějaká laktační poradkyně přišla, když ony mi přece ukázaly, jak mám kojit (ano, řvoucímu dítěti narvat bradavku do pusy a říct kojte, to byla jejich pomoc), a jednak návštěvy nesmí přece na pokoj, musíte být na chodbě! Ze mě už byl tou dobou uzlíček nervů, slzy neustále na krajíčku, miminko plakalo a plakalo, já unavená a vysílená, až jsem to nevydržela a šla si k sestrám pro UM. Další chyba.
Nejspíš nepomohlo ani to, že jsem na pokoji byla s maminkou, která už od začátku nechtěla kojit a své holčice dávala UM od začátku. Takže když nás propustili z porodnice, miminko jsem měla dokrmované UM a ze mě byla vystresovaná hromádka neštěstí. Ještě mi „pomohl“ manžel, který nás vyzvedával, byl objednaný k zubaři a strašně moc spěchal, rozčiloval se, proč to propuštění tak dlouho trvá.
Když jsme dorazili domů, já zůstala s miminkem sama, manžel vyrazil k zubaři. Tolik opěvovaná mateřská láska se stále nedostavila. Když jsem se na dítě podívala, nevěřila jsem, že je moje. A už jsem nemohla zastavit slzy. Měla jsem pocit, že jsem neschopná, že se o to dítě nedokážu postarat. Co jsem to udělala, vždyť to přece nezvládnu, tohle nechci, můj život skončil. Chci vrátit čas! Naprosto vážně jsem uvažovala, že miminko odnesu do babyboxu. Měla jsem jakýsi pocit neskutečna, jako by se mi to jenom zdálo a já se jen pozorovala zpovzdálí, jako by se to nedělo mně. Bylo to opravdu hrozné.
Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát. A miminko neustále plakalo a bylo k neutišení. Ještě aby ne, když mělo takovou matku a hlad k tomu 
Bylo to naprosto šílené období a já byla dokonale nepřipravená. Ano, věděla jsem, že začátky budou náročné, věděla jsem, že miminka pláčou, že můžu být trochu smutná, ale tohle? To opravdu bylo peklo, neviděla jsem cestu ven.
Do toho neustálá snaha o rozkojení. Pokusit se nakojit dítě, i když mléka ani po týdnu snahy stále nebylo dost, takže neustálý usedavý hladový pláč. Potom odsávat, aby se to mléko konečně začalo tvořit. Uspat dítě, což trvalo klidně víc než hodinu. Umýt a vysterilizovat odsávačku. A za dvě hodiny znovu. Několik (neúspěšných) návštěv laktační poradkyně. Pití hektolitrů čajů, homeopatika, polévky, nahřívání, zkusila jsem všechno. Krmení miminka odstříkaným mlékem pomocí hadičky a stříkačky. To byl strašný boj, vůbec mi to nešlo, trvalo mi hodinu, než jsem do miminka dostala 10 ml mléka.
Pak po 10 dnech už jsem opravdu nemohla, rezignovala jsem a po každém pokusu o kojení dokrmila z lahvičky odstříkaným mlékem. Neustále jsem brečela, nešlo to zastavit. Cítila jsem se jako hrozná matka. Všude v televizi i časopisech reklama na kojení, jak je to to nejlepší, co může máma dítěti dát. Ale co když to nejde? Navíc jsem bojovala s nedostatkem informací. Nikde pohromadě nebyly (nebo jsem nenašla) informace o tom, jak to s tou lahví správně dělat, nebo byla spousta protichůdných informací. Kolik mléka dítě potřebuje, je nutné převařovat kojeneckou vodu? Jak dlouho? Můžu si ji převařit hodně a pak ji používat celý den? Jak ji správně ohřívat? Můžu ji dát do mikrovlnky? Které mléko mám dát? Navíc mělo miminko potíže s kakáním. Nekakalo klidně 10 dní a pak se vykakalo jen s pomocí trubičky. Pořád jsme na doporučení pediatra střídaly mléka, než nakonec něco zabralo. Ani probiotika nepomohla.
Opravdu bych tohle nazvala nejhorším obdobím v životě. Manžel byl v té době úplně úžasný, moc mi pomáhal, vstával se mnou, krmil, umýval a sterilizoval nádobí, vařil, utěšoval mě. Naštěstí měl otcovskou dovolenou, jinak přes týden pracuje mimo bydliště. Nebýt jeho a jeho maminky, tak bych tady už asi nebyla. Nenechali mě ani na chvíli o samotě, báli se o mě i o miminko. Nutili mě do jídla. Dokonce volali na krizovou linku a já málem skončila na psychiatrii. Naštěstí na to nakonec nedošlo, ale moc nechybělo.
Pomohlo, když jsem se aspoň částečně smířila s tím, že plně kojit prostě nebudu, když to nejde. Prostě po každém kojení byla lahev a bylo to. Trochu se mi ulevilo. Už jsem dokázala trochu spát. Ale představa, že se mám k dítěti ještě starat o domácnost? Jak, když se vším tím krmením, odsáváním, sterilizováním a uspáváním nemám pomalu čas si ani dojít na záchod? Připadala jsem si strašně neschopná. Jaktože to ostatní maminky v pohodě zvládají (třeba i s dalším dítětem) a já se tady hroutím? Nakonec to dopadlo tak, že každý týden, když byl manžel pryč, k nám jezdila tchyně a pomáhala mi. Vozila kočár a já měla čas aspoň doma něco udělat. A jezdila takhle 4 měsíce, než jsem se dala trochu dohromady.
Čas plynul a já jsem si pomalu začala k miminku nacházet cestu, ale cesta je to dlouhá. Miluju ho, ale pořád si myslím, že to není ta pravá bezpodmínečná mateřská láska. Největší zlom nastal, když miminko začalo trochu komunikovat, broukat a usmívat se. To jsem si říkala, že to možná nakonec nebude tak hrozné a že to zvládnu. Ale bylo to stále těžké.
Rozkojit se mi nepodařilo, tak každý den byl kolotoč s odsáváním a pak stres z toho, kolik mlíka na dokrmení mu dát? Odsávání mě stálo tolik sil a nespaní, nechtělo se mi odsáté mlíko vylívat, ale zase jsem nechtěla, aby miminko strádalo. Zřejmě se mi to povedlo, protože ve 3 měsících vážil 7 kg! Odsávat jsem vydržela až do jeho 6 měsíců a teď už prostě jen před každým jídlem dostane cucnout, i když mléka moc nemám.
Další rána pro mě byla nutnost chození na fyzioterapii. Miminko mělo poporodní diastázu, vyvíjelo se asymetricky a mělo slabé bříško. Jakto, vždyť jsem přece nastudovala, jak s ním správně zacházet, a všechno dodržovala, právě proto, aby se tohle nestalo! Byla jsem na miminko naštvaná, je to iracionální, ale byla. Hrozně mě štvalo, že se nevyvíjí správně a já kvůli tomu s ním musím cvičit vojtovku. Po pravdě, cvičím s ním denně už 5 měsíců a pořád to není v pořádku. Moje naštvání trvá. Co je špatně, proč je pořád slabé na břicho a pozadu ve vývoji? Co když za to můžu já, i když mu věnuju tolik času? Cvičení je příšerné, tolik řevu a křiku.
A já přitom jeho pláč opravdu nesnáším. Co všichni tvrdili, nebyla pravda, řev mého dítěte mě stále neskutečně vytáčí. Občas to nedokážu ovládnout. Je to hrozné, ale občas na něj křičím. Stydím se za to, ale v ten okamžik se mi prostě zatmí v hlavě a je to. Občas si dokonce musím pěstí praštit do stolu. Takže jsem navíc ještě agresivní. Miminku bych ale nikdy neublížila, tak špatně na tom teda ještě nejsem. Nemůžu se ale dočkat, až s tím cvičením skončíme, taková doba a výsledek žádný? Jaký to má teda smysl? Buď to dělám špatně, nebo máme špatné cviky… Bude to chtít navštívit i jiného fyzioterapeuta.
Další věc je krmení. Těšila jsem se, až začneme dávat příkrmy, že se konečně zbavím odsávání a nebudu ve stresu, aby neměl hlad. Na začátku to fungovalo hezky. Velice rychle přišel na to, co se lžičkou a jak polykat, a za chvíli snědl celou dávku, klidně i 200 g. Pak ze dne na den přišel zlom. Nedostanu do něj ani lžičku, zatvrzele odmítá otevřít pusu a kroutí hlavou nenenene. Je jedno, jestli mu vařím já nebo dostane kupovanou skleničku. Jestli je to do hladká umixovaná kaše, nebo jsou tam kousky. Ani ovoce, ani maso, ani zelenina, ani kaše, ani jogurt, ani jídlo do ruky. Teď se to trochu zlepšilo, ale pořád do něj nedostanu víc než 80 g.
Snažím se být trpělivá, dělám u krmení blbiny a rozesmívám ho, aby se aspoň trochu najedl a aby nezačal mít k jídlu odpor. A zase narážím na nedostatek informací. Co mám jako dělat, když najednou nechce jíst (a zuby to nejsou)? Mám ho nutit? Když sní tak málo, mám mu potom dát ještě mlíko? Nebude mu z toho pak blbě? Nezvykne si pak, že když bude odmítat, tak dostane mlíko, a bude to pak dělat pořád? Stačí mu to mlíko pro správný růst, nebude mu něco chybět? Rada pediatra: musíte to prostě zkoušet. Jo díky, to fakt pomůže. Takže se snažím a snažím, ale stejně přibírá málo. Aspoň že pije.
Navíc se mu už od narození dělají všude po těle divné červené fleky s pupínkem uprostřed, vypadá to jako popálení od kopřivy. Měl to už v porodnici a dělá se mu to všude po těle, i ve vlasech, okolo pusy a na očních víčkách, i když nejvíc to mívá na zádech a rukách. Nesvědí ho to, tak to prý nemám řešit. Z jídla to nejspíš není, ale je to zase další problém.
Přiznám se, mám toho dost. Pořád jsou nějaké problémy. Jo, je mi jasné, že to už tak s dětmi bývá a že mě čeká ještě spousta daleko větších potíží… Tímhle vším jsem zjistila, jak špatný člověk vlastně jsem… jsem i ve svém věku nevyzrálá, sobecká, chybí mi trpělivost, nezvládám problémy a vybíjím si to na lidech okolo. Mateřství mě netěší, nebaví mě ten neustálý kolotoč, neustálé vymýšlení zábavy pro věčně nespokojené dítě (i když je možné, že nespokojené je díky mně). Nejšťastnější jsem, když spí. Je mi to ale zároveň líto a mám strach, abych se na něm nějak špatně nepodepsala. Aby nezačal být vzteklý a agresivní.
Čeká mě úžasné období vzdoru, to se opravdu těším. Nevím, jak to zvládnu, když to nezvládám už teď. Někteří lidé by neměli být rodiče a já jsem asi bohužel jedna z nich. Jenže už se stalo a nejde to vzít zpět. Celá ta situace se bohužel (ale asi logicky) projevuje i na mém vztahu s manželem. Jsem neustále podrážděná, nevyspaná, negativní. A tahle doba k mému rozpoložení moc nepřispívá. Chtěla jsem chodit na cvičení a plavání pro miminka, poznat další maminky, přijít na jiné myšlenky, prostě se odreagovat. Místo toho musím sedět doma a pomalu se bát vyjít ven
Uvědomuju si, že můžu být ráda, že mám krásné zdravé dítě a co by za to jiní dali a že je to v dnešní době štěstí. No bohužel tohle vědomí mi nijak nepomáhá. Jak se tohle mohlo stát, vždyť jsem mámou být chtěla? A co s tím mám dělat?
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 577
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 356
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 492
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1260
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2331
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2153
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 4199
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 801
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2600
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1774
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
akorát na začátku těhotenství už mi preventivně nasadil antidepresiva, aby se situace neopakovala. Doporučuji neotalet. Vyznamne se ti uleví! Nemoc duše je stejně vážná jako fyzická bolest.
Klademe si na sebe příliš velký nároky. Já bych na tvém místě šla nejdřív k psychiatrovi. Psycholog až potom. Můžeš mít vážně poporodní depresi a není se čemu divit. Proto ale nejsi špatná máma nebo clověk. Hodně sil a drž se!
vse mi vysvetlila, ja konecne pochopila smysl Vojtovky. Vse jsem predtim delala spatne, bylo mi predtim receno „tady drzte, mela by udelat tohle“. U nove fyzio vse peclive ukazala na sobe, na mne, a pak na dceri. Ne jen drzet, ale peclive najit bod, kontrolovat odezvu, kdyz to neudela, delam neco spatne ja a hned zavolat a domluvit si kontrolu, abych to nedelala zbytecne spatne cely tyden a tim vlastne nijak nepomohla ve vyvoji. Stacily pouhe tri tydny a pokrok neuveritelny, stacily nam ani ne dva mesice toho, o co jsem se predtim snazila dvakrat tak dlouho 
a zrovna tak jsem třeba nenáviděla to, že vůbec nic nestíhám Když jsem musela cvičit i doma a to čtyřikrát. 
A pak když přijde ta pravá realita, tak prostě spoustu maminek je nešťastných připadají si že jsou nemožné. Vždyť mateřství je přeci radost. A mateřská je dovolená. 
Autorko Moc vám držím palce, že jste byla natolik silná a všechno to své trápení sepsala. Uvidíte, že teď už to půjde mnohem líp. A je úplně jedno, jestli s psycholožkou nebo bez. A ještě něco: Nejste špatná matka. 
Protože špatnou matku takovýhle způsob uvažování prostě vůbec nenapadne.
Ale nevadi mi to, protote fyzio je báječná. Kdybys byla z Prahy, napis mi SZ, doporučím Ti ji.
držím vám i malému palečky 