Nesnáším mateřství

Dítě jsme si manželem pořídili v pozdějším věku, ale bylo plánované a chtěné. Děti mám ráda, mám několik synovců a neteří, takže úplně krok do neznáma to být neměl. Věděla jsem, že se dlouho nevyspím, že nebudu mít chvíli pro sebe, že nic nebude jako dřív, s tím jsem počítala. Myslela jsem si, že jsem na mateřství připravená, že miminku nebude nic chybět a že budeme šťastní a spokojení. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale nikdy mi nebylo hůř, mateřství si od začátku neužívám, spíš je to pro mě peklo na zemi... Deníček bude nejspíš hodně dlouhý.

Nesnáším mateřství

Snad mi opustíte anonymní deníček, ale tohle je velice citlivé téma a ani moje nejbližší okolí netuší, jak se doopravdy cítím. Rozhodla jsem se o tom napsat hlavně proto, abych si utřídila myšlenky, než podniknu další krok, jako je návštěva psychologa. Je mi jasné, že ho potřebuju. Moje dítě si takovou matku nezaslouží, ráda bych to vše změnila. Předem prosím, zdržte se, pokud možno, negativních komentářů, sama moc dobře vím, že tohle není v pořádku, a jsem z celé situace nešťastná. Píše se mi o tom těžko a mluvit o tom se skoro nedá, málokdo by tohle nejspíš pochopil.

Na úvod bych ráda zdůraznila, že svoje dítě (9 měsíců) i přes všechno miluju a udělala bych pro něj úplně vše. Doufám, že mu nic nechybí. Starám se o něj, hraju si s ním, mazlím se s ním, pusinkuju ho, zpívám mu, děláme blbiny. Opravdu se všemožně snažím, aby to bylo šťastné dítě a nepoznalo na mně, že pokud bych mohla vrátit čas, tak by neexistovalo. Vím, že za to nemůže, proto se snažím, aby necítilo, že mi občas šíleně leze na nervy, že bych občas byla nejradši všude jinde, jen ne zavřená doma s ním a s věčnými problémy se vším. Ano, je to příšerné, ale takhle to cítím. Bohužel si ale myslím, že děti tohle nějak prostě vycítí, a právě proto s tím chci něco dělat. Jsem nešťastná a přeju si, abych se mámou nikdy nestala, opravdu to psychicky nezvládám. Nedokážu pochopit lidi, co si dětí dobrovolně pořídí víc.

Asi začnu popořadě. V životě jsem byla spokojená, mám dobrou práci, hodného manžela, máme, kde bydlet, nouzí určitě netrpíme. Ve vztahu jsme měli sice pár problémů, ale vše jsme ustáli. O miminku jsme se bavili mockrát, ale došli jsme vždy k závěru, že se na to ještě necítíme a necháme to na později, jestli si ho vůbec pořídíme. Nakonec jsem to byla já, kdo manžela přesvědčil, že je čas a že bychom jednou litovali, že děti nemáme. I když mi to řekl až mnohem později, tak prý souhlasil jen proto, že se bál, že bychom se jinak rozešli… Nakonec je ale z malého unešený a je rád, že ho máme.

Miminko se nám i přes věk hodně přes 30 podařilo velice rychle. Já byla nadšená a moc se těšila. První dvě třetiny těhotenství byly hrozné, ale pak už mi bylo konečně dobře a já si to začala užívat. Chystala jsem se pečlivě. Četla jsem a sháněla informace o porodu i o péči o miminko, chodila na kurzy o kojení, studovala, jak s dětmi správně zacházet, aby se dobře vyvíjely a nestrádaly, jak je rozvíjet a prostě jak být dobrá máma. Na to, co jsem potřebovala, jsem se ale připravit nedokázala.

Asi bych měla říct, že jako člověk jsem byla hodně klidná, introvert, který těžko navazuje vztahy, není vůbec upovídaný, nesnáší být středem pozornosti a nemá moc přátel. Nemám ráda hluk a hlavně křik dětí. Všichni mi říkali, že to mi vadí jen cizí, že až budu mít vlastní, tak mi to vadit nebude. Hahaha. Navíc jsem velký perfekcionista, který potřebuje být na vše připravený a mít vše pod kontrolou. To je asi jeden z mých velkých problémů, velice rychle jsem zjistila, že v mateřství je tohle nereálné. Ale to jsem odbočila.

Miminko se narodilo přesně v termínu. Chtěla jsem přirozený porod s minimem zásahů, no bohužel se nepovedlo. Jeden den večer mi odtekla plodová voda a žádné kontrakce se nedostavily. V porodnici jsem byla dva dny, než se něco začalo dít a nakonec jsem stejně musela absolvovat akutní sekci, protože miminko nesestoupilo do porodních cest. Později mi řekli, že mělo ramínka omotaná šňůrou a to ho prostě nepustilo. Takže už začátek byl špatný. Měla jsem pocit, že jsem to dítě vlastně neporodila. Když jsem se po operaci probrala, manžel seděl s miminkem vedle mě. Já byla úplně mimo a vyřízená, unavená po dvou dnech beze spánku a celá bolavá. Jediné, co jsem chtěla, bylo spát. Byla jsem šťastná, že to mám za sebou, na malého jsem se sotva podívala, ani jsem ho nepřiložila, i když jsem věděla, že bych měla. Měla jsem pocit, že nemám sílu. To byla velká chyba.

Celou noc jsem ho neměla u sebe, staraly se o něj sestřičky, další noc taky, protože jsem nebyla schopná postarat se sama o sebe, natož o dítě. Neměla jsem žádnou sílu a absolutně jsem neměla chuť k jídlu (v těhotenství jsem přibrala 5 kg, ale už v porodnici jsem zhubla 11 kg). Prcka mi nosily jen na kojení. Jinak atmosféra na šestinedělí byla otřesná. Samá pravidla a nařízení, vážení, stresy. Kojení mi vůbec nešlo. Miminko mělo silnou žloutenku a bylo hodně spavé, tak nesálo. Pomoc vůbec žádná, každá moje prosba vypadala, že sestry strašně obtěžuje. Byla jsem čím dál nervóznější.

Po dvou dnech začalo být miminko hodně uplakané, mělo hlad a asi cítilo, že nejsem ok. Měla jsem ho pořád u sebe, spala s ním v posteli, snažila se přikládat každou chvilku. Vím, že po porodu trvá delší čas, než se mléko vytvoří, zvlášť po císaři a když první přiložení bylo až dlouho po porodu. Nechtěla jsem ale nic zanedbat, tak jsem zavolala laktační poradkyni. To byl taky pro sestry strašný problém, jednak se jim nelíbilo, že tam vůbec nějaká laktační poradkyně přišla, když ony mi přece ukázaly, jak mám kojit (ano, řvoucímu dítěti narvat bradavku do pusy a říct kojte, to byla jejich pomoc), a jednak návštěvy nesmí přece na pokoj, musíte být na chodbě! Ze mě už byl tou dobou uzlíček nervů, slzy neustále na krajíčku, miminko plakalo a plakalo, já unavená a vysílená, až jsem to nevydržela a šla si k sestrám pro UM. Další chyba.

Nejspíš nepomohlo ani to, že jsem na pokoji byla s maminkou, která už od začátku nechtěla kojit a své holčice dávala UM od začátku. Takže když nás propustili z porodnice, miminko jsem měla dokrmované UM a ze mě byla vystresovaná hromádka neštěstí. Ještě mi „pomohl“ manžel, který nás vyzvedával, byl objednaný k zubaři a strašně moc spěchal, rozčiloval se, proč to propuštění tak dlouho trvá.

Když jsme dorazili domů, já zůstala s miminkem sama, manžel vyrazil k zubaři. Tolik opěvovaná mateřská láska se stále nedostavila. Když jsem se na dítě podívala, nevěřila jsem, že je moje. A už jsem nemohla zastavit slzy. Měla jsem pocit, že jsem neschopná, že se o to dítě nedokážu postarat. Co jsem to udělala, vždyť to přece nezvládnu, tohle nechci, můj život skončil. Chci vrátit čas! Naprosto vážně jsem uvažovala, že miminko odnesu do babyboxu. Měla jsem jakýsi pocit neskutečna, jako by se mi to jenom zdálo a já se jen pozorovala zpovzdálí, jako by se to nedělo mně. Bylo to opravdu hrozné.

Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát. A miminko neustále plakalo a bylo k neutišení. Ještě aby ne, když mělo takovou matku a hlad k tomu :-( Bylo to naprosto šílené období a já byla dokonale nepřipravená. Ano, věděla jsem, že začátky budou náročné, věděla jsem, že miminka pláčou, že můžu být trochu smutná, ale tohle? To opravdu bylo peklo, neviděla jsem cestu ven.

Do toho neustálá snaha o rozkojení. Pokusit se nakojit dítě, i když mléka ani po týdnu snahy stále nebylo dost, takže neustálý usedavý hladový pláč. Potom odsávat, aby se to mléko konečně začalo tvořit. Uspat dítě, což trvalo klidně víc než hodinu. Umýt a vysterilizovat odsávačku. A za dvě hodiny znovu. Několik (neúspěšných) návštěv laktační poradkyně. Pití hektolitrů čajů, homeopatika, polévky, nahřívání, zkusila jsem všechno. Krmení miminka odstříkaným mlékem pomocí hadičky a stříkačky. To byl strašný boj, vůbec mi to nešlo, trvalo mi hodinu, než jsem do miminka dostala 10 ml mléka.

Pak po 10 dnech už jsem opravdu nemohla, rezignovala jsem a po každém pokusu o kojení dokrmila z lahvičky odstříkaným mlékem. Neustále jsem brečela, nešlo to zastavit. Cítila jsem se jako hrozná matka. Všude v televizi i časopisech reklama na kojení, jak je to to nejlepší, co může máma dítěti dát. Ale co když to nejde? Navíc jsem bojovala s nedostatkem informací. Nikde pohromadě nebyly (nebo jsem nenašla) informace o tom, jak to s tou lahví správně dělat, nebo byla spousta protichůdných informací. Kolik mléka dítě potřebuje, je nutné převařovat kojeneckou vodu? Jak dlouho? Můžu si ji převařit hodně a pak ji používat celý den? Jak ji správně ohřívat? Můžu ji dát do mikrovlnky? Které mléko mám dát? Navíc mělo miminko potíže s kakáním. Nekakalo klidně 10 dní a pak se vykakalo jen s pomocí trubičky. Pořád jsme na doporučení pediatra střídaly mléka, než nakonec něco zabralo. Ani probiotika nepomohla.

Opravdu bych tohle nazvala nejhorším obdobím v životě. Manžel byl v té době úplně úžasný, moc mi pomáhal, vstával se mnou, krmil, umýval a sterilizoval nádobí, vařil, utěšoval mě. Naštěstí měl otcovskou dovolenou, jinak přes týden pracuje mimo bydliště. Nebýt jeho a jeho maminky, tak bych tady už asi nebyla. Nenechali mě ani na chvíli o samotě, báli se o mě i o miminko. Nutili mě do jídla. Dokonce volali na krizovou linku a já málem skončila na psychiatrii. Naštěstí na to nakonec nedošlo, ale moc nechybělo.

Pomohlo, když jsem se aspoň částečně smířila s tím, že plně kojit prostě nebudu, když to nejde. Prostě po každém kojení byla lahev a bylo to. Trochu se mi ulevilo. Už jsem dokázala trochu spát. Ale představa, že se mám k dítěti ještě starat o domácnost? Jak, když se vším tím krmením, odsáváním, sterilizováním a uspáváním nemám pomalu čas si ani dojít na záchod? Připadala jsem si strašně neschopná. Jaktože to ostatní maminky v pohodě zvládají (třeba i s dalším dítětem) a já se tady hroutím? Nakonec to dopadlo tak, že každý týden, když byl manžel pryč, k nám jezdila tchyně a pomáhala mi. Vozila kočár a já měla čas aspoň doma něco udělat. A jezdila takhle 4 měsíce, než jsem se dala trochu dohromady.

Čas plynul a já jsem si pomalu začala k miminku nacházet cestu, ale cesta je to dlouhá. Miluju ho, ale pořád si myslím, že to není ta pravá bezpodmínečná mateřská láska. Největší zlom nastal, když miminko začalo trochu komunikovat, broukat a usmívat se. To jsem si říkala, že to možná nakonec nebude tak hrozné a že to zvládnu. Ale bylo to stále těžké.

Rozkojit se mi nepodařilo, tak každý den byl kolotoč s odsáváním a pak stres z toho, kolik mlíka na dokrmení mu dát? Odsávání mě stálo tolik sil a nespaní, nechtělo se mi odsáté mlíko vylívat, ale zase jsem nechtěla, aby miminko strádalo. Zřejmě se mi to povedlo, protože ve 3 měsících vážil 7 kg! Odsávat jsem vydržela až do jeho 6 měsíců a teď už prostě jen před každým jídlem dostane cucnout, i když mléka moc nemám.

Další rána pro mě byla nutnost chození na fyzioterapii. Miminko mělo poporodní diastázu, vyvíjelo se asymetricky a mělo slabé bříško. Jakto, vždyť jsem přece nastudovala, jak s ním správně zacházet, a všechno dodržovala, právě proto, aby se tohle nestalo! Byla jsem na miminko naštvaná, je to iracionální, ale byla. Hrozně mě štvalo, že se nevyvíjí správně a já kvůli tomu s ním musím cvičit vojtovku. Po pravdě, cvičím s ním denně už 5 měsíců a pořád to není v pořádku. Moje naštvání trvá. Co je špatně, proč je pořád slabé na břicho a pozadu ve vývoji? Co když za to můžu já, i když mu věnuju tolik času? Cvičení je příšerné, tolik řevu a křiku.

A já přitom jeho pláč opravdu nesnáším. Co všichni tvrdili, nebyla pravda, řev mého dítěte mě stále neskutečně vytáčí. Občas to nedokážu ovládnout. Je to hrozné, ale občas na něj křičím. Stydím se za to, ale v ten okamžik se mi prostě zatmí v hlavě a je to. Občas si dokonce musím pěstí praštit do stolu. Takže jsem navíc ještě agresivní. :-( Miminku bych ale nikdy neublížila, tak špatně na tom teda ještě nejsem. Nemůžu se ale dočkat, až s tím cvičením skončíme, taková doba a výsledek žádný? Jaký to má teda smysl? Buď to dělám špatně, nebo máme špatné cviky… Bude to chtít navštívit i jiného fyzioterapeuta.

Další věc je krmení. Těšila jsem se, až začneme dávat příkrmy, že se konečně zbavím odsávání a nebudu ve stresu, aby neměl hlad. Na začátku to fungovalo hezky. Velice rychle přišel na to, co se lžičkou a jak polykat, a za chvíli snědl celou dávku, klidně i 200 g. Pak ze dne na den přišel zlom. Nedostanu do něj ani lžičku, zatvrzele odmítá otevřít pusu a kroutí hlavou nenenene. Je jedno, jestli mu vařím já nebo dostane kupovanou skleničku. Jestli je to do hladká umixovaná kaše, nebo jsou tam kousky. Ani ovoce, ani maso, ani zelenina, ani kaše, ani jogurt, ani jídlo do ruky. Teď se to trochu zlepšilo, ale pořád do něj nedostanu víc než 80 g.

Snažím se být trpělivá, dělám u krmení blbiny a rozesmívám ho, aby se aspoň trochu najedl a aby nezačal mít k jídlu odpor. A zase narážím na nedostatek informací. Co mám jako dělat, když najednou nechce jíst (a zuby to nejsou)? Mám ho nutit? Když sní tak málo, mám mu potom dát ještě mlíko? Nebude mu z toho pak blbě? Nezvykne si pak, že když bude odmítat, tak dostane mlíko, a bude to pak dělat pořád? Stačí mu to mlíko pro správný růst, nebude mu něco chybět? Rada pediatra: musíte to prostě zkoušet. Jo díky, to fakt pomůže. Takže se snažím a snažím, ale stejně přibírá málo. Aspoň že pije.

Navíc se mu už od narození dělají všude po těle divné červené fleky s pupínkem uprostřed, vypadá to jako popálení od kopřivy. Měl to už v porodnici a dělá se mu to všude po těle, i ve vlasech, okolo pusy a na očních víčkách, i když nejvíc to mívá na zádech a rukách. Nesvědí ho to, tak to prý nemám řešit. Z jídla to nejspíš není, ale je to zase další problém.

Přiznám se, mám toho dost. Pořád jsou nějaké problémy. Jo, je mi jasné, že to už tak s dětmi bývá a že mě čeká ještě spousta daleko větších potíží… Tímhle vším jsem zjistila, jak špatný člověk vlastně jsem… jsem i ve svém věku nevyzrálá, sobecká, chybí mi trpělivost, nezvládám problémy a vybíjím si to na lidech okolo. Mateřství mě netěší, nebaví mě ten neustálý kolotoč, neustálé vymýšlení zábavy pro věčně nespokojené dítě (i když je možné, že nespokojené je díky mně). Nejšťastnější jsem, když spí. Je mi to ale zároveň líto a mám strach, abych se na něm nějak špatně nepodepsala. Aby nezačal být vzteklý a agresivní.

Čeká mě úžasné období vzdoru, to se opravdu těším. Nevím, jak to zvládnu, když to nezvládám už teď. Někteří lidé by neměli být rodiče a já jsem asi bohužel jedna z nich. Jenže už se stalo a nejde to vzít zpět. Celá ta situace se bohužel (ale asi logicky) projevuje i na mém vztahu s manželem. Jsem neustále podrážděná, nevyspaná, negativní. A tahle doba k mému rozpoložení moc nepřispívá. Chtěla jsem chodit na cvičení a plavání pro miminka, poznat další maminky, přijít na jiné myšlenky, prostě se odreagovat. Místo toho musím sedět doma a pomalu se bát vyjít ven :-(

Uvědomuju si, že můžu být ráda, že mám krásné zdravé dítě a co by za to jiní dali a že je to v dnešní době štěstí. No bohužel tohle vědomí mi nijak nepomáhá. Jak se tohle mohlo stát, vždyť jsem mámou být chtěla? A co s tím mám dělat?

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4
14.6.20 00:34

Drz se!

Ahoj,
je moc dobre, ze jsi o tom napsala. Je to prvni krok k tomu, aby ses citila lip. Kdyz jsem si tvuj denicek cetla, bylo tolik veci, u kterych jsem si rekla, ze vim presne, jak se citis. Ja mela sice porod v pohode, ale z nejakeho duvodu mi taky vubec neslo kojeni. Bylo to neskutecne trapeni, vsechny ty veci, co jsi vyjmenovala- kolotoc kojeni, odsavani, dokrmovani hadickou, sterilizovani a furt dokola. Neskutecny pocit selhani, frustrace. Pocit neschopnosti, nezvladani domacnosti. Jen tak mimochodem- jsem taky strasny perfekcionista, introvert, clovek, ktery chce mit vsechny pod kontrolou, byt na vse pripraveny a pritom realita je takova, ze na tohle se pripravit neda. Trable s kojenim u me taky zrejme zapricinily nastup poporodni deprese. Doporucuji vyhledej psychiatra, prober to s nim, mozna zvazite nasadit nejake leky, zacit chodit na terapie. Z tveho prispevku citim, ze se snazis, ze chces pro sve dite udelat to nejlepsi. Ver mi, ze se vse zlepsi. A hlavne si nic nevycitej, nemuzes za to, poporodni deprese je nemoc (a v tvem pripade dlouhou dobu nelecena). Jsou veci, ktere bohuzel ovlivnit nedokazeme. Myslim na tebe, drz se a kdyby jsi chtela, klidne mi napis soukromou zpravu. Muzeme si o tom vic popovidat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4061
14.6.20 01:30

To je jak kdybych to psala ja. Já měla začátek jiný který mě z myšlenek na to že by láska nebyla drsně probral. Přečti si mé deníčky. Nejspíš si zažila nebo zažíváš nějakou formu poporodní deprese s tedy je škoda že si na tu psychiatrii nešla ( ambulantně ne na hospitalizaci). Psycholožka mi řekla a je to tak že jsem moc zodpovědná. Taky mám radši věci pod kontrolou. A proto tě to tak stresuje. Jsi dobrá máma a zodpovědná. Chce to si víc věřit 😊 zajdi si k odborníkovi. Pomůže to. Nejsi v tom sama. Zpětné na to budeš koukat jinak. Užívej si mini i přes nechuť. Budeš jednou vzpomínat až ten kolotoč bude pryč. 😊

  • Zmínit
  • Nahlásit
3351
14.6.20 07:18

Za mě mas celkem solidní poporodni depku.

Začátek jsem měla na chlup stejný, akorát jsem si teda malého porodila prirozene. U mě to ale skončilo tak, ze manžel šel s malým na procházku po další moji neprospane noci a když se vrátil tak já stala u okna, ze to balim.

Skončila jsem v peci perfektniho psychiatra, zastavil mi laktaci úplně (díky bohu za to), brala jsem léky… do měsíce mi bylo nadherne… najednou jakobych vylezla z cerne díry. Synovi jsou teď dva roky a první měsíce mám jako v mlze. Dokonce čekám druhé :) akorát na začátku těhotenství už mi preventivně nasadil antidepresiva, aby se situace neopakovala. Doporučuji neotalet. Vyznamne se ti uleví! Nemoc duše je stejně vážná jako fyzická bolest.

Drz se a vazne bez k doktorovi, protože se s tím dá něco dělat! :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2334
14.6.20 08:27

U prvního děťátka jsem to měla podobné, asi první dva měsíce úplně v mlze, problémy s kojením, nedonošená, furt něco a já úzkostná a na vše sama, nikdo mi tehdy nepomohl. Musela jsem sama…ale. Díky Bohu, že máš může a tchynku, kteří fungovali a podpořili, protože to je moc třeba <3 Nepsala jsi o své mamince, proč nepomohla…?
Pak se to zlomilo, děťátko holt na UM, ale já v klidu a bez výčitek. U tebe už to trvá dlouho, nestyď se o tom mluvit s nejbližšími, něco vymyslí že a bude líp. A díky za otevřenost. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3573
14.6.20 08:40

Podle mě by to hrozně moc pomohla anntidepresiva..a urcitě i psychoterapie. Na tvém místě bych do toho určitě šla. Psychoterapie by ti mohla pomoct prestat chtit mit vsechno pod kontrolou a antidepresiva prostě pro dobrou naladu, proti stresu, úzkosti a depresi, kterou denne pociťuješ.

  • Zmínit
  • Nahlásit
14.6.20 09:02

Až Tvuj příspěvek mě donutil registrovat se, abych Ti mohla odepsat. Podle toho, co popisuješ, máš neléčenou poporodní depresi. Odezní i sama, ale kdo ví kdy. Doporučuji zajít za psychiatrem, hodně se ti uleví. Před mateřskou jsem pracovala jako psycholožka- psychoterapeutka, někdy i s maminkami s poporodními depresemi - na psychiatrii. Něco se nám v terapiích začalo dařit, až když zabrali prášky. Pokud vyhledáš nejdřív psycholožku, pozor, některé psycholožky mají fobii ze psychiatrických léku, protože nás to ve škole nesprávně učili.
Pro některé z nás je mateřství dřina. I pro mně. Jsem nevyspalá, uštvaná, neschopná najít si dostatek času pro sebe. Mé děti nejsou jak z reklamy( nebo jen občas), spíš jak z komedie o zlobivých dětech a velmi často si nevím rady. Avšak přirozené je mít celé spektrum emocí - občas je to mimořádně náročné, občas žít s lehkostí. Pokud převládají negativní emoce - pocit nekompetence, obavy, výrazná, až zdrcujíci sebekritika, málo energie, nekončící únava, podrážděnost, vztek, nucení se do láskyplných projevu… Jsou to projevy narušeného serotoninového cyklu - to porod někdy dělá…Bez pomocí antidepresiv se ještě hodně natrápíš, i když to největší utrpení máš už nejspíš za sebou.
Držím pěsti, ať se ti daří být k sobě laskavá, milující, přijímající i s chybami… Bez antidepresiv to někdy, žel, jde jen těžko, ani psychoterapie není všemocná.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1674
14.6.20 09:26

Kadeřnice mi říkala, že má kamarádku, která první dva roky doslova nenáviděla svou dceru. Před ní se to samozřejmě snažila nedávat najevo, ale uvnitř litovala toho, že jí má a hodně se tím trápila.. Zlomilo se to, když malá měla 2 roky, a od té doby ji miluje jako nikoho a nechápe, jak to někdy mohlo být jinak.. Takže určitě navštiv odborníka a bude lépe, taky si myslím, že to nejhorší už máš za sebou

  • Zmínit
  • Nahlásit
20078
14.6.20 09:41

Nic si nevyčítej, zbytečně si tím ubližuješ! Není to tvoje vina. Možná to začlo už v porodnici, ten pocit selhání, že jsi dítě nezvládla porodit :roll: Klademe si na sebe příliš velký nároky. Já bych na tvém místě šla nejdřív k psychiatrovi. Psycholog až potom. Můžeš mít vážně poporodní depresi a není se čemu divit. Proto ale nejsi špatná máma nebo clověk. Hodně sil a drž se!

  • Zmínit
  • Nahlásit
6202
14.6.20 09:45

Řekla bych že jediné, co je u vás špatně je to, že jste v té péči psychiatra neskončila. Já si poporodní depresi u prvního dítěte zažila a jako největší chybu považuji to, že jsem si neřekla o pomoc. V tu dobu jsem jí potřebovala. Odnesl to vztah se synem, je mu 5 a teprve teď ho začínám milovat takovou tou pravou mateřskou láskou. Druhé dítě jsem nekojila, protože už při prvním přiložení jsem chtěla svoji krásnou holčičku zabít, tak jsem si nechala zastavit laktační už v porodnici a najednou to mateřství nebylo tak hrozné a to s dcerkou to bylo objektivně těžší (do půl roku při spánku zapomínala dýchat a museli jsme cvičit kvůli křivé hlavě). Až druhé dítě mi ukázalo jak vypadá mateřská láska a já ji byla v sobě schopná najít pro syna.

  • Zmínit
  • Nahlásit
1498
14.6.20 11:58

K poporodni depresi tu holky napsaly dost. Ja Ti napisu o Vojtovce. Najdi si jeste jineho fyzioterapeuta… Treba zatim si zaplat jednu konzultaci. Ja ctyri mesice cvicila s dcerou a vysledek nula nula nic. Ja hysteticke sceny, nekolikrat jsem to zabalila, ze cvicit nebudu. Bylo mi z toho fakt dpatne, stejne to nepomaha, tak co bych nas obe trapula… Asi mi pomohlo to, ze rhb sestra se stehovala a rekla, ze mame dal cvicit doma samy. (jak dlouho, bez konzultaci a kontrol???!) A ja si vydupala zadanku u neurologa a zasla jinam.
Ten jiny přístup nove rhb sestry -tak profesionální, empaticky :srdce: vse mi vysvetlila, ja konecne pochopila smysl Vojtovky. Vse jsem predtim delala spatne, bylo mi predtim receno „tady drzte, mela by udelat tohle“. U nove fyzio vse peclive ukazala na sobe, na mne, a pak na dceri. Ne jen drzet, ale peclive najit bod, kontrolovat odezvu, kdyz to neudela, delam neco spatne ja a hned zavolat a domluvit si kontrolu, abych to nedelala zbytecne spatne cely tyden a tim vlastne nijak nepomohla ve vyvoji. Stacily pouhe tri tydny a pokrok neuveritelny, stacily nam ani ne dva mesice toho, o co jsem se predtim snazila dvakrat tak dlouho 8o
Tot k Vojtovce, ke ktere jsem mela hodne laxni pristup a „svůj nazor az nekde hluboko daleko v pr..“ Ted to vidim jinak a vzdycky budu vzpominat na tu novou rhb, jak nam rychle pomohla :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Natt00
14.6.20 14:18

@Heivka
Muzu se zeptat, proc jste se rozhodla mit druhe dite? Kdyz jste k prvnimu pocitovala takove pocity? Neberte to jako utocnou otazku. Jen je to zvlastni.

  • Nahlásit
88
14.6.20 14:35

Držím palce!

Tento deníček jsem přečetla doslova jedním dechem. Za sebe mohu říci, že jsem moc ráda, že tu deníček tohoto typu je. Když jsem četla o některých situacích. Měla jsem úplně pocit, jako by autorka psala o mně. Také jsem měla problémy s kojením. Také jsem se synem musela cvičit vojtovu metodu, i když naštěstí ne tak dlouho. I tak to ale prostě bylo psychicky náročné a přiznám se, že jsem ten šílený řev nenáviděla :oops: a zrovna tak jsem třeba nenáviděla to, že vůbec nic nestíhám Když jsem musela cvičit i doma a to čtyřikrát. :zed:
Já si myslím, že je tak trochu problém i v tom že mateřství a to co s tím souvisí je všude prezentováno, jako procházka růžovou zahradou. Všude na každém článku ilustrační obrázek, na kterém je dokonale upravená maminka a spokojené miminko. Jenže tenhle obrázek nemá s realitou společného takřka nic. :nevim: A pak když přijde ta pravá realita, tak prostě spoustu maminek je nešťastných připadají si že jsou nemožné. Vždyť mateřství je přeci radost. A mateřská je dovolená. :lol: :mrgreen: Autorko Moc vám držím palce, že jste byla natolik silná a všechno to své trápení sepsala. Uvidíte, že teď už to půjde mnohem líp. A je úplně jedno, jestli s psycholožkou nebo bez. A ještě něco: Nejste špatná matka. ;) Protože špatnou matku takovýhle způsob uvažování prostě vůbec nenapadne.

  • Zmínit
  • Nahlásit
10120
14.6.20 14:40

Obvykle deníčky nekomentuju, ale tohle je to teda síla! Tolik měsíců takoveho trápení, nechápu, jak přežíváš. Je špatné, že se považuje za tabu o techhle pocitech mluvit, že i deníček na netu dáváš anonymně, protože se stydíš. Souhlasím s holkama, máš rozjetou poporodní depresi a je nutné vyhledat pomoc. Není to žádná hanba. Kdybys při péči o dítě uklouzla a zlomila si nohu, tam by ses to taky nestyděla přiznat :hug: Nenech se trápit a vyhledej pomoc.

A k tomu fyzioterapeutovi. @VeruMar má pravdu, změň ho. Mé dcerce vojtovka taky hrozila, kvůli špatnému pasení koní. Bála jsem se, načetla kdeco a došla k názoru, že je u nás často nevhodně indikovana. Neurologicky zdravé děti ji většinou nepotřebují. Měla jsem kliku na skvelou fyzioterapeutku, která souhlasila a naucila mě jednoduchý cvik (4×denne cca 30vterin bez pláče). Pasení uz je v pohodě, ted se zacala přetáčet. Brzo a blbě, takže rehabilitacím hned tak neuniknu :D Ale nevadi mi to, protote fyzio je báječná. Kdybys byla z Prahy, napis mi SZ, doporučím Ti ji.

Drž se a nech si pomoct. Jsi skvělá máma :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
6202
14.6.20 14:57

@Natt00 Vždycky jsme chtěli dvě děti a ono to nebylo že bych syna neměla ráda, jen jsem nevěděla jak ta opravdová mateřská láska vypadá. Ono když nevíte jak to má vypadat správně, tak nevíte že něco není 100% OK, druhé dítě jsme se pokoušeli až když synovi byly 2 roky a já byla s mateřstvím docela vyrovnaná. A považuji za štěstí, že jsme druhé dítě měli, protože teď jsem i pro prvorozeného mnohem lepší mámou.

Příspěvek upraven 14.06.20 v 14:59

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.6.20 14:57

Nejste špatná matka,nesuďte se!

Dobrý den, píše vám jedna babička, snad to nevadí…Divila byste se, kolik maminek cítí to stejné, jako vy…a kolik by to nikdy nepřiznalo. Slyšela jsem to v prvních měsících po narození vnoučka i od mé dcery. Uplynul nějaký čas, z miminka je batole a dcera je tou nejbáječnější maminkou, jaká může být. Dejte tomu čas a nečtěte o dětech, vezměte si dobrou knihu, nebo si jděte na hodinku zaběhat, projít, Kdysi dávno jsem prožívala podobné pocity, jako vy, i já sama. A sama jsem se divila, jak moc neprospívání miminka, vojtovku atd prožívám jako babička ještě víc! Moc mě štvou oslavné články dokonalých maminek, které s miminy či batolaty stíhají rozjíždět podnikání, věnují se několika koníčkům, doma mají dětské pokojíky vystajlované podle časopisu…Když se nad tím zamyslíte, spočítáte dobu, kterou zaberou běžné práce okolo dítěte, domácnosti, vaření a hygieny, vyjde vám jediné, Jsou na první pohled dokonalé, na druhý už ne.Den má pro každého 24 hodin. A mateřská se ta dovolená jmenuje proto, že čas má být věnován hlavně dítěti, ne kariéře či dokonalosti. Četla jsem vaše řádky a pořád se v nich zajímáte o své dítě. Co cítí, jestli nestrádá, cvičíte s ním. Pořád myslíte na něj a na jeho dobro. Dělejte to dál, nejste špatná máma. Možná jste jen zaskočená občasnými chvílemi vzteku na své dítě, někdy je to možná až nenávist. Jenže to se jen zdá. Láska ve skutečnosti nebývá jako ze zamilovaných filmů a o té mateřské to platí stejně. Za své děti bych dala život. Nic víc, než máma, být žena nemůže. Jen nám to občas naše zlatíčka tak okoření, že bychom je raděj neměly. Až budete babička, budete s úsměvem zvládat stres kolem problémového miminka, protože už budete vědět, ze může být hůř. A máma, ktará dítěti i uvaří a nestrká mu sklenici uprostřed supermarketu není špatná máma! Chybí vám jen jediné. Nekřičte na dítě a na sebe se v zrcadle usmějte, zasloužíte si to. Hezké ny vám přeje jedna hrdá babička!

  • Nahlásit
1065
14.6.20 16:28

Zdravim, nedokazu uplne do puntiku radit, protoze ja svoji dceru porodila prirozene, ale mrtvou ve 24tt a muzu vam rict, ze moje sestinedeli bylo peklo na zemi… Na pokoj mi dovezli pani, co byla cerstve po cisari a odmitala sve miminko a me se, asi z toho, spustila laktace, protoze mi nedali nic na zastaveni🤦‍♀️Mam s tim problem jeste ted a to jsem 5 mesicu po porodu… Rekla bych, ze mate poporodni depresi a mela by jste to, bez premysleni resit s lekarem… Znam pani se stejnym problemem a ted ceka druheho chlapecka a sveho syna moc miluje, ted si klepe na hlavu, kde se to v ni vzalo… psychika se po porodu dost meni a my s tim nic neudelame… Na stesi, ale existuji lidi, kteří vám s tim muzou pomoct.😇 ❤️ Moc vam drzim palce, verim, ze bude lip a brzy si budete urcite uzivat to, ze mate doma zdraveho syna, ktery vas urcite moc miluje❤️

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.6.20 16:52

Hele a nepomohlo by proste dat dite do jesli a jit do prace? nebo si najmout chuvu a jit do prace… ono ten model byt s ditetem dva tri roky dome fakt neni pro kazdou matku a kdyby bylo mozne davat deti do day care od par mesicu/tydnu veku a nebrat to spolecensky ze je to neco stranyho (kdyz na zapade je to bezna norma) tak myslim ze spouste matek by se ulevilo a nakonec by i ty decka byly spokojenejsi ze nebudou citit ze je mama vecne veku naprasky.

  • Nahlásit
2643
14.6.20 18:02

Nejste náhodou z Budějovic? Strašný přístup na oddělení šestinedělí a doktorka Kolářová na Vojtovku, která se svých spárů žádné dítě nepropustí, i když je zdravé a vyvíjí se v pohodě, to by mi na vás sedělo. Kdyžtak mi napište sz. možná vám poradím, minimálně ohledně fyzio.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3
14.6.20 19:58

Určitě to nevzdávej!

Ano, souhlasím s ostatními, že tvůj stav je evidentně neléčená poporodní deprese, možná i laktační psychóza. Jsi úžasná, že jsi našla odvahu se svěřit, jsi na dobré cestě, aby ses plně vyzdravila. Já bych ti poradila jako další krok svěřit se i manželovi, možná třebas tou formou, že mu dáš přečíst svůj deníček a tyhle naše komentáře :wink:.
Nechci opakovat předchozí rady, ale přidám další pohled na věc, protože já jsem dcerou mámy, která si prošla tím stejným, co prožíváš ty. Moje mamka rodila prvně sestru v '79, mě v '81 a asi všechny víme, jakou péčí si naše mámy v systému prošly. Není divu, že u ní nikdo příznaky laktační psychózy nepoznal a nikdo je tedy neřešil. (Proto mne strašlivě rozčiluje, že se to děje i dnes a lidé povolaní namísto pomoci ještě stav zhoršují.) Když konečně zjistila, co se s ní děje, zastavila laktaci, brala nějakou medikaci a docházela dokonce do Bohnic na skupinová sezeni, ta jí prý pomáhala ze všeho nejvíc. Po 2 letech měla mě a situace byla prý ještě horší.
Proč ti to ale píšu…Máš pravdu v tom, že dítě máminy emoce vycítí a já vždy o svojí mamce věděla, že mne miluje, ale málokdy jsem to cítila (stejně tak sestra). Proto je strašlivě důležité, když už to tvoje miminko je na světě, aby ses ty dostala do psychické pohody, abys mohla svou lásku rozdávat. Jak píše „babička“ někde nade mnou, je z tvých slov jasně vidět, že jsi dobrá máma 😘 že se staráš a chceš pro své děťátko to nejlepší. A nejlepší bude, když pomůžeš sobě, tím pomůžeš i jemu.
:srdce:
Drž se! Všechno zvládneš! 😘

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.6.20 20:54

Přesně jako já!

Dobrý den, měla jsem to stejně, po 6 měsících jsem šla na psychiatrii- poporodni deprese. Hned nasadil lecbu, obrovska uleva! Lékař uzasny, jsem již 4 roky na antidepresivech. Určitě jdete rovnou na psychiatrii, neni treba zadanka, vás popis jako by vypadl z mého života. Držím palce

  • Nahlásit
53
14.6.20 20:57

No to je hrůza. Vždycky, když čtu něco takového, tak si pak uvědomím jak bezproblémové dítě mám. Dobře papa a trochu méně spinká, ale po pivu se to zlepšuje. Taky hodně pomáhá obrátit se k bohu. Spoustu věcí lze přenechat bohu, který o všem ví a rozhoduje. :andel: :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
314
14.6.20 21:27

Ahoj, je mi moc lito, co prozivas. Kdyz jsem si precetla tvuj denicek, vybavila jsem si, ze i pro me byly zacatky tezke…syn trpel na koliky, vecer kvuli tomu nekolik hodin plakal a ve trech a sedmi mesicich jsme byli v nemocnici kvuli zanetu ledvin. Takze nervy a strach. Hodne mi pomahalo chodit s kocarkem na prochazky do prirody a poslouchat cizojazycne audioknizky - byl to muj cas, ponorit se do jineho sveta. Taky mi pomohla homeopatka - mozna to bylo placebo, ale prestala jsem se o maleho tolik bat - brali jsme homeopatika oba - on na ledviny, ja na unavu a strachy. Detsky plac je silena vec, priroda to tak zaridila, aby matku nenechal v klidu, tak z toho si nic nedelej. Jsi na sebe hodne prisna. Terapie by ti podle me pomohla mit nejdriv rada sama sebe…citim z toho asi hodne narocne rodice, kteri chteli, abys byla dokonala…ona je v tom super uleva, kdyz dokonala byt nechces a mas se rada i tak. Klidne nenamalovana, s bordelem doma a upatlanym ditetem, ale spokojena, protoze spolu blbnete a uzivate si to. Je to proces, cesta. Myslim, ze tvoje detatko je tvuj ucitel, aby ses naucila zit ted a tady s vetsi lehkosti a kaslala na to, co si mysli ostatni a co je model dokonalosti. Urcite to spolu zvladnete. Proto si te vybral. Moc drzim palce.

  • Zmínit
  • Nahlásit
50
14.6.20 22:09

Myslim že si přes to všechno dobrá maminka! Myslíš na jeho dobro a na to aby necítil to že jej nezvládáš :srdce: :srdce: Vojtovka za mě pardon! Nesmysl dneska mají děti všemožné nemoci a problemi jen aby se dr nenudil před několika lety Vojtovka a ani třeba ADHD neexistovalo a celá ta generace je na tom lépe! naposledyy mi bylo řečeno od odborníka že i fizioterapeuti musí vykazovat nějaké úkony na pojistovnu! cvičila jsem taky, jako že! prostě sem to nezvládla a nechala malou se vivijet hrou, měla údajně reflux pravé strany těla 😤 necvičili jsme opravdu nikdy a na každé návštěvě nám bylo řečeno jak je vidět že malá cvičí az nám nakonec cvičení zrušili stim že je malá už ok a v pohodě to jsem se paní fizio.na vojtovce opravdu zasmala do obličeje! kojení nevím jsem v 5 mesici teprve mě čeká porod, mám dve děti osvojené ( batole a miminko a do toho zázrak! Vlastní dítě :) ) ale pokud mi kojení nepůjde vzdám to hned! nehodlám se trápit! ani dítě trápit hlady prostě ne! dnešní um. výživa není sušené mléko a syrovátka jako tenkrát je v něm vše co dítě potřebuje :) zbytek dozeneme vytaminy ovoce, zelenina prostě si za tím stojím ;) jste dobrá maminka už jen proto že to řešíte!! A já sama když děti pláčou a válí se po zemi i u prostředí města nezvládám!!! dýchám z hluboká a počítám do 10 :/ :jazyk: držím vám i malému palečky :) a nebojte následky z toho mít nebude vše se v dobré obrátí :) :srdce:

Příspěvek upraven 14.06.20 v 22:13

  • Zmínit
  • Nahlásit
894
15.6.20 00:23

Myslim ze by vam pomohlo jit do prace na 2 dny v tydnu. Ja nejsem klasicky model matky, neco jako vy, a tak mi moc pomaha jit do prace, odpocinout si od ditete. Neni to holt pro kazdeho, byt doma 3 roky a zvatlat na miminko. Pak se na nej zase vic tesim a zvladam vse lepe, kdyz nejsme na sebe nalepeny 24/7

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.6.20 06:56

Ahoj to co popisuješ je hrozný, sama jsem zažila špatný start. Svou dceru mám ráda, ale láska to není. Jsem ráda, že jsi to napsala. Mnoho žen to cítí podobně jen se o tom stydí veřejně mluvit. Já si připadala jako hrozná máma jak je možné, že jí nemiluju a odmítám jí. Je to náročné a na to nás nikdo připravit nemohl. Teď čekám další dítě, protože manžel chtěl chlapečka, kterého stejně mít nebudeme a už mluví o 3 dítěti. Já nechci ani to druhé natož 3. Tohle všechno je hrozná směs hormonů. Držím ti palce ať ti je lépe a dostaneš se do fáze, kdy už nebudeš kojit a někdo ti ratolest pohlídá. Věř mi je to nádherný pocit neslyšet pár hodin křik a bez výčitek. Drž se a věř nejsi v tom sama.

  • Nahlásit
2628
15.6.20 07:36

Tak já měla podobné pocity u prvního dítěte. Nemyslím si nutně, že je to poporodní deprese. Vše se dnes na ní svádí. Je to obrovská životní změna, nevyspání atd. A k tomu taková zodpovědná maminka jako ty. Nic si nevycitej, že necítíš tu „pravou“ lásku. Já to tak taky neměla. Ono to přijde a já myslela, že se z té lásky zblázním. Okolo 3,4,5 let. Jasně, že děti zlobí, mateřství je dřina, ale bez dětí by to nebyl život. Dítě té obohatí, pomalu ti poroste parťák do života. Ted máš ještě miminko, ale jak začne brát rozum, mluvit, budeš pro kluka bohyně, jeho milovaná maminka, tak se pro něj rozkrajis. Teď mám dítě druhé, je to dvojnásobná dřina, ale stojí to za to. Nic to ale nemění na tom, že je prostě potřeba si od děti někdy odpočinout.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.6.20 08:58

Uklidni se a zajdi si za odborníkem, už jsi tam měla dávno být.
Není to tak hrozné jak to vypadá, prostě nejsi úplně mateřský typ, přesto své dítě miluješ.
Hele, když to čtu, hodně věcí jsem měla podobně:
Rodila jsem teda normálně ale byla s dítětem 5 dní v porodnici kvůli žloutence a vezla nás domů kamarádka- chlap neměl čas ( vědu jsem z toho nedělala, vědělo se že v tom termínu prostě do práce musí). Domů jsme dojeli a byla jsem sama. Já, syn a dva psi. Taky jsem se nemohla rozkojit- dva měsíce jsem odsávala, kojila, odsávala, kojila. Dítě v noci nespalo ale tatínek jak pařez takže jsem ponocovala a přes den lítala kolem baráku. Dítě mělo slabé bříško, diastazu má do teď- bude se řešit v budoucnu. Do roku a půl spal s náma v posteli, fungovala jsem prakticky jako živej dudel. Katastrofa. Doma s dítětem jsem se cítila jak lev v kleci, chyběl mne sociální kontakt, chlap věčně v práci. No syna miluju fakt moc, je to moje zlatíčko a za nic na světě bych h nevyměnila. Ale od roka chodí do jeslí a já do práce ( od dvou let na plný úvazek). Já jsem spokojená matka, dítě je také spokojené. Manžel mne v tomto naštěstí podpořil. Hold ne každá zvládne sedět doma s dítětem 4 roky a mít ho jako středobod vesmíru. Proto nejsle ale spatné matky ( i když věřím, že mne spousta matek zde ukamenuje).

  • Nahlásit
279
15.6.20 13:44

Ahoj, chtěla bych tě jen podpořit, že nejsi sama, kdo to takto měl :hug:. Moje šestinedělí bylo peklo na zemi, měla jsem tehdy pocit, že mi skončil život. Teď je synovi 18 měsíců a je to o dost lepší.
Jinak to, jak píšeš, že si připadáš i přes svůj věk nevyzrálá..spíš jde o to, že jsi měla super život, dobrou práci, klid, vše bylo podle tebe a teď přišlo prostě dítě a ty jsi musela vystoupit ze své komfortní zóny, což je sakra těžké. Měla jsem to úplně stejně. Ale neboj, s přibývajícími roky dítěte, bude vše určitě lepší a lepší.

  • Zmínit
  • Nahlásit
518
15.6.20 14:48

Podle mě máš naprosto ukázkovou poporodní depresi a měla jsi tenkrát opravdu na nějakou dobu jít na psychiatrii a nechat si pomoct. Každopádně se co nejdřív objednej k psychiatrovi a nech si předepsat antidepresiva… Uleví se ti, budeš klidnější a všechno budeš zvládat lépe a i miminko pozná ten rozdíl a bude víc spolupracovat.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
15.6.20 16:38

Díky za podporu

Moc vám všem děkuju za podporu, vůbec jsem to nečekala. Je mi hned líp, když vím, že tyhle pocity nezažívám sama a že jsou lidé, kteří to chápou.
@Verurizeckova Moc přeju, aby to po druhém porodu bylo lepší.
@Lada84 Moje včetně maminky bydlí hodně daleko, maminka navíc ještě pracuje. Ale když to šlo, tak za mnou jezdila aspoň o víkendech, sestry taky.
@VeruMar Než deníček vyšel, tak jsem spolupráci se současnou fyzio ukončila a přecházíme k jiné. Snad to bude lepší.
@BlaZenkaB Jsem z Brna.
Jinak do práce se chystám od září, na 1 den v týdnu, tak to třeba taky trochu pomůže.
Ještě jednou díky vám všem! :srdce:

  • Nahlásit
14179
16.6.20 10:50

Uživatelko, předně se drž ;) :kytka:. Neobviňuj se, řekla bych, že je to deprese, možná by odborník pomohl…nemyslím to zle. Zažívala jsem něco hodně podobného jako ty. Syn mi řval (opravdu řval) do 9ti měsíců, naprostý nápor na nervy, do toho měl silný reflux, nepřibíral (také téměř nic nechtěl jíst a vypadal jak když mu nedám najíst), Vojtovu metodu jsme cvičili taky. Cestu k němu jsem si také hledala postupně, kdo nezažil, nepochopí, jaké je to žít v neustálém stresu a chaosu a dodnes si pamatuju, jak se mi udělalo špatně, když se zase vzbudil a začal ten kolotoč nanovo… Co pomohlo u nás - hodně chodit ven, syn se zabavil, tolik neplakal, v kočáru jezdil na břiše, aby viděl ven (měli jsme rozepínací boudičku) a já přišla na jiné myšlenky, do jídla jsem ho přestala nutit, nechala jsem ho, aby jedl sám a jen tolik, kolik chtěl. Po návštěvě neurologa nám Vojtovu metodu neurolog zrušil a ukázal nám jiné formy cvičení, v 9ti měsících už jsme ho přes veškeré úsilí neudrželi ve správné polože ani já ani manžel a vše se srovnalo samo. Okolo roka přišel obrat s tím, jak začal syn chodit, byl mnohem spokojenější a oba jsme se hodili postupně do pohody. Věřím, že si k dítku cestu také najdeš.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
29.6.20 14:07

Mám to dost podobně, i když mi ještě není ani 30 a děti mám tři :lol: ale já se z toho nehroutím, přijímám to jako fakt, jsem taková a nezměním se. Nejsem mateřský typ, jsem sobec a taky jsem hodně pohodlná.. První dvě děti nebyly plánované (a to první mi dalo zabrat stejně jako vám, takže u druhého už jsem byla v klidu a řešila vše jinak. Nebo spíš rezignovala, co já se mám zhroutit? Buď to jde nebo nejde a buď dítě chce nebo nechce. Beru všechno už s velkou rezervou a jsem hodně laxní - už mnou neotřese ani nekojení, ani teplotka ani bolení bříška :oops:) plánované bylo až to třetí a jde to vidět jen v tom, že už si to daleko víc užívám i když obecně být matkou mě spíš ubíjí než naplňuje :oops: k mé smůle jsem ještě velice plodná, takže využívám veškerou ochranu či doporučení, protože další dítě už fakt ne.. :lol:
Taky jsem nejšťastnější když všechny spí a zároveň jsem se už 7 let nevyspala já :oops: :lol: ano, jsou zdravé, krásné.. Ale někdy si říkám, že kdybych je neměla, vůbec by mě to nemrzelo.. Už asi fakt potřebuju do práce a mezi lidi a najít taky konečně svůj život a ne jen kmitat kolem dětí, manžela a domácnosti. Nebaví mě ani jedno, nenaplňuje mě ani jedno a nebýt manžela, vím že jsem stopro bezdětná. Protože u nás chtěl spíš on, mně to bylo jedno a je jedno stále.. jen mě to opravdu nebaví. Moct tak někam utéct, udělat si půlroční dovolenou třeba.. :oops: :lol:

  • Nahlásit
53
2.7.20 12:01

Ahoj, já jsem taky z Brna a podobný přístup jak popisuješ v porodnici jsem taky zažila u Nemilosrdných bratří:-).
Otěhotněla jsem taky jako starší, po plánování, se zázemím na jedničku. Asi do šestého měsíce mi bylo pořád hrozně zle a pak už jsem se zase zavodnila a opuchla. Hrozný. Porod taky hrozný, bez duly bych taky rodila císařem. Strašně mě to vyčerpalo, ani jsem se nedokázala posadit první dva dny, natož se starat o dítě( velký, žlutý, chlupatý a uřvaný). Ale snažila jsem se i přes vyčerpání. A doma se mi pak rozjela laktační psychoza. Kojení taky šlo, nešlo. Byl to hroznej stres. Ale i když se mi to pak začalo dařit, tak psychika už byla v háji a já jsem se cítila jako ty.
Prostě se snažíš dělat maximum, ale vnitřně jsem byla hrozně naštvaná, plná zloby a nenávisti a taky sebelítosti…
Zkusila jsem jít k psycholožce, ale ta mi absolutně nepomohla, jen mě to asi i víc naštvalo. Bylo to šíleně ambivalentní období, kdy se snažíš pro dítě dělat maximum, furt nevyspaná, dítě pořád na sobě, protože nechtělo do kočárku, furt řev a do toho nefunkční tělo a rozhozená psychika. Fakt jsem chtěla kolikrát raději odejít a mít už klid.
Nakonec jsem začala ve 14 měsících s jeslema a vrátila se do práce. To bylo úplný vykoupení.
Po dvou letech se konečně začínám dostávat do normálu, hlavně pychicky a zpětně vidím, že jsem měla jít na psychiatrii a nechat si asi napsat nějaký léky, ale v té situaci jsem k tomu asi nějak nedospěla. Prostě jsem si to odtrpěla a probojovala, místo abych si to miminko užila.
Vím, že pro dítě jsem udělala maximum, ale pro sebe ne a zpětně mi asi bude líto, že jsem si to neužila, ale protrpěla.
Dneska je u nás všechno asi ok, já už jsem v pohodě a dítě taky hodnější, ale trochu rozmazlený bych řekla:-).

A můj závěr po té zkušenosti je takový, že pokud chceš být šťastná máma, tak na tom asi musíš pracovat stejně, jako na šťastném dítěti…tzn, věnuj se tak moc i sobě. za každou cenu si najdi čas pro sebe, třeba na víkend pryč, najdi si psychiatra a jesle. Jakmile na sebe budeš hodnější, tak máš šanci, že se to zlepší a budeš se cítit dobře a spokojeně. A to je nejvíc i pro dítě. Teď jsi nejdůležitějsí ty. :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
757
3.7.20 09:27

Ahoj, ja si prvni tri mesice u prvniho syna ani nepamatuju. Pro me to byla naprosto priserna doba v kolotoci nevyspani, snahy o kojeni a divnych pocitu ze syna. U me to zacalo uz po porodu, syn nedychal, vysel se salutujici rucickou a mel zlomenou klicni kost. Na novor jipce byl asi 12h a me ani nenapadlo jit se na nej podivat. Az pak prisla sestra, jestli ho chci uz na pokoj…jako by mi dali cizi dite. Az diky manzelov, ktery pak koupil bebivitu a lahvicku, jsem se srovnala. A hrozne me tomrzi dodnes, se synem jsme hledali pouto asi az do jeho dvou let…to jsem si pak rekla, kdyz jsem byla znovu tehotna, ze se to uz nesmi opakovat. Od mamky jsem se pak dozvedela, ze moje babi neco podobneho mela taky. Zacatky s druhym synem byly krasne, bezproblemove kojeni, starani, vse v cajku a ted u tretiho ditete opet nastup deprese. Ale rychle jsme ji s manzelem zahnali.

Z denicku mi prislo, ze spoustu veci azmoc resis. Ja jsem treba nikdy nesterilizovala odsavacku, lahve (jen vyvarila na poprve), prsa si prece taky nestrikas desinfekci, kojis i v nemoci…umele mleko jsem davkovala dle krabice.

  • Zmínit
  • Nahlásit