Obyčejný příběh
- Snažení
- aliko
- 29.05.15 načítám...
Bylo mi o více než deset let a více než deset kilo méně, když jsme se s teď už manželem rozhodli nechat volný průběh příchodu miminka.
Seznámili jsme se, když už nám nebylo náct, ale nějakou dobu cet. Když jsme zjistili, že ani společné bydlení nás neodradí od další společné cesty životem, vysadila jsem (po cca 2 letech) HA a nechali jsme všemu volný průběh.
Tenkrát jsem se na těhotenství nesoustřeďovala, byla to doba, kdy jsme se rozhodovali co a jak dál, řešili jsme pracovní život, plánovali změnu bydlení a spoustu všedních maličkostí.
Že to se založením rodiny nebude až tak snadné, nám začalo pomalu docházet po zhruba roce volného průběhu. Stále to není žádná kritická doba, ale pomalu nastoupil řízený „volný průběh“ - měření bazální teploty, sledování ovulačního hlenu a děložního čípku a ano… i na ten sex v ty správné, určené dny došlo. O vitamínech, bylinkách a podobně asi psát ani nemusím. 
Řízený volný průběh nám vydržel nějakou dobu. Mezitím jsem nastoupila do nové práce, náš sen o vlastním domečku se také začal rýsovat v hrubých obrysech. Říkala jsem si, teď jsme natolik v klidu a v pohodě, že i to miminko k tomu všemu vyjde.
Nic, stále nic. 
Čím delší doba, tím více se nedařilo na to nemyslet. No nic, začneme řešit přes doktory. Přestěhovali jsme se do staršího domku - následná rekonstrukce spolehlivě pomáhá na odvedení myšlenek, rok na to se s manželem bereme tedy i oficiálně. Zapisujeme se k dálkovému studiu na VŠ a navštěvujeme CAR.
Práce, rekonstrukce, škola, vyšetření, IUI - kolotoč, díky kterému máme co dělat a mně se daří to brát s nadhledem, bez zbytečných stresů a depek - ale nebudeme si nalhávat, že by se to bez těch depek obešlo úplně.
Čím více vyšetření a neúspěšných IUI, tím spíše to vypadá, že nezbývá nic jiného než IVF.
Krátce po státnicích jdeme do prvního pokusu. Věřím tomu na 99 %, jen malý červíček někde vzadu hlodá, že by to nemuselo vyjít. Odhodlaně si chystám svou první injekci a… musí ji bodnout manžel. 
Další jsem už zvládala sama, jen tu první jsem nějak nedala, no.
Nastimulováno, odebráno, k zavedení zůstává jen jedno embryjko, nicméně prvotřídní kvality. Po pěti dnech zavedeno a čekáme. Vzala jsem si dovolenou, takže si vychutnávám pocit, že jsem těhotná - je zavedeno, je oplodněné, takže prostě jsem.
Po 4 dnech se probouzím obsypaná akné jak za puberty, brečím u sci-fi, na manžela jsem vzteklá a hned zas roztomilá - prostě schíza. To muselo vyjít…
Devátý den nacházím na testu ducha // a brečím štěstím. Vidím nadšeného manžela a brečím ještě víc. Za dva dny je z ducha silnější čárka, pak zas. Prostě paráda. V pondělí jdu po dovolené do práce, doufám, že to na mě hned nepoznají. V práci mi vadí pachy obědů, co si kolegové ohřívají v mikrovlnce a i když je mi šoufl, jsem šťastná.
Večer bolesti břicha a krvácím - to snad ne. Děs, panika, uklidňování, že to není možné. Bude to jen nějaká chyba, error, o nic nejde, bude to ok. Ráno test, čárky silnější, ale krvácení taky.
Další den čárky nesílí, ale ani neslábnou. Naděje? Tak ne, už začíná slábnout. Na kontrolním testu z krve jen nějakých 50 jednotek a krvácení nepřestává. O další dva dny později už jen /. Nevydrželo.
Obrečela jsem to pořádně. Manžel mne objímal a utěšoval a já řvala jak malá holka. Měla jsem udělat něco jinak? Co jsem zblbla?
Byl to tak hezký pocit, tolik štěstí a naděje, alespoň na chvilku. Co teď dál? Rozhodli jsme se - druhý pokus co možná nejdříve a oživili jsme diskuzi o adopci. Nechceme zkoušet darované ani vajíčka ani sperma, ani obojí. Pokud by nemělo být miminko nás obou, pak si osvojíme dítě, které nemá tolik štěstí, aby se o něj mohli s láskou postarat bio rodiče - v tomhle jsme zajedno.
Jakmile doktor prohlásil, že by to tedy šlo zkusit znovu, šli jsme do toho hned. Finančně sice žádná legrace, ale to vědomí, že se to poprvé povedlo, mě „nadopovalo“ vírou, že to prostě jde. Zase stimulace, odběry, lepší metoda oplození, zase zůstává jen jedno embryo k zavedení, ale ouha, zůstává jen jedno už 4. den. Není na co čekat, zavádíme. Tentokrát mám nemocenskou a doufám.
Cítím se pořád stejně. Akné se nekoná, u sci-fi nebrečím - asi to nevyšlo. Ale každé těhotenství je jiné, může to být prostě jen jinak, ne?
Devátý den a už se rozbíhá i MS. Tak tentokrát se ani neuchytlo. Obrečím to, ale překvapivě to zvládám lépe než poprvé.
Přemýšlíme co dál. Po stimulacích se necítím nijak zvlášť dobře, dáme si pauzu. Na netu zjišťujeme možnosti adopce a taky to, že s podáním už nemáme na co čekat, trvá to roky.
Jsme rozhodnutí, podáváme žádost a někdy v průběhu zkusíme ještě jednou IVF. Kolečko vyšetření, tentokrát kvůli adopce, vyplnění formulářů a zase se začíná něco dít, zase se začínáme těšit. Ještě v měsíci podání formulářů nás navštíví sociální pracovnice doma. Příjemný pohovor zakončí, že se nám ozvou už přímo z psychologické poradny. A čekáme. Zase.
Mezitím se psychicky připravujeme na další pokus IVF. Projdu si laparkou, abych si potvrdila, že sice nejsem úplně OK na přirozené otěhotnění, nicméně vyloučené není a IVF by to moc ovlivnit nemělo. Maximálně že se zadaří po více pokusech? Tak do „více pokusů“ už fakt ne.
Po dvou měsících jsem nervózní a kontaktuji naši sociální pracovnici, že psychologická poradna stále nic - a ejhle, do týdne se ozývají a domlouvají termín.
Z psychologické schůzky si odnášíme spoustu námětů k přemýšlení. Jak o způsobu testování, tak o celém tom procesu. Uvidíme, jak se náš pohled bude vyvíjet s dalšími schůzkami.
Teď jsem před třetím pokusem IVF, na který začnu stimulovat už někdy příští týden, klapne to? Neklapne? Nevím, doufám ve štěstí, ale počítám i s možností zklamání. Věřím, že jednou z nás bude šťastná rodina s vlastními dětmi - ať už bio nebo osvojenými, nebo oběma (stejně jsme vždy chtěli dvě děti 
).
Sice nevím, proč zrovna my máme tak složitou cestu za miminkem (pro rejpaly - vážně jsme nedávali přednost ani zábavě, ani kariéře), ale je možné, že asi i díky tomu máme k sobě s manželem mnohem blíže. Nerozdělilo nás to, naopak. A za to jsem moc ráda.
Přečtěte si také
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 3680
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 2910
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 858
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 2244
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 2268
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1807
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 4278
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 3426
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 2577
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 1517
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
určitě to vyjde až bude ten správný čas 
, moc dobře vím co prožíváte. Máme za sebou 2 IVF (z 2. IVF máme ještě 6 mrazáčků) a jedno ZT z přirozenýho početí - opravdu nevěřím na zázraky 
A podklady pro adopci doma. Držím všechno co mám, aby vám to do třetice vyšlo 
