Obyčejný příběh
- Snažení
- aliko
- 29.05.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Bylo mi o více než deset let a více než deset kilo méně, když jsme se s teď už manželem rozhodli nechat volný průběh příchodu miminka.
Seznámili jsme se, když už nám nebylo náct, ale nějakou dobu cet. Když jsme zjistili, že ani společné bydlení nás neodradí od další společné cesty životem, vysadila jsem (po cca 2 letech) HA a nechali jsme všemu volný průběh.
Tenkrát jsem se na těhotenství nesoustřeďovala, byla to doba, kdy jsme se rozhodovali co a jak dál, řešili jsme pracovní život, plánovali změnu bydlení a spoustu všedních maličkostí.
Že to se založením rodiny nebude až tak snadné, nám začalo pomalu docházet po zhruba roce volného průběhu. Stále to není žádná kritická doba, ale pomalu nastoupil řízený „volný průběh“ - měření bazální teploty, sledování ovulačního hlenu a děložního čípku a ano… i na ten sex v ty správné, určené dny došlo. O vitamínech, bylinkách a podobně asi psát ani nemusím. 
Řízený volný průběh nám vydržel nějakou dobu. Mezitím jsem nastoupila do nové práce, náš sen o vlastním domečku se také začal rýsovat v hrubých obrysech. Říkala jsem si, teď jsme natolik v klidu a v pohodě, že i to miminko k tomu všemu vyjde.
Nic, stále nic. 
Čím delší doba, tím více se nedařilo na to nemyslet. No nic, začneme řešit přes doktory. Přestěhovali jsme se do staršího domku - následná rekonstrukce spolehlivě pomáhá na odvedení myšlenek, rok na to se s manželem bereme tedy i oficiálně. Zapisujeme se k dálkovému studiu na VŠ a navštěvujeme CAR.
Práce, rekonstrukce, škola, vyšetření, IUI - kolotoč, díky kterému máme co dělat a mně se daří to brát s nadhledem, bez zbytečných stresů a depek - ale nebudeme si nalhávat, že by se to bez těch depek obešlo úplně.
Čím více vyšetření a neúspěšných IUI, tím spíše to vypadá, že nezbývá nic jiného než IVF.
Krátce po státnicích jdeme do prvního pokusu. Věřím tomu na 99 %, jen malý červíček někde vzadu hlodá, že by to nemuselo vyjít. Odhodlaně si chystám svou první injekci a… musí ji bodnout manžel. 
Další jsem už zvládala sama, jen tu první jsem nějak nedala, no.
Nastimulováno, odebráno, k zavedení zůstává jen jedno embryjko, nicméně prvotřídní kvality. Po pěti dnech zavedeno a čekáme. Vzala jsem si dovolenou, takže si vychutnávám pocit, že jsem těhotná - je zavedeno, je oplodněné, takže prostě jsem.
Po 4 dnech se probouzím obsypaná akné jak za puberty, brečím u sci-fi, na manžela jsem vzteklá a hned zas roztomilá - prostě schíza. To muselo vyjít…
Devátý den nacházím na testu ducha // a brečím štěstím. Vidím nadšeného manžela a brečím ještě víc. Za dva dny je z ducha silnější čárka, pak zas. Prostě paráda. V pondělí jdu po dovolené do práce, doufám, že to na mě hned nepoznají. V práci mi vadí pachy obědů, co si kolegové ohřívají v mikrovlnce a i když je mi šoufl, jsem šťastná.
Večer bolesti břicha a krvácím - to snad ne. Děs, panika, uklidňování, že to není možné. Bude to jen nějaká chyba, error, o nic nejde, bude to ok. Ráno test, čárky silnější, ale krvácení taky.
Další den čárky nesílí, ale ani neslábnou. Naděje? Tak ne, už začíná slábnout. Na kontrolním testu z krve jen nějakých 50 jednotek a krvácení nepřestává. O další dva dny později už jen /. Nevydrželo.
Obrečela jsem to pořádně. Manžel mne objímal a utěšoval a já řvala jak malá holka. Měla jsem udělat něco jinak? Co jsem zblbla?
Byl to tak hezký pocit, tolik štěstí a naděje, alespoň na chvilku. Co teď dál? Rozhodli jsme se - druhý pokus co možná nejdříve a oživili jsme diskuzi o adopci. Nechceme zkoušet darované ani vajíčka ani sperma, ani obojí. Pokud by nemělo být miminko nás obou, pak si osvojíme dítě, které nemá tolik štěstí, aby se o něj mohli s láskou postarat bio rodiče - v tomhle jsme zajedno.
Jakmile doktor prohlásil, že by to tedy šlo zkusit znovu, šli jsme do toho hned. Finančně sice žádná legrace, ale to vědomí, že se to poprvé povedlo, mě „nadopovalo“ vírou, že to prostě jde. Zase stimulace, odběry, lepší metoda oplození, zase zůstává jen jedno embryo k zavedení, ale ouha, zůstává jen jedno už 4. den. Není na co čekat, zavádíme. Tentokrát mám nemocenskou a doufám.
Cítím se pořád stejně. Akné se nekoná, u sci-fi nebrečím - asi to nevyšlo. Ale každé těhotenství je jiné, může to být prostě jen jinak, ne?
Devátý den a už se rozbíhá i MS. Tak tentokrát se ani neuchytlo. Obrečím to, ale překvapivě to zvládám lépe než poprvé.
Přemýšlíme co dál. Po stimulacích se necítím nijak zvlášť dobře, dáme si pauzu. Na netu zjišťujeme možnosti adopce a taky to, že s podáním už nemáme na co čekat, trvá to roky.
Jsme rozhodnutí, podáváme žádost a někdy v průběhu zkusíme ještě jednou IVF. Kolečko vyšetření, tentokrát kvůli adopce, vyplnění formulářů a zase se začíná něco dít, zase se začínáme těšit. Ještě v měsíci podání formulářů nás navštíví sociální pracovnice doma. Příjemný pohovor zakončí, že se nám ozvou už přímo z psychologické poradny. A čekáme. Zase.
Mezitím se psychicky připravujeme na další pokus IVF. Projdu si laparkou, abych si potvrdila, že sice nejsem úplně OK na přirozené otěhotnění, nicméně vyloučené není a IVF by to moc ovlivnit nemělo. Maximálně že se zadaří po více pokusech? Tak do „více pokusů“ už fakt ne.
Po dvou měsících jsem nervózní a kontaktuji naši sociální pracovnici, že psychologická poradna stále nic - a ejhle, do týdne se ozývají a domlouvají termín.
Z psychologické schůzky si odnášíme spoustu námětů k přemýšlení. Jak o způsobu testování, tak o celém tom procesu. Uvidíme, jak se náš pohled bude vyvíjet s dalšími schůzkami.
Teď jsem před třetím pokusem IVF, na který začnu stimulovat už někdy příští týden, klapne to? Neklapne? Nevím, doufám ve štěstí, ale počítám i s možností zklamání. Věřím, že jednou z nás bude šťastná rodina s vlastními dětmi - ať už bio nebo osvojenými, nebo oběma (stejně jsme vždy chtěli dvě děti 
).
Sice nevím, proč zrovna my máme tak složitou cestu za miminkem (pro rejpaly - vážně jsme nedávali přednost ani zábavě, ani kariéře), ale je možné, že asi i díky tomu máme k sobě s manželem mnohem blíže. Nerozdělilo nás to, naopak. A za to jsem moc ráda.
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 1496
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 787
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 3368
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 575
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 937
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2435
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 2027
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 4058
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 2103
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 2053
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
určitě to vyjde až bude ten správný čas 
, moc dobře vím co prožíváte. Máme za sebou 2 IVF (z 2. IVF máme ještě 6 mrazáčků) a jedno ZT z přirozenýho početí - opravdu nevěřím na zázraky 
A podklady pro adopci doma. Držím všechno co mám, aby vám to do třetice vyšlo 
