Obyčejný příběh III.
- Porod
- aliko
- 08.03.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokračování našeho obyčejného příběhu po více než roce… Co se za tu dobu změnilo? Zkráceně vše :) prošli jsme si netypickým těhotenstvím i netradičním porodem ale nepředbíhejme...
V lednu 2016 jsme byli (po roce od podání žádosti) oficiálně schváleni jako vhodní rodiče a zařazeni do seznamu čekatelů. Následovalo dlouhé, předlouhé období, kdy se nedělo nic. Prvních pár týdnů jsem si v bláhové euforii myslela, že nám tzv. „kouzelný telefon“ (jak se mezi námi čekateli adoptéry říká) zazvoní co nevidět, že určitě do měsíce… tak do dvou… ale do tří už určitě nejpozději… 
Nezazvonil, ale plní očekávání a naděje jsme chystali pokojík, sehnali pár věcí pro miminko, plánovali… no a pak mne ta euforie pomalu přešla. Týdny a měsíce utíkaly a pořád nic.
V létě jsem nevydržela a ozvala se na kraj, jestli náhodou…? Nic, pouze jsme telefonicky upřesnili, že bychom si vzali i dítko z porodnice, pokud by taková možnost nastala. Zvažovali jsme to a probírali s manželem ze všech stran - u této možnosti se totiž ztrácí anonymita pozdějšího osvojení a budoucí rodiče jsou minimálně 4,5 měsíce v nejistotě a riziku, že dítko budou muset vrátit, pokud si bio maminka adopci rozmyslí…
Ale šance, že bychom mohli mít miminko od narození rovnou doma, u nás převážila nad všemi negativy. Vzhledem ale ke zkušenostem ostatních jsme tuhle šanci moc reálně neviděli.
A následovaly další týdny, kdy se nic nedělo. Přehouply se prázdniny, v práci, jak už to bývá - frmol, minuly dušičky, blížil se Mikuláš a s ustupujícím světlem nastupovala nejen tma, ale u mne čím dál větší smutek nad tím, že ani tyto Vánoce stále nebudeme kompletní rodina.
Když jsme s manželem zabrousili do hračkářství kvůli dárkům pro synovce, chtělo se mi až brečet. Ten den jsem neodolala medvídkovi s roztomilým pohledem, kterého jsme koupili pro naše vysněné dítko, i když bylo v té době stále v nedohlednu…
Nevím proč, snad ten medvídek v prázdné postýlce, mne donutil se znovu ozvat na kraj, ale následovala stejná odpověď, jako před několika měsíci - nic, buďte trpěliví…
Neuplynul ale ani měsíc, kdy mne o to více překvapil telefon, ve večerních hodinách, kdy se mi na mobilu objevilo uložené telefonní číslo z kraje. V té chvíli se mi muselo srdce rozbušit tak hlasitě, že to určitě bylo slyšet i v tom telefonu. Hlavou mi proběhlo snad sto myšlenek, proč mi mohou takhle večer volat, jen proto, abych potlačila tu jednu jedinou, která mi přímo křičela v hlavě - JE TO TADY!!!
Paní z úřadu jsem vnímala jak ve snu - říkala miminko, chlapeček, přímo z porodnice, je ale nutné jednat velmi rychle. Samozřejmě, že jsme domluvili schůzku hned na druhý den. Sice jsem chtěla vidět manželův výraz, když mu to řeknu, ale nakonec jsem nevydržela a volala mu to okamžitě, i když byl teprve na cestě z práce. Výraz, když dojel, stál taky za to. 
No, moc jsme toho ten večer nenaspali, dopoledne v práci jsem byla úplně mimo, až konečně přišla chvíle tzv. „Seznámení se spisem“. Odpověď se od nás očekávala ještě tentýž den. Neměli jsme se o čem rozhodovat, podívali jsme se s manželem na sebe a bylo nám to jasné - dočkali jsme se, máme syna.
Kdyby to záleželo jen na nás, jeli bychom za ním hned, ale museli jsme počkat až na papír ze soudu o tzv. předběžném opatření - bez něj by nás k němu v dané porodnici ani nepustili - jak nám sociální pracovnice zjišťovala.
Předběžko ale mělo být vystaveno velmi rychle - neměli jsme ani 48 hodin na to, abychom všechno stihli dochystat, takže jsme chystali, nakupovali, zařizovali… a nestíhali. 
K tomu jsem v práci v podstatě ze dne na den skončila, balila, předávala práci i věci, řešila se administrativa kolem předání…
Z okolí se nám mezitím začaly scházet oblečky pro miminko (tohle jsme předem vůbec neřešili, ještě, že kočárek i postýlku jsme pořídili už v počáteční euforii ). Bylo až neuvěřitelné a moc mne to pořád dojímá, jak nám lidé z našeho okolí okamžitě začali nabízet pomoc v jakékoli podobě a jak úžasně rychle byli schopni pomoc poskytnout. Ani nevím, čím jsme si tak skvělé přátele zasloužili.
Za malým jsme se tedy rozjeli o necelé dva dny později, rovnou od soudu s tím, že si mne v porodnici na jedno odpoledne a noc nechají, něco málo mne „zaučí“ a další den už nás pustí domů.
Nebudu popisovat naše dojetí při prvním setkání s naším drobečkem, stejně mi k tomu chybí vhodná slova. Prostě stalo se, konečně jsme se dočkali toho, co nám v životě už takovou dobu scházelo - vlastního dítěte.
Vím, že bych o našem broučkovi neměla ještě moc smýšlet jako o našem, dokud alespoň neuplyne lhůta na odvolání souhlasu s adopcí, abych se pak z případného vrácení úplně nezhroutila, ale přemýšlet o něm jinak? To mi prostě nejde.
Od prvních společných chvil v porodnici, kdy jsem to malé, bezbranné stvoření viděla, začala se o něj starat, dívala se, jak spí, hlídala, jestli dýchá (protože co když monitor dechu nebude fungovat ), vnímala, jak na mne kouká, snažila se odhadnout, co zrovna potřebuje - od prvních chvil o něm neuvažuju jinak, než jako o našem dítěti.
Samozřejmě vím a žiju s vědomím, že má svou bio-maminku, které jsem neskutečně vděčná. Vděčná za to, že našemu synovi věnovala život hned 2×. Nejen, že jej donosila, i když byla rozhodnutá, že si jej nenechá, ale rozhodla se jej dát rovnou k adopci. Nešla na potrat, nepohodila jej nikde po porodu a neopustila jej bez toho aniž by řekla, co dál.
Díky tomu se dostal k nám hned z porodnice, nemusel projít ani kojeneckým ústavem, ani přechodnou péčí pěstounů. V dnešní době, kdy je spousta „možností“ a dějí se různé věci, tohle neberu jako samozřejmost. Jsem za malého moc šťastná a budu vždy strašně vděčná, že se rozhodla tak, jak se rozhodla.
Syna jsme si odvezli z porodnice domů, ale první Vánoce jako rodina - v klidu a v pohodě budeme trávit až letos. Všechno se to seběhlo tak narychlo, spousta zařizování, nervů a stresu kolem, že ani nevím, že nějaké Vánoce vůbec byly - jen jsme jimi „proběhli“ a pomalu se sžívali s naším novým členem.
Teď se s naším malým užíváme, sledujeme jak roste, jak se učí nové věci, jaké dělá pokroky, zažili jsme jeho první úsměv a od té chvíle se usmívá čím dál více a častěji , začal broukat a „povídat“ - a stejně jako jiní rodiče jsme z toho celí na větvi.
Sice jsme stále „v riziku“, ale věříme, že všechno dobře dopadne a na konci roku (pokud se soudy nebudou protahovat) bude náš syn už i úředně náš.
Jsme téměř na konci naší cesty za děťátkem a na začátku dalšího obyčejného příběhu, kdy nás čekají běžné radosti a starosti rodičovství okořeněné několika nestandardními - nikdy např. nebudeme vědět přesné nemoci v rodině, doufáme a věříme, že syn zvládne vědomí toho, že je adoptovaný, že mu to budeme umět vysvětlit a podat tak, aby to nebral jako svůj handicap. Doufáme, že se nikdy kvůli tomu nesetká s odmítnutím nebo výsměchem u vrstevníků a když ano, tak bude natolik silný, že to s naší láskou a podporou ustojí…
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 930
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 823
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1357
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1093
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 626
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2050
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1251
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2309
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 956
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 572
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
, az jsem mela na krajicku. Drzim palce s dotahnutim do konce, aby i ta posledni kapicka nejistoty zmizela 
Krasny denicek, dojemny, ale ne preslazeny. Preji, at vam to stesti vydrzi!
.. Ať vám dělá chlapeček jen radost a hlavně ať jste brzy i úředně jeho rodiči 