Obyčejný příběh III.
- Porod
- aliko
- 08.03.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokračování našeho obyčejného příběhu po více než roce… Co se za tu dobu změnilo? Zkráceně vše :) prošli jsme si netypickým těhotenstvím i netradičním porodem ale nepředbíhejme...
V lednu 2016 jsme byli (po roce od podání žádosti) oficiálně schváleni jako vhodní rodiče a zařazeni do seznamu čekatelů. Následovalo dlouhé, předlouhé období, kdy se nedělo nic. Prvních pár týdnů jsem si v bláhové euforii myslela, že nám tzv. „kouzelný telefon“ (jak se mezi námi čekateli adoptéry říká) zazvoní co nevidět, že určitě do měsíce… tak do dvou… ale do tří už určitě nejpozději… ![]()
Nezazvonil, ale plní očekávání a naděje jsme chystali pokojík, sehnali pár věcí pro miminko, plánovali… no a pak mne ta euforie pomalu přešla. Týdny a měsíce utíkaly a pořád nic.
V létě jsem nevydržela a ozvala se na kraj, jestli náhodou…? Nic, pouze jsme telefonicky upřesnili, že bychom si vzali i dítko z porodnice, pokud by taková možnost nastala. Zvažovali jsme to a probírali s manželem ze všech stran - u této možnosti se totiž ztrácí anonymita pozdějšího osvojení a budoucí rodiče jsou minimálně 4,5 měsíce v nejistotě a riziku, že dítko budou muset vrátit, pokud si bio maminka adopci rozmyslí…
Ale šance, že bychom mohli mít miminko od narození rovnou doma, u nás převážila nad všemi negativy. Vzhledem ale ke zkušenostem ostatních jsme tuhle šanci moc reálně neviděli.
A následovaly další týdny, kdy se nic nedělo. Přehouply se prázdniny, v práci, jak už to bývá - frmol, minuly dušičky, blížil se Mikuláš a s ustupujícím světlem nastupovala nejen tma, ale u mne čím dál větší smutek nad tím, že ani tyto Vánoce stále nebudeme kompletní rodina.
Když jsme s manželem zabrousili do hračkářství kvůli dárkům pro synovce, chtělo se mi až brečet. Ten den jsem neodolala medvídkovi s roztomilým pohledem, kterého jsme koupili pro naše vysněné dítko, i když bylo v té době stále v nedohlednu…
Nevím proč, snad ten medvídek v prázdné postýlce, mne donutil se znovu ozvat na kraj, ale následovala stejná odpověď, jako před několika měsíci - nic, buďte trpěliví…
Neuplynul ale ani měsíc, kdy mne o to více překvapil telefon, ve večerních hodinách, kdy se mi na mobilu objevilo uložené telefonní číslo z kraje. V té chvíli se mi muselo srdce rozbušit tak hlasitě, že to určitě bylo slyšet i v tom telefonu. Hlavou mi proběhlo snad sto myšlenek, proč mi mohou takhle večer volat, jen proto, abych potlačila tu jednu jedinou, která mi přímo křičela v hlavě - JE TO TADY!!!
Paní z úřadu jsem vnímala jak ve snu - říkala miminko, chlapeček, přímo z porodnice, je ale nutné jednat velmi rychle. Samozřejmě, že jsme domluvili schůzku hned na druhý den. Sice jsem chtěla vidět manželův výraz, když mu to řeknu, ale nakonec jsem nevydržela a volala mu to okamžitě, i když byl teprve na cestě z práce. Výraz, když dojel, stál taky za to. ![]()
No, moc jsme toho ten večer nenaspali, dopoledne v práci jsem byla úplně mimo, až konečně přišla chvíle tzv. „Seznámení se spisem“. Odpověď se od nás očekávala ještě tentýž den. Neměli jsme se o čem rozhodovat, podívali jsme se s manželem na sebe a bylo nám to jasné - dočkali jsme se, máme syna. ![]()
Kdyby to záleželo jen na nás, jeli bychom za ním hned, ale museli jsme počkat až na papír ze soudu o tzv. předběžném opatření - bez něj by nás k němu v dané porodnici ani nepustili - jak nám sociální pracovnice zjišťovala.
Předběžko ale mělo být vystaveno velmi rychle - neměli jsme ani 48 hodin na to, abychom všechno stihli dochystat, takže jsme chystali, nakupovali, zařizovali… a nestíhali.
K tomu jsem v práci v podstatě ze dne na den skončila, balila, předávala práci i věci, řešila se administrativa kolem předání…
Z okolí se nám mezitím začaly scházet oblečky pro miminko (tohle jsme předem vůbec neřešili, ještě, že kočárek i postýlku jsme pořídili už v počáteční euforii
). Bylo až neuvěřitelné a moc mne to pořád dojímá, jak nám lidé z našeho okolí okamžitě začali nabízet pomoc v jakékoli podobě a jak úžasně rychle byli schopni pomoc poskytnout. Ani nevím, čím jsme si tak skvělé přátele zasloužili. ![]()
Za malým jsme se tedy rozjeli o necelé dva dny později, rovnou od soudu s tím, že si mne v porodnici na jedno odpoledne a noc nechají, něco málo mne „zaučí“ a další den už nás pustí domů.
Nebudu popisovat naše dojetí při prvním setkání s naším drobečkem, stejně mi k tomu chybí vhodná slova. Prostě stalo se, konečně jsme se dočkali toho, co nám v životě už takovou dobu scházelo - vlastního dítěte.
Vím, že bych o našem broučkovi neměla ještě moc smýšlet jako o našem, dokud alespoň neuplyne lhůta na odvolání souhlasu s adopcí, abych se pak z případného vrácení úplně nezhroutila, ale přemýšlet o něm jinak? To mi prostě nejde.
Od prvních společných chvil v porodnici, kdy jsem to malé, bezbranné stvoření viděla, začala se o něj starat, dívala se, jak spí, hlídala, jestli dýchá (protože co když monitor dechu nebude fungovat
), vnímala, jak na mne kouká, snažila se odhadnout, co zrovna potřebuje - od prvních chvil o něm neuvažuju jinak, než jako o našem dítěti.
Samozřejmě vím a žiju s vědomím, že má svou bio-maminku, které jsem neskutečně vděčná. Vděčná za to, že našemu synovi věnovala život hned 2×. Nejen, že jej donosila, i když byla rozhodnutá, že si jej nenechá, ale rozhodla se jej dát rovnou k adopci. Nešla na potrat, nepohodila jej nikde po porodu a neopustila jej bez toho aniž by řekla, co dál.
Díky tomu se dostal k nám hned z porodnice, nemusel projít ani kojeneckým ústavem, ani přechodnou péčí pěstounů. V dnešní době, kdy je spousta „možností“ a dějí se různé věci, tohle neberu jako samozřejmost. Jsem za malého moc šťastná a budu vždy strašně vděčná, že se rozhodla tak, jak se rozhodla.
Syna jsme si odvezli z porodnice domů, ale první Vánoce jako rodina - v klidu a v pohodě budeme trávit až letos.
Všechno se to seběhlo tak narychlo, spousta zařizování, nervů a stresu kolem, že ani nevím, že nějaké Vánoce vůbec byly - jen jsme jimi „proběhli“ a pomalu se sžívali s naším novým členem.
Teď se s naším malým užíváme, sledujeme jak roste, jak se učí nové věci, jaké dělá pokroky, zažili jsme jeho první úsměv
a od té chvíle se usmívá čím dál více a častěji
, začal broukat a „povídat“ - a stejně jako jiní rodiče jsme z toho celí na větvi. ![]()
Sice jsme stále „v riziku“, ale věříme, že všechno dobře dopadne a na konci roku (pokud se soudy nebudou protahovat) bude náš syn už i úředně náš.
Jsme téměř na konci naší cesty za děťátkem a na začátku dalšího obyčejného příběhu, kdy nás čekají běžné radosti a starosti rodičovství okořeněné několika nestandardními - nikdy např. nebudeme vědět přesné nemoci v rodině, doufáme a věříme, že syn zvládne vědomí toho, že je adoptovaný, že mu to budeme umět vysvětlit a podat tak, aby to nebral jako svůj handicap. Doufáme, že se nikdy kvůli tomu nesetká s odmítnutím nebo výsměchem u vrstevníků a když ano, tak bude natolik silný, že to s naší láskou a podporou ustojí…
Přečtěte si také
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 870
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1240
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 426
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 828
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 688
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...
Dostala jsem práci snů, manžel mi místo gratulace vyčetl, že zanedbám syna
- Anonymní
- 16.11.26
- 1135
Když jsem manželovi oznámila, že jsem dostala nabídku vrátit se po rodičovské do práce, jeho první otázka nebyla, kolik budu vydělávat ani jestli mě ta pozice těší. Zajímalo ho, kdo bude hlídat...
Manžel mi vyčítá pohodlný život v domácnosti, chce za to po mně další dítě
- Anonymní
- 16.11.26
- 1432
Manžel mi pokaždé, když přijde řeč na druhé dítě, opakuje, že nemůže být jen po mém. Jenže já už jedno dítě mám a další nechci. Je mi čtyřicet, máme malého syna, bydlíme v domě se zahradou a já...
Nácvik vánoční pohádky na vsi je noční můra. Zkazila jsem dětem radost?
- Anonymní
- 16.11.26
- 585
Blíží se čas adventu a s ním i ty nejkrásnější, ale také nejstresovější chvíle celého roku. Zatímco ostatní maminky se v obecní sokolovně na nácviku vánoční pohádky s písničkami usmívají a chválí...
Tchyně sice hlídá zadarmo, ale děti vychovává po svém. Jsem prý nevděčná snacha
- Anonymní
- 16.11.26
- 740
Když jsem tchyni poprvé svěřila děti na celé odpoledne, byla jsem nadšená, že máme konečně hlídání. Jenže po několika měsících už si nejsem jistá, jestli nám její pomoc spíš nekomplikuje život....
Jsem máma, ne bankomat. Dcera si plete mateřskou lásku s bezplatným servisem
- Anonymní
- 16.11.26
- 718
Když mi zavolá dcera a začne mi vyznávat, jak mě má ráda, už jsem ve střehu. Za chvíli totiž obvykle přijde to, na co čekám. Potřebuje půjčit, přispět na nájem nebo jí chybí peníze do výplaty....