Obyčejný příběh II
- Snažení
- aliko
- 25.11.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po půl roce pokračování našeho obyčejného příběhu. Už nejsem snažilka... Ne ani těhulka.
Do třetího pokusu IVF jsem vkládala opět hodně nadějí. Při odběru vajíček se mi schovaly žíly důkladněji než na odběrech krve, doktor i sestra hledali a hledali… No nepodařilo se najít ani jednu, takže narkóza se nekonala. Při představě, že by celý proces stimulace byl k ničemu a musela jsem to podstupovat znovu, se mi udělalo mdlo a kývla jsem na odebrání při vědomí.
To se provádí spíše při odběru jednoho, nebo dvou folíků - odběr 14 byl fakt „parádní zážitek“, kdy jsem sestře statečně drtila prsty, i přes tlumící injekci. Když už jsem si to musela takhle odtrpět, říkala jsem si že i proto už to teď prostě klapne. Zkrátím to - neklaplo.
Třetí pokus byl za námi a přede mnou nechuť k jakémukoli dalšímu. Fyzicky ani psychicky už to nedávám. K tomu finanční zátěž, kterou musíme ustát. Ještě můžeme využít 4. pokus „hrazený“ pojišťovnou, protože jsme při prvních dvou zaváděli jen jedno embryo (pro ty, kteří neznají - nevěřte mediálním masážím - ano, pojišťovna něco hradí, další doplatky jsou však značné, což média nějak opomínají sdělit). Do čtvrtého pokusu mi už ale hlavně chybí síla a víra. Víra v to, že se to povede, že se nám snaží lékaři pomoci a ne jen inkasovat - tak tuhle víru jsem nějak ztratila.
Soustředili jsme se plně na proces adopce. Jezdili na psychologické sezení, absolvovali testy, jako kdybychom měli pracovat v jaderné elektrárně
a po prázdninách prošli tzv. přípravkou - cirka 50 hodin, rozdělených do celodenních bloků, vždy jeden den v týdnu. Bylo to náročnější období i po psychické stránce, ale ujasnili jsme si spoustu věcí a potkali lidi, kteří jsou v podobné situaci.
Díky těmto lidem i lidem, kteří vedli naši přípravku, šlo nakonec o docela příjemně a smysluplně strávený čas. Dalo nám to hodně námětů k přemýšlení, donutilo nás to vidět a přemýšlet i nad věcmi, které se nám zdály být buď samozřejmé, nebo by nás naopak ani ve snu nenapadly.
Tohle tedy máme za sebou a před sebou asi nejnáročnější období, kdy se nebude dít nic… Jen čekat… Nejprve na rozhodnutí o zařazení (s nezařazením ani nepočítáme
) do evidence (budeme mít oficiální papír, že můžeme být rodiči - to zas nemá každý
) a pak zase čekat…
Jak nám bylo několikrát řečeno, máme raději počítat s delší dobou. Tohle čekání „na neurčito“ je pro mne asi to nejhorší na celém tom procesu.
Soustředím se na manžela, na práci, širší rodinu, přátele, koníčky. Přesto jsou dny, kdy propadám smutku z toho, že nám už dlouho silně chybí vlastní rodina, z toho, že nemůžeme mít bio miminko, z toho, že na osvojené miminko budeme dlouho čekat a nemáme, jak to čekání ovlivnit.
V takových chvílích přemýšlím o naší situaci, čtu si na eMiminu diskuze, deníčky a připadám si jako masochistka - když čtu, jaké to je, když v těle roste zázrak, jaké jsou rána strávená při objímání mísy, jaké to je, když maminka cítí kopání malých nožek, když manžel hladí, objímá a mluví ke zvětšujícímu se bříšku a společně hádají. jestli ta vyboulenina je hlavička nebo nožička…
Tohle nezažiju… Stejně jako neuvidíme růst našeho miminka na ultrazvuku, neprožijeme si jeho přivedení na svět, nezažijeme si strachy o to, aby bylo všechno v pořádku…
Vnitřně už jsem s tímhle nějak srovnaná, přesto - líto mi to zřejmě zůstane pořád a ne jen kvůli těm devíti měsícům, ale také kvůli nespravedlnosti, kterou cítím kvůli tomu, že zrovna nám dvěma život upřel tuhle možnost/výsadu, mít vlastní dítě, zatímco jinde (velmi neuváženě) ji uděluje lidem, kteří si dítěte neváží.
Nicméně život jde dál, jsme spolu, což je hlavní a společně se těšíme a plánujeme, jaké to bude, až malé adopťátko (nebo adopťátka?), budeme mít doma. Snažím se nemyslet na to, že zřejmě nebudeme ti, kteří jej budou provázet už prvním obdobím jeho života. Že neuvidíme jeho první přetočení, první úsměv… Snad budeme alespoň u jeho prvních krůčků… A snad to bude dříve, než budeme v důchodu. ![]()
Přečtěte si také
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 3
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 49
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1135
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1309
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 942
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 468
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 817
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1204
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 903
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 844
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...